Název Skalice pochází od srázné skály nad řekou Lužnicí, na které byla založena původní osada. Skalice leží v nadmořské výšce 428 m. n. m. Obec Skalice se skládá z obcí Skalice, Rybova Lhota, Třebiště a Radimov. V roce 2010 bylo v Obci Skalice přihlášeno k trvalému pobytu 462 obyvatel.
Skalice se nachází v rekreační oblasti. Přímo pod obcí protéká řeka Lužnice, čímž je obec hojně navštěvována chataři a vodáky. Za zmínku stojí rovněž cyklostezka č. 1171, procházející obcí. Nedaleko od obce Skalice se nachází chráněné území s výskytem vzácné luční orchideje Prstnatce májového. Na okraji obce směrem na Rybovu Lhotu můžete navštívit oboru místního mysliveckého sdružení. Obec je proslulá svým tradičním masopustním průvodem. Jistou proslulost přinesla obci i Hospoda U Rumcajse.
V současné době existuje v obci Sbor dobrovolných hasičů, Myslivecké sdružení Háj, Maškarní sdružení, Cykloteam Skalice.
V obci Skalice se nachází mnoho historicky cenných zajímavostí.
Jihozápadně od obce Skalice se nachází mohylové pohřebiště ze 6. století př. n. l. (doba halštatská). V tomto období došlo k dovršení osidlování střední Evropy Kelty a začalo se v hojné míře zpracovávat železo.S naší vesnicí a blízkým okolím jsou spojené četné vykopávky, které ve Skalici prováděl pan učitel Josef Švehla od roku 1902, ihned po objevení mohyl místními obyvateli. V mohylových hrobech byly nalezeny hliněné nádoby, zbytky udidel, bronzové sekyrky, část meče, ráfy kol, unikátní bronzové vědérko k napájení koní a bronzová mísa, zdobené bronzové knoflíky a další předměty, jež jsou uloženy v depozitáři Husitského muzea v Táboře.
Na samém východním okraji vesnice, nad levým břehem řeky Lužnice, v místě dnešního obydlí č. 21 (Kostrbovi) byl vybudován kostel a pod ním v mírném svahu poplužní dvůr s panským sídlem – tvrzí. Ta sice již dávno zanikla, ale až do naší doby se tu zachovaly zbytky valů. Datace skalického tvrziště je velmi obtížná. Jelikož na něm dosud nebyly učiněny žádné nálezy, které by byly řádně vyhodnoceny a archeologická prospekce je prozatím rovněž míjela, nemáme materiál vhodný k určení doby jeho vzniku a existence.
Nejstarší písemné zmínky, které hovoří o Skalici, jsou rovněž velmi kusé. Vůbec první zpráva z roku 1265 jmenuje Vítka, člena rodu pánů z Růže, s predikátem „de Scalicz“ (resp. „Zcalitz“), ze Skalice. Poslední zmínka o Vítkovi pochází z roku 1266. Písemné prameny poté mlčí až do druhé poloviny 14. století. Tehdy žilo několik členů rodu pánů z Landštejna, píšících se ovšem s predikátem „ze Želče“ či „ze Skalice“ podle majetku, který drželi. Byli to příbuzní a zřejmě bratři Jan, Petr, Vilém, Vítek a Filip. Pro vlastní dějiny Skalice, z níž rod pánů Želečských z Landštejna vyšel, však byl nejvýznamnější poslední ze sourozenců, Filip. Nebyl sice jediný, komu ves náležela, držel však její podstatný díl. V této souvislosti je zajímavé, že podací právo ke skalickému kostelu, připomínanému poprvé k roku 1369, vlastnili roku 1377 bratři Vlček a Valkoun, držitelé nedaleké tvrze Sedlec. Zpráva z roku 1416 je poslední dosud známá, kterou o Filipovi máme. Skalické zboží přešlo zřejmě na jeho syna Viléma, který se v již zmíněném protestním listu psal, na rozdíl od otce, s přídomkem „ze Skalice“. Následující majetkový vývoj skalického zboží není pro nedostatek písemných zpráv zřejmý. Dosud neznámým způsobem je získal někdy počátkem 16. století Jiří Bradáč z Toušně. V letech 1528 – 1540 byla Skalice v majetku jeho zetě Prokopa Hýlovce z Polkovic. Tentokrát snad "zámek" vyhořel, čemuž nasvědčuje uhlí a popel na hradišti vyoraný. Skalice se tak počínaje rokem 1550 stala součástí velkého rožmberského dominia. Rožmberkové ji nechali připojenou k želečskému panství, k němuž ji přičlenil pravděpodobně již Oldřich Španovský.
