Kázání ke stažení v MS Word

4. adventní neděle 23.12.2012

I. čtení: Sk 7,54-60

Hlavní (II.) čtení: Zj 7,9-17

Milí bratři, milé sestry,

Štěpán uzřel otevřená nebesa. Tomuto vůbec prvnímu křesťanskému mučedníku, jehož příběh si celá církev připomene za tři dny, bylo dáno hledět do nebes. A záhy na to zemřel, ukamenován svými nepřáteli. Ale ještě stačil sdělit, co tam, v tom otevřeném nebi, viděl: Syna člověka, který stojí po pravici Boží.

Jiný svědek Páně, Jan, autor poslední biblické knihy, se také díval skrz otevřená nebesa. A i on popsal, co mu bylo dáno spatřit: Boha na trůnu a po jeho boku Pána Ježíše, kterého nazývá Beránkem. To ale vypadá, jakoby v nebi kromě Boha nebyl už nikdo jiný. Jakoby nebe bylo jinak prázdné. My jsme ovšem jistě dobře poslouchali ten oddíl z knihy Zjevení. A tak víme, že v nebi to naopak žije, že v nebi je plno.

 Ale položme si nejdřív provokativní otázku: Proč bychom o taková vidění vůbec měli stát? Proč bychom měli mít zájem vidět do nebe? Neměli bychom spíš vzít vážně tu výtku, kterou andělé měli proti Ježíšovým učedníkům hned po jeho nanebevstoupení: Co tu stojíte a hledíte k nebi? Neměli bychom si spíše hledět země? Vždyť zde na zemi je tolik složitých věcí, tolik problémů, tolik strádání, tolik pokušení, tolik bojů, o kterých nevíme, jak skončí! Výhledy země jsou potemnělé. Sama existence země a budoucnost života na ní je nejistá. A my bychom měli hledět kamsi do nebes?

Proč bychom měli mít stát o tyto vhledy do nebe? Proč by nás mělo zajímat, co se tam odehrává? No, právě proto, že je na zemi tolik složitých věcí, tolik problémů, tolik strádání, tolik pokušení, tolik bojů, o nichž nevíme, jak skončí. Právě proto, že výhledy země jsou tak potemnělé. Právě proto, že sama existence země a budoucnost života na ní je nejistá. Nebe totiž není nějaký prostor nad zemí. Není to cosi nad našimi hlavami. Nebe je šifra, šifra pro budoucnost. Nebe je to, co je před námi. Před církví, před kulturou, před lidskou rodinou, před zemí a vesmírem. Nebe je obraz pro to, co můžeme směle z Boží strany očekávat a vítat. Nebe je obraz toho, co pro nás Bůh v budoucnu připravil. K nebi směřujeme. A to otevřené nebe nám napovídá, jak to bude a jak skončí všechny ty složité věci, problémy, strádání, pokušení a boje.

A teď už se vraťme k tomu, co viděl Jan. Především, jak už jsme řekli, Jan spatřil nebe zalidněné. Ne prázdné. Nevidí tam jen Boží trůn a Beránka po pravici, ne prostor, kde se maximálně prohánějí jen andělé. On vidí, že tam je veliký zástup, že by jej nikdo nedovedl sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků. Do nebe, do té Boží budoucnosti, tedy nebudou mít přístup jen některé rasy, některé kmeny, jen některé národy a některé jazyky. Nejen Evropané, nejen naše bílá, humanistická, demokratická civilizace. Ale také: nejen třeba latinskoameričtí a afričtí věřící, kteří – podle mnohých – nás dnes svou zbožností strčí do kapsy. Nejen oni. Nespočitatelný zástup. To znamená: Já i vy. My i oni. Už Abrahamovi přece Hospodin zaslíbil, že jeho potomstva bude jako písku na mořském břehu anebo jako hvězd na obloze. Nikdo to nespočítá. Tedy nepočítejme. Ani my.

A Janovo líčení můžeme ještě doplnit: nespočitatelný zástup nejen ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, nýbrž i ze všech konfesí a církví. Jan Pavel II. v jedné své encyklice zdůrazňuje, že „nebeská církev“ není rozdělená podle konfesí. Tam jsou všichni pohromadě, mučedníci jako Štěpán, Justin, Polykarp, Vojtěch, Jan Hus, Bonhoeffer… Jsou tam také všichni, jejichž život byl v něčem mimořádný: Benedikt, František, Luther, Komenský, Matka Tereza…

A s nimi mnozí bezejmenní, kteří statečně zápasili o víru ve svých rodinách a zaměstnáních, jejichž jména historie nedochovala. Ne, nedopočítáme se. Takže nepočítejme. Nespočetné zástupy lidí… Ale co oni tam (v nebi) dělají? Oni volají. A mohli bychom přímo říct: oni zpívají. Volají, zpívají: Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi… Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků. Amen. Oni tam slaví nebeskou bohoslužbu.

Ano, oni slaví bohoslužbu. Je to velká, slavnostní bohoslužba, jakou my dokážeme napodobit jen zčásti, neboť ji neslavíme se všemi, kteří „do nebe“ patří. A někdy si na tom žel dokonce zakládáme, že naše bohoslužba není „katolická“, nebo není „charismatická“, nebo jiná, nýbrž jen a řádně „evangelická“. Ale přesto: když slavíme svou bohoslužbu, už jakoby směřujeme k bohoslužbě nebeské, už se jí jakoby tápavě dotýkáme. Už ji ochutnáváme, jako kuchařka ochutnává pokrm, který je ještě na plotně.

Naší budoucností je tedy bohoslužba. Už když Bůh stvořil sobotu, den odpočinutí a slavení, dal tím jasný ukazatel. Až skončí všechny boje, utrpení a bezpráví, bude se už jen slavit. Takové je určení, které Bůh dal svému stvoření.

