Zaklínač
Autor: | A. Sapkowsky (Andrzej Sapkowsky) |
Originálny názov: | Wiedżmin |
Krajina: | Poľsko (PL) |
Rok pôvodného vydania: | 1990-1999 |
Rok českého vydania: | 2000-? |
Vydavateľstvo: | Leonardo |
Počet strán: | 353+344+241+244+318+426+492 (cca 2400) |
Cena kusu: | od 400sk a vyššie (záleží na počtu strán) |
Slovenské názvy častí: | Originálne názvy častí: |
Posledné prianie | Ostatnie życzenie |
Meč osudu | Miecz przeznaczenia |
Krv elfov | Krew elfów |
Čas neúcty | Czas pogardy |
Krst ohňom | Chrzest ognia |
Veža vlaštovky | Wieża jaskółki |
Pani jazera | Pani jeziora |
„Liška se podívala na kocoura. Kdo jsi, ptá se. Já jsem kocour, odpoví na to kocour. Ha, řekne liška, a nebojíš se, kocoure, chodit sám po lese? A když pojede král na lov, co budeš dělat? Se psy, s nadháněči na koních? Řeknu ti, kocoure, říká liška, hon je velká svízel pro takové jako jsi ty a já. Ty máš kožich, já mám kožich, lovci nikdy nic nedarují takovým, jako jsme my, protože lovci mají manželky a milenky a těm mrznou ruce a krky, a tak si z nás dělají límce a rukávníky pro ty ženy na okrasu.“
„Co to jsou rukávníky?“ zeptala se Ciri.
„Nepřerušuj mě. A liška dodala: Já, kocoure, já je umím přechytračit, umím na ty lovce tisíc dvě stě osmdesát šest triků, tak jsem mazaná. A ty kocoure, kolik znáš triků na lovce?“
„Ach, to je hezká pohádka,“ řekla Ciri, tulíc se k zaklínači ještě těsněji.
„Vypravuj, co řekl kocour?“
„Aha,“ zašeptala z druhé strany Braenn, „co řekl kocour?“
Zaklínač obrátil hlavu. očidryády se leskli, ústa měla pootevřená a olizovala si rty. Jasně, pomyslel si, i malé dryády chtějí poslouchat pohádky. Stejně jako malí zaklínači. Protože jedněm i druhým je zřídka kdo vypravuje před spaním. Malé dryády usínají zaposlouchany do šumu stromů. Malí zaklínači usínají zaposlouchani do bolesti svalů. Nám taky svítili oči podobně jako Braenn, když jsme poslouchali pohádky, které nám vyprávěl Vesemira, tam na Khaer Morhen. Ale to už je dávno. Tak dávno...
„A kocour na to řekl: Já, liško, neznám žádný trik. Já dovedu jenom jedno. Vylézt na strom. To mi stačí. Nebo ne? Liška se začala smát. Ech, říká, to jsi ale pěkný hlupák. Schovej svůj pruhovaný ocas a uteč odtud, nebo zahyneš, jestli tě vyslídí lovci. A najednou, znenadání, potichoučku, vyskočili z křoví lovci a uviděli kocoura a lišku a vrhli se na ně!“
„Ojéj!“ zamrkala Ciri a dryáda sebou škubla.
„Ticho. A vrhli se na ně s křikem, samozřejmě, sedřeme z nich kůži! Na rukávníky s nimi, na rukávníky! A poštvali na ně psy. A kocour vylezl na strom, tak jak to uměl. Až na samý vršek. A psi lišku chytili! Než zrzka stačila použít nějaký ze svých chytrých triků, už z ní byl límec. A kocour z vršku stromu mňoukal a prskal na lovce, a oni mu nemohli nic udělat, protože strom byl proklatě vysoký. Stáli dole, kleli, ale museli odejít s prázdnou. A potom kocour slezl ze stromu a vrátil se spokojeně domů.“
„A co bylo dál?“
„Nic. To je konec.“
Vskutku, hovorím vám, teraz nadchádza vek meča a mágie, vek vlčí. Zaklínač prišiel, tasil meč a nárokuje si na svoje miesto vo svetovej literatúre. A viac než oprávnene.