V dějinách Soběslavi se jedním z nejvýznamnějších a nejslavnějších stal rok 1594. Když Petr Vok z Rožmberka začal rozprodávat Choustnické panství, zcela správně uvažovali dva prozíraví měšťané Řehoř Smrčka a Šebestián Roubík, že městu hrozí obklíčení cizí půdou. Přesvědčili městskou radu a požádali Petra Voka z Rožmberka o odkoupení okolních vesnic. Petr Vok žádosti vyhověl. Za 10 000 kop grošů českých odprodal městu Klenovice, Čeraz, Debrník, Vesce, Mokrou, Skalici, Řípec, Nedvědice, Zaluží, Vlastiboř, část Roudné, Svákov, mlýn pod Skalicí, Panský a Svákovský mlýn, okolní lesy Luh, Lužec, Kaplanka, Sladký, Růžebnice, Paseky, Kuchyňka, část řeky, potoky a k nim náležející rybníky, mnoho luk, pastvin, zahrad, sadů a chmelnic.
Skalická Tvrz stála nad sráznou strání na Lužnici. Byla dřevěná, obehnaná příkopem a dřevěnou ohradou. Hradiště bylo chráněno dvojitým valem a na severu a jihu rybníky. Ke skalické tvrzi se spojí i známá skalická pověst o vzniku vzácného obrazu Ukřižování Páně, předávaná z generace na generaci. Obraz se v současné době nachází v depozitáři Národní galerie v Praze.
Pověst "Skalický padělatel"
Na skalické tvrzi zhřešil zeman. Vztáhl ruku na královské právo ražení peněz. Hluboko ve sklepě své tvrze, ukryt před nepovolanými zraky, shromáždil penězokazecké náčiní a pustil se do zločineckého díla. Počínal si přitom tak dovedně, že dlouho unikal spravedlnosti - tak k nerozeznání byly peníze jím vyrobené od těch, které vycházely z královské mincovny. O to přísnější měl být trest, když zemanova činnost vyšla najevo. Sám král se chtěl vypořádat s člověkem, který se pokusil znevážit jakost měny, tolik ceněné v očích zahraničních kupců. Přitáhl s oddílem vojáků až ke skalické tvrzi a nechal vsadit zemana do vězení. Uprostřed tmy a žalostného osamění dal se zeman záhy na cestu pokání. Uprosil dokonce své žalářníky, aby mu sehnali lipové dřevo a pestrou paletu barev. Slíbil, že do vynesení rozsudku zhotoví pro svého krále dar. Snad se mu podaří obměkčit jeho srdce, aby byl při posuzování viny shovívavý. Sotva dostal zeman potřebné, pustil se do práce. Nejedl, nepil - pracoval. Zdálo se, že je stravován jakýmsi vnitřním žárem, který mu nedovolil vzdálit se od nehotového díla. Když nadešel den soudu, nechal si král předvést viníka. Zeman padl před svým pánem na kolena a s výrazem upřímné pokory mu podával svou práci.
Král i jeho rádcové užasli. Zemanovou rukou se proměnilo obyčejné dřevo v obraz svítící jasnými barvami. Byl na něm namalován Kristus přibitý na kříži. Pod ním zpodobnil zeman několika zdařilými tahy klečícího kajícníka. Nebylo pochyb, že tím klečícím, který obrací prosebné oči vzhůru je sám provinilý zeman. Z výše svého utrpení hleděl na něho Kristus. V jeho tváři nebylo zatvrzelé odsouzení viníka, ale bylo z ní možno vyčíst pochopení pro lidské slabosti a odpuštění.
