Kázání: Jan 7,37-39
Dnes nás doprovázejí trubači. Aniž bychom se domluvili, úžasně to zapadá do dnešní zvěsti. Do příběhu, kde všechno překypuje melodiemi a taky vláhou.
V přečteném oddíle je plno významných slov, troubení a zpívání. Na první poslech nám to tak možná nepřijde. Když pročítáme sedmou kapitolu Janova evangelia, slyšíme další dlouhý rozhovor mezi Ježíšem a lidmi seběhlých kolem něj. Jen další slova, některá známá, často citovaná, jiná neznámá až nesrozumitelná. Ježíš rozmlouvá v jeruzalémském chrámu se svými příznivci i odpůrci a je to docela dlouhé čtení. Leccos z toho o Ježíši vyčteme. Přesto je to jen kusý zápis toho, co se v tu chvíli odehrávalo. Ve skutečnosti byl tehdy celý chrámový prostor plný melodie, pohybu a světel. Židé právě slavili svůj nejoblíbenější svátek, svátek stánků, kdy děkovali za úrodu a zároveň si připomínali svou nezajištěnost v době, kdy putovali z Egypta do zaslíbené země a bydleli ve stanech. V těch dnech se hodně zpívalo, troubilo, vylévala voda na oltář, zapalovala světla na znamení, jak je Bůh dobrý a milosrdný. Ježíšova slova o žízni a daru vláhy pak slyšíme v této souvislosti docela jinak. Je to stejné, jako bychom porovnali krátký písemný zápis o naší dovolené a samotnou dovolenou. Pár údajů vystihne jen zlomek toho, co prožíváme v trojrozměrném světě.  
I proto jsme dnes přišli sem. Spolu slavená bohoslužba znamená mnohem víc, než kdybychom zůstali doma a sami pro sebe si přečetli pár řádků z Bible, nebo se koukli na křesťanské vysílání v televizi. To nikdy nenahradí osobní zkušenost, prožitek, že tu jsme jeden vedle druhého a s Bohem, něco vidíme, slyšíme, prožíváme, pohyb, pocity, sdílení.
Proto Ježíš říká: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije.“ Je v tom skoro všechno, o čem jsme mluvili. Žízeň, to je znamení, že potřebujeme nasytit, dobít, přijmout pro svůj život nový impuls. Ale nemůžeme jen čekat. Ježíš pokračuje: Ať přijde ke mně - v tom je pohyb, rozhodnutí se zvednout a něco udělat. Musíme něco podniknout, abychom se napili a uhasili žízeň. A to platí jak u žízně tělesné, tak i žízně duchovní. Pokud zůstaneme sedět doma, něco si přečteme, zkoukneme, je to dobré, když nejde jinak. Ale dlouho s tím nevystačíme. Je to jen pár kapek, lehké navlhčení naší suché zahrady, kde stromy, keře, kytky, záhony čekají na pořádné zavlažení, aby vykvetly a nasadily na ovoce. Ale můžeme dostat mnohem víc, jen přijít sem, nebo na jinou akci pro děti, mládež, dospělé. Přijmout pozvání a přijít nebo přijet. Už kvůli sobě, naše víra potřebuje pravidelně zalévat. A pořádně. Ježíš mluví o proudech živé vody. A už ve Starém zákoně prorok Izajáš popisuje Boží nabídku: „Budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.“ Podobně kniha Sírachovec: „Zaliji si zahradu, zaliji záhony. A hle, z mé strouhy se stala řeka a z řeky se stalo moře.“ To je obraz Božího požehnání.
Stejný popis najdeme na více místech Bible, třeba u Ezechiela, který předkládá vizi nového chrámu, z jehož jednoho boku vyvěrá pramen, z něj se stává potok, mohutná řeka, vlévající se do moře. Na obou březích porostou stromy, kterým nebude vadnout listí a každý měsíc ponesou plody, které budou sytit i léčit. Tady vidíme, že Ježíš ani jeho předchůdci nebyli žádnými troškaři. Plasticky popisují, co Boží zdroj poskytuje a působí, co můžeme očekávat, když se na něj napojíme a budeme z něj čerpat. Sami se pak staneme součástí toho mocného Božího proudu, který zalévá krajinu, činí ji úrodnou, barevnou, voňavou, kde je radost žít.  
