79. SPARTAN RACE
SPARTAN RACE
(aneb závod, při kterém můžeš i zemřít. To však pochopíš až v cíli)
To, co vám budu vyprávět, je PRAVDA, i když tomu nebudete věřit.
Loni, začátkem listopadu jsem docela svižně jel naším městem na kole. Ne dost soustředěně se věnoval řízení, protože jsem čuměl po babách. Bylo z toho salto a zlomené žebro. Z vlastní zkušenosti vím, že polámaná žebra jsou mnohem bolestivější než bolesti porodní, to je prostě fakt. Na konci roku jsem se pokusil vyklusat na Lysou horu, to je Silvestrovská povinnost. Cestou zpět, kousek pod vrcholem jsem opět čuměl po skupince bab, nedopatřením klopýtnul….a byl z toho zlomený kotník. A tak nový rok začal se sádrou, které jsem se zbavil až po dvou měsících a další dva měsíce pak probíhala rehabilitace. Čtyři měsíce rekonvalescence stačily k tomu, abych za ten čas obrostl šesti kilogramy tuku a půlkilogramem mechu. Když pan doktor ukončil léčbu, doporučil mi končetinu příliš nezatěžovat, vhodné prý bude chodit plavat. A tak jsem si zakoupil permici na bazén a chodil plavat. Jenže! Když si vezmete plavecké brýle, je pod vodou všechno vidět a ještě zvětšeně a těch bab kolem…no co vám budu povídat, málem jsem se utopil. Tak to tedy ne! Přes baby k trvalé invaliditě se doprovodit nedám!
Léto už bylo veselejší. Dal jsem několik běžeckých závodů, dva Ocelové muže, šest triatlonů a postupně se vracel do běžného života. Na jedné ze sportovních akcí jsem potkal kamaráda z běžeckých štrek, Alana. Ten mě pozval na „Spartan race“, nejtěžší krosovou akci v republice a to se přece nedá odmítnout. Dali jsme dohromady mančaft a 28.9. vyrazili do Bořetic- „Svobodné spolkové republiky Kraví hora“ na jižní Moravě.
Dnešní ráno vypadalo tak, jak vypadat má. Po deštích a ochlazení se ukázalo slunce a teplota vystoupala na čtrnáct stupňů. Když jsme se dostavili na místo očekávaného dramatu, závod již probíhal. První vlna dvěstěpadesáti borců byla odstartována v deset hodin, další pak v patnáctiminutových intervalech. Náš čas startu byl určen na čtrnáctou hodinu, takže mám ještě tři hodiny čas na to, abych popřemýšlel, zda svoji starou kostru nabídnout krematoriu dnes nebo raději zalézt do ústraní a nějaký čas ještě vyčkat. Tvrdá motivační hudba, nabouchaní gladiátoři, borci s neuvěřitelně pomalovanými obličeji agresivními barvami, kouřové clony, atmosféra slibující obrovský zážitek. To všechno v mém vnitřním mechanizmu nastartovalo mnohonásobné vlny adrenalinu. O trati víme jen tolik, že měří něco přes pět kilometrů a je nutno překonat osmnáct nesnadných překážek. Podle těch, kteří už jsou v cíli, vidím, že žádná procházka rajskou zahradou to nebude.
14hodin-start! První kilometr trati se terénem běží do kopce a tady už se oddělují plevy od zrna, pole závodníků se záhy roztáhne. Nebudu popisovat všechny nástrahy krosu, jen ty, které považuji za nejatraktivnější. Přiběhnu pod prudkou stráň (něco jako sjezdovka), dostanu na hřbet pytel s pískem a pěkně s ním mazej 150m nahoru a zpět. Přiběhnu na rozorané, rozbahněné pole, dostanu do ruky lano na jehož konci je pneumatika z traktoru, a teď se ukaž, jak rychle pole přeběhneš. Korytem řeky, kde je téměř po pás vody hezky proti proudu 150 m, a protože ses hezky vykoupal, šup do vypuštěného rybníka, kde je nad kolena bahna. Tu před sebou vidím skupinku děvčat z předchozí startovní vlny, vysportovaných figur s pěknými pevnými zadečky. Ty musím co nejrychleji dohnat a alespoň chvíli jim dělat společnost. To motivuje. Vybíhám z jezera a je tu bahenní příkop, jakoby už těch sraček nebylo dost. Skočím do něj …a nevidím! Brýle zaplácnuté mazlavou páchnoucí hmotou nelze nijak očistit a tak je sundávám a pokračuji bez svých tří dioptrií. A to je dobře, protože přes svůj slabý zrak nejsem schopen rozeznat pohlaví těch, které předbíhám, beztak bych se zase dostal jen do obvyklých problémů. A je tady další překážka-umělá horolezecká kolmá stěna. Deset metrů překonávám poměrně snadno, i když zabahněné ruce a boty příliš bezpečné lezení nezaručují. Přichází (pro mě) nejtěžší překážka. Z vodního příkopu vylézt po osmimetrovém laně až navrch. Lano je mazlavé, nasáklé vodou. Vylezu do poloviny a padám do směsi smradlavé vody. Tady jsem i okusil, jak to blátíčko fajně chutná. Pokus opakovat nelze, na to dohlíží rozhodčí, a tak musím dělat trestné „angličáky“. To je :dřep- klik- dřep- výskok. A pěkně za dozoru sudích třicetkrát! Pořád to ještě není všechno. Přijde dvě stě metrů plazení mazlavým jílem pod ostnatým drátem. S tím jsem měl nejmenší problém, na pohyb v nízkých stěnách jsem zvyklý. Do mety už není daleko. Přidávám na tempu a připadám si jak Jóžin z bažin, když k cíli pílí. Ještě hod kopím na cíl, proběhnout ohněm a potyčka s gladiátory, se kterou nemám taktéž žádný problém, protože mě těsně před cílem posiluje euforie z dobrého výsledku a navíc jde ze mě nesmírná hrůza. Jsem v cíli!
Zbývá už jen odevzdat identifikační čip časomíry, vodou z řeky přes požární hadici spláchnout špínu, vyhodit svršky s botami, zkontrolovat drobná zranění a podat domů hlášení.
Akce ,Spartan race‘ se zúčastnilo 4 498 borců ze šesti zemí. Skončil jsem v první pětině startovního pole a se svými šedesáti osmi lety na hřbetu jsem byl daleko nejstarším účastníkem. Mám nesmírnou radost, protože život má jen omezenou dobu platnosti, a kdybychom měli čekat, až pominou mrazy, bouřky, deště, tož to bychom ho taky mohli pěkně prošvihnout.
30.9. 2013 Dědek
Náhledy fotografií ze složky spartan race
Klobouk dolů
(Aneta, 5. 11. 2013 9:33)