Bratři a sestry.

Všimli jsme si někdy, kolik známe v našem jazyce výrazů pro nadávání a kolik naopak pro děkování? Určitě těch prvních sesbíráme víc. Biblický jazyk nás učí dívat se na některé skutečnosti jinak než jsme zvyklí. Hebrejština sice nezná výraz pro naše prosté poděkování, děkování. Vyjadřuje ale lidskou vděčnost výrazněji a hlouběji: chválením, vyjádřením úcty. Nikoli jen prostým „díky“, které lze procedit skrz zuby, jen tak na půl úst nebo na něj zapomenout.

Pravděpodobně častěji prosíme (neřkuli remcáme) než děkujeme, jelikož něco chceme a toužíme po tom. Kdežto něco, někoho chválit či pochválit? – to je již dost náročný a pro nás často komplikovaný výkon. Navykli jsme si něco požadovat – a pak to také mít. Vlastnit, mít, to se stalo výrazem dobrého bydla, úspěšného života, který okupuje nejvyšší příčky žádaných hodnot. No a když to požadované nemáme, remcáme, nadáváme, užíráme se. Jak jsme si navykli chtít, toužit, přát si, nevnímáme, že bychom mohli také děkovat, chválit, radovat se – z toho, že tu jsme a že toho máme vlastně hodně.

Lidská mysl se v něčem podobá počítači, např. v ukládání a vybavování informací. Uložíme-li do počítačové paměti zprávu, stačí potom jen lehký dotyk na patřičnou klávesu a monitor ukáže vyhledávanou informaci.

Podobně i my můžeme ukládat dobré i špatné myšlenky do mechanismu našeho vědomí a podvědomí. Člověk je tím, co ukládá do svého nitra, jakoby naprogramován. Zprávy jsou uloženy a čekají. Tvoří program našeho budoucího jednání. Čekají na svůj čas, kdy odněkud přijde dotyk na klávesu kdesi uvnitř našeho já. A potom se na našem monitoru, tedy tváři, reakcích a jednání ukáže světu ono tajemství myšlenek, které v nás bylo ukryto. Ať pozitivní nebo negativní, radostné nebo zakyslé.

K radostem našeho života a víry patří to, že do sebe ukládáme více těch radostných a pozitivních informací. Že se se svou radostí a vírou sdělujeme. Že při každém dotyku s druhým člověkem je náš svět ozářen světlem té prvotní informace o Božím příchodu do našeho života. O Boží touze začínat s námi každý nový den, každý nový rok. Být s námi.

Z boží strany je to úžasná zpráva, nesmazatelná informace. Jak je to s námi? Jsme dobře naprogramováni? Toužíme po tom, aby na počátku našeho přemýšlení a jednání stál chvalozpěv, anebo kyselé úšklebky a věčná nespokojenost?

Andělská píseň o Božím zalíbení trvá. Zazněla při narození Krista a zní i nyní – nabízí se jako počátek, program pro naše směřování. Pastýři tenkrát u Betléma zřejmě prožili něco nesmírně svátečního. Nesetkali se přímo s Bohem, ale pocítili něco zvláštního. Podobně, vejdeme-li do gotické katedrály, projdeme příšeřím předsálí a vstoupíme do velkého prostoru, pozdvihneme-li naráz hlavu, můžeme prožít zvláštní dojem ze světla, které padá z vysokých oken a my pociťujeme možná až jakousi závrať, cosi slavnostního. Podobně zastihne-li nás východ slunce v lese, nebo na hřebenech hor, lze zahlédnout, jak proniká proud světla mezi vysokými stromy a všude je ticho a my to vidíme a slyšíme. Nebo prožíváme cosi závratného, dostaneme-li se letadlem nad oblaka, nebo vystoupáme na vysoký štít, nad mraky, a dostaneme pohled podobný ze závěrečných záběrů filmu Kolja. Pastýři prožili cosi slavnostního, asi jako při koncertě, slyšíme-li burácet varhany nebo stovky kytarových decibelů nějaké slavnostní písně. Snad něco podobného prožívali husité, když zpívali chorál „Kdož jste Boží bojovníci“. Možná jsme to také zažili na nějakém neoficiálním shromáždění za totality, když se zpívala československý hymna bez doprovodu nástrojů, někteří se slzícíma očima a zpívalo se: Kde domov můj.

