Tři týdny v Trondheimu ... ;o)
Posílám mnoho pozdravů do mé rodné vlasti… ;o)
Ano, už tomu jsou právě tři týdny, kdy jsem uviděla Trondheim prvně, a nutno říci, že i kdybych tu byla tři roky, tak budu mít stále co objevovat. Každý den vypadá město jinak, jednou je zahaleno do oparu přicházejícího od moře, jindy je ozářeno slunečními paprsky a jindy zase, ve velkém mrazu, je celé bílé, i jeho různobarevné domky se přeměňují v bílé chaloupky…
Po té, co člověk si zvykne na zdejší systém (doprava, obchody, komunikace atd.), tak si to zde začíná užívat… Navíc, když jsme se již spřátelili s ostatními studenty, tak můžeme podnikat i společné akce a je tu mnohem více zábavy. Ovšem mi se nejvíce líbí asi ten klid, který zde mám. Sama ve svém pokoji, sama v autobuse a sama v lese na procházce, když potřebuji – je to opravdu elixír ;o) Pochopitelně, většinu času trávíme společně se spolužáky či s holkami Češkami – chodíme do školy, na exkurze, na výlety, do přírody i do města... takže na otázku jak se mám, musím odpovědět, že vlastně moc dobře.
Bohužel od pondělka (9.2.) nastupujeme na praxi do školky, tak už spolu nebudeme tolik, což je obrovská škoda… co je na tomto faktu ovšem nejhorší je to, že nejdeme jen tak do ledajaké školy … ale do školy pro děti od jednoho do tří let. Budu dělat chůvu a utírat zadky (zadečky) osm týdnu, šest hodin denně, a k tomu psát závěrečnou práci (srovnávání ČR a Norska – já ve školce byla naposledy v pěti, netuším, co tam budu psát ;o) navíc ČR jako jediná požaduje 20 kreditů, a proto musíme napsat více stran než všichni ostatní – více stran o ničem… nééééé )
Nyní zájemce opět provedu pár minulými dny…
Den třináctý – pondělí 26.1. Celý krásný den jsem jako obvykle strávila ve škole, kde nám dnešním dnem začal Story - telling seminář. A začali jsme velmi živě. Holandská vyučující nám zadala úkoly a poslala nás ven. Ale tak jak se nám tam nechtělo, tak ještě víc se nám nechtělo zpět. Byl nádherný, slunečný, leč velmi mrazivý den… Naše česko-švédská slavná čtyřka společně s Norkami se vydala hledat místo pro náš kmen (skoro jako v malé schole: vymyslet název, místo, pokřik, píseň atd. ;o) ). Mno, upřímně, my Češky jsme se k tomu postavili čelem a rozhodly se ukázat místním nekreativním lidem, jak se co má… Křováci žili v době dřeva, a kdybyste slyšeli naše písně a pokřik, tak byste asi nepochopili… (možná nějaké video časem uveřejním). Dopoledne bylo tedy velmi komické a v pauze mezi školou jsme s Irenkou mou milou vyřizovaly odhlášení z kolejí … avšak bez většího úspěchu…
Co se týče večera, tak ten byl opravdu kuriózní, hlavně teda to, když mi Švédka Asa zavolala, že mám někam jít… Myslíce si, že mě chtějí vytáhnout do města na předražené kafe, jsem odmítla. Když jsem však vykoukla z okna, viděla jsem, že mí drazí spolužáci změnili směr. Místo na autobusovou zastávku se vydali za dům – to jsem nevydržela, otevřela okno a zavolala na ně kam jdou. Zaslechla jsem jen něco s lights (světla) - tak jsem si řekla, že to by mohlo být zajímavé. Nabídli se, že na mě počkají, a tak jsem z pyžama skočila do štramplíků, ryflí a mikiny, popadla jsem bundu, obula ty nejlepší boty na světě (opět děkuji, Kubíčku) a rychle běžela do kopce za kamarády. Než jsem doběhla nahoru, bylo mi jasné, že nejde o nějaká světla, ale že mí drazí přátelé by rádi viděli polární záři… (to jsem ocenila, neb dědeček mě neustále upomínal o fotografii či zážitky s polární záři). Popravdě řečeno netušili kam jdou, a když už jsme podruhé překračovali nějaký plot a sjížděli dolů po zmrzlém sněhu, tak jsem se ujala vedení a odvedla celou velkou skupinku na nejvyšší kopec, odkud jde vidět na sever… (teda doufala jsem, že z něj půjde vidět na sever). Co jsem ale věděla jistě bylo, že z něj půjde vidět na celý noční Trondheim… když jsme došli na vrchol, byl to okouzlující pohled … prostě romantika jak má být – všude bílo a přenádherný výhled na celé širé město, na přístavy okolních ostrovů a výběžků Trondheimského fjordu. Jediné, co opravdu netuším je, zda to, co jsme viděli na obloze byla polárné záře … :o) ale myslím, že ne. Každopádně za pokus to stálo a hlavně - byl to úžasný zážitek (a jak se po tom spalo)!
