PŮST PRO NAŠI DOBU

Žijeme v neklidné době. Všichni máme moc práce. Máme víc povinností, než které stačíme plnit, víc informací, než umíme zpracovat, víc věcí, než dokážeme spotřebovat, víc požitků, než jaké stačíme zkonzumovat. Nemáme čas. Není snadné zachovat si vnitřní odstup a nadhled, nenechat se převálcovat spěchem a stresem, neztratit duši v záplavě všedních banalit, informací a dezinformací, neutopit se v moři spotřeby a zábavy.

Díky Bohu je tady odvěká moudrost našich předků, sdílená kulturní paměť, která nabízí orientaci a pevnou půdu pod nohama. K tomu patří tradice církevního roku. Ona člení roční období do smysluplného řádu a dělí proud života na chvíle sváteční a všední. Zdánlivě bezcílné proudění časových okamžiků je takto uspořádáno do symbolických milníků.

I proto smíme každý rok nově vstoupit do postní doby před velikonočními svátky. Proč je tak dlouhá? Proč trvá čtyřicet dnů? Symbolické číslo čtyřicet znamená v Bibli období důkladné přípravy, očisty a soustředění. Je to doba střádání sil, předcházející zásadní události, velikonočním svátkům. Čtyřicet dnů setrval Mojžíš na vrcholu hory Sinaj, než sestoupil zpátky k izraelskému lidu, aby mu předal Boží zákon (5Moj 9,9), tedy Desatero a další ustanovení, jak je máme v pěti knihách Mojžíšových. Čtyřicet let trvalo období přípravy a očisty, než směli Izraelci vejít do zaslíbené země (Nu 14,33). Čtyřicet dnů se Ježíš postil na poušti, než byl připraven k rozhodujícímu střetu se silami zla (Mt 4). Čtyřicet dnů se Ježíš po svém vzkříšení setkával s učedníky, než byli připraveni převzít jeho úkol a v moci Ducha svatého zvěstovat evangelium všem národům. (Sk 1,3)

Postní doba nás provází směrem k Velikonocům. Jsou-li Velikonoce nejdůležitější událostí v celém roce, musíme je vzít vážně. Je-li dramatické finále Ježíšova života, jeho utrpení, smrt a vzkříšení, úhelným kamenem křesťanské víry, je třeba se na se na setkání velikonoční zvěsti důkladně připravit. Je třeba hledat ztišení a usebrání. A právě k tomu slouží postní doba. Půst není trpká a nepříjemná náboženská povinnost. Je to příležitost, pozvání, šance, nabídka. Je to možnost uprostřed stresujících životních zápasů obnovit spojení s tím, co je v životě nejdůležitější. Je to šance vyplout na hlubinu, ohledat základy, sestoupit ke kořenům, proniknout k posledním zdrojům a pramenům života.

Je na každém, jakou podobu postu zvolí. Pokyny a návody jsou pouhá doporučení, nejde o příkazy. Jsou to užitečné rady, jak najít cestu ke vnímání Boží přítomnosti a jeho hlasu, jak Jej vpustit do kolotoče povinností, obstarávání a shánění. Jak slyšet a přijímat „hlas tichý a jemný“, přicházející od Hospodina.

Půst je způsob, jak na chvíli umlknout a nechat promlouvat Hospodina. Věnovat úsilí k rozlišení mezi pokušitelským našeptáváním a Božím slovem, mezi tím, co nabízí snadné řešení a poslušností vůči Bohu a bližním. Máme na to čtyřicet dnů, abychom se připravili k oslavě Kristova vzkříšení.

A ještě jedna důležitá věc je spojena s postem. Půst je prostředkem společenské solidarity. Jak říká Bůh prostřednictvím proroka Izajáše: Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? (Izajáš 58,6-7) Nechme se tím inspirovat, až budeme přemýšlet, co můžeme jako křesťané dělat ve prospěch lidí utištěných, bez domova, na útěku… Můžeme toho dělat hodně, jen se nebát a věřit, nepodléhat falešným sloganům, jako např. Tato země je naše a s důvěrou vyznávali, že celá Země patří Hospodinu a tato část je nám svěřena k odpovědnému spravování a ke sdílení jejího bohatství s těmi, kterým byla upřena základní lidská práva. 

