NAD HUSOVÝM ODKAZEM

 Kdykoliv si připomínáme výročí spojené s určitou osobností či událostí, pohlížíme na ně ze dvou úhlů. Pod jedním vidíme konkrétní historickou skutečnost, kterou si připomínáme. Druhý úhel pohledu je ovlivněn současnou situací, která se proměňuje a přináší nové problémy a výzvy. Naše postavení, prostředí, (ne)spokojenost, obavy, důvěra ovlivňují náš pohled jak na současnou situaci, tak i na naši minulost. Proto jednu skutečnost si můžeme připomínat desetiletí a staletí, a vlastně pokaždé nově.

Tak nahlížíme i postavu M. Jana Husa. Hodně jsme o něm slyšeli a ještě uslyšíme. Šestý červenec, den jeho smrti, se stal státním svátkem, což nám připomene každý kalendář. Takto jsme si jej symbolicky zasadili do jakési „národní“ paměti. Ozvučnost jeho dědictví je však dnes docela nová.

Husův odkaz nás přivádí k očištění vzpomínek na naši minulost. Donedávna bylo zcela samozřejmé, že touto postavou se zabývala každá strana zvlášť - katolíci, protestanté, nekonfesijní, a odlišně vnímali

i její poselství. Po r. 1989 se v celé společnosti natolik změnily podmínky, že umožnily vytvořit komisi pro studium osobnosti, života a díla M. Jana Husa napříč konfesemi, i národy. Tato komise vznikla na katolické půdě a jejími členy vedle katolických odborníků jsou členové Československé církve husitské, Českobratrské církve evangelické a nekonfesijní. Nedlouho po jejím ustanovení (11.6.1993) se v září toho roku konalo v bavorském Bayereuthu mezinárodní sympozium „Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi“. Vědeckým garantem byl známý německý historik, prezident Collegia Carolina prof.dr. Ferdinand Seibt. Takto byly položeny podmínky k tomu, abychom mohli pohlédnout na společnou minulost bez zatěžujících předsudků a nevraživosti, ať jsme katolíci nebo protestanté, Češi nebo Němci. Když se pozorněji zahledíme do naší historie, zjistíme, jak mnoho jsme měli a máme společného s našimi německými sousedy. A právě zmíněný F. Seibt nás fundovaně zpraví o evropském kontextu husitské revoluce, v jehož světle nebyla pouze „českým hnutím“, výrazem seberealizace vůči Němcům, ale jednou, byť ne nevýznamnou, součástí jedné epochy západní Evropy. Např. matka Prokopa Velikého, následníka Jana Žižky pocházela z pražského německého rodu. Oldřich ze Znojma, jeden z jednatelů na straně husitských kněží v Basileji o uznání přijímání podobojí byl Němec. Žatec, jenž se držel v odporu déle než Tábor byl z velké míry německým městem.

Každá reflexe našich dějin má hluboký význam. A tak nebudeme-li se o vlastní historii zajímat jen z důvodu vyzdvihování dávných křivd a stavění hradeb kolem sebe, a budeme schopni spolu jít a hovořit s lidmi „odjinud“, zasejeme semínko důvěry a smíření i pro další generace.

Marek Zikmund

MISTR JAN HUS

 Mistr Jan Hus se na počátku 15. století stal vůdčím myslitelem a představitelem reformního hnutí v Čechách. Působil jako vysokoškolský učitel, ale zejména jako kazatel v Betlémské kapli. Hájení myšlenek na opravu věcí týkajících se života církve i společnosti mu přinášelo četné nesnáze, Dostal se do sporu s církevní mocí, byl dán do klatby a pro interdikt musel opustit Prahu. Po příjezdu na koncil v Kostnici byl záhy zatčen, vsazen do vězení a nucen k odvolání jako „kacíř“, zbaven kněžského svěcení a předán „světskému rameni“ k provedení trestu smrti upálením 6. 7. 1415.

Po celá staletí byla s jeho jménem spojena dvě zcela odlišná různorodá hodnocení i emoce. Na jedné straně byl v církvích české reformace ctěn jako Boží svědek, v demokratické občanské společnosti jako vzor pravdivého, odpovědného a statečného člověka. Na druhé straně v římskokatolické církvi byl pokládán za kacíře, jehož postoje tuto církev ohrožují a jehož památka musí být vymazána. Teprve při návštěvě papeže Jana Pavla II. v Praze byl dán podnět ke vzájemnému rozhovoru o významu M. Jana Husa. Roku 1993 se konalo Mezinárodní sympozium „Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi“ v Bayreuthu v Německu, v České republice byla zřízena Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem mistra Jana Husa při České biskupské konferenci. Zavrcholením uvedených snah bylo sympozium o M. Janu Husovi v Římě roku 1999.

Při této příležitosti byl M.Jan Hus nazván jedním z reformátorů církve; při tomto aktu ovšem nešlo a ani nemohlo jít o Husovu rehabilitaci, ale o „uzdravení paměti“. Poctivě byla obecně vzata na vědomí specifičnost Husovy pře, jak ji velmi výstižně vyjádřil jeden z účastníků jednání v Římě, Jiří Kejř: „Hus vychází z centrální kategorie Božího zákona jako nejvyšší a všechen právní život předurčující normy… Právněteologická a morální rovina, na které stál Hus, není slučitelná s rovinou právní, na které stáli jeho soudcové… Mezi Husem a jeho soudci zela nepřekročitelná propast.“ (Jiří Kejř: Husův proces, Praha 2000, s. 211-212).

Úplné shody názoru na osobnost mistra Jana Husa a její význam nebude dosaženo patrně nikdy. Společně pro všechny lidi dobré vůle však může znít jako jeho odkaz: „Věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti, neb pravda tě vysvobodí od hřícha, od ďábla, od smrti duše, a konečně od smrti věčné, jež jest odloučení věčné od milosti Boží.“ (Frant. Žilka: Vybrané Spisy Mistra Jana Husi díl druhý, Jilemnice, /1901/, s.15) „Také prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“ (List mistra Jana Husa přátelům v Čechách 10. 6. 1415)

Eva Melmuková

BESEDA SE SENÁTOREM JAROMÍREM ŠTĚTINOU

Jaromír Štětina je novým poslancem Evropského parlamentu, byl senátor a válečný zpravodaj v Rusku. Na besedu do Přerova přijel v úterý 20.5. a téma diskuse bylo Rusko, Ukrajina – a co my? Sešli jsme se ve sborovém sále v počtu asi čtyřiceti lidí, k mému překvapení aspoň polovina lidí přišla „zvenku“, tedy jako návštěva.

Viděli jsme krátký film natočený společností Člověk v tísni na základě materiálů sebraných během válečného konfliktu v Čečně. Pak se rozběhla diskuse o tom, jak vlažné postoje světových velmocí, které dopustily okupaci Čečenců, dodaly Rusku sebevědomí. S jídlem roste chuť a kdo jen trochu sleduje dění, viděl anexi Abcházie a cítí souvislost s tím, co se dnes děje na Ukrajině – na východní části, potažmo na Krymu.

Je možné vést diskuse o tom, co by se z politického hlediska mělo a nemělo dělat, jaká je role Evropské unie, Severoatlantické aliance, Spojených států. Můžeme stranit jedněm či druhým. Co mě osobně zasáhlo nejvíc, byla bezmoc civilního obyvatelstva ve filmu. Maminy šílené strachem o svoje děti, schované v mrňavých sklepech před neustálým bombardováním. Chlap, který jezdí traktorem a obdělává kukuřici nucený vzít samopal a střílet do lidí, které nezná, ale ohrožují jeho rodinu. Ušatí nedospělí ruští vojáci, kteří ani netuší, kde a proč jsou. Bez výcviku, naivní kluci nahnaní svými generály na jatka. Rozmlácené školy, nemocnice, mosty, cesty od dopadajících granátů a leteckých pum. Víte, co vyroste z takto zaseté křivdy? Co vyklíčí v zemi, která se znelíbila mocným a proto je potřeba ji převálcovat? Fundamentalismus. Slepý, nenávistný, který má málo společného s vírou, ale hodně s fanatismem.

Dnes se něco podobného děje na Ukrajině. Jakkoli se nám to může zdát daleko, měli bychom si uvědomit, že ti vyplašení lidé ohroženi na životě budou utíkat našim směrem. Budou logicky hledat klid pro svoje rodiny a proto opustí svoje domovy a stanou se uprchlíky. Spirála vzájemné nenávisti, kdy každá válka zplodí další zášť, pak nemá konce. Nesmíme zapomínat, odkud se spirála rozvíjí, opakovat, že zločin je zločin, dopustit, abychom nechali politiky uhýbat, mlžit, řešit „zásadnější“ věci… Válka je největší svinstvo, jaké člověk vymyslel a násilí je třeba čelit.

