Moje cesta k pěstování kaktusů Echinocactus horizontalonius byla poměrně dlouhá. V dobách, kdy jsem začínal pěstovat kaktusy to byl druh u nás v česku téměř neznámý. Jen v málokteré sbírce byl nějaký ten kousek k vidění a pokud ano, tak téměř jistě naroubovaný, a to převážně na jusbertu. Byl opředený jakousi aureolou obtížného pěstování na vlastních kořenech, takže jen opravdu málokdo, pokud jej získal, měl odvahu u takto vzácného zboží riskovat jeho ztrátu při pravokořeném pěstování. Tak trochu se to podobalo tomu, jak většina kaktusářů dříve pohlížela na pěstování Ariokarpusů. Dnes už si myslím, že tyto mýty padly a podstatně více pěstitelů oba zmíněné rody pěstuje bez větších problémů jako pravokořené. Ale zpět k mým začátkům. Před revolucí byl pro mě tzv. horizontík neznámou rostlinou. Moje první setkání s ním se uskutečnilo na mojí první cestě za „velkou louži“ v roce 2005 a to na jih a středozápad USA, kdy mě do party přibrali Zdeněk Vaško a Vláďa Zatloukal. Tehdy jsme za měsíc najezdili přes 20000 km, bylo to takové hodně ulítané, ale dodnes jsem klukům vděčný za tu možnost první návštěvy kaktusů v jejich domovině. A právě při tomto našem putování jsem v jižní části USA v takovém pásu nad hranicí USA s Mexikem na několika místek horizonty pozoroval a dokonce si přivezl i pár semínek z lokalit. A byla to „láska na první pohled“. Ty kytky jsou totiž na lokalitách opravdu nádherné a dnes, po dalších čtyřech cestách do Mexika už vím, že ty zdaleka nejhezčí, rostou v Mexiku, a to jen na některých místech. Tedy horizonty rostou téměř na polovině mexického území, ale ne všude jsou stejně krásně vytrněné. Ostatně na toto téma psal několik velmi zdařilých článků i Zlatko Janeba a na jeho fotkách je to jasně patrné. Takže po našem seznámení už nebylo cesty zpět a moc jsem chtěl tyto kytky také pěstovat. A začaly problémy. Hotové kytky nebylo kde kupovat a já už ani nechtěl nějaké hybridy. Když má našinec za sebou cestu na místa, kde kaktusy rostou přirozeně ve svém domovském prostředí a má možnost pozorovat poměrně značné rozdíly ve vzhledu stejných rostlin, ale na různých lokalitách, zavrhne kompromisy a chce začít pěstovat odděleně jednotlivé kytky podle sběrovek. Na tomto se shodne naprostá většina kaktusářů, kteří toto možnost měli a využili ji. Nezbylo mi tedy nic jiného, než si je vyset, a to je první problém, na který narazíte. Mají totiž poměrně špatnou klíčivost, kterou ovlivňuje celá řada faktorů od skladování semen, po jejich stáří, přes úpravu semen před jejich vysetím, dodržování určité teploty při výsevech atd. atp. Toto téma také velmi dobře zpracoval a popsal ve svých článcích Míra Naxera, který je dle mého názoru nejlepší pěstitel tohoto druhu u nás. Nakoupil jsem tedy desítky porcí semen se sběrovými čísly z mnoha lokalit od důvěryhodných zdrojů a vysel. A měl jsem štěstí, protože většina položek mi opravdu vyklíčila. A byl tady další problém. Před 15-ti lety jsem nenašel odvahu začít u tohoto druhu rovnou s pravokořenným pěstováním. Tehdy i Míra Naxera vše rouboval na jeho pověstné „čabajkové“ – tedy hodně tlusté Eriocactus jusbertii A to je pan pěstitel, zatímco já byl začátečník! Mě se ty kytky na jusbertech nikdy moc nelíbily, a proto jsem hledal jinou podložku, která by tak „nekoukala“ z květináče, ale dala se do něj tak trochu „potopit“. Volba padla na Trichocereus pasacana. Něco jsem vysel, něco nakoupil a začal jsem roubovat. Na pasacanu to roubování jde docela dobře, má pěkně velké kruhy cévních svazků, dobře viditelné, je poměrně měkká a dobře přijímá rouby. Je to hodně silná a tvrdá podložka, která hodně vydrží a jen tak se nedá zničit. Na to už by člověk musel mít opravdu talent, aby ji zahubil. Kytky na pasacánách pěkně rostly, já rouboval další a další, až jsem si vytvořil docela slušnou sbírku, z několika desítek lokalit. Po pár letech jsem začal přemýšlet, jestli by horizonty nešly roubovat i na jiné podložky. Začal jsem zkoušet roubovat na Echinocactus grusonii. Říkal jsem si, je to stejný rod, tak to musí jít jako po másle. Semen jsem měl z Egypta dovezených mraky, kytky rostly jako z vody, jsou také hodně odolné (je to tak trochu horský typ), a tak jsem se do toho pustil. Jenže ouha tato