Neděle Vzkříšení – 27.3.2016

Kázání: Lk 24,13-16.28-35

Kristus vstal z mrtvých!

Sestry a bratři, to není neutrální zpráva, určená pro naši informaci. K pouhému vyslechnutí. Tady jde o život, doslova. Buď je tady smrt, nebo život. Nic mezi tím neexistuje. A dnešní neděle nahlas volá: Ježíš žije! Byl vzkříšen! Je tady, mezi námi, a chce vzkřísit k životu i nás, mě, tebe. Chce udělat z pouhých posluchačů živé křesťany, z matných lidí živé svědky, živé kameny, ze kterých se dá stavět živá církev s Kristem uprostřed. O to jde, vše ostatní odložme stranou! 

Jak zvěst o vzkříšení působí ve světě a proměňuje jej, o tom vypráví Lukášovo evangelium. Ti dva neznámí muži, kteří jdou spolu po cestě a povídají si, to jsme my. Jejich myšlenky jsou stále u Ježíšova ukřižování, u jeho hrobu. Jsou smutní, zklamaní, dezorientovaní. Vnitřní zapálení je ta tam. Je v nich vzpomínka na Ježíše a dny strávené s ním. Jenomže ze vzpomínek se dlouho žít nedá. A něco nového vytvořit už vůbec ne. Taky se zdá, že s ničím novým ti dva už nepočítají.

„A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi.“

Ježíš jde za člověkem, za námi, za mnou. Nečeká, až nám to dojde a přijdeme sami. Nečeká, až budeme připravení, nebo až budeme chtít, až budeme mít čas. On jde první k nám. Ježíš provází učedníky, kteří zatím nic nechápou. Jde s námi, když v sobě máme smutek, bolest, nejistotu. Když jsme docela vyhaslí. On jde za námi i tehdy, když my jej nehledáme.

Ježíš se ptá: „Co se vlastně stalo?“ Jednoduchá otázka, která spustí lavinu řeči. Jak důležité je zeptat se tak, aby ten druhý mohl mluvit. Aby mohl vypovědět svou bolest, nebo své otázky! Kolikrát nás něco tíží, bolest, obava, smutek, vyhoření, nevíme, co se děje. A pak se někdo zeptá, co je s tebou, a naslouchá. Je v tom důvěra, zájem. A pak poznáváme nejen, kde a co bolí. Ale taky, co se s tím dá dělat.

Ježíš naslouchá. Ale nezůstává u toho. Ježíš vrací učedníky k Bibli. „Začal od Mojžíše a všech proroků…“ Kam se jinam chcete obrátit, chcete-li rozumět? Čtěte Písmo, Boží slovo! Neposlouchejte jen to, co chcete slyšet, ale na prvním místě naslouchejte Bohu! O tom ostatně vyprávějí celé dějiny křesťanství – vždy, když došlo k obnově, k probuzení, bylo to spojené s návratem k Božímu slovu. Na to vždy odkazovaly evangelické církve. Písmo, to je přece Boží slovo, které sděluje něco zásadního, které nás chce informovat, ale ještě více formovat, oslovit, zaujmout, naplnit. Bez této základní stravy není duchovní život možný. Bůh se prosazuje svým Slovem a svým Duchem svatým. Jedno od druhého je neoddělitelné. Kde nasloucháme Božímu slovu, tam působí Duch svatý. Tam je živý Ježíš. To je zázrak, který tiše, poznenáhlu mění svět, člověka, nás samé!

Ježíš nás vrací k Bibli. Ke zdroji duchovního občerstvení, životné tak důležitého. A vybízí nás, abychom neokusili jen tak symbolicky, ale pořádně. Uvádí nás do samého středu biblické zvěsti. „To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a pak vejít do své slávy?“ Ježíš nás tak vetkává do svého příběhu, do příběhu, ve kterém jde o základní životní rozhodování – o lásku či nenávist, spravedlnost či nepravost, oběť či pohodlnost, pravdu či lež, odpuštění či svár. Ve kterém jde o život nebo smrt. Ježíš šel cestou oběti, aby smrt překonal a nabídl nám život. Život vykoupený krví, láskou a odpuštěním.

O tom vypráví i tento smyšlený, přitom pravdivý příběh. Jednoho dne si povídal Ježíš s ďáblem. Ten se škodolibě chlubil: „Pane, právě jsem je nachytal. Nastražil jsem na lidi past, starou návnadu. Věděl jsem, že neodolají. Mám je a s nimi i všechny ostatní !“

 „Co s nimi budeš dělat?“ zeptal se Ježíš.