A všimněme si také, kolikrát se v té nebeské liturgii vyskytuje slovo „děkovat“, „díky“, „dobrořečit“, atp. V naší bohoslužbě se děkování samozřejmě objevuje, ovšem v blízkosti proseb, lítosti, naléhání, možná někdy i nářku. To proto, že ještě nejsme „v nebi“. A proto máme dopředu vědět, že ze všech těchto projevů zbude v nebi jen to děkování. Na druhou stranu i dnes, když se nám na rtech poctivě objeví děkovná modlitba a píseň chval, nebo když slavíme eucharistii (tedy: díkůvzdání), to se už dotýkáme bohoslužby nebeské. Už ji předem chutnáme. Už dosahujeme k tomu, co jednou bude normální, standardní, přirozené, to nejpřirozenější ze všeho.

Děkovat, mít komu děkovat, vědět komu děkovat: k tomu nás zve pohled do otevřeného nebe, který nám dnes prostředkuje svědek Páně Jan. Jenže vzápětí nás další líčení vrací rovnýma nohama na zem. Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu?, ptá se Jana jeden účastník nebeské bohoslužby. Kdo jsou ti, kteří tu nebeskou liturgii slaví? Kdo jsou ti, kteří jsou oděni v bílý šat; v  šat, který se dosud někde navléká těm, kteří byli právě pokřtěni? A odpověď zní: To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. Takže do nebe teprve z velikého soužení. Ale o jakém soužení tu je řeč?

Samozřejmě že jako první nás napadne soužení křesťanských mučedníků, kteří svou věrnost Kristu zaplatili krví. Mučedníci – ti jsou jistě účastni té nebeské bohoslužby. Ale nejen oni! I ostatní lidé. A v předjímce i my. Ale copak my jsme nějací mučedníci? Vždyť jsme nepřinesli „svědectví krve“. Ale tady pozor! Ani ti mučedníci neseprali svá roucha ve vlastní krvi, nýbrž v krvi Beránkově. Nejde především o jejich prolitou krev, ale o krev Kristovu, která za ně byla prolita. Proto patří do nebe, stejně jako my všichni. Jejich šat zbělel, když oni ve víře přijali Kristův kříž jako znamení vítězství a znamení naděje. Když uznali Ježíšovu oběť jako spolehlivou cestu k Boží budoucnosti.

A právě v tom kříži, v té Kristově oběti, je zdroj soužení na tomto světě. Zdroj soužení, které doléhá i na nás. Vždyť nic kolem nás ani v nás samých nenasvědčuje tomu, že by Beránkův kříž byl již vítězstvím. Nic nenasvědčuje tomu, že by jeho oběť měla budoucnost. To je pramen soužení ve světě! Všechno mluví proti smyslu a významu Kristovy oběti. Ve světě vládnou jiná pravidla – láska k bližnímu je často projevem slabosti a bláznovství. Naši vrstevníci a někdy i naši vlastní potomci odmítají Krista následovat. Lidé nás už za naši víru nepronásledují a nekamenují, to je pravda. Snad se nám pro ni ani nevysmívají. Jako křesťané jsme jim totiž většinou ukradení. Totální nezájem druhých lidí o Krista, o víru – to nás ovšem také souží a bolí. Zápasíme s trápením a pochybnostmi, které v nás vyvolává celkový stav světa, ale také nedokonalost a úpadek církve, jejího vyučování, jejího zvěstování.

Trápí nás, že i my z této cesty kříže kolikrát utečeme a zase se s hanbou vracíme. Zápasíme s nedůvěrou vlastního nitra, stejně jako první křesťané, kteří přestávali doufat, že Ježíš Kristus je vítězem dějin a jednou si pro nás přijde. Kde je ten jeho zaslíbený příchod?, slyšíme z Petrovy epištoly. Od té doby, co zesnuli otcové, všechno zůstává tak, jak to bylo od stvoření světa. Kde je vidět ten triumf ukřižovaného Beránka? Kde zůstala všechna ta velká slova zaslíbení, která nad námi byla pronesena při našem křtu? Kde je doklad toho, že to všechno není jen grandiózní iluze, rafinovaný sebeklam, zbožné sebeukájení slabochů?

To je soužení církve. Každý z nás si jím čas od času projde. A právě do takového soužení mluví svědek Páně Jan. Vypráví o otevřeném nebi, které je „za“ soužením, které je završením lidského soužení. Sebejistí křesťané; lidé ocelové víry; církve neomylné pravdy; společenství, kde soužení a pochybnosti platí za slabost – ti to vidět nepotřebují. Ti nepotřebují povzbudit víru v Boží budoucnost. Ale já to potřebuji. A vy určitě také.

Všimněme si tedy: Je tu řečeno, odkud ti účastníci nebeské bohoslužby přicházejí. Z velikého soužení. Ale oni z velikého soužení jen přicházejí. K velikému soužení nesměřují. Naše soužení je počátkem anebo i průběhem naší životní cesty. Ale ne jejím cílem. A svědek Kristův, který viděl otevřené nebe, otevřenou budoucnost, nám zvěstuje, jak to s námi bude:

A ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou. Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. Ježíš je povede. Ale ne do velikého soužení. Povede je k pramenům vod života, k nebeské slavnosti díkůvzdání. A Bůh jim setře každou slzu s očí. Nikdo se tu netváří, že by těch slz nebylo, nebo že by on o nich nevěděl. Bůh ví o každé lidské slze. Ale on ji setře, a vlastně už teď stírá, když nám vkládá do úst píseň vděčnosti. Amen.