Hlavný hrdina Geralt z Rivie, ktorý v skutočnosti vôbec nie je z Rivie, je zaklínač a nie hocaký, ale prvotriedny. Má dva meče, poriadne komplexy, kódex, pevné nervy, pevné svaly, fúru vzťahov za sebou a nebojím sa povedať, že ich má asi rovnako veľa pred sebou. Náplňou jeho života je vraždenie netvorov (občas vrátane ľudí) za peniaze (Geralt nie je Matka Tereza).
Ku Geraltovi nutne patrí Yenefer (veľmi mocná, ambiciózna a nepríjemná čarodejnica) a Ciri (problémová princezná). A o čo tu ide? Spočiatku o nič. Geralt chodí, potvorám stína hlavy, berie mešce zlatých a pokúša sa riešiť nespravodlivosť sveta (celkom neúspešne), ale všetka sranda začne až na jednom kráľovskom večierku, kde sa udejú osudové veci.
Nemáme tu žiadneho Temného pána, ktorý sa rozhodol zničiť, alebo aspoň ovládnuť, svet. Stačí ak prežijeme v tom drsnom fantasticky realistickom svete, čo sa síce môže zdať jednoduché, ale zdanie klame.
Hrdinom prvých dvoch kníh je jednoznačne Geralt, lenže potom sa do jeho cesty vpletie Ciri, o ktorú z rozličných dôvodov usilujú najmocnejšie politické skupiny a zápletka nám rozrastá do Tolkienovských rozmerov... Najskôr si povedzme niečo o svete, v ktorom Geralt žije...
Svet obývajú mnohé beštie (pozostatok po konjukcii sfér, ktorou Sapkowski vysvetľuje prienik príšer do normálneho sveta), no tou najväčšou sa ukazuje byť človek. A je už takmer všade. Človek zahnal elfov do hôr, trpaslíkov a gnómov vytlačil pod zem, zabral majetok hobitov a vlastne všetky rasy utláča všemožným (no nie celkom otvoreným) spôsobom. Vojaci vykorisťujú chudobných (králi koniec koncov tiež), mágovia manipulujú kráľmi, k tomu sa po kraji potĺkajú lúpežne bandy, pri pogromoch húfy ľudí napádajú neľudí, neľudia sa zhromažďujú do partizánskych skupín a podnikajú útoky na dediny či pevnosti... Vek vlčí.
Sapkowského opisy tak vecí, prírody, dedín a celkovo všetkého (vrátane dokonalého popisu správania ľudí a neľudí) sú neopísateľne trefné. Človek nemusí mať ani bohvieakú obrazotvornosť a dokáže si skvele predstaviť všetko, čo autor opisuje, vrátane rýchlych súbojov (a tých je neúrekom).
K lepšej predstavivosti dopomáhajú taktiež spomínané ilustrácie (aj keď je pravda, že dve ilustrácie v Meči osudu boli tak ohavné, až hrôza spomenúť – drak vyzeral ako tyranosaurus s krídlami a dryáda v tom svojom odeve ako speváčka country v gýčovej napodobenine Winetuovho pyžama), ale aj mapa, ktorá je priložená k prvej časti. Autentickosť dopĺňajú slovné spojenia, vety a slová z nárečia trpaslíkov, elfskej reči, alebo profesionalizmy mágov. Sapkowski si často nedáva obrúsok pred ústa a niektoré jeho postavy (predovšetkým trpaslíci) nadávajú jedna radosť, čo často vyznie veľmi komicky a čitateľa to ohromne pobaví. Ďalšou dokonalosťou sú Geraltove cynické poznámky k dianiu, alebo názorom niektorých extrémistov.