-------------------------------------------------------------

povodeň 1997

Jako v předchozích dvou letech, vyrazili jsme ihned po skončení školního roku ještě s jednou rodinou ze sboru do Chotěboře na rodinný pobyt, který jsem měl na starosti. Všechno probíhalo dobře až do okamžiku, kdy jsme se dozvěděli, že i Přerov zasáhla velká voda. Tenkrát jsme mobilní telefony ještě neměli a informací nebylo tolik jako dnes. Proto jsme s povděkem přivítali nabídku paní vedoucí, která nám ve své kanceláři umožnila, podívat se na zprávy na své soukromé malé televizi.

To, co jsme viděli, nás překvapilo. Několik záběrů na ulice, které jsme dobře znali, a v nich tekly proudy vody. Snažili jsme si představit, jestli se voda mohla dostat až k našemu kostelu. Přece jen, když člověk jde od Bečvy, je tu malý kopeček. Snad až na něj voda nevystoupí – mysleli jsme si.

Nastala sobota a náš plánovaný odjezd domů. V mezidobí jsme získali především z tisku více informací, ovšem jaká je skutečnost, to jsme mohli jen tušit. Věděli jsme, že voda zasáhla velkou oblast Moravy. Dostaneme se vůbec domů? Kterou cestu zvolit? Nakonec jsme jeli klasicky, přes Olomouc. Tam nám příslušník policie sdělil, že jsme mezi prvními, kteří mohou projet městem směr Přerov. Samozřejmě jsme tomu byli rádi.

První dojem v cíli naší cesty utvářelo především všudypřítomné bláto. Na ulicích se už v té době kupily hromady vyhozeného nábytku, bahna a suti. A to čekalo i faru. Vyřešili jsme děti, odvezl  je dědeček, a naší (mou a manželky) každodenní prací se na několik dalších dnů stalo čištění sborových prostor. Ráno jsme oblekli montérky, večer je pověsili na dvoře na šňůru. Druhý den jsme oklepali uschlé bláto a nanovo.

Myslím, že se vše podařilo tak, jak jsme chtěli a potřebovali. Dík patří především několika přátelům, kteří nám v té době velmi hodně pomohli – samozřejmě byli i další (všechny vyjmenovat nemohu)– sestra Plisková, Jarda alias Mýval, Renata a Pepa…

A ještě několik různých ne časově seřazených útržků vzpomínek:

1. Sotva jsme po vyčištění sborových prostor od bahna začali oklepávat vodou nasáklou omítku, přišli nás „navštívit“ jedni s otázkou, zda jsme všechno nafotili pro pojišťovnu. Přišlo nám, jako bychom byli malé děti. Nutno dodat, že tito nám nikdy nepomohli.
2. Byli ti tací, kteří brigádnicky nepomohli. Ale poté, co se všechno podařilo opravit, s nosem nahoru chodili a ukazovali návštěvám, co všechno sbor udělal!
3. Hned zkraje povodně se nečekaně na faře objevil můj vzdálený příbuzný, člen sboru, který se však sborového života neúčastnil. Přinesl množství desinfekčního Sava a všechny prostory zdarma vystříkal proti plísni.
4. Když jsem vstoupil do zadní sklepní místnosti na faře, dřív jsme se tam shromažďovali k biblickým hodinám a konala se tam např. mládež, stálo tam staré harmonium. Divil jsem se, že tu vodu přečkalo, protože samozřejmě sklep komplet byl pod vodou. Sotva jsem se však harmonia dotkl, sesypalo se a byla z něj hromádka prachu.
5. Když jsme posléze opravovali a modernizovali interiér, přišel ke mně br. Dědek a říká mi: „Tady já už nikdy nebudu doma!“ A byl. Zvykl si. A těšil se z toho, co se podařilo ještě několik let.
6. Jednou, když jsme byli v pracovním procesu, v montérkách a od bahna, přijela návštěva ze synodní rady. Br. synodní senior Pavel Smetana a vedoucí stavebního oddělení. Všechno si prohlédli a ptali se mě, jak vysoké odhaduju škody. Já se zamyslel a v duchu si říkám: „Musím to malinko nadsadit, kdo ví, jak to dopadne.“ A tak povídám: „Tři sta tisíc korun.“ Nakonec to bylo desetkrát tolik. Vůbec nechci pomyslet, kolik by to bylo dnes. Avšak díky Boží pomoci se z nejrůznějších zdrojů, a taky obětavosti členů sboru a přátel sboru, podařilo sborové prostory opravit. Navíc sboru nezůstal z té doby žádný dluh!
7. Osobně jsem hrdý na to, že jsme nikdy nemuseli pracovat v neděli – jak jsme viděli na jiných místech města. Kromě jediné výjimky. V pondělí mělo město naposled vyvážet, nutno dodat, že zdarma, hromady suti, které ležely před domy. A tak s modlitbou na rtech, aby to Pán Bůh pochopil, jsem i v tu předchozí neděli pracoval a vršil hromadu…