Den čtrnáctý – úterý 27.1. Hned dopoledne na našem úžasném semináři jsme se velmi bavili – hodinu o přírodovědě a pokusech učil náš milý pan odborný asistent z OU Ondra Šimik… ;o) Jak to popsat, hodina byla velmi živá, začala pár drobnými názornými pokusy a pokračovala trochou teorie. Když Ondra vyskočil na stůl předvádějíc hysterickou ženu bojící se pavouka, tak celá třída propukla v smích, my Češky jsme postupem časem začali lépe snášet udivené pohledy spolužáků a poslouchali přednášku pana magistra. Když však otevřel prezentaci v českém jazyce, tak opět rozpoutal mírný šum ve třídě a rozpačité pohledy zahraničních studentů… naštěstí vše pěkně přeložil a byl asi nejspíše sám rád, že hodina skončila … jen nevím, co mohl dát mým spolužákům výzkum týkající se obliby přírodovědy u dětí ve čtvrté a páté třídě, když oni , moji spolužáci, studují, ve většině případů, pedagogiku a učitelství pro mateřské školy… V pozdním odpoledni (nebo snad spíše bylo k večeru blíže) jsme se vydali ze školy domů, kde jsme se poctivě (jak jinak) připravovali na další školní den.
Den patnáctý – středa 28.1. Úspěšný story-telling seminář jsme se opět rozhodli oživit (ano, naše Česká trojka)… každá země měla za úkol říci všem nějakou pohádku. My jsme po náležité diskusi vybrali pohádku O kůzlátkách … To bychom ovšem nebyly my, kdybychom ji prostě jen tak odvyprávěli či dokonce jen odříkali, natož přečetli. Naše inscenace byla velmi komická: Tři židle před tabulí a na každé z nich sedí jedna z nás – 1. židle – vypravěč, 2. židle – matka koza a jedno kůzle, 3. židle – vlk a druhé kůzle… (ano, trošku jsme zredukovaly kůzlátka). A náš přednes byl opravdu komický, navíc, když občas místo ano řeknete ne a naopak (zejména při hádce je to legrační). Jakmile vždy jedna dohovořila, posadila se a druhá se postavila …velmi zábavné, myslím, že naši spolužáci si myslí, že Češi jsou hodně …(jak to říci?!) zvláštní lidé. Po úžasném čase stráveném ve škole jsme se vydali na koleje ( i mé české kamarádky), kde jsme si po nákupu v obchodě uvařili vynikající večeři … (Norky Ester, Malin, Anett a Camila, Švédka Asa, Ital Thomasso, a my tři češky) mňam, mňam, mňam. Snad nemusím psát, že jsme se pak nemohli ani pohnout …
Den šestnáctý – čtvrtek 29.1. Poslední den našeho semináře (Angličani nepřijeli kvůli krizi, tak se nám to krásně zkrátilo) jsme si vyprávěli pohádky, jež jsme si vymysleli na základě zadaných obrázků. Netrvalo dlouho a tento školní týden pro nás skončil. Po „výuce“ jsem se vydala na návštěvu k mým drahým Češkám, kde jsme si udělali mléčnou rýži a chystaly se na procházku. Ta padla v okamžiku, kdy někoho (ehm, koho asi) napadlo zajít se podívat do místní IKEI (stejně byla venku velká zima a jedna kolegyňka musela do centra do banky). S Iriskou jsme se vydali pěšky do IKEI (abychom se prošli aspoň pár kilásků) a v prvním patře nás čekalo překvapení v podobě ceny postele, kterou se podařilo zničit při narozeninové oslavě (nebylo to naší vinou, opravdu, je to špatný systém postele – to by se stalo i kdyby na ni seděl jen jeden jediný člověk místo těch sedmi ;o) ). Musím zde konstatovat, že se těším až tato ikea kolekce doputuje k nám do Čech – krása (sestro, těš