Bratři a sestry.

Příběh o uzdravení ochrnutého člověka ukazuje, že odpuštění a uzdravení patří k sobě, že je mezi nimi souvislost.

Zanedlouho budeme slavit výročí revoluce roku 1989. Dobře si vzpomínám na ohromnou demonstraci v Praze na Letenské pláni, kde se shromáždilo více než půl milionu lidí požadujících konec totalitního režimu. Program mítinku režírovali lidé z disentu, v čele s Václavem Havlem. Mezi řečníky vystoupil i policista, který se týden před tím podílel na brutálním zásahu proti pokojné studentské demonstraci. Když bylo oznámeno, že chce něco sdělit, v obrovském zástupu to zašumělo až zajiskřilo. Co čekat od představitele komunistické moci? Pak vystoupil mladý muž a poněkud nejistým hlasem požádal shromážděné lidi o odpuštění. Překvapení vystřídal potlesk zástupu, který tuto prosbu vyslyšel. A moderátor celé akce, současný biskup Václav Malý vyzval shromáždění k modlitbě Páně. Nevím, kolik tam bylo mezi lidmi křesťanů, možná menšina. Přesto když se nad Letenskou plání linula slova „a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“, snad právě tehdy byl přeťat hlavní kořen komunismu, totiž nenávist. Prosba o odpuštění a smíření stála na počátku uzdravování celé společnosti.

V této léčbě nás čeká ještě dlouhá cesta, ale díky Bohu, že jsme na ni vykročili.

Psycholog C.G.Jung, který se tolik zabýval lidskou myslí, napsal, že oč více lidé klečí ve zpovědnici, o to méně leží v nemocnici. Mluvili jsme o tom několikrát také na biblické hodině. Nevyznaná vina či hřích je vážnou nemocí pro člověka. Může se totiž šířit bez překážek, pokud je hřích přehlížen nebo považován za neškodný. Až nakonec člověka ochromí, tak že . Je to jako s vážnou chorobou. Pokud např. AIDS nebo ebolu prohlásíme za neexistující nebo za lehkou chřipku, budeme se podle toho chovat. A choroba se snadno rozšíří. Podobně je to s naším hříchem. Myslíme si, že o nic nejde. A vina, zametená pod koberec dá o sobě vědět.

AIDS a hřích mají společnou vlastnost, že se jejich příznaky projeví až za dlouhou dobu po získání infekce. Co můžeme dělat, když se vzpomínka na vinu nebo její důsledek vynoří na povrch? Člověk reaguje tak, že se ji pokusí potlačit, zbavit se jí. Druhá možnost je, že svou vinu vyzná.

Komu však a jak? Četl jsem, že svěříme-li svou minulost psychologovi, bude nás učit, jak na ni zapomenout. Svěříme-li ji psychiatrovi, předepíše nám nejspíš tabletky na spaní. Ale pak je tu ještě cesta těch, kteří přišli s ochrnutým člověkem k Ježíši. Svěříme-li svou minulost Ježíši Kristu, uzdraví ji. Pán Ježíš si byl vědom toho, že člověk potřebuje osvobodit od hříchu, který se na něj stále lepí. Proto přišel na svět, proto vzal na sebe kříž, proto zemřel, aby s ním zemřely i naše hříchy. Abychom věděli, že síla hříchu byla překonána.

V tom je síla evangelia. Bůh ve svém Synu k nám přichází osobně a zve, abychom zátěž své minulosti vyklopili před něj. Můžeme tomu říkat zpověď, pokání či jinak, ale vždy jde o to, že svou zatíženou minulost můžeme svěřit Božímu Synu. On ví, jak nám je. A chce nám ukázat cestu ven z našeho trápení, chce nás uzdravit z našeho ochrnutí. Chce uzdravit a obnovit náš vztah k Němu.

Ježíš řekl tomu chrnutému člověku: Vstaň, vezmi své lože a jdi domů. On vstal a odešel domů. Mohl jít, mohl se pohybovat a vrátit se domů. Tedy vrátit se do míst, kde byl dříve považován za invalidu. Mohl najednou činit, co dříve nezvládal. Ježíšovo odpuštění uzdravuje a uschopňuje člověka k tomu, aby pustil Boží světlo do své temné či zastíněné minulosti a začal nanovo. Odpuštění otevírá člověku novou perspektivu. Ve svém nitru a postojích už jej nevede jeho vlastní ublíženost nebo špatné svědomí, nýbrž odpuštění a láska. Je-li nám odpuštěno, pak i my máme sílu a touhu odpustit druhým. Boží láska tak vede člověka k určité velkorysosti.

Ochrnutým člověkem může být či je kdokoliv z nás osobně. To když nás blokuje např. zaseknutý vztah k někomu z našich bližních v rodině či ve sboru. Zůstává mezi námi něco nedořečeného. Ale taky to může být něco jen mezi mnou a Bohem. Ustrnulost, domnění, že už mně Bůh nemá co říct nového. Může to trvat dlouho a už to bereme tak, že se s tím nedá nic dělat. Ale dnešní zvěst evangelia říká, že se dá vždy něco dělat. Vždy s tím můžeme předstoupit před Ježíše Krista, před ním vyklopit svou zátěž a požádat o odpuštění a sílu odpustit.

Ale takovým ochrnutým může být i celá společnost, nesoucí v sobě rány (viny) z minulosti a neví si s nimi rady. Chceme žít v odpuštění a smíření, a ono to nejde. Není s kým se smířit, jelikož nikdo se nepovažuje za viníka. Kolik bylo takových, jako onen policista, který vystoupil na Letné, aby požádal o odpuštění…? Pokud se někde takoví objevili, patří jim uznání a odpuštění. Ale kolik takových bylo a je? Naše společnost připomíná ochrnutého člověka, který svou nemoc považuje za lehkou chřipku a léčí ji čajem a aspirinem.

Bratři a sestry, Bible neskrývá tuto temnou stránku člověka, ale nezůstává jen u toho. Evangelium je zvěstí o Ježíši Kristu, který přichází jako lékař k nemocným, jako otec ke svým dětem. Jde za námi. Na začátku oddílu čteme: Ježíš vstoupil na loď, přeplavil se na druhou stranu. Po uzdravení ochrnutého následuje zpráva: Když šel Ježíš odtud dál… Pán Bůh je v pohybu k nám, k lidem různě deptaným, slabým, ochrnutým. Setkává se s námi. Dává nám šanci zbavit se všeho, co nás spoutává. To sami nesvedeme. Sami možná ani netušíme, že je v nás něco rozežírajícího a ochromujícího. Ale s Bohem můžeme beze strachu pohlédnout na svou minulost i přítomnost a odevzdat vše do jeho rukou. Kristovo odpuštění odstraňuje ze srdce hněv, hořkost, strach i touhu po pomstě a pomáhá nám žít z Božího pokoje.

Za několik dnů nás čeká oslava jednoho výročí: za dva dny vznik Československa, za dva týdny dvacet pět let od pádu železné opony. Dobře si vzpomínám na euforii z nabyté svobody. Je to velký a nesamozřejmý dar. Přitom víme a vyznáváme, že pravou svobodu nalezneme pouze v Tom, kdo jediný uzdravuje a osvobozuje, v Ježíši Kristu, našem Pánu. On přichází, aby uzdravil ložisko našich nemocí a odstranil železné opony, které nás oddělují od Pána Boha a našich bližních.

Když to uviděly zástupy, zmocnila se jich bázeň a chválili Boha. Bratři a sestry, když můžeme svobodně slavit hezká výročí a především bohoslužby, za to chvalme našeho Pána. Amen