Možná někoho napadne, že ty prorocké vize jsou trochu přestřelené, naše zkušenosti nás drží při zemi a střízlivě radí nic moc nečekat. Určitě zůstaňme při zemi, nechejme si poradit zkušenostmi, ale vést se nechejme svým Pánem Ježíšem Kristem. „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra.“ Ježíš má čím nasytit, lidi věřící i nevěřící. Žízeň máme všichni. Všichni potřebujeme něco víc, než se jen najíst, obléct se a zavřít se do svého domova. Potřebujeme zdroj, který je mimo nás a zároveň pro každého. Který je nám dáván, darován jako déšť úrodné zemi. Nevystačíme jen s tím, co si sami koupíme a zařídíme. Protože život se skládá z momentů, které žádnými penězi nevyvážíme. Jsou to okamžiky, kdy prožíváme pokoj, naplnění, odpuštění, uzdravení, naději, radost, kdy nás i ve stínu a bolesti nese víra, kdy nás drží dobrá Boží ruka a přes všechny rozdíly spojuje Duch svatý. Kdy ve chvílích prázdna nám Bůh nabízí svou přítomnost, milost a sytí svým výživným slovem. A to v tak vrchovaté míře, že se sami stáváme těmi, skrze které Boží proudy zavlažují svět kolem nás. To Ježíš nabízí a k tomu nás přímo vybízí.
Jen se podívejme kolem. Naši krajinu trápí pořádné sucho, ne to přírodní, ale duchovní, spirituální. Často narážíme na bezduchost, bez-nadějnost, bezskrupulóznost, bezohlednost. Na to, že velká část společnosti se svou kulturou, politikou, ekonomikou žije bez Pána Boha. Bez toho zdroje, který občerstvuje, uzdravuje, odstraňuje jedy, kterými jsou zaneseny naše vztahy, sociální sítě, veřejné ovzduší. Jakmile se odpojíme od Božího pramene víry a naděje, nemáme odkud brát, leda ze sebe samých a své nejužší bubliny. Nelze se pak divit, jak nekalá a zraňující slova z nás vycházejí, jak přispíváme k proudům kalné vody, která roznáší jen bezcitnost a nezájem. Místo dobrých zpráv se pak šíří dezinformace a panika, útočící na nejnižší sklony lidí.
Milí přátelé, my, kdo se setkáváme při bohoslužbách, nejsme o nic lepší než ti, co do kostela nikdy nezavítají. Ale díky napojení na Ježíše Krista se můžeme stát jeho nástrojem, nádobou, která roznáší dobrou Boží vláhu. Proto přicházíme sem, ke Kristu a pijeme z jeho zdroje.
A znovu se dostáváme ke svátku stánků, během něhož Ježíš pronesl citovaná slova o žízni a vodě. Byl to oblíbený svátek, židé jej slavili celý týden. Jeho oslava měla tři části: obřad úlitby vody, obřad světla a obřad otáčení se k chrámu. Ježíšova slova zapadají do první části. Každé ráno vyšel průvod lidí k rybníku Siloe, kde nabrali vodu do zlaté nádoby a za zvuku šófaru, dechového hudebního nástroje ze zvířecího rohu se vrátili ke chrámu. Kněz vylil vodu a víno na oltář, až se vše rozlévalo po zemi. Symbolicky to odkazovalo na dar blahodárného deště a také na očekávaného Mesiáše, který jednou přijde a podobně jako Mojžíš poskytne svému lidu oživující vláhu. Jak o tom píše prorok Joel: „A stane se v onen den, že z hor bude kanout mladé víno, všemi judskými potoky bude proudit voda, z Hospodinova domu vytryskne pramen.“ (4,18)
Sestry a bratři, i my dnes slyšíme zvuk troubení, ne sice šófaru, ale trubek consonare. I my dnes slyšíme Ježíšovo slovo: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije. Kdo věří, proudy živé vody poplynou z jeho nitra.“ Ano, poplynou jako voda rozlévající se po oltáři a kolem něj. Jen přijít k Ježíši, a to znamená modlit se k němu, zvednout se a následovat jej. A mít jistotu, že nás Bůh zaplaví občerstvujícím Duchem. A my se staneme tou zlatou či jinou nádobou, která přináší vláhu Božího slova a lásky do našeho světa. Ať nás k tomu povzbudí zvuk Božích trubek! Amen