Takový závratný pocit můžeme prožít v kterémkoli kostele nebo modlitebně, např. při zpěvu. Prožijeme-li závratnou věc, že některé písně k nám přicházejí přes hranice času a my se obracíme k Bohu a prosíme o jeho přítomnost. Prožíváme cosi slavnostního. Píseň promlouvá zvěstí, má moc a sílu slova i melodie. Zpěvem jistě automaticky neprožíváme setkání s Bohem, pouze stojíme na samém prahu jeho přítomnosti, prosíme a děkujeme před jeho tváří.

Pastýři prožili něco nesmírně slavnostního. Odvážíme se říci, že to nebylo přímo setkání s přítomností Boží. Bylo to však něco velmi důležitého pro jejich další život. Každý den je nyní pro ně uvozen slovy: „Sláva na výsostech Bohu“.

Bratři a sestry, bojí se někdo, že bychom s takovou písní na rtech působili trapně zbožně nebo až příliš optimisticky? Pravda, takový postoj se u nás nenosí. Slyšíme-li z úst televizního redaktora dobré a nadějné zprávy, znějí nám často obyčejně a většinou nás nevyvedou z míry. S daleko větší pozorností a účastností přijímáme zprávy o tragédiích a katastrofách. Kdo ale by nám měl zvěstovat, že Bůh v nás má zalíbení, abychom to vzali vážně, popř. aby nás to vyvedlo z míry? Takovou píseň přinesli andělé. Ti se stali objevem roku. Pomohli nám objevit, že Hospodin je svým milosrdenstvím a svou písní ve dne v noci s námi, jak to zpívá žalm 42.

Zřejmě by pastýři neuvěřili andělské písni, kdyby ji zpíval některý tehdejší rabi nebo kněz, příp. někdo s královskou autoritou. Pastýři by neuvěřili ani knězi, ani králi, protože z jejich úst by píseň zněla asi málo věrohodně: Sláva na výsostech Bohu. O takových zpěvácích by řekli: Tebe člověče přece známe, to nepovídej nám, to povídej tak sobě a svým příznivcům. Hlavně nám tu nezpívej o tom, že Bůh v nás má zalíbení. To se ti to povídá, když se ti daří dobře.

Ke zpívání zřejmě musíme mít nějaké oprávnění. Nikoli hudební sluch, ale docela obyčejné pověření – třeba touhu po odpuštění, důvod k poděkování a ke chvále.

Proto se nemusíme ptát, kde sebereme anděly? – abychom přijali chvalozpěv a nezpívali ho jako slavnou vánoční odrhovačku, jako vlezlou písničku, kterou o svátcích slyšíme ze všech stran, ale v únoru nebo březnu už po ní ani pes neštěkne. Anděly nemáme, ale sami se jimi můžeme stát, připojíme-li se k jejich zpěvu. Anděly, neboli Božími ohlašovateli, kteří zpívají píseň o Bohu, který si zalíbil člověka a zůstává s ním.

To smí patřit, jak svědčíme na počátku roku, k našim každodenním radostem: že tato prvotní informace o Božím obdarování nás provází a ovlivňuje naše přemýšlení i grimasy, naše myšlenky i slova. To, co uslyšeli pastýři – andělský chvalozpěv - se i nám může stát životním nastavením, směrnicí i zaslíbením. Neboť víme, komu můžeme zpívat a za co mu děkovat.

Tak nám ta andělská píseň proměňuje podobu a směřování celého života. O tom svědčí tolik krásných výrazů pro děkování a chválení v našich písních. Zpěvník je takový slabikář pro život ve víře a vděčnosti. Slabikář, který ukládá životně důležité informace a postoje do našeho nitra. Nemusíme pak ani být velkými řečníky nebo zpěváky - stačí sebemenší podnět, dotyk na příslušnou klávesu, aby se i z nás ozvala sláva Bohu, který je na výsostech, a vlastně i v dosahu každého z nás. Můžeme přitom zůstat sami sebou, naše hlasy a tóniny se budou lišit, ale bude nás držet jistota, že tyto tóny a melodie nic nepřehluší. Ten, k němuž voláme - náš nebeský Otec – se o to postará.

Toho se, bratři a sestry, držme, a nejen na počátku nového roku.