Šárka Zacpalová

NOC KOSTELŮ 2014

 „Nechť jsou světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den a noc. Budou na znamení časů, dnů a let.“ Gn1,14

Náš kostel se v pátek 23.května po čtvrté v řadě připojil k chrámům ve městě, které otevřely své dveře dokořán. Od šesti odpoledne do desíti večer mohli lidé přijít na bohatý program, klást otázky, prohlédnout si prostory nebo si jen sednout a říct - tak to vypadá v kostele. Bratr farář uvedl celou akci krátkým slovem. Vynikající bylo divadelní vystoupení podle Daria Fo v provedení člena divadla Husa na provázku v Brně Láryho Hausera. Celkem tři výstupy – O slepci a kulhavém, Lazarovo vzkříšení a Svatba v Káni - zaujaly zajímavým provedením. Pěvecký soubor Vokál i vystoupení ADD Gospel měly tradičně vysokou úroveň a nadšené publikum.

Protiváhou hodně slov a hodně zvuků byla meditace s promítáním. Kostel je místo ztišení a člověk dostává šanci slyšet svoje myšlenky i jejich rezonanci v širších souvislostech. K zamyšlení vedla výstavka o životě a putování Jana Amose Komenského. Člověka, který je s Přerovem spojen a celý život musel za svoji víru bojovat.

Spousta lidí přišla jen tak a už to nikdy nezopakují. Občas byl někdo zklamán – čekal něco jiného. Jiní jsou ostražití, opatrní, zdrženliví. To je v pořádku. Nejvíc lidí ale odcházelo spokojených. S programem, s popovídáním, s prohlídkou. Byli v kostele a něco prožili. To není málo.

Šárka Zacpalová

SYNOD ČCE NA VSETÍNĚ

4. zasedání 33. synodu Českobratrské církve evangelické bylo zahájeno ve čtvrtek 29. května 2014 v 17:00 hodin slavnostními bohoslužbami ve vsetínském Dolním sboru ČCE.

Vsetín – kostel Dolního sboru

V kázání založeném na biblickém textu ze Skutků apoštolských (Sk 1,1-9) Jiří Gruber v úvodu připomněl svátek nanebevstoupení, o kterém většina lidí ani neví a ani mnoho protestantů neví, co si o něm má myslet, a zmínil čtyři potěšení, která biblický text skýtá:

„Ač za námi zůstává polovičatá, marná a někdy zbytečná práce, nedokončené dílo, potěšením je, že Kristus už to za nás dokončil.

Ježíšovo utrpení a vzkříšení není jen zajímavý příběh, ale je to věčná hodnota. Jako třeba přírodní zákony.

Nikdo si nemůže Kristovo dílo přisvojit, mít ho jen pro sebe. Je to reformační důraz, Kristus nepatří jen nám, je tu pro všechny.

Navenek je nanebevstoupení tečka, kterou se uzavírá Ježíšův příběh, ale zároveň to je začátek skutků apoštolů a působení Ducha svatého. Šíření evangelia dosáhlo až do naší doby, naší církve.“

V rámci dopoledního jednání synodu pátek vystoupila s krátkou promluvou starostka města Vsetín paní Iveta Táborská. Přivítala evangelíky v regionu s bohatou evangelickou minulostí, vzpomenula tajné evangelíky v době rekatolizace a povstání proti vrchnosti, při kterém zahynulo na 200 vzbouřenců, hlavně z prostého lidu v době tzv. falešného tolerančního patentu.

Synod vyslechl zprávu Správní rady Diakonie, Dozorčí rady Diakonie, zprávu Střediska humanitární a rozvojové pomoci a zprávu o uspořádání Diakonie. V diskuzi vystoupil nedávno jmenovaný ředitel Diakonie Petr Haška s několika podněty, které vycházejí z touhy po těsnějším sepětí Diakonie a církve (ČCE). Zasazoval se například o to, aby zájemci o práci v církvi absolvovali v rámci vikariátu praxi v některém z diakonických zařízení, aby zástupci Diakonie měli na synodu více než jen hlas poradní.

První dopolední dvou a půlhodinový blok byl věnován debatě o budoucím hospodaření církve. Rozebíraly se přednosti a nedostatky modelů, které jsou již více než rok předmětem rozhovorů ve sborech, staršovstvech, na konventech i v zasedáních synodní rady.

