Kázání: Jonáš 2

Pohádka? V žádném případě!

Nejde ani o pohled do útrob velryby. Jonášův příběh nabízí pohled především do nitra člověka. Vidíme zde největší dílo, událost, která se může přihodit člověku: změnu srdce, přivrácení k Bohu, což se projevilo i na změně Jonášovy cesty.

Jonáš, povolaný ke službě proroka, se od Pána Boha odpoutal, když se zalekl úkolu, že se má sebrat a jít do města Ninive a zvěstovat jeho obyvatelům Boží slovo, přímo vyhlásit Boží soud. Proroci si nikdy neměli brát servítky, aby neotupili ostří Božího slova a vystihli, kde je problém a proč teče Božímu lidu do bot. V tom nesměli nic slevit, ani přemalovávat na růžovo, šlo o hodně, o samu existenci Božího lidu. Jonáš ale uhnul, do úkolu vynášet soud se mu nechtělo, utekl od své odpovědnosti, až nakonec Boží soud poznal na sobě. Taková je Boží pedagogika. Čeho se, člověče bojíš, do toho je nejlépe se namočit. A hlavně, má-li Jonáš vynášet soud nad jinými lidmi, musel poznat, že se týká i jeho, a to na prvním místě. 

A stejně je to u poslání zvěstovat dobou zprávu o Ježíši Kristu, o Boží lásce a odpuštění, což není úkol vybraných proroků, ale poslání nás všech. Těžko tomu někdo uvěří a přijme za své, nebude-li láska a víra na nás patrná, nebudeme-li ji žít a z ní čerpat. Nejde o životní teorie, o nějaké učení, tady jde o život z Božích zdrojů, o život napohled křehký, podléhající jako každý jiný starostem, nemocem, umírání, a přece propojený s Jeho dárcem, kterému mám každý den za co děkovat. Tím je náš život neobyčejně projasněný a poznamenaný. Vím, že je Bůh se mnou stále, i na dně, aby mi ukázal svou přítomnost a mé poslání, pro které tady jsem, zase jinak.

Obraz mořské hlubiny a velké ryby napovídá, jak hluboko musel Jonáš při svém útěku klesnout. Původně chtěl utéct do Taršíše, tedy až na sám konec tehdy známého světa. Musel si to zřejmě pečlivě naplánovat. Nakonec místo útěku do velké dálky klesnul do velké hloubky. Jeho plány byly naprosto jiné, chtěl utéct pryč. A přece, aniž by o to usiloval, podniknul cestu všech cest, pouť všech poutí – do sebe, až na kost!

Moc se mu do toho nechtělo, ale takhle jej Bůh vedl, aby se pořádně vymáchal. Možná to nevypadá na první pohled, ale trochu to všechno připomíná křest a vůbec ne náhodou. Jelikož při křtu se v podstatě děje totéž, co s Jonášem. Jen s tím rozdílem, že se Jonášovi do vody vůbec nechtělo. My většinou známe křest pokropením malým množstvím vody, mnohem lépe celou situaci vystihne křest ponořením. Ponoření do vody představuje očištění starého člověka, doslova jeho smrt, smazání jeho hříchu, ukončení jeho dosavadní cesty, vynoření ukazuje nového člověka, život poznamenaný Božím odpuštěním a milostí. První křesťané mluvili o křtu jako o spáse (záchraně), jako o bráně k novému životu a znovuzrození – není to právě Jonášova zkušenost? Obvykle vnímáme křest jako rituál, jednou za čas slavený v kostele, v jeho podstatě je přitom jonášovské drama, kde jde o život, o jeho obnovení, o návrat k Bohu a tím i k sobě samému. Protože život je celistvý tehdy, když je zakotvený v Bohu. Proto má velkou hodnotu připomínání si svého křtu, obnovení křestních slibů a pouta s Kristem, které při křtu vzniká. V našem prostředí něco takového není zvykem, ale proč by nemohlo být? Obnovení vztahu s Bohem potřebujeme všichni a můžeme jen spolu přemýšlet nad tím, jakou podobu tomu dát.