Aj sám autor paroduje, dokonca si vzal na paškál stvoriteľa hobitov, profesora Tolkiena v časti, kde popisuje vykorisťovanie hobitov skupinkou vojakov:
„Na co a za co máme znovu platit? A proč?“
„Ptáš se proč?“ zasyčel, shrbil se v sedle a pohlédl malému farmáři do vykulených očí. „Řeknu ti to. Protože jseš prašivěj skřet, zakrslík, cizák. Kdo vás, nelidi, bije a hubí, ten po vůli bohů činí a paterotickou povinnost plní. Protože se už nemůžu dočkat, jak tuhle vaši krysí díru vypálíme a ty tvoje prťavý čubky vymrdáme. Protože je nás pět statnejch borců, kdežto vás je hrstka strachy podělanejch pišišvorů. Tak teď víš proč!“
„Teď už to vím,“ řekl pomalu Rocco Hildebrandt. „Jděte pryč, Velcí lidé. Jděte si po svých, zloduši. Nic vám nedáme.“
Štika se narovnal a sáhl po tesáku.
„Bij!“ vyštěkl. „Zabij!“
Pohybem, jenž oko nestačilo sledovat, se hobit Rocco Hildebrandt shýbl k trakaři, vytáhl pod rohoží schovaný samostříl, přiložil kolbu ke tváři a střelil útočníkovi šíp rovnou do otevřených úst. Incarvilie Hildebrandt švihla rukou, ve vzduchu zavířil hozený srp a bezchybně prosekl Miltonův hrtan. Selský synek vyňatý z lánové povinnosti vychrlil proud krve, převrátil se přes koňský zadek a jen bezmocně vykopl nohama. Jeho druh Ograbek zařval a zhroutil se pod koňská kopyta. V břiše mu až po dřevěnou násadu vězela ryčka dědy Holoferna. Kolohnát Klaproth se na starého půlčíka rozmáchl morgensternem, ale s nelidským zařváním vyletěl ze sedla. V oku měl šídlo, které jistou rukou vrhla panenka Impi.
Když Okultich viděl, co se děje, obrátil kradeného armádního koně a chtěl zmizet, avšak od plotu přicupitala babka Petúnie a ťala ho do stehna bodci motyčky na pletí. Loupežník se svezl ze sedla, noha mu uvízla ve třmeni a splašený kůň ho vláčel přes záhony. Zraněný ničema kvílel a skučel, za ním se jako dvě vlčice hnaly babka Petúnie s plečkou a Impi s křivým nožem na roubování ovocných stromků. Stařík Holofernes se hlasitě vysmrkal přes prsty.
Celý střet, od Štikova křiku po Holofernovo smrkání, trval asi tak dlouho, jako vyslovení věty jednoho klasika: „Hobbiti jsou neuvěřitelně rychlí a hbití v pohybech a mají velmi přesnou mušku.“
Jednoducho akákoľvek absencia glorifikácie kladných postáv.
Občas sa rozhovor zvrtne k filozofovaniu, inde autor utrúsi poznámku, alebo urobí narážku na súčasne dianie vo svete, či načrtne priezračnú alegóriu. Postavy v diskusiách prezentujú svoje názory na dianie a je len na vás, komu dáte za pravdu. Takýmto nenápadným spôsobom nám Sapkowski ukazuje, že sú veci, nad ktorými sa treba zamýšľať.
Vo vydávaní kníh je totálny zmätok (aspoň v českých vydavateľstvách, tie slovenské pre istotu nevydali nič). Ak budem brať najnovšiu edíciu, kníh je (respektíve bude) sedem a budú obsahovať všetky Geraltove príhody. Na záver poviem jeden môj postreh. Andrzej Sapkowski je v súčasnosti najúspešnejší slovanský spisovateľ fantastiky a pomaly preráža aj na západ, no keby sa narodil v USA, Veľkej Británii či Francúzsku, už dávno by bol najoslavovanejším súčasným spisovateľom fantasy. Iný jednoducho nemajú šancu.
Svetlá stránka: - Napätie - Krutá reality - Chytľavý štýl - Pointa takmer na každej strane |
Temná stránka: - Dva meče: - Jeden na ľudí, druhý na príšery - Oba budeme často používať - Potoky krvi |
||||||
Čitateľnosť: |
95% | Originalita: | 60% | Dej: | 50% | Čaro: | 75% |