Více informací o tomto období povodně a po ní, lze najít ve Sborníku Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Přerově, která vyšla v roce 2007.

Na závěr je potřeba znovu s vděčností poděkovat Pánu Bohu za vše, co se podařilo. Byla to Jeho veliká milost, že jsme to všechno mohli absolvovat a zvládnout. Při tom všem jsme měli touhu, aby nově opravené prostory mohly sboru sloužit bez nutnosti oprav dalších několik desetiletí.

Srdečně celý sbor zdraví tehdejší farář Lubomír Červenka.

(sepsáno v Hodslavicích 2. listopadu 2017)

-------------------------------------------------------------------

ROZHOVOR S JANEM ŽIŽKOU Z PŘEROVA

Obesílám každého člena staršovstva s pár otázkami do Hlasatele. Řada je na Honzovi Žižkovi a na něm  taky záleží, kterou otázku a jak  odpoví. Musím říct, že Honza má v našich rozhovorech dvě nej: jednak odpověděl obratem a jednak byl super stručný ve svých odpovědích. Potvrdil to, že víc dělá, než mluví, a to je dobře. Takto to dopadlo:

Honzo, popiš svoji životní cestu, která Tě přivedla do přerovského sboru.

Do Přerovského sboru mně přivedli rodiče, kteří se sem odstěhovali z Pozděchova.

Uveď pár lidí z Přerova, kteří se Ti nejvíc vryli.

Lidé, kteří se mi vryli do paměti? To je těžké říct,  bylo jich hodně ale tak především bratr farář Kolman a jeho rodina, faráři Vencovský, Klas, sestra Řiháčková, Dědkovi a Dočkalovi.

V čem je podle Tebe největší rozdíl mezi sborem v Přerově a sborem, ve kterém si vyrůstal?

Žádný velký rozdíl, myslím není. Vyrůstal jsem více méně v Přerově. Vzpomínám na krásné dny v Pozděchově,  kde tenkrát sloužil br. farář Nechanický a po něm br. farář Kopřiva.

Co je hlavní náplní Tvojí práce a máš v plánu u ní zůstat dalších deset let?

Jsem zaměstnán v KTO Haná v Hulíně,  kde objednávám a prodávám zboží vodo, topo, plyn.   V této funkci bych chtěl ještě tak 8 let vydržet a pak  si užívat důchodu.

Jak jsi strávil letošní léto?

Letos v létě jsem byl s manželkou na menších výletech po krásách Česka,  protože žena  je po operaci kolene, třeba  u Poličky na Veselém kopci,  kde je krásný skanzen. A jinak na zahradě - běžná údržba a relax, taky  nabírání sil na podzim,  kdy nám v práci začíná sezona.

Kterou historickou osobnost bys vzal na pivo a na co by ses jí zeptal?

Asi žádnou, nebo spíš mě nikdo nenapadá.

Co Ti spolehlivě zvedne náladu a co Ti spolehlivě zvedne tlak?

Spolehlivě mi zvednou náladu vnoučata a pěkné počasí.

Tlak mi spolehlivě zvedne, když se dívám na naše politiky v televizi.

Děkuji za odpovědi.

-------------------------------------------------------------

O (NE)KLIDU V EVROPĚ

V Praze se ve dnech 9.-11.2. konala konference Sdružení Ackermann-Gemeinde. S úvodní přednáškou Politický (ne)klid v současné Evropě – máme být (ne)klidní? vystoupil prof. Norbert Lammert, bývalý předseda spolkového sněmu a předseda Konrad-Adenauer-Stiftung. Prof. Lammert zdůraznil: "Evropané, to nejsou oni, ale to jsme my. A můžeme být hrdi na to, že celosvětově nejlepším řešením, jak se vyrovnat s úbytkem suverenity, je právě EU. Evropský integrační proces je nutno chápat jako odpověď na výzvy 21. století. V globalizovaném digitalizovaném světě se stávají hranice nepodstatnými, národní státy již neovládají veškeré vnitřní dění. Jenom společně a se sdílenou suverenitou můžeme ovlivnit globalizaci."