Král hleděl střídavě na obraz, střídavě na zemana. Pochopil? Nikdo se neodvážil porušit význam chvíle. Náhle král vstal, přistoupil k zemanovi a pozvedl ho ze země. Před užaslými zraky všech přítomných mu slavnostně udělil milost. Zeman se slzami v očích králi děkoval. Mohl se svobodně vrátit domů. To ale ještě není konec příběhu. Kdybychom se domnívali, že se po této lekci zeman polepšil, krutě bychom se mýlili. Sotva se trochu sebral po vězeňské újmě, pustil se do padělání peněz s ještě větším zápalem. Snad chtěl dohnat to, co zameškal v cele. Jeho nehodnotné peníze s malou zásobou drahého kovu znovu zaplavily trh.
Ale královo oko bdělo. Panovník se záhy dozvěděl, že ten, kterému velkomyslně daroval milost, ho sprostě podvedl. Přitáhl s velikým vojskem znovu před tvrz a snadno ji dobyl. Aby zabránil zemanovi v páchání další nekalé činnosti, dal tvrz do základu vypálit. Zeman se zachránil na poslední chvíli, když vklouzl do tajné sklepní chodby, jež ústila v nedalekém lese Vršky. Tam prý zakopal svůj zlatý poklad. Dodnes se říká úzké prohlubině v lese "Zlatá jáma". Zemana již nikdo nikdy nespatřil.
V místech dochovaného původního sklepení v č. 21 byly začátkem 80. let 20. století prováděny sondáže, přítomnost žádné chodby se však nepotvrdila (viz. foto).
Na hradišti byl vystavěn ve 13. století kostel, zasvěcený sv. Šimonu a Judovi. Dnes je filiálním kostelem fary soběslavské. Ve 14. století byl farním. Fara kolem roku 1680 shořela. Zůstal z ní snad sklep, odkrytý roku 1904, červenicí vyplněný, v blízkosti pozemků zvaných „Farářka“, „Včelník“, „Ohrada“. Asi roku 1870 byl kostel sklenut a vystavěna věž, na níž je zvon z roku 1683, zvaný „Uměráček“. V roce 1928 byly sbírkami zakoupeny dva zvony. V kostele je umístěna stará středověká křtitelnice. Okolo kostela se nachází hřbitov. Vzácnou památkou skalického kostela byl obraz z 15. století „Ukřižování Páně“, který zde visel až do roku 1902.
Skalický kostel je výraznou dominantou obce Skalice.
Škola ve Skalici byla zřízena na základě Tereziánského školního řádu po r. 1780 jako škola filiální, pod patronátem města Soběslavi pro obce Skalici, Rybovu Lhotu a Třebiště. Dokud nebylo samostatné školní budovy, učilo se ve Skalici několik týdnů v zimě po chalupách. Roku 1882 přijal na inspekci okresní školní inspektor František Šanda a shledal, že v jedné třídě staré školní budovy nelze nadále vyučovat 156 žáků. Dne 28. 6. 1883 byl položen základní kámen do východního rohu u cesty ke kostelu a do podzimu téhož roku byly postaveny zdi školní budovy i se střechou. Od jara 1884 byly práce dokončovány a dne 26. 10. 1884 byla škola vysvěcena a předána svému účelu.
V obou třídách nové školy se začalo vyučovat dne 28. října 1884 a to tak, že v II. třídě učil řídící učitel Václav Wanke a v I. třídě podučitel František Martínek ze Soběslavi.
Školu postavil stavitel Josef Mrázek ze Soběslavi za 11 300 zl. r. č.
Škola ve Skalici byla uzavřena v roce 1981 s devíti žáky. Posledním učitelem a ředitelem zdejší školy byl pan František Míka. Budova bývalé školy (č. 48) je dnes sídlem obecního úřadu.