Kázání: Jan 8,1-11

Sestry a bratři,
biblický příběh aktualizuje starou otázku: jak se má k sobě Zákon a milosrdenství?
Před několika dny jsme byli svědky amnestie, milosti, kterou prezident republiky vymazal trest jednomu zaměstnanci jeho kanceláře. Nejdříve promluvil zákon (soud uložil trest), následně vše převážila a vymazala udělená milost. Je tu trochu podoba s přečteným příběhem z Janova evangelia. I v tom, jak to pobouřilo lidi okolo. A přece se to tak nesmírně odlišuje. Za hradní amnestií vidíme protěžování těch, kdo mají blízko hlavě státu. Zatímco Ježíšova amnestie nabízí šanci každému.
Máme před sebou ženu přistiženou při cizoložství. Je to celkem jasný případ. Očividná vina, po které má následovat trest. Je to spravedlivé. Zákon platí a má se naplnit. Je pro všechny stejný. Porušení pravidel se musí potrestat, na tom stojí spravedlnost. Máloco rozvíří veřejné mínění jako uplatňování spravedlnosti jen pro někoho. To není fér, často slyšíme i od dětí.
Tak proč Ježíš do toho případu zasahuje? Zkusme to obrátit na sebe. Jak bychom dopadli, kdybychom se poměřovali Božím zákonem? Z hlediska našeho světského zákona jsme bezúhonní, nic protizákonného jsme neprovedli. Jenže Boží zákon a spravedlnost zasahují hlouběji, do srdce člověka, kde se rozhoduje. A Ježíš jej ještě vyostřuje: Nejen že nezabiješ, ale už samotný hněv a zatracování půjdou k soudu. Nejen cizoložství, ale už jen ten, kdo hledí na ženu křivě, se dopustil trestuhodného činu. Každý jsme hodni soudu.
Jsme hříšní. To není pouhá fráze, laciné konstatování, že nikdo není dokonalý. Je to jasné jak facka. S tím, že tady nejde jen o facku, ale o život. Hřích, kterým jsme prolezlí, je skutečný problém. Je stěnou mezi mnou a Bohem, mezi mnou a bližními, která brání propustit víc Božího světla do mého života a světa. Je to odpojení od Pána Boha, od jeho podané ruky.
Jsme v pozici té ženy, která byla přistižena při trestné činnosti a hrozí jí trest smrti. Jde jí o život. A nám taky. To profláknuté slovo „hřích“ je v Bibli na různých místech přirovnáno ke smrti. Protože v nás zabíjí to, k čemu jsme byli stvořeni, osobní vztah k Bohu, k našemu Stvořiteli. Odpojuje nás od Boží lásky, od toho základního vztahu, díky kterému tady vůbec jsme. Apoštol Pavel to popisuje slovy: Mzdou (následkem) hříchu je smrt. (Řím 6,23)
Ta žena je naším obrazem. Stojíme tu, svůj hřích neschováme, ani před sebou. To by taky bylo to nejhorší. Naopak, přijmout a vyznat, že mi to a to brání přiblížit se k Bohu, spojit se s ním, je osvobozující. Je to důležitým krokem k uzdravení, k tomu, aby se do mého života dostalo víc světla, radosti, naděje a pokoje.
Když se ztotožníme s biblickými postavami, budeme Bibli číst ne jako starou kroniku, ale jako příběh, který není uzavřený a pokračuje s námi dál. Vyznáváme, že ve víře následujeme Ježíše Krista. A do toho zapadá, že se vidíme v této ženě, jindy v učednících, v celníku Zacheovi, v Marii, v Martě, v Pilátovi… To podle situace, ve které se nacházíme. Ty postavy prozrazují i naše otázky, hledání, pády, zapření, naději. Spolu s nimi se vidíme na cestě, kterou tu silněji, tu slaběji prosvětluje a proměňuje Ježíšova blízkost, jeho oslovení, jeho milost.
