Kázání ke stažení zde

I. čtení: Mt 18,10-17                   Neděle 23. 6. 2013                   Hlavní (II.) čtení: Ex 20,2.16

Milí bratři, milé sestry, začněme dnes příběhem, který si - v souvislosti s dnešním přikázáním - vyprávějí naši starší sourozenci ve víře. Rabi Izrael Mejr Kagan byl muž, který po celý život mluvil jen pravdu. Jednou byl povolán jako svědek k nějakému soudnímu procesu. Rabi Izrael však měl problém. Nechtěl přísahat u soudu. A tak prosil patřičného obhájce, aby byl osvobozen od přísahy. Obhájce o této jeho prosbě informoval soudce a dodal: Říká se, pane soudce, že tento rabi po celý svůj život nezalhal. Soudce byl skeptický a zeptal se obhájce, co si o tomto mínění lidí myslí a zda tomu věří i on sám. Obhájce odpověděl: Nevím, co si o tom mám myslet… Ale jedno je jisté: Tohle nikdo nevypráví ani o mně, ani o vás.

Deváté přikázání Nevydáš proti bližnímu svému křivého svědectví se v první řadě týká svědka při soudním procesu. V dobách starého Izraele, stejně jako ještě v dobách nedávných, byl svědek jedním z nejdůležitějších aktérů soudního přelíčení. Policii tenkrát neměli, aby vyšetřila daný zločin a přinesla důkazy o vině či nevině obžalovaného. Možná kdyby v Izraeli tehdy fungovala kriminálka Las Vegas, nemuselo by se toto přikázání dostat až do Desatera. Svědectví svědka totiž bylo pro verdikt soudu naprosto zásadní. Svědek vlastně rozhodoval o dalším osudu obžalovaného. Často dokonce o jeho životě a smrti. Tak tedy: Nebudeš proti svému druhu křivě svědčit, protože máš jeho život ve svých rukou. Musíš svědčit pravdivě, přímě a správně. Protože kdybys náhodou svědčil křivě, lživě a falešně, mohl bys svého bližního neprávem připravit o jméno, o důstojnost, o majetek, nebo také o hlavu.

My známe z Písma svatého otřesné případy křivých svědectví. Na svou kůži to pocítil třeba chudák Nábot, o kterém jsme mluvili v souvislosti s přikázáním Nepokradeš. Možná si pamatujete: královna Jezábel uplatila dva křivé svědky. Ti obvinili Nábota z rouhání a on byl okamžitě ukamenován.  A ten nejznámější případ křivých svědectví u soudu se týká Ježíše. I proti němu vystupují falešní svědkové – na popud židovské velerady (nebo snad: velezrady?), která chtěla Ježíše za každou cenu odsoudit k smrti. Jejich svědectví se však, podle evangelistů, nedařilo sjednotit. Až se nakonec našli dva svědkové, kteří překroutili Ježíšova slova: Zbořím tento chrám a ve třech dnech jej postavím. Jak víme, Ježíš tím myslel chrám svého těla… Ale oni jej tímto označili za buřiče a revolucionáře, který chce snad zbořit jeruzalémský chrám. Toto svědectví už úspěch mělo… Milí bratři, milé sestry, nevím, kolikrát – a zda vůbec někdy – jste byli u soudu jako svědci. Já jenom jednou. Tím chci říct, že kdybychom skončili u tohoto doslovného významu devátého přikázání, pak se nám to jaksi zúží na jeden, dva, tři okamžiky v životě. Když nás někdo povolá k soudu jako svědky, máme svědčit pravdivě. Právem tedy musíme toto přikázání rozšířit – a jít tak ve stopách židovských a křesťanských vykladačů, kteří dotáhli toto přikázání do běžných životních situací. A nemusíme proto ještě opouštět obraz soudu. Vždyť celý náš život je vlastně jeden nepřetržitý soudní proces. Asi nikdo to nepopsal lépe než Franz Kafka ve svém díle Proces. Každý den nás někdo soudí, hodnotí. A pořád nás někdo povolává za svědky.

Lidé se nás dotazují na naše blízké a známé. Ptají se nás, jak je vidíme, co jsme o nich slyšeli, co jsme s nimi prožili. Vyptávají se nás, jak tamtoho a tamtu hodnotíme, jestli jim důvěřujeme, jestli je pokládáme za chytré lidi nebo naopak za hlupáky, zda je na ně spoleh, jaké jsou jejich klady a zápory. Dnes a denně jsme voláni před takový malý soudní tribunál, abychom svědčili o druhých lidech. Není pomalu dne, kdy bychom nesvědčili ve prospěch či v neprospěch našich bližních. A i zde nás Hospodin vyzývá, abychom nebyli křivými svědky. Abychom proti našim blízkým v žádném případě nesvědčili falešně, nepravdivě. Abychom se naopak osvědčili jako pravdiví svědkové.

A víte, kdo je to podle Písma pravdivý svědek? Ten, který v běžném životě o druhých lidech v jejich nepřítomnosti buďto mlčí, anebo o nich mluví s láskou a dobře. Pravdivý svědek je ten, který umí na druhých najít něco dobrého – a to vyzdvihnout. