Taktování:
Skočit na: Taktování procesorů, Taktování grafických karet, Taktování operační paměti
V této sekci se dozvíte několik spíše základních rad ohledně přetaktování. Tuto sekci nedoporučuji zkušeným borcům tohoto oboru. Ti by se mým postřehům asi vysmáli (já se zase směju jejich dusíkovým chladičům). Mé návody se totiž budou týkat hlavně "opatrnějšího" taktování, které nevyžaduje pokud možno žádné speciální zařízení a chladiče. Proto je stránka určena hlavně těm, kdo chtějí taktovat, ale neví jak. (Poznámka: Notorického přetaktovávače poznáte podle toho, že i jeho kuchyňský mixér má o pár procent větší otáčky a je na něm umístěn chladič, pokud možno vodní. A to vůbec nemluvím o jeho hodinkách.)
Co je to přetaktování:
Jedná se o cílevědomou změnu nastavení komponent, většinou zvýšení pracovní frekvence, za účelem zvýšení výkonu a morální životnosti počítače. Pro některé však představuje pouze způsob, jakým se na chvíli dostat na úvod webových stránek, věnujících se přetaktování.
Co se dá přetaktovat:
Přetaktovat se dá prakticky cokoliv, co vykonává operace danou frekvencí, tedy procesor, operační paměť, grafická karta a chipset. Teoreticky se dají taktovat i veškeré vyrovnávací paměti (na HDD, CD-Rom ...) a další čipy (třeba i na zvukové kartě). Tyto čipy a paměti se však nikdo taktovat ani nepokouší, protože je to hloupost, ale budoucnost možná moje slova vyvrátí. Kdysi se něco podobného říkalo i o procesorech a vidíte dnes.
Na co si dát pozor:
Při taktování dochází ke značnému zvyšování teploty dané komponenty, a je tedy nutno zajistit dostatečné chlazení. Všechny v současnosti vyráběné procesory obsahují tepelnou pojistku, nebo alespoň tepelné čidlo, umožňující sledovat aktuální teplotu čipu. To se bohužel nedá říci o starších typech procesorů AMD, které se mnoha neopatrným uživatelům doslova upekly za chodu. Jedná se hlavně o 0,25 a 0,18µm modely K6-III, Duron, Thunderbird a Palomino (to má jen sledování teploty). Procesory Intel tepelnou pojistku obsahují již dávno a riziko spálení je tedy opravdu malé. Dále je zde i reálné riziko spálení operační paměti. Na některé výkonné paměti tak výrobce umisťuje automaticky pasivní chladiče. Výhodou pamětí je, že při přehřívání začnou napřed silně chybovat (počítač se často zasekává) a uživatel si všimne, že není něco v pořádku ještě dřív, než dojde ke spálení. Proto je toto riziko dost malé. Grafické karty patří také k hodně taktovaným komponentám. Výrobci těch současných však již při výrobě počítají s taktováním a často dokonce přikládají taktovací programy přímo ke kartě. Velké množství karet obsahuje i tzv. Hardware monitoring, umožňující sledovat teplotu a při překročení kritické hodnoty ochránit čip nebo paměti před zkázou. Starší karty tuto funkci nemají a tak jste při přetaktování odkázáni na dlouhé testování karty na zvýšené frekvenci s teploměrem v ruce. Výhodou GK je stejně jako u pamětí zvýšení chybovosti při přehřívání, a tak uživatel většinou včas pozná chybu.
Taktování procesorů :
Nejlépe taktovatelné procesory:
-
Intel: Procesory Intel se všeobecně vyznačují velmi dobrou taktovatelností, podloženou vysokou kvalitou výroby a integrací tepelné pojistky. Mají však dvě velké nevýhody. Tou první je uzamčený násobič procesoru a tedy nutnost taktovat pouze přes FSB, což "bolí všechny komponenty okolo. Druhou nevýhodou je, že si pamatují, na jaké frekvenci naposledy pracovaly a to i v případě, že procesor při taktování shoří. Z toho vyplývá i nemožnost reklamovat tímto spálený kus. Mezi nejčastěji taktované patří procesory s jádrem Northwood. Oproti AMD jsou navíc výborně taktovatelné i ty nejvýkonnější kousky a je možno dosáhnout skutečně vysokých frekvencí (při kvalitním chlazení). Asi nejextrémnějším pokusem, který jsem viděl bylo 5GHz z původního 3,2GHz modelu. Celý tento systém byl chlazen dusíkem. V poslední době si srdce ladičů získávají i Prescotty. Ty mají sice paradoxně větší nároky na chlazení, ale díky 9 mikronové technologii umožňují dosáhnout vyšší frekvenci. Tyto procesory se navíc vyrábějí i na frekvenci 2,4GHz, což jsou silně podtaktované rychlejší kusy, mívající někdy blokovanou podporu HT. Ty je možné velmi snadno i za použití obyčejného chladiče změnit na čip s frekvencí kolem 3 až 3,4 GHz. Procesory Celeron se příliš netaktují, i když je k tomu jejich pracovní teplota předurčuje. Používají je však nejčastěji méně zkušení případně méně majetní uživatelé, kteří nechtějí riskovat ztrátu procesoru.
-
AMD: Stejně jako u Intelu je kvalita jejich výroby na velmi vysoké úrovni, ale přesto se potýkají s problémy se zvyšováním frekvence. Proto AMD zavedlo označení ekvivalentní k Intelu. Obecně platí že čím pomalejší je procesor, tím lépe se taktuje. U AMD to platí dvojnásob. Nejpomalejší procesory jsou totiž vyráběny pouze jako druhotný produkt výroby rychlejších typů. Pokud při výrobě začnou třeba jen trochu chybovat, jsou automaticky podtaktovány a prodávány jako pomalejší. Je tedy velmi snadné z nich dostat velký kus výkonu zadarmo. Toto se týká hlavně typů s jádry Thoroughbred, Barton (příp. Thorton) a v neposlední řadě i nových Duronů s jádrem Applebred. Tedy těch, co jsou vyráběny 0,13µm technologií. Z Thoroughbredů 1700+ až 2000+ je tak velmi snadné získat alespoň 2200+ až 2600+ a víc. Z Duronů je při troše štěstí možno získat pomocí odemčení L2 cache i plný Athlon XP (T-bred) a stejně tak z Thortonů i plný Barton.
Probíhá těmito způsoby:
-
Zvýšení FSB a to buď pomocí BIOSu nebo pomocí speciálních programů. Při taktování tímto způsobem dochází sice k dosažení většího výsledného výkonu na výsledné frekvenci než při změně násobiče, z důvodu zvýšení propustnosti paměťového subsystému, ale zároveň se jedná o způsob taktování, který "bolí" všechny komponenty okolo. Při taktování je totiž souběžně s FSB zvyšována i frekvence pamětí, AGP a PCI, která je generována z FSB. Na trhu se tedy objevilo několik chipsetů, které umožňují uzamknout tyto frekvence a tak ochránit komponenty využívající tyto sběrnice (např. nForce2, KT880...). Celkově tímto taktováním nejvíce trpí mechaniky a hlavně harddisk (úplně nejvíce trpí disky s rozhraním Serial ATA, napájené klasickým starým konektorem). Proto se doporučuje taktovat jen tak, aby frekvence PCI nepřekročila 37MHz (původní je 33MHz). V praxi to znamená zvýšení FSB asi o 6 až 8%. Mnohé chipsety však mají zvláštní vlastnost generování frekvence PCI při překročení určité frekvence FSB v jiném poměru než předtím. (například některé chipsety pro Pentium II zvyšovaly frekvenci PCI z 33MHz na 40MHz při taktování FSB z 66MHz až do 80MHz, na 81 MHz došlo ke změně dělícího poměru a PCI pracovala opět na 33MHz). Tento způsob taktování je nejoblíbenější pro svou jednoduchost, jelikož většinou stačí zajít do BIOSu, nebo použít speciální, zpravidla výrobcem základní desky dodaný program, najít položku FSB, přepnout ji na manuální nastavení a nastavit nové hodnoty. Na trhu je však několik typů desek, které neumožňují ani toto nejjednodušší nastavení (hlavně desky od Intelu). Při taktování doporučuji postupovat takto: napřed přetaktujte procesor pomocí speciálních programů, ověřte si stabilitu v nějakém stability testu (minimálně 2 hodiny, ale raději aspoň 6 hodin) a v případě, že procesor funguje jak má, odinstalujte taktovací program a nastavte tyto hodnoty v BIOSu. Špatnou zprávou pro uživatele procesorů Intel je, že tyto procesory je možno taktovat pouze tímto způsobem (jelikož mají výrobcem definitivně zamčený násobič)
-
Změna frekvence pomocí násobiče. Tento způsob se týká hlavně majitelů procesorů AMD Duron, Athlon TB a Athlon XP. Tyto procesory totiž umožňují odemčení násobiče, který určuje poměr mezi FSB a frekvencí procesoru. Na trhu je navíc velké množství procesorů Athlon XP s jádry Thoroughbred a Barton, které mají násobič odemčený. Jak poznáte stav násobiče? Když se podíváte na horní stranu procesoru, je na ní mimo čipu ještě spousta "můstků" - souběžných dvojřad zlatých teček, spojených tenoučkými vodiči. Některé vodiče mezi těmito tečkami jsou však přepálené a výrobce tímto způsobem nastavuje vlastnosti procesoru. Můstek násobiče je označen popisem L1 (tyto můstky jsou dobře vidět na obrázcích procesorů AMD). Pokud nejsou vodiče tohoto můstku přepáleny, koupili jste odemčený procesor. Pokud jsou přepáleny, je nutné je vodivě spojit. Pro pokusy postačí čárka tužkou (grafit je vodivý, lae to spojení není příliš spolehlivé). Pro trvalejší spojení je dobré použít elektrovodivý lak. Přitom je nutné spojit jen souběžné kontakty a ŽÁDNÉ jiné. Je to trochu hodinářská práce. Doporučuje se přelepit právě nespojované můstky izolepou a poté přetřít odkrytý můstek vodivým lakem. Po zaschnutí přelepit další můstky atd. V některých případech je mezi můstky umístěno i čidlo spojení. Pokud budete i tak chtít můstky spojit, musíte napřed nevodivým lakem přetřít čidlo a na něj potom "kreslit". Změna frekvence poté probíhá dvěma způsoby, které se odvíjejí od možností základní desky. První způsob je změna násobiče manuálně pomocí DIP přepínače nebo můstků, které jsou umístěny na základní desce. Druhý, jednodušší způsob je změna pomocí BIOSu, pokud ten tuto funkci umožňuje. Na trhu je spousta základních desek, které neumožňují změnu násobiče (zpravidla ty levné - ECS, Zida...) a je tedy nutno se předem informovat. Pokud vaše deska umožňuje oba způsoby, doporučuji DIP přepínače nebo můstky. V případě, že váš počítač po změně odmítne nastartovat, je vždy jednodušší změnit propojku na desce zpět než sehnat někoho, kdo umí přepsat BIOS (většina kvalitnějších desek mívá nějakou funkci, jak vrátit předchozí správné nastavení, ale jistota je jistota).
-
Předělání procesoru pomocí můstků. Tento způsob se týká výhradně Athlonů XP a Duronů (Applebred), u kterých je možno propojením přepáleného můstku (nevím přesně kterého - musíte projít internet) získat zpět uzamčenou cache a v případě plné funkčnosti ji nadále používat. Stejně tak je možno předělat Athlon XP na Athlon MP.
-
Zvýšení stability procesoru při taktování. Při zvýšení frekvence se samozřejmě zvýší i riziko chybovosti procesoru, protože pro jinou frekvenci prostě nejsou navrženy. Většina čipů vydrží menší zvýšení frekvence bez nárůstu chybovosti. Při dalším zvyšování se tomu ale nevyhnete. Pro zvýšení stability se dá udělat mnoho. Asi nejvíce uděláte už v obchodě při výběru základní desky a procesoru, ale to je momentálně spíše vedlejší záležitost. Při taktování stabilitu zvýšíte mírným navýšením napětí procesoru (v BIOSu nebo programem). Vyšší napětí totiž způsobí ostřejší signál v procesoru. Nevýhodou tohoto přidávání je relativně velký nárůst teploty. Proto je nutno vydatně chladit, případně sledovat teplotu. Při zvyšování postupujte opatrně a nepřidávejte moc. Zvýšení napětí o 0,1 až 0,15V je až dost. Při dalším zvyšování sice zvyšujete maximální dosažitelné frekvence, ale zároveň i teplotu a riziko zničení procesoru.
-
Příkladem relativně bezpečného přetaktování může být můj procesor. Používám AMD Athlon XP 1700+ s jádrem T-bred B. Koupil jsem si kus s odemčeným násobičem (na internetu se dá často zjistit, ve kterém obchodě mají kusy s odemčeným násobičem atd..). Navíc sem měl trochu štěstí při výběru a koupil sem procesor, který byl původně vyráběn jako 2600+. Dneska ho na téhle frekvenci i používám. Taktoval jsem ho takto: Do frekvence 1800MHz (13,5x133) jsem zvyšoval pouze přes násobič. Na 2GHz (2400+) začal být nestabilní, a tak jsem zvýšil napětí z 1,65V na 1,75V. Opět jsem zvýšil násobič na 15,5, čímž jsem získal frekvenci 2061MHz. Při dalším zvýšení násobiče na 16 mi počítač nenaběhl. Snížil jsem násobič zpět na 15,5, zvýšil napětí na 1,8V a zvýšil FSB na 139MHz. Tím jsem získal naprosto stabilní 2600+, který mi při použití obyčejného vzduchového chladiče (výrobce uvádí, že je do 2400+) topí v létě maximálně na 46°C.
Taktování Grafických karet
Obecně se dá říci, že novější grafické karty uživatele k přetaktování přímo vyzívají. To myslím zcela vážně. Už na obalu grafiky totiž většinou najdete dost velké logo nějakého taktovacího programu, přiloženého většinou na CD (ať už V-Tuner od Giga-Byte, WinFox od Leadteku atd.). Tyto programy mívají dost jednoduchý vzhled a jejich obsluhu zvládne i naprostý laik. Taktují se dvě komponenty - GPU a paměti. A to většinou každá zvlášť. Všeobecně však platí věta, kterou jsem nedávno někde četl: "Co není nahnáno optimalizací, to taktováním nedotáhnete". Skutečnost je bohužel velmi blízko tomuto faktu. Já sám jsem dosáhl zvýšením frekvence GPU i pamětí o 100MHz nárůstu výkonu v 3DMarku 2003 pouze 200 bodů (zatímco pouhým rozšířením operační paměti z 256MB na 512MB jsem získal skoro 300 bodů navíc).
Nejlépe taktovatelné karty:
Prakticky se dá říci, že všechny karty mladší než 2-3 roky je možno vcelku úspěšně předělat. Ovšem v poslední době je se zvyšujícím se bojem o prvenství na trhu je každá prodaná karta schopná unést minimálně o 10-15% vyšší hodnoty. Nejlepších výsledků dosáhnete s kartami ze stření třídy. Ty totiž vznikají pouze z potřeby zaplnit na trhu díru mezi high endem a low endem. Často se jedná o podtaktované čipy, schopné vydržet i o 30-50% vyšší frekvenci. Proto doporučuji karty jako FX5700, FX5600XT či Radeon 9600, 9500 a 9800SE, vybavené pokud možno aktivním chladičem.
-
Zvýšení frekvencí pomocí programů. Jedná se o bezesporu nejpoužívanější způsob taktování. Jak jsem již napsal, tyto programy se často dodávají přímo s kartou nebo jsou jednoduše dostupné na internetu. Jejich použití spočívá v tom, že pomocí "táhel" postupně zvyšujete frekvenci GPU a pamětí. Při tomto taktování je třeba postupovat obezřetně po krocích 3-5 MHz a každé nové nastavení otestovat v nějakém novém benchmarku (doporučuji 3DMark 2001SE, 2003 a Aquamark). Starší benchmarky často nedokáží odhalit chybu, jelikož novou kartu pořádně nezatíží. Obrovskou devizou nových grafických karet je schopnost "sebetaktování". Tato funkce se aktivuje nejčastěji přímo v ovladačích a není třeba externího programu. Průběh tohoto taktování je takový, že karta sama po malých krůčcích zvyšuje frekvence a testuje, zda nedochází k chybám. Tak se dostane na nejvyšší bezchybnou frekvenci. Po pravdě řečeno je tento způsob dost opatrný a z karty většinou vymáčknete mnohem víc. Bohužel tuto funkci obsahují jen některé karty (ATI Radeon 9600 a novější, většina nVidia GeForce FX). Osobně považuji taktování přes ovladače za nejlepší, jednoduše vratnou funkci.ZDE. I majitelé grafik od ATI mohou taktovat přímo v ovladačích, pokut si stáhnou ovladače pro svou kartu ze stánek www.omegacorner.com. Na těchto stránkách mají někteří uživatelé problémy s orientací, ale věřte, že ovladače tam skutečně jsou. Jinak jsou nejobvyklejšími programy PowerStrip s velmi dobrou databází i starších grafických karet (3Dfx, S3, Trident) a s podporou většiny nových karet (u ATI funguje pouze monitoring a ne taktování), dále RivaTuner, určený původně pro nVidia Riva, ale dnes zahrnující i GeForce a nové Radeony, Rage3D Tweaker a Radeonator pro čipy Radeon a nakonec nepřeberné množství speciálních programů přímo od výrobců karet, které bývají součástí balení (většinou upravené verze předchozích jmenovaných). Pro majitele grafických karet GeForce přikládám návod na zobrazení taktovacího nástroje přímo v ovladačích. Pro jeho stažení klikněte
-
Zvýšení frekvencí pomocí BIOSu karty. Toto nastavení doporučuji v případě, že máte opravdu dobře vyzkoušené vyšší frekvence přes různé programy a chcete nastavit napevno novou frekvenci. Nastavení probíhá tak, že pomocí speciální utilitky, určené většinou speciálně pro daný typ GPU, přepíšete BIOS grafiky na nový. Těchto prográmků je na internetu spousta. Při jejich použití je třeba být velmi opatrný. Snažte se najít program speciálně pro vaši kartu (často přímo na webu výrobce). Použití probíhá ve třech fázích: napřed stáhnete z karty aktuální BIOS, pak jej upravíte a na závěr jím přepíšete stávající BIOS. Postup se tedy notně liší od úprav BIOSu základní desky. Výhodou tohoto postupu je, že nové hodnoty se nastaví již při spuštění počítače a není tedy nutno mít neustále spuštěný nějaký program. Další výhodou je získání "nové grafické karty" v případě, že jste koupili "bezdůvodně podtaktovaný" kousek a přeflashováním BIOSu získáte spoustu zablokovaných funkcí karty. Toto je častý případ například u karet ATI Radeon 9500Pro, ze kterých lze často získat i Radeon 9700Pro (totéž Radeon 9800SE na 9800). Nevýhodou je nemožnost přepsání BIOSu v případě, že vám karta po přepsání zkolabuje a neumožňuje spuštění programu na vrácení původního BIOSu. To se však zatím nikdy nikomu z mého okolí nestalo.
-
Odemčení pipelines. Při provádění výpočtů používá GPU tzv. pipeline, což jsou malé buffery, ve kterých se provádějí dopředu výpočty dat, které mají největší pravděpodobnost, že se na ně záhy dostane řada. Jelikož je správnost odhadu pořadí velmi vysoká (95-100%), dochází k velmi razantnímu zvýšení výkonu při použití většího množství pipelines. Mnohé grafické karty obsahují mimo funkčních i několik uzamčených, při výrobě chybujících, pipelines. Tyto je možno odemknout a v případě, že jsou plně funkční je nadále používat. Typickým případem jsou karty Radeon 9600Pro. Odemčení se nejčastěji provádí v programu RivaTuner. Je možné je také odemknout použitím BIOSu lepší GK.
-
Zvýšení stability. Probíhá stejně jako u procesorů pomocí zvýšení napětí sběrnice AGP v BIOSu nebo pomocí programů. Tady je však třeba dobře prověřit stabilitu a teplotu, jelikož zvýšíte napětí v celé kartě.
Taktování pamětí
Ač se to možná nezdá, je pamětí možno získat hodně velký kus výkonu navíc. Jejich frekvence se totiž zvyšuje zároveň se zvyšováním FSB a tím prudce narůstá jejich propustnost.
Nejlépe taktovatelné paměti:
Oblast operačních pamětí má obrovskou výhodu ve velkém množství výrobců. Paměti dostupné na trhu se tedy dělí do dvou skupin podle možností výkonnosti. Do méně výkonné a o dost levnější třídy patří paměti od firem jako V-data, PQI (doporučuji), Nanya atd. Ve výkonnější třídě se přetlačují značky jako Kingmax, Kingston, OCZ, Geil, nově A-data a specialitka v podání Corsairu. Nejrychlejší paměti jsou standardně vybaveny chladičem.
-
Zvýšení základní frekvence. Nastavuje se nejčastěji přímo v BIOSu nebo v programu, dodanému k základní desce. Probíhá skokově podle frekvencí, které základní deska zná jako základní. Tedy 100 a 133 u SDRAM a 266, 333, 400 atd. v případě DDR. V případě použití chipsetů Intel není tento způsob nastavení téměř možný, jelikož se frekvence paměti počítá přímo z FSB.
-
Zvýšení frekvence pomocí synchronizace s FSB. Při zvyšování FSB se automaticky zvyšuje i frekvence pamětí. Na to je potřeba pamatovat při taktování procesorů přes FSB.
-
Zvýšení frekvence asynchronně k FSB. Mnohé chipsety umožňují měnit frekvenci pamětí nezávisle nebo téměř nezávisle na FSB. V tomto případě je možno buď úplně "odpojit" výpočet frekvence pamětí od FSB a nebo nastavit, v jakém poměru k FSB se bude počítat jejich základní frekvence.
-
Snížení časových prodlev při předávání a zpracování dat. Provádí se v BIOSu (pokud to umožňuje) snížením časových prodlev (CAS, RAS to CAS adt.) většinou na hodnotu o jeden až dva stupně nižší než je přednastavená. Zvýší se tím celková pružnost práce paměti. Nejedná se však o úplné taktování, ale spíš ladění.
-
Zvýšení stability. Opět stejná pohádka: zvýšení napětí DIMM přímo v BIOSu nebo pomocí programů, případně zvýšení časových prodlev.