se! ;o) ). Jedním z dalších důvodů návštěvy tohoto obchodního domu (krom již výše zmíněné postele) byl také párek v rohlíku, který zde stojí jen neuvěřitelných 5 NOK… víte, co to je v téhle pro nás předražené zemi?!?! Ještě jsme si koupili pití, které si můžete načepovat sami (a nikdo nekontroluje kolikrát jste čepovali – když si někdo načepuje víckrát, jsou to zaručeně Češi…). Taky teda zde, v místním IKEA FOOD obchůdku, mají ještě ochutnávky všeho možného – ten den měli zrovna dvou druhů marmelád, čokolády, čokolády a bramborových lupínků… takže jsme tam nějaký čas strávili a následně se vydali domů … (někteří na opačný konec města).
Den sedmnáctý – pátek 30.1. Pátek, toť byl velmi zajímavý a vydařený den … ;o) Ráno jsme si zašli do školy vypůjčit běžky (katastrofa - dvoumetrové běžky pro takové drobné stvoření jako jsem já a boty, ve kterých by umrzl i Eskymák) a následně se vydali navštívit naše milé české učitele, kteří nás na schůzce podarovali plnou taškou českých zbytků. Chleba, který ten den procházel, jsme si okamžitě opekli na pánvi a snědli jej celý se zakysanou smetanou a malinovou marmeládou, čínské polévky jsme si také ihned uvařili a rýžové chlebíčky jsme jedli po pečení… A teď tedy k pečení. Na večer jsme měli smluvenou společnou večeři – každý národ musel něco připravit – předkrm měli Holanďané, kteří si pro nás připravili vynikající chleby ve vajíčku s česnekem, které zasypaly ještě na pánvi sýrem a podávali s čerstvou zeleninkou a salátem. Hlavní chod připravili Portugalci, u kterých se večeře konala, a ukuchtili vynikají typický portugalský pokrm z ryby, následoval dezert připravovaný děvčaty z JAR, kterým byl výborný zákusek podávaný s karamelovou zmrzlinkou… a to nejlepší na konec – my jsme měli přinést nějaký snack, něco k zakousnutí, a tak jsem se rozhodli pro typické české šátečky. Nutno říci, že nezbyl jediný a zvláště pánové (pan Holanďan Eelco a šarmantní pan Pařížan Alex) se po nich mohli utlouct (ne, že my Češky ne). Příprava však byla velmi komická, neb z tak jemného těsta, z jakého jsme to dělali (navíc z norských surovin) nám vytekla skoro všechna marmeláda…tedy z prvního plechu, pak jsme se snažili množství vytečené marmelády eliminovat. Nejtěžší ale asi bylo nesníst všechny šátečky před tím, než jsme je donesli na místo konání večeře – neb to tak krásně vonělo, že si to ani nedovede představit… Samotný „večeřový“ večer byl moc pěkný - hezky jsme si popovídali atd. … a následně se vydali do našeho místního studentského husetu (domu), hned naproti našich domů, si trošku zatrsat … A dále raději nebudu nic psát … ;o)
Den osmnáctý – sobota 31.1. Když jsem ráno probudila a viděla jsem se Irisku, jak se přiobléká (spala u mě, neb domů ji nic nejede a i kdyby jelo tak se nedoplatí), tak jsem na ni začala mluvit anglicky (jestli už jde, nebo jestli ji je jen zima), což když jsem si uvědomila, tak jsem se přímo lekla … Děs, mluvit hned ráno po anglicku! Když jsme se dostatečně (7 hodin) vyspaly, tak Irča utíkala domů a já se pomalu připravovala na procházku. Milý pan Alex mě večer informoval o skutečnosti, že do hodinky se dostanu k pěknému lesu, a tak jsem se vydala směrem nahoru a opravdu jsem po chvíli k