cesta vedla do slepé uličky, Horizonty na grusonech prostě nerostou a po půl až jednom roce odejdou. Nu což, zkusíme tedy něco jiného. A co takhle třeba Ferocactus glaucescens? Vlastních semen mám také spousty, je to také poměrně tvrdá rostlina, ale po zkušenostech s grusony jsem znejistěl. Zeptám se tedy kluků s většími zkušenostmi jako Jarda Šnicer, Míra Naxera, Vojta Myšák. Tehdy, tedy před 12-ti až 13-ti lety s glaucesceny neměl nikdo z kaktusářů, které jsem znal zkušenosti, a tak nikdo neporadil. Risknul jsem to tedy a vyzkoušel. Roubování na glaucescenc je ale o poznání obtížnější, než na pasacanu. Glaucescens je totiž hodně tvrdý a před roubováním musí být hodně, ale opravu hodně napitý a po roubování je potřeba jej posadit zpět do misky s vodou. Jak přeschne, tak se na řezné ploše vytvoří jakási miska a roub odskočí. Pokud ale techniku zvládnete, dá se dosáhnout i 90% úspěšnost, podobně jako u pasacany. Poslední podložka, kterou jsem na horizontech vyzkoušel je Echinopsis eyriesii. Ten je také naprosto bezproblémový, při roubování je měkký, nepropadá se, dobře rouby přijímá, je ho všude dostatek, při pěstování je hodně tvrdý. Další možností, na co je možné horizonty roubovat je Myrtillocactus geometrizans. Pokud roubujeme na špičku mladých rostlin, tak úspěšnost roubování se blíží 100%. Pro mě ale nepřichází do úvahy ze stejných důvodů jako jusbert. Pohled na horizont nasazený na klacek je pro mě stejně zajímavý a lákavý, jako pohled na rytíře v brnění, táhnoucího do bitvy před vlastním vojskem pěšky. Postupem času jsem vybudoval sbírku přes 150 horizontů. Pokud jsem měl naroubovány a v růstu čtyři kusy z jedné lokality, zbytek semenáčků jsem nechal růst na vlastních kořenech. V těch naroubovaných rostlinkách už jsem měl tzv. „své jisté“ a nemusel se bát, že kytky z této lokality ztratím a za pár let budu začínat znovu a možná za dalších několik let opět znovu a stane se tak ze mě „věčný začátečník“, věčně bez kytek. A s touto jistotou v zádech jsem našel odvahu to zkusit tzv. na svých. No a ono to jde a není to až zas tak náročné, jak se povídalo. Jen je třeba si dávat pozor a vždy po přesazení opatrně s vodou. Jakmile kytky dobře zakoření a začnou růst, je vyhráno a můžeme zalévat poměrně vydatně. Regulací zálivky částečně ale docílíme vzhled rostlin a jejich řádné vytrnění. Mají rády opravdu hodně slunce a tepla, ještě se mi nestalo, že bych je popálil. Také, a to hlavně v létě spoustu čerstvého vzduchu – ideálně pařeniště. Tam budou krásně vytrňovat. Takže se pěstování horizontů nikdo z nás nemusí bát, chce to jen trochu více trpělivosti, protože rychle opravdu nerostou. A pokud by někomu opravdu rostly rychle, pravděpodobně by nestíhaly krásně vytrňovat. Pak by se mohlo stát, že dotyčný vypěstuje velkou, modrozelenou kouli s několika málo řídkými, nepříliš dlouhými trny, a to je podle mého názoru pěstitelská tragédie. Hodně takových už jsem viděl a žádná sláva to nebyla. Jsou mezi námi tací, kteří horizontům říkají modrý mexický plevel. Možná tak trochu naráží na to, že je tam potkáváte velmi často, na mnoha a mnoha místech a někomu by se mohly okoukat a zevšednět. To by byla ale velká chyba, já na ně v Mexiku pohlížím jako na „koření“, kterého není nikdy dost. Když na ně na našich toulkám narazíme mám vždy velkou radost a koukám, jestli někde mravenci pro nás nenechali nějaké to semínko. A dolovat v Mexiku z horizontů semínka pinzetou po jednom je hodně náročný úkol. Klečíte na kamení, které vás pálí a tlačí do kolenou, pot vám stéká do očí kde štípe jako čert, po nose odkapává, slunce vás pálí do očí a spaluje ramena. Ostny jsou v temeni tak husté a překřížené, že je umění mezi nimi pinzetou semínko uchopit a pokud se vám to povede a už jej opatrně vytahujete, zavadíte o trn, pink a semínko zmizí ve štěrku okolo, ze kterého už ho nikdy nemáte šanci vydolovat. Pokud se vám po pěti minutách podaří vydolovat 8 – 20 semen, jste šťastní. Pak už jen nezavadit o papírový pytlík se semínky, protože jakmile spadne a semena se vysypou, už je v tom štěrku okolo nikdo nikdy nenajde. Útěchou vám pak může být už jen myšlenka na to, že snad zde některé z nich vyklíčí a založí nový dorost. Závěrem chci dodat pár vět k tomu roubování. Mě se také nikdy moc nelíbilo roubování a už vůbec ne na tyčku jako je jusbert apd. Když jsem začínal roubovat rostliny pro sebe do sbírky, vždy jsou roubované na ploché, nízké podložky, které jdou „schovat“ do květináče. Tam je obsypu kamínky, aby po zálivce byly co nejdříve v suchu. Takže z estetického hlediska mi tyto podložky nevadí, protože jsou takříkajíc „neviditelné“. A teď už zbývá jen to poslední hledisko, a to, aby je podnož příliš nedeformovala, kytky nepřerůstaly a nestaly se tak z nich nevzhledné „okurky´“ s málo trny a množstvím těla. V přírodě jsem viděl už stovky a možná i přes tisíc těchto krásných rostlin, takže můžu říci, že mám snad dostatečně „nakalibrované“ oko, které si stále dokola kalibruji prohlížením dovezených fotek. Je jasné, že těm z přírody se naše kytky nikdy nevyrovnají, stejně jako téměř všechny ostatní kaktusy. Mohu ale prohlásit, že nepozoruji rozdíl ve vytrnění mezi roubovanými rostlinami a těmi na vlastních kořenech, a to v dosti případech mohu porovnávat rostliny ze stejné lokality, které by víceméně měly vypadat hodně podobně. Uniformní nejsou horizonti téměř na žádných lokalitách s několika málo výjimkami, viz článek Zlatka Janeby. Takže roubování určitě nezavrhuji, je to velmi pohodlný způsob, jak trochu rychleji a také podstatně snadněji a více v klidu ve sbírce dopěstovat do dospělosti kvetoucí, krásně vytrněné rostliny, které mohou časem dávat i semínka. Po zkušenostech s roubováním, kdy jsem vyzkoušel všechny pro mě přijatelné podložky, se osobně přikláním k pasacáně, a to hned z několika důvodů. Snadno a levně si je vysejete a za dva roky můžete roubovat. Jsou velmi tvrdé, téměř nezničitelné, vytváří mohutný kořenový systém a při přesazování se nemusíte bát, že kořeny poškodíte a následná hniloba po zálivce rostlinu zahubí. Stačí je jen zkrátit nůžkami a je to. Na zeminu není pasacána vybíravá, roste ve všem, vydrží i přeschnutí a bez problémů zase vezme po zálivce vodu. Pokud na podzim zalijete a zastihne vás chladné počasí, nic se nestane, tohle všechno s vámi přečká a všemožné pěstitelské přehmaty i začátečníků je schopná tolerovat. Tohle už o glaucescensu, či echinopsu tvrdit určitě nemohu, i když jsou to také velmi tvrdé podložky. U mě je ale jasnou jedničkou pasacana! V letošním roce jsem byl donucen všechny své naroubované horizonty přesadit z osmiček do desítek květináčů, protože většina už „tekla“ přes okraj květináčků ven. Při kontrole kořenů jsem byl velmi mile překvapen tím, v jakém stavu podložky byly. Po 12-ti až 15-ti letech většina z nich úplně zmizela, staly se z nich „placičky“ o tloušťce 2 – 3 mm, mnohé byly takřka neznatelné a vypadalo to, že horizontíci jsou pravokoření. Jarda Šnicer tomuhle říká „půjčit si kořeny“, protože z podložky už vlastně nic jiného než kořeny nezbylo. Některé pasacany měly kořeny tlusté i 10 mm! Při roubování mě nenapadlo, že by se tohle mohlo stát a z nedbalosti jsem si na jmenovky nenapsal, na co jsou naroubovány, Myslel jsem si, že to snadno vždy poznám na první pohled a to byla velká chyba! Na některé jsem lupou koukal i půl minuty a pořád se nemohl rozhodnou, co je to za podložku. Je to pro mě poměrně důležité, protože glaucescencům přidávám do zeminy cca čtvrtinu objemu drcený vápenec či mramor, protože vím, že na tom v domovině rostou, měl jsem možnost to odpozorovat. A pasacáně bych vápencem mohl spíš ublížit, tu přesazuji do neutrální zeminy pouze se štěrkem a říčním pískem. Přikládám několik snímků rostlin s očištěnými kořeny, následně vlastních rostlin pro představu, že nejsou nijak přerostlé, či vytáhlé, i když jsou naroubované. Čtenář si sám může udělat vlastní závěr, zda se mu takovéto rostliny líbí, zda by je zařadil do vlastní sbírky a jestli by mu tento způsob roubování a tedy i pěstování vadil. Na snímcích úmyslně neuvádím, na jaké podložce jsou jednotlivé rostliny naroubovány, ať si to každý zkusí odhalit sám a pak uvidí, že to snadné rozhodně není. Na jmenovkách jsou uvedena naleziště, tak pokud se vám některé rostliny líbí, víte, ze které lokality je vhodné shánět semínka. Tak ať se vám pěstování horizontíků daří a ať vám rostou do krásy a dělají vám jen samou radost! Text i foto Václav Navrátil