 Satan odpověděl: „Cha, budu se bavit ! Budu je učit, jak se mají nenávidět a ubližovat si, jak se mají ženit a vdávat a potom rozvádět, naučím je pít, fetovat a zabíjet čas. Naučím je, že jsou tady na světě náhodou, a ať si užívají bez ohledu na následky. Už se těším na tu zábavu!“

 „A co uděláš potom?“zeptal se Ježíš.  „Budu sledovat, jak se sami zabijí!“ hrdě se vypjal satan.

 „Kolik za ně chceš?“ zeptal se Ježíš. „Snad bys ty lidi nechtěl ?! Není v nich ani špetka dobra. Když si je vezmeš, budou Tebou jen pohrdat. Jednou tě zabijí! A co je horší, zapomenou na tebe! Že bys o ně stál ?“

 „Co za ně chceš?“ zeptal se znovu Ježíš. Satan na něho pohlédl a zašklebil se: „Tvoje slzy a všechnu Tvoji krev !“ Ježíš řekl: „Máš to mít !“ a zaplatil.

Ti dva neznámí muži pomalu začínají chápat. Poznávají, že ten, kdo šel s nimi, vykládal jim Písmo a lámal chléb, je jejich Pán. Ježíš, který zemřel, aby stáhnul do hrobu všechnu lež, svár, pohodlnost, vlažnost, náš hřích. Učedníkům se rozhořelo srdce. Začal hořet plamen. Tam, kde se zdálo, že všechno uhaslo, začal nový život. Poznali, že nad nenávistí, lží, svárem, chamtivostí, hříchem je Někdo mnohem silnější.

Utíkají zpátky do Jeruzaléma, aby o tom vyprávěli ostatním. Vzkříšený Kristus je tady. Mluví o Něm. Stali se z nich svědkové. Stala se z nich církev, společenství.

Jeden člověk přirovnal víru ve zmrtvýchvstání Pána Ježíše k zapálené šňůře doutnáku: „Když se doutnák zapálí, vidíme jiskření, jak oheň postupuje šňůrou… Stejně tak vidíme, jak víra v Ježíše Zmrtvýchvstalého postupuje od člověka k člověku, od úst k ústům, …..“ Jenže kdybychom dnes v našem sboru řekli: Vidím jiskření, jak se víra přenáší od člověka k člověku, od srdce k srdci…  - do jaké míry by to byla pravda? Víra se přenáší rozhovorem, sdílením, modlitbou, tím, že svou víru v Ježíše Krista stavíme na první místo. Nemusíme být přitom žádnými kazateli. Můžu svědčit i bez velkých slov – tím, že např. v neděli se zvednu a jdu s rodinou na bohoslužby, naslouchat Bohu a chválit jej. Vždyť se scházíme v neděli, v den Vzkříšení, abychom oslavovali Krista a posilovali svou víru. V tomto světle jakákoliv představa, že by se mi v neděli nechtělo jít a připojit se k bohoslužbě, je zcela nemístná. A dodal bych, smrtelná - lenost je největším zabijákem duchovního života. Nebo skutečnost, že o Bibli, o biblické hodiny, o nejrůznější besedy ve sboru má zájem jen malá hrstka lidí. Proč? Protože se nám nechce? Nebo není čas? Nebo na to nejsme zvyklí? BaS, dovolím si říct, že to všechno patří do hrobu, tam, kam chce Ježíš stáhnout všechny projevy našeho hříchu. To všechno Ježíše přibilo na kříž – a nad tím vším Ježíš zvítězil! To je skvělá a povzbuzující zpráva.

BaS, přijměme tuto šanci. Nechejme se očistit od zatěžujícího balastu, obnovit, zapálit. Bude-li naše víra živá, srdečná, jistě vzbudí pozornost. Budeme-li se svým křesťanstvím autentičtí, bude to povzbuzením pro každého z nás. Doutnák víry se rozhoří dál. To byla zkušenost učedníků z dnešního příběhu: „Což nám nehořelo srdce, když jsme mu naslouchali!“ Díky Bohu za Vzkříšení, že nemusíme žít matně a malátně, jakoby k němu nedošlo. Vzkříšený Ježíš má moc to dokázat i s námi. Amen