němu došla. Když už cesta končila objevila jsem běžeckou stopu (běžeckou myslím pro běžkaře), velmi mě lákalo se po ní vydat, ale přišlo mi hloupé chodit po běžecké stopě. Když však prošlo pár lidí, neváhala jsem již a vydala se na nádhernou procházku místní krajinou… dostala jsem se až k vesničce v horách, a bylo to moc pěkné … po mé asi desetikilometrové procházce jsem se dostala domů a uvařila si čaj. Po chvíli někdo zazvonil a nečekaně se u mě objevila Irenka, že se byla taky projít a že dorazila až sem. Že měla strach, že budu na procházce,ale nakonec mě tedy zastihla již doma. Daly jsme si čaj, a ona se pak vydala pěkně zpátky domů (autobusem nyní ;o) ). Večer nám spolužáci napsali, zda nechceme do města, tak jsem se s Irčou (Alča měla teplotu, tak zůstala doma) vydaly do Peppe´s pizza do centra, kde jsme chvilku pobyli s kamarády a pak se vrátili posledním autobusem domů – abychom nemuseli platit ;o)
Den devatenáctý – neděle 1.2. Na ráno jsme byli domluveni s Mathiasem (spolužák z Tanzanie), že mi zavolá, a že se spolu vydáme do katolického kostela. Když mě ráno probudil telefonem, tak mi sdělil, že půjdeme až na jednu, neb na jedenáct to už nestihneme. Když se u mě však objevil v 11.25 s tím, že pojedeme busem v 11.40 a já byla v pyžamu, tak jsem myslela, že jej picnu … ale kdo mě zná, ví, že to pro mě nebyl tas takový problém dostat se z postele za patnáct minut na zastávku umytá, učesaná a dobře oblečená. Na zastávce jsem vyčkala na Mathiase, kterému jako obvykle málem ujel autobus a zjistila, že jedem do protestantského kostela, neb on neví, kde je katolický ( týden mi tvrdit, že jdeme do katolického – prostě, kdo neznáte Afričany, tak to nemůžete pochopit) a mě málem piclo - opět. Na Irisku jsme měli počkat půl hodiny v centru, tak jsem rozhodla, že se v té půlhodině půjdeme podívat po katolickém kostele … a našli jsme. Zrovna skončila mše, ale alespoň jsme věděli kam jít a navíc na rozdíl od ostatních místních kostelů měl tento nástěnku s vyvěšenými informacemi… Irenku jsem informovala o všech možnostech, jako jít na latinskou bohoslužbu ve 14.00 nebo jít na 13.00 na protestantskou, což jsme zamítli a domluvili jsme se, že půjdeme nyní k nim potěšit nemocnou Alču a pak se vydáme na každonedělní večerní mši v angličtině. Ta nás následně velmi potěšila, neb mnoho bylo promítání na meotaru, tudíž jsme věděli, co odpovídat … ;o) A taky jsme si zazpívali … ;o)
Den dvacátý – pondělí 2.1. Ten den ráno jsem se vydali do ohromného mrazu (minus dvacet přes den není ideální - i když teda můj spolubydla tvrdí, že to je normální, že u nich na severu je zima – a těchto minus dvacet nic není… nevím, jak mu mám vysvětlit, že tohle je taky zima…). O to horší ještě bylo strávit celý den venku na exkurzi v Sverresborg Open Air Museum, což je takový skanzen nad Trondheim. Paní průvodkyně v typickém norském „skanzenovém“ oblečení byla taky slušně promrzlá, a tak nás velmi potěšilo, když jsme se po nějaké době dostali do teplé budovy na prohlídku stále vnitřní expozice a když nám později přinesli teplý oběd, a navíc vynikající oběd. Mňam. Z exkurze jsem se přesunuli do školy, kde jsem vyzískali nějaké informace o následujícím dni… ze školy jsem utíkaly do centra, kde jsem se těšily na nákupy v ONLY , vše za 50 NOK. Když jsme však dorazily, viděly jsme jen prázdný obchod, a tak jsem se vydaly zklamány dál. Třeba jsme také navštívily obchod z luxusními šaty, které jsme si hodinu zkoušeli ( podotýkám, že jsme tam přišli v pohorkách a navlečené jak lední medvědi, nenamalovaní s mastnými vlasy…), fotili se a dělali si ze všeho legraci , chudiny prodavačky, ale ty bílé šaty … wowowoooo … ;o)