T.Halík: Co dělat když ve volbách vítězí populisté?

Ve své přednášce prof. Tomáš Halík zmínil: "Máme být klidní, když u nás ve volbách vítězí populisté, volá se po referendu k dalšímu rozbíjení Evropy a do Pekingu se jezdí pro lekce, jak stabilizovat společnost? Jak snadné je vymlouvat se na cizí evropskou vrchnost s tím, že nejde dělat nic jiného než reptat. Narušitelé svobodné společnosti popisují EU jako něco mimo nás a spoléhají na apatii už od dob opoziční smlouvy. Hlavním národním zájmem je ale nenechat se zahnat do izolace. A zajímavé je, že o nutnosti naší izolace hovoří ti stejní, kteří se ohánějí bezpečností. Naše republika byla kdysi vyspělou demokracií, nyní se však obrací k Západu zády. Proč jsme tak hluboko klesli?

Po přednášce následovala závěrečná diskuse, ve které německý velvyslanec Dr. Christoph Israng citoval Václava Havla: Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.

Citováno z Christnet.cz

-------------------------------------------------------------------

RADUJME SE VŽDY SPOLEČNĚ

– 100 LET OD VZNIKU NAŠÍ CÍRKVE

Radujeme se, když vyjde slunce. Když jsou nám přátelé oporou. Radujeme se z víry. Radost můžeme sdílet. Jaké jsou její zdroje? Co nám v ní brání? Je potřeba radovat se vždy? A je potřeba radovat se společně?

Kdo tvoří společenství? Proč je důležité? Umíme pečovat o vztahy s lidmi kolem nás? A o vztah k Bohu, který nás přesahuje? Kam sahají hranice času, hranice věčnosti?

Českobratrská církev evangelická vznikla před 100 lety. Z radosti. Z vděčnosti. Z touhy po společenství. Odkud jdeme? Kdo jsme? A kam směřujeme?

Motto slavnostního roku 2018 zní „Radujme se vždy společně“. Stejný název má česká píseň z 15. století, která je považována za nejstarší bratrskou duchovní píseň. V evangelickém zpěvníku má číslo 397.

Hlavní celocírkevní slavnost se uskuteční 28. – 30. září 2018 v Pardubicích společně se Sjezdem mládeže. Lidé se mohou těšit na tři dny programu v Ideonu i dalších menších prostorách, v sobotu navíc přibude i program na Pernštýnském náměstí. Pardubice zaplní koncerty, divadlo, přednášky, diskuze, výstava, filmové promítání, bojovka po městě i program pro děti.

Na 16. prosince 2018 je v Obecním domě v Praze naplánován slavnostní večer. Kromě toho připravujeme řadu dalších drobných překvapení.

-------------------------------------------------------------

POSTNÍ DOBA PRO DĚTI

Několik doporučení

Co je postní doba? Než v neděli po prvním jarním úplňku přijdou Velikonoce, chtějí se křesťané dobře připravit. Všichni společně hledají, co je v životě opravdu důležité: přátelství s Ježíšem a také s druhými lidmi. Víš, čím takové přátelství roste? Tím, že se snažíme mít nesobecké srdce.

Aby měli lidé nesobecké a poctivé srdce a aby je nic nerozptylovalo, snaží se žít celých čtyřicet dní střídmě. Tak dlouho totiž postní doba trvá. Ledacos načas odkládají: třeba zábavu u televize a kino, hry na mobilu, vyvařování dobrého jídla nebo kávu a cigarety, různé oslavy, výpravy za nakupováním. Říká se tomu půst. Vrací lidským srdcím prostotu a radost. Také Ježíš se postil. Evangelia popisují, jak žil ve veliké skromnosti čtyřicet dní na poušti. Teprve pak vyšel, aby se setkával s lidmi a vyprávěl jim o svém nebeském Otci.

SBOROVÝ PROGRAM