Jonáš (Holubice) je symbolem cesty každého z nás. Cesty, po které utíkám od Hospodina, ale také cesty do hloubky svého svědomí, do svého srdce, kde se nejniterněji setkávám s Bohem a poznávám svůj hřích. Tady začíná předěl mezi starým a novým člověkem.

Cizím slovem se to nazývá konverze: obrácení, přivrácení k Bohu. Potřebujeme se dotknout vlastního hříchu, svého dna, potřebujeme se někdy vymáchat, abychom se uviděli v Boží blízkosti, přímo v jeho přítomnosti. Někdo mohl prožít událost, která v určitém okamžiku razantně přestavila jeho výhybky a obrácení k Bohu bylo velkým předělem. V jiných případech mohlo jít o delší vývoj, ve kterém jsme třeba až zpětně zahlédli, uvědomili si Boží stopy a jeho tajemné vedení. Takový je Bůh. Ať jsme takoví nebo makoví, touží po nás, ví lépe než my sami, jak jej potřebujeme a co velkého nám bez něj schází, přitom nám ponechává svobodu volby. Sám jde na našich cestách a zákrutech za námi a obrací naši pozornost k sobě. Používá k tomu různé způsoby, různá znamení: jednou je to velká ryba, jindy duha, nebo čin milosrdenství, naděje, někdy to může být i sen. Nejpůsobivější znamení nám ale poskytnul ve svém Synu, Ježíši Kristu. A sám Ježíš nás varuje před tím, abychom se nechytali kdečeho a kdejakou hloupost nepovažovali za Boží vůli. A směřuje nás na samotné znamení proroka Jonáše, které sám dotáhnul a dal mu nový význam. „Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. Mužové z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili po Jonášově kázání – a hle, zde je více než Jonáš.“ (Mt 12,40-41) Ježíš tu odkazuje na svou smrt a vzkříšení. To je znamení, které je pro nás zásadní: nejen toho, že Bůh přemáhá smrt, ale také znamení pokání, obrácení, konverze. Lidé v Ninive se obrátili po Jonášově kázání, když k nim nakonec dospěl – oč mocněji jedná vzkříšený Ježíš. Před ním nezůstává člověk stejný, jakým byl dřív. Dokáže měnit a chce měnit lidské srdce, jen když mu je odevzdáme.

Bratři a sestry, Jonášův příběh se láme ve chvíli, kdy se začíná modlit. Je doslova na dně, protože zdrhnul od svého úkolu a od Pána Boha, ztratil s ním spojení, chtěl se osamostatnit a jít si po svých. Nestarat se o životy jiných. Výsledkem bylo, že ač si vše připravil, nechal se jen unášet (neřiditelnou lodí a pak velkou rybou). Bez zakotvení v Bohu přichází leccos silnějšího než naše vůle a představy a aniž si to uvědomíme, stáváme se hříčkou vnějších sil, silnějších než jsme my, toho, co zrovna ve světě letí. A místo abychom sami byli znamením Kristovy lásky, naděje a víry, tak se jen přizpůsobujeme vnějším podmínkám, okolním názorům a točíme se podle momentálních vírů. V takové situaci se Jonáš začal modlit, šel do sebe a našel cestu k Bohu; uvědomil si svůj průser, svou omezenost, když se jej pustil. A zakusil, že jej Bůh dokáže vyvést z jakékoliv tmy a propasti.

Sestry a bratři, jako Jonáš potřeboval vymáchat a znovu postavit na pevnou zemi, podobně i my potřebujeme duchovní obnovu, obnovení svého vztahu s Bohem. I tady vidím velké znamení. Jméno Jonáš, jak jsme slyšeli, znamená holubice. A kde jinde v Bibli se tento opeřenec vyskytuje? V příběhu Ježíšova křtu – jako Duch svatý, který oznamuje, že Ježíš je milovaný Boží syn. Křest každého z nás je znamením, že i my jsme milovanými syny a dcerami Božími. A jako takoví máme svůj úkol, své poslání: umět přijmout soud nad sebou, vyznat svůj hřích, přijmout odpuštění, abychom sami dokázali odpouštět a v síle Ducha svatého byli Kristovými svědky tam, kde žijeme. Ať nám v tom Pán Bůh pomáhá a my od toho neutíkáme! Amen