Čtení: 1.Samuelova 24,9–16

Sestry a bratři.
vizitkou křesťana bývá sám jeho život. Ne tolik to, co říká, ale jak žije. Jenže tady narážíme na problém. Najdeme vůbec v Bibli (snad kromě Krista) někoho, jehož vizitka by nebyla poskvrněna nějakou lumpárnou, křiváctvím, strachem nebo nafoukaností? Máme vůbec možnost najít někoho takového, kdo by byl zářným příkladem, strhávajícím všechny okolo? A když jej nenalezneme v Bibli, tak v církvi?
Příběh o Saulovi a Davidovi takové otázky nepřímo vzbuzuje. Oba totiž patří do jednoho lidu, Bohem vyvoleného. Oba jsou dokonce pomazáni, tedy byli povoláni do nejvyšší funkce v Izraeli, aby svůj lid vedli - před Bohem i před lidmi. A vybral si je sám Bůh. A teď je tady máme, jak jeden nahání druhého a touží jej zneškodnit, aby nebyla nadále podkopávána jeho autorita. Jeden z nich (David) se zdá v tuto chvíli sympatičtější, ale jak dlouho. Jakmile se ujme vlády, i on podlehne mnoha svodům moci.
Můžeme si říct, že je dobře, že Bible nic nepřikrašluje. Staré časy nebyly o nic zlatější než dnešní. Starý Boží lid a jeho představitelé byli stejní hříšníci jako my dnes. Ano, čteme-li tento biblický příběh, vidíme zároveň obrázek dnešní Boží církve. Žádné velké neštěstí, ale také žádná idyla. Ve staršovstvu lehce pocuchané nervy, k řešení je spousta věcí, občas aby špendlíkem hrabal a našel někoho, kdo by přišel pomoci s nějakou aktivitou nebo pomocí. Opravdu, není žádný kumšt nalézt na nás nějakou skvrnu, vždyť to jsou nezřídka pořádné fleky.
Leccos je tady špatně a to je dobrá, úrodná půda pro nejrůznější církevní i necírkevní kritiky. „Vidíte, jak se mezi sebou chovají? Ty jejich bohoslužby jsou jenom přetvářka, mimo kostel jsou zase jiní, bezbožní jako ostatní.“ Církev, i náš sbor, není barvotiskovým příkladem společnosti, kde je vše v pořádku, kde nikdo nikoho nepohoršuje, kde nejsou dluhy a všichni se mají rádi.
Není to žádný obrázek – a to je vlastně dobře. Obraz totiž nezachytí pohyb. Ani ten, který má svůj původ u Hospodina. A to je onen důvod, který roztočil příběh Saula a Davida a který, jak věříme, stojí na počátku příběhu našeho. V biblických příbězích jednají lidé jako my, se stejnými sklony a vlastnostmi. A s nimi (jako i s námi) počítá Pán Bůh pro své dílo. Uvádí je do pohybu, aby vnášeli svou víru do světa nevíry, aby přinášeli pokoj do prostředí nepokoje, aby proti beznaději postavili svou naději. Přitom vědí a stále znovu poznávají, jak se v nich samotných střetávají obě stránky. Jednou jdou statečně do boje víry proti přesile tohoto světa, jindy zbaběle utíkají, nebo dokonce přecházejí na druhou stranu. Saul s Davidem jsou příkladem té lidské malosti, a zároveň i Božího „požehnaného nepokoje“, který uvádí věci i lidi do pohybu podle vanutí Božího Ducha. Vidíme zde selhání i velikost, zvůli i velkorysost, a také, co má z toho před Božíma očima šanci.
Proto se, bratři a sestry, nebojme a nestrašme se jen tím, jak vypadá společenství sboru, církve nebo náš osobní život. Boží Duch nepracuje s dokonalými lidmi. Uvádí nás do svého příběhu, který často vnímáme tak chaoticky a nesrozumitelně. Něco se děje, a to je důležité a je to tak dobře. Pán Bůh nás navštěvuje a dotýká se nás. I skrze nás, naše dobré i méně dobré vlastnosti, staví svoje dílo. O nikom Bůh nemůže říct, že by toho nebyl hoden. Saul např. pocházel z obyčejné rodiny a od začátku neskrýval svůj strach, o Davidovi zpočátku pochybovali všichni. Přesto i oni byli pozváni na cestu Božích svědků, poslů víry a spolutvůrců na stavbě Božího lidu. Možná jeden z nich je nám bližší než druhý, a přece si Pán Bůh rozhodl použít oba dva.
