Call of Duty: World at War+VIDEORECENZE
Kdybych se měl zamyslet nad tím, kolik virtuálních nacistů jsem postřílel, kolik zásobníku do Thompsona jsem vyprázdnil a kolik hodin jsem na virtuálních bojištích Druhé světové války vlastně strávil, nedá mi to moc velkou práci. Stříleček s tématikou tohoto globálního konfliktu je totiž opravdu hodně a je pouze na vás, zda-li tyhle hry zbožňujete nebo nenávidíte. Já je třeba mám poměrně rád(nekamenujte mě prosím, recenze bude objektivní-fakt), ale uznávám, že celá Druhá světová už začíná být, alespoň co se týče her, mírně vyčpělá. Není tedy divu, že páté Call of Duty originalitou zrovna nepřekypuje, a že pánům z Treyarchu na tom vlastně vůbec nezáleží. Jedno z největších klišé na vás vybafne téměř na samotném začátku hry. Vy a pět dalších maníků se krčíte v obojživelném plavidle. Najednou vám nad hlavou prosviští hořící letadlo a člun plující vedle vás znenadání vybuchne. Ozve se hlasitá rána a transportér zastaví, jeden z vojínů vykukuje přes palubu, jen aby se o vteřinu později skácel k zemi s dírou v lebce. Ohlušující exploze vás vymrští ven z lodě přímo do vody. Ztrácíte vědomí, poslední co vidíte jsou kulky provrtávající vaše nebohé tonoucí spolubojovníky, už se pomalu loučíte se životem, když v tom vás něčí ruka vytáhne z vody na pevninu. Je to seržant Roebuck! V ruce třímá svoji věrnou M1 Garand a promlouvá vám do duše… Uff, kolikrát už jsem takovouhle vyloďovací úroveň hrál. Poprvé v Medal of Honor: Allied Assault, pak ve Frontline, no a pak třeba ještě v Call of Duty 2. Schválně si přečtěte naši recenzi, ať víte, zda-li má vůbec cenu World at War hrát. Nové Call of Duty pohání mocný engine naposledy použitý v Modern Warfare. Ovšem to z čeho nám posledně padala brada, nestojí dnes ani za řeč. Hra sice stále vypadá slušně, ale zkrátka už nemá čím by ohromovala. Vývojáři si to zřejmě uvědomili a tyhle nedostatky kompenzují pomocí speciálních efektů. Výsledkem je tedy naprosto nepřehledný mišmaš nerealistických odlesků a světélkování. Díky nim pak zbraně vypadají spíš jako zlaté odlitky a parta vašich spolubojovníků září natolik, že byste si je mohli splést s Ježišovími apoštoly. Zajímavou novinkou je však přítomnost krve. Jistě, tu jsme mohli vidět už v Call of Duty 4, ale Word at War tomu všemu dává tak trochu jiný rozměr. Létající nohy, utržené ruce a ustřelené hlavy, to všechno v pátém CoD najdete. Jako správný sadista samozřejmě chválím i přítomnost nechutně čvachtavých zvuků, které tento nový drsný zjev ještě podtrhují. I soundtrack prošel menší změnou. Kromě kýčovitě pompézních orchestrálních záležitostí zazní ve hře i rázná metalová kytara, dotvářející atmosféru brutálního ruského postupu napříč Berlínem. Když už je řeč o zvuku, nesmím opomenout ani vynikající voice-acting. O namluvení ruského velitele Reznova a statečného seržanta Roebucka se postarali herci Gary Oldman a Kiefer Sutherland a musím uznat, že oba odvedli vynikající práci. Teď by se asi slušelo, abych v nastoleném pozitivním duchu pokračoval, avšak vážné nedostatky v oblasti technického zpracování, mi to prostě nedovolí. Řeč je například o umělé inteligenci, která už v dnešní době zkrátka nedostačuje. V praxi to vypadá asi tak, že parta Japonců a Američanů stojí proti sobě a pálí hlava nehlava. To, že jejich kulkám stojí v cestě obří náklaďák už nikomu těžkou hlavu nedělá. Dalším problémem je zastaralý level design. Pokud už jste nějaké to Call of Duty hráli, jistě víte, že jednotlivé úrovně rozdělují jakési neviditelné linie. Dokud tyto pomyslné čáry nepřekročíte, budete mít co dočinění s nekonečnou hordou nepřátel. Jakmile však uděláte pár kroků, nacisti se stáhnou do krytu a vy slavně pokračujete vpřed. Na nižší obtížnosti si toho pravděpodobně nevšimnete, ale jakmile si hru pustíte na „veterána“, uvidíte jak hloupý systém páté Call of Duty používá.
Jednou z mála věcí, kterou však hoši z Treyarchu zvládli stejně dobře jako pánové z Infinity Ward je vypilovaná hratelnost. World at War se hraje skvěle a střílení do virtuálních panáků je tak stále vynikající zábavou. Sám jsem se přistihl, jak si jednotlivé úrovně projíždím znovu a znovu, jen abych si vychutnal to střílení. Avšak kromě toho vás k opětovnému hraní celé kampaně přesvědčí jen málo věcí. Příběh je poněkud plytký, a tak nemá moc cenu se do něj ponořovat víckrát než jednou. Snad jen pokud holdujete sběratelství, můžete celou kampaň prolézt skrz a naskrz a posbírat všechny poschovávané karty, které pak multiplayerové hře propůjčí nejrůznější speciální vlastnosti. Když je už je řeč o hře pro více hráčů, tak dodám, že snad právě tady se dočkáme největšího počtu změn. Kromě standardních módů jako Deathmatch, Team-Deatchmatch či War, které se od posledního CoD nijak nezměnili, je asi největším lákadlem kooperativní multiplayer. Nyní máte možnost spojit se s někým přes internet a projít si společně všechny singleplayerové mise. Tuhle novou fíčurku jednoznačně chválím, hlavně kvůli nejrůznějším skopičinám, které se při hraní dají provádět.
Nicméně pomyslnou třešničkou na dortu je mini-mód s názvem NAZI ZOMBIES! Ve zkratce jde o to, že vy a vaše jednotka jste zabarikádovaní v domě a společnými silami odrážíte nekonečné zástupy oživlých mrtvol. Na pár zahrání je to zábava, avšak pouze jedna hratelná mapa činí z tohoto módu spíše jakousi jednohubku, doufejme tedy v nějaký balíček map, který celou tuhle zombie záležitost trochu oživí (smích) . Celkově vzato funguje multipalyer opravdu skvěle. Systém povyšování a odměn ve formě nových zbraní je dostatečnou motivací, k dalšímu hraní, takže pokud čekáte na nějaké definitivní rozuzlení, zda-li je lepší hrát CoD 4 nebo World at War pravděpodobně se jej nedočkáte. Ve finále jde totiž pouze o to, co máte radši. Novodobou M4 či klasického Thompsona. Pokud však mám hodnotit hru jako celek, tak musím uznat, že World at War za svým předchůdcem pokulhává v mnoha směrech. Ať už jde o technické provedení či množství originálních prvků, tam všude nové CoD ztrácí body. I přesto však jde o velmi solidní hru která si své obecenstvo rozhodně najde, ono také překonat vysokou laťku, jakou nasadili vývojáři z Intimity Ward, není úplně jednoduché a proto World at War nesmíme soudit příliš tvrdě.