A možná se vidíme i v těch lidech, zákonících a farizeech, kteří přivedli tu hříšnou ženu a na veřejnosti poukazují na její průšvih: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. Zákon přikazuje takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Jak se ta žena musela cítit před očima všech? Její žalobci museli mít pádné důkazy k takové obžalobě, která vedla ke smrti. Museli si být jisti tím, co dělají, i sami sebou. Napadá mě tady postava inspektora Javerta z Hugova románu Bídníci. Ten požadoval za každou cenu zadostiučinění vůči zákonu, bez ohledu na okolnosti. A to se týká i těchto lidí, kteří obžalovávají neznámou ženu. Chtějí spravedlnost, citují zákony a odpovídající výměr trestu, jen nevidí samotného člověka. Nikdo z nich s ní nemluví, nezeptá se na její názor, její situaci, vidí jen její přečin. A tím si jsou jistí. I v tomto se můžeme vidět. Jak snadno si uděláme na někoho pevný názor, máme ho onálepkovaného, zařazeného do příslušné škatulky a je nám jasno. Ten je takový a takovým pro nás zůstane. A možná jen proto, že s ním vůbec nemluvíme, nezajímáme se. Když bychom mu věnovali chvilku času, sedli si spolu a popovídali, budeme jej vidět jinak. A on nás.
Je to jen Ježíš, kdo oslovuje neznámou, obžalovanou ženu. „Ženo, kam se poděli ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ Ženu oslovuje zájmenem ty; už není jen předmětem soudu, neosobního odsuzování, stává se někým, s kým si vytváří Ježíš vztah. Ježíš tak jde dál, hlouběji než tehdy platný zákon, dál než tehdy i dnes běžný zájem či nezájem. Středem jeho zájmu je živá osoba a ta má vždy větší hodnotu, než její trestní rejstřík nebo cokoliv jiného, co dotyčný má za sebou. Všichni můžeme být přísně posuzováni a souzeni, ale Bůh přichází nejprve s milosrdenstvím. S nabídkou nové šance, nového počátku. Bůh se k nám chová milosrdně, ne z naivity, ale proto, že je to jedinečný způsob, jak člověka proměnit, jak jej odklonit od zlého k dobrému, aby se vystavil Božímu světlu.
Ježíš říká ženě: „Ani já tě neodsuzuji.“ Je si dobře vědom jejího hříchu, nezavírá před ním oči. Neříká, že o nic nejde. Ale především nechce před ní zavřít budoucnost, možnost jít dál, očistit se od hříchu a obrátit se k Bohu. Takový má Ježíš záměr pro každého z nás. Mluví s námi osobně, oslovuje, tak že ostřeji vidíme všechno, co stojí mezi mnou a Bohem, mezi mnou a mými bližními. Ježíš odsuzuje hřích, ale ne člověka. Ježíš nesoudí, ale utváří nového člověka, který může jít dál a dává mu tolik milosrdenství, lásky, aby už nepropadal zlu. Ježíš přichází s řešením, které pozvedá a otevírá cestu dál.
S tou ženou se můžeme cele ztotožnit, s tím, co si nese jako problém, i s tím, jak potřebuje další šanci. Dopouštíme se chyb, zakalujeme vztahy s Bohem i lidmi. Máme však větší hodnotu, než zákon a různé přečiny a zlé činy, které necháváme za sebou. Proto k nám přichází Bůh s milosrdenstvím, které osvobozuje. Osvobozuje od hříchu a zve k tomu, abychom sami jednali milosrdně. Zvláště v této době poznamenané válkou a různými nejistotami nepodléhejme strachu, ale milosrdenství! Taková je Boží tvář a může být i naše.
Díky milosrdenství můžeme být bratry a sestrami, přijímat i ty, kdo selhali nebo jsou nám odcizení. Dělat pro ně víc, než je běžnou normou. Tím se vyznačuje společenství křesťanů.
Co tedy dělat? Být spolu, mít se k sobě jako ti, kterým bylo tolik odpuštěno. Aby člověk vedle nás i my sami pocítili, že Boží tvář není zákon, nýbrž láska. Amen