Jsou tu dvě postavy a tak chci vyzdvihnout v příběhu i dva velké motivy:
Tím prvním jsou Davidova slova: Ať Hospodin vede mou při a rozsoudí nás. David se obrací k Bohu jako k nejvyšší soudní instanci, jako k autoritě, která má mít hlavní slovo v tomto konfliktu a v celém příběhu. Tato slova tu jsou na způsob vyznání: Hospodin, náš a můj Bůh, ať stojí uprostřed našeho myšlení a rozhodování. Vždyť je to on, kdo nás přivedl k víře. On je naší jedničkou. Ne Česko na prvním místě, ale Bůh. S Bohem začínáme vše, do čeho se pouštíme. Nemusíme to mít napsané zrovna na transparentech, ale o to více uvnitř. S Bohem začínám každý nový den, děkuji mu za prostřený stůl s jídlem a s blízkými kolem něj, za naše nedělní a další shromáždění, za práci, za vlastní obdarování a možnosti. Bude se nám přitom leccos zdát nedokonalé a zahanbující. Ale ve spolehnutí na toho Prvního a Posledního budeme na dobré cestě, kde můžeme žít z Boží blízkosti a jeho požehnání.
Druhým motivem je Davidovo úsilí o smíření a prosazení spravedlnosti. Smíření je v Bibli nesmírně důležité a Boží slovo opakovaně volá, abychom se usmiřovali, pokud máme něco proti druhému. Ježíš říká: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ (Matouš 5,23-24)
Kde hledat smíření dnes? Společností cloumají různé emoce, konají se demonstrace proti pomoci Ukrajině, dnes se sejdou zase ti, kdo takovou pomoc podporují, někdo je pro ukončení války, jiní nevidí jinou možnost než stát při Ukrajině až do vítězného konce. Víme dobře, jak snadno tyto postoje rozkližují rodinné, přátelské vztahy, nebo alespoň zanášejí nervozitou celé ovzduší. A do toho promlouvá Davidův pokus o smíření. Abychom tomu dobře rozuměli, David neříká Saulovi, co jsme si to jsme si. David nechce ublížit Saulovi, a hlavně nechce, aby jejich vztah zatěžovalo nedorozumění, nenávist rozdmýchávaná lživým tvrzením. K tomu byl Saul náchylný a v tom jsme mu podobní. Kolik vášní, nervozity, nenávisti, hlouposti se šíří ve veřejném prostoru, na náměstích, na sociálních sítích za účelem se rozhádat, zapomenout na hodnoty, na kterých stojí společnost, nechat si zamlžit hranici mezi pravdou a lží a být tak ochotnější přijmout lživou ideologii, která se k nám dostává z východu. S tím se určitě smiřovat nemůžeme. Ale můžeme udělat všechno pro to, abychom se nenechali rozeštvat, abychom se méně hádali a o to víc si naslouchali. Ano, když to druhá strana odmítá, je to těžké. Ale stojí za to to zkoušet. David nepolevuje v úsilí o smíření s těmi, kdo jsou jeho nepřátelé.
Teď samozřejmě mluvím o nás v naší společnosti. Tam, kde jde doslova o život, kde jedni vraždí druhé, tam lze o smíření mluvit až poté, kdy bude násilníkovi vyražena zbraň z ruky. Teď to nevypadá nijak růžově, spíše rudě, kolik krve bylo prolito. Ale Bůh s námi dokáže i nemožné. Budeme-li mít Pána Boha na prvním místě, budeme ochotní pro něj leccos riskovat, budeme-li hledat smíření a spravedlnost, Bůh nám přebohatě požehná. Amen