Kázání ke stažení v MS Word zde.

I. čtení: Rt 3,1-5; 4,13-17       32. neděle v mezidobí (11.11.2012)      Hlavní (II.) čtení: Mk 12,38-44

1. Kázání: Michael Pfann

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé! Minulou neděli jsme slyšeli, co je podle Ježíše největší přikázání: Máme milovat Hospodina, své bližní i sami sebe. Podle toho se má řídit všechno ostatní v našem životě. Ježíš jako dobrý učitel ví, že, co se naučíme „teoreticky“, je dobré ještě prověřit praxí. Učedníci spolu se zákoníkem slyšeli přikázání a teď se jdou podívat, jak se projevuje ve skutečném životě.

            Trochu podobně to mám já tady u vás. V Praze ve škole se něco učím, ale tady to mohu zažívat na vlastní kůži. Spoustu věcí z přednášek a knih nepochopím a teprve tady se mi prakticky vyjevují. A jsem za to rád!

            Učedníci ještě sami nic nedělají, mají teď takovou „pozorovací“ část praxe. Mohou vidět, jak lidé hlásící se k Bohu, svoji víru vyjadřují v životě. Stojí před nimi – a před námi také – dva příklady. Každý jiný. A jak má Ježíš ve zvyku, nedává nám za příklad to, z čeho bychom si příklad vzali my. Ukazuje nám přesně to, co bychom nejspíš přehlédli – a rádi přehlédli. Na jedné straně stojí vážení zákoníci v bílých šatech, na druhé nuzná vdova v otrhaných hadrech.

            Zákoníci jsou zástupci židovské náboženství „par excelans“. Co se týče jejich úřadu, mohli by se podobat třeba takovým profesorům teologické fakulty, kteří mají blízko k synodní radě. Zákoníci znají dokonale písmo, reprezentují církev. Měli by tedy jít příkladem a měli by nést slovo boží do světa. Mají na sobě velký díl odpovědnosti. Za to by si asi zasluhovali jistou, ale přiměřenou úctu. Jenže Ježíš je kritizuje. Z toho, co se od nich očekává, si podle Ježíše vybrali spíše, nebo jen tu úctu. Jsou rádi na očích – promenují se po náměstích v drahých oblecích, sedají si na přední místa na společenských akcích a na hostině se uvelebí v čele stolu. Tam také dostanou lepší kus masa než ostatní. Připadají si sami tak důležití, že přehlížejí druhé lidi, zvlášť ty v nesnázích. Není jim vůbec hloupé „vyžírat“ – podobně to mají kraličtí - chudé vdovy. Takovouhle neomalenost si ještě dovolí zakrýt do bohoslužebného hávu. Vytahují se dlouhými pokryteckými modlitbami, aby si mohli nacpat břicho. A tím se vysmívají Bohu.

            V těch spravedlivých vztazích, které předepisuje dvojpřikázání lásky, si zákoníci přisoudili nejvyšší místo. Vyšší než druzí, dokonce i vyšší než Bůh. I když to mohlo být původně nasnadě, učedníci si z nich příklad brát nebudou.

            A co ta nuzná vdova? Ježíš pozoruje návštěvníky chrámu, jak přispívají do chrámového pokladu. Peníze z něj byly pravděpodobně určeny na technický i bohoslužebný provoz chrámu a snad i na pomoc potřebným, takovou diakonickou a charitativní práci. Bohatí lidé vhazují mnoho peněz. Nečiní jim to potíže, mají jich hodně. Samozřejmě i ty pomohou. Peníze mají sloužit -v této souvislosti můžeme říci- bohulibým účelům. Proto Ježíš jejich obětování považuje za projev oddanosti Bohu, za projev vlastní víry. A proto si Ježíš tolik cení chudé vdovy, která v poměru vůči bohatým vhodila maličko. V poměru vůči vlastnímu bídnému živobytí vhodila všechno, co měla. Řečtina říká přímo: hodila celý svůj život. Všechno, co má, všechno, co je jí drahé, celý svůj život odevzdává Bohu. Věří, že on se o ni postará lépe než ona sama. Tak silná je její víra. A proto si ji Ježíš tolik váží. Tu, která stála bez povšimnutí na okraji, Ježíš vyzdvihuje a dává nám za příklad.

            Ve světle těchto dvou příkladů víry, mě napadá otázka: Jak vlastně my projevujeme tu naší víru? Jak se projevuje v našem životě, že jsme křesťané, tedy následovníci Krista? Projevuje se víra viditelně, nebo skrytě? Řekl bych, že oběma způsoby. Chceme, aby se zvěst o Ježíši dostala k co nejvíce lidem. Snažíme se tedy, aby o něm bylo slyšet. Ale může se přihodit, že pěkná slova a pěkná gesta, to co je vidět, se stane prázdným. A to tehdy pokud to není podepřeno i pěknými činy. Dnešní příběh nám ukazuje, že není důležité jen to, co je vidět. To totiž často sklouzává k bezbožné pýše. Ale obvykle jsou ještě důležitější maličkosti. Řekl bych, že živá víra se projevuje ve spoustě malých činů, malých „sebeupozadění“. Často je nikdo nevidí a neocení a přitom stojí tolik námahy. Jako když pořád dokola uklízíte kuchyň nebo ukládáte děti do postele a nikdo tomu ani nevěnuje pozornost. Ale dnes se dozvídáme, že Pán Ježíš všechny ty maličkosti vidí a zná jejich hodnotu.