Synodní senior Joel Ruml zdůraznil, že „již více než rok se církev intenzivně tímto problémem zaobírá. V některých sborech neproběhl dostatečně na toto téma rozhovor. Jak to, že někteří ani neodpověděli na dotazník o budoucím hospodaření a financování? Tyto sbory spí, nebo jim to je jedno?“

Další diskutující se zaobírali: „procentem restitučních peněz, které by měly směřovat do diakonických, misijních, vzdělávacích a rozvojových projektů, nápadů je dost, Diakonie vždy bude mít dost námětů v záloze, kde by bylo co

dobrého vybudovat, je důležité sloužit lidem, společnosti, nesmíme zapomínat ale také na udržení práce ve sborech, s mládeží.“

Synod usnesl, že z finančních prostředků, které bude naše církev dostávat od státu jako odškodnění za nevydaný majetek bude odděleno 15-25% na rozvojové a misijní projekty.

Během podzimu 2014 bude zaslán do všech sborů výhledový rozpis odvodů do Personálního fondu pro nejbližší roky.

Vsetín – kostel Horního sboru

Vystoupení Martiny Šerákové Vlkové, seniorky ústeckého seniorátu: Situace v seniorátu je alarmující: jen 4 ze 14 sborů mají víceletý výhled obsazení sboru farářem. Jinde slouží důchodci, sbory jsou „neobsaditelné“, seniorkou je farářka, která je matka čtyř dětí. Sbory jsou početně malé a mají málo peněz i přes nadprůměrnou obětavost na člena. Stav financí je tedy špatný. Zato nemovitosti, z velké části zděděné po luterské církvi, jsou početné a jejich udržování finančně náročné. Tento stav se již mnoho let plíživě zhoršuje. Současně vzkvétají jiné formy života církve: spolupráce na úrovni měst a obcí, svatby, křty, pozvánky na společenské akce, v seniorátu pracuje Diakonie, daří se alternativní akce, díky nimž přicházejí noví lidé zvenčí, průsečíkem s životem společnosti mohou být např. i církevní školky.

„Voláme tedy po koncepci pro náš seniorát, po snaze o obsazení sborů třeba na snížené úvazky, po vytvoření míst kazatelů v Diakonii, ve věznicích, v nemocnicích apod. Voláme po jasné misijní koncepci a vzdělávání laiků tam, kde nebude moci pracovat na sboru farář,“ řekla M. Šeráková Vlková. V podvečer synod jednal o různých návrzích z konventů, návrzích z komisí, z rozpravy a návrhy odložené. Jednalo se o zřizování, opakované povolávání a financování míst pastoračních pracovníků, o obnovení jednání se státní správou o uznání Velkého pátku za den pracovního klidu, o financování podporovaných míst v případě rodičovské dovolené kazatelky/kazatele, vytvoření databáze grafických prvků či osvětu ve věci autorských práv a dalších věcech. Výsledky hlasování a usnesení těchto jednání budou uzavřena, zkompletována, rozeslána a postupně uváděna v život.

Po únavném a na sklonku třetího jednacího dne již vyčerpávajícím jednání synodu přišlo milé osvěžení. Po pozdravech hostů dostali slovo ti, kdo připravili pestrý program o tom, čím a jak Východomoravský seniorát žije.

Dozvěděli jsme se, že je zde 21 sborů, 20 kazatelských stanic a celkem asi 7 300 evangelíků, což je pětina celé církve. Vystoupil pěvecký sbor z Javorníka, z velké části oděný do místních krojů a zpívající dodnes z Elsnerova kancionálu, pěvecký sbor ze Zlína a Stříteže, pod vedením celocírkevního kantora Ladislava Moravetze a Zvonky dobré zprávy, soubor zvonkoherců z Ratiboře a Kateřinic, pod vedením Wiery Jelínkové.

Pak přišlo na řadu představení středisek Diakonie ČCE na Vsetíně – jednoho, které pečuje o znevýhodněné a druhého s péčí o seniory s demencí; Diakonie v Uherském Hradišti s péčí o mentálně a kombinovaně postižené; nakonec hospicu Citadela ve Valašském Meziříčí.

Večerní setkání všech zúčastněných pokračovalo na nádherně upravené zahradě vsetínského dolního sboru při lidové muzice, občerstvení těla dobrým jídlem a pitím.

Zasedání 33. synodu ČCE bylo završeno nedělními bohoslužbami. Poslanci synodu, faráři i laici se rozjeli po okolních sborech, aby zde kázali a informovali věřící o závěrech jednání synodu. Poprvé se konal synod jinde než v Praze.

PRAVIDELNÁ SBOROVÁ SETKÁNÍ

ČERVENEC - SRPEN 2014