Den dvacátý prvý – úterý 3.2. Ano, přišel den, kdy jsme popadli svá lyžařská náčiní (ty brýle jsem tahala zbytečně v domnění, že půjdeme na sjezdovky) a vydali se do hor. Pravda, bylo to velmi komické, neb na běžkách jsme nestáli poprvé jen my Češky, takže to bylo zajímavé. Hned zezačátku jsem se však domluvili, že půjdeme samy, a že se potkáme na Froset farm, kde si dáme pauzu… S Irčou jsme dojeli jako první a zanedlouho dojela i Alca s Holanďankou Daphne a Eelcem. Původní plán, jet se dál projet jsme odložili a vydali se k chatě. Tak jsme si půjčili takové ty obrovské nafukovací gumy a jezdili z kopce a skotačili a skotačili ;o))). Poté jsme si udělali venku oheň a opekli si párky. Před odjezdem jsme se rozhodli prozkoumat okolí a zamířili směrem k nádhernému jezeru, kde jsem se klouzali, jak malé děti … vlastně celý den jsme se chovali jako děti, ale bylo to krásné. Než ostatní dorazili k parkovišti, tak jsem si s Irčou zopakovali jistou část cesty, neb našich spolužáků široko daleko nebylo (vyjma pár jedinců). A víte jak nám bylo krásně po pohybu v tak nádherné přírodě… A už bych zapomněla, my nebyli jen tak někde běžkovat – v areálu světového poháru ve skoku na lyžích, to jste všichni už v televizi viděli! Takže jsme si prohlédli i skokanské můstky, heč ;o)
Den dvacátý druhý – středa 4.2. A co bylo zajímavého tento den? Snad jen to, že nás nikdo neinformoval, jak bude probíhat, a tak jsem se poctivě vydala do školy, v domnění, že tam máme sraz, odkud se vydáme na návštěvu školek. Tento názor jsem změnila, již když jsem se podívala ráno z okna a nikoho neviděla na zastávce. Přesto všechno jsem se vydala do školy pozjišťovat informace a následně vyprat prádlo k děvčatům (ony mají pračku zadarmo – teda výměnou za můj prací prášek ;o) ). Na bytě jsme řešili jisté záležitosti a následně se vydali do centra na policii hledat čepici a rukavice, které milá slečna Irenka nechala v autobuse. Cestou jsme se zastavili ve směnárně a nějakých obchodech a pak šli pěkně domů. Holky praly naše společné prádlo (tu je jedna pračka v domě a dle rozpisu si chodíte prát…) a já si uvařila vynikající takos, kterého bych snědla i kilo … a zítra budou žampionky - ještě však nevím, zda s omáčkou a rýží, nebo obalované s bramborem … musím to promyslet … ;o)
Tak alespoň takto k mému pobytu v těchto krajích. Je tu krásně… opravdu ;o) A myslím, že to celkem letí (to = čas ;o) )… A co je jinak nového u mě? Budu se stěhovat do bytu k holkám, neb koleje nejsou nejlevnější, a taky mám už letenku… a jinak jsem už snad vše napsala výše. S kým nejsem v kontaktu, tak velmi zdravím a ty, s nimiž v kontaktu jsem, tak vlastně zdravím taky …
A už fičím spát, neb se ráno časně vstává.
qpa z.
reklamace
(maminka, 6. 2. 2009 0:14)