2. Kázání: Petr Kulík

Milí bratři, milé sestry, nedávno na faře zazvonil zvonek. Když jsem zvedl sluchátko, na druhé straně mikrofonu se ozvalo: Pane otče, mohl byste nám prosím donést něco k jídlu? Jsme tři a máme hlad. Je normální, že k nám na faru chodí bezdomovci pro peníze a pro jídlo. Ale přicházejí jednotlivě. Tentokrát však došli rovnou tři naráz. Chystat svačinu pro tři lidi - zvlášť tehdy, když doma máte vybílenou lednici - není jednoduché.

Ale nakonec jsem něco k snědku našel. Sešel jsem ze schodů, otevřel jsem vrata a při předávání jídla jsem si je prohlížel. Byli zarostlí, v obnošených šatech, dva ze tří nebyli zrovna střízliví.

Moji ženu to tehdy docela vytočilo. Nahlas přemýšlela, kolik najednou jich přijde příště. Šest, sedm? Já jsem spíš dumal nad tím symbolickým číslem „tři“. A vzpomněl jsem si u toho na tři anděly, kteří navštívili Abrahama a Sáru, a dostalo se jim velkorysého pohoštění. Ti tři andělé jsou podle církevních otců obrazem Boží trojice. Snažil jsem se tedy manželku uklidnit po „farářsku“: Míšo, dnes jsme pohostili Boží trojici. Nemusím asi vysvětlovat, jaký měla tato věta účinek…

Samozřejmě, že je to přehnaný výrok, který by někoho z vás mohl klidně i urazit. Ale na druhou stranu: Vždyť Ježíš sám se identifikuje s těmi nejmenšími! Ztotožňuje se s těmi, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých! A Písmo nám radí, abychom v těch druhých vždy viděli lepší lidi, než třeba ve skutečnosti sami jsou. Abychom v druhých viděli spíše obrazy Boží, než třeba „zvířata“ a vyvrhele lidské společnosti.

Jde tedy v první řadě o úhel pohledu. Jde o to, jak se díváme, jak nahlížíme na druhé lidi. Na našem náhledu totiž závisí i naše následná činnost. Pokud druhé vidíme spíše černě, pak nám jsou v lepším případě lhostejní, v horším případě jimi opovrhujeme. Pokud se je budeme snažit vidět v dobrém světle – a to je kolikrát velmi obtížné! – budeme o ně projevovat zájem a začneme s nimi zacházet dobře.

V tom dnešním příběhu tedy jde právě o ten první krok. O správný pohled na druhé lidi. Pán Ježíš nás učí, jak se na druhé dívat. Na co a na koho pohled zaměřit, a od čeho naopak odhlížet, čemu pohled nevěnovat.

Jsme vyzváni k tomu, abychom s naším pozorováním nezůstávali na povrchu. Abychom se snažili nahlédnout pod pokličku, jak se říká. Hlouběji. Do nitra druhých.

Co vlastně Ježíš sleduje na těch zákonících? Jen to, že jsou lidmi, kterým je veřejně prokazována čest a úcta? Jen to, že sedí v synagóze v první lavici a na hostině mají místo v čele? Ne! To samo o sobě není nic špatného. Vždyť ani není možné a nutné, abychom všichni při bohoslužbách – včetně mě - seděli vzadu. Není žádoucí, aby se třeba na podnikovém večírku všichni tlačili v koutu. Nejde tedy o fakt, že jedni jsou první a druzí poslední. Jde o to, co ti první vlastně chtějí. Po čem touží. Jde o postoj srdce. Vždyť Ježíš kritizuje ty zákoníky, kteří chtějí být na ulicích zdraveni a chtějí se procházet v krásných šatech. Kárá jejich touhu po sebezviditelnění. O to jim přece jde – aby si jich druzí vážili, aby je vynášeli do nebe, a aby jim z toho něco „káplo“.

Náš národní sport je nadávat na všechny, kteří to někam dotáhli, pomlouvat ty, kteří jsou v něčem dobří a v důsledku toho se zviditelnili. Ale Pán Ježíš nehází všechny tyto úspěšné jedince do jednoho pytle. Sleduje jejich vnitřní motivy. A podle toho je hodnotí. Proto svým učedníkům radí, aby odhlédli od těch, kteří touží být na prvních místech jen kvůli sobě samým, kvůli vlastnímu prospěchu, vlastní prosperitě – často na úkor druhých a slabších.

A potom Pán Ježíš zaměří svůj pohled chudou vdovu, která vhazuje dva penízky do chrámové pokladny. Dost pravděpodobně byl jediný, který její počínání se zájmem sledoval. Díval se na ni stejně, jako se ve Starém zákoně Hospodin dívá na všechny, kteří jsou jinak druhým ukradení, kteří druhým nestojí ani za pohled. Je to pohled plný soucitu, pochopení. Je to starostlivý pohled. A svými slovy Ježíš vybízí své učedníky, aby se stejně tak zaměřili na ty, kteří to nejvíce potřebují. Na ty, kterých si druzí zpravidla ani nevšimnou. Na ty, kteří často stojí stranou zájmu většinové společnosti. Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Ona dala celý svůj život do Boží péče. A Bůh o ni chce pečovat – třeba právě skrze nás. Právě my se můžeme stát nástroji Boží péče o lidi té vdově podobné. Bůh právě skrze nás může pečovat o ty, kterým už nezbývá nic jiného, než vydat svůj život do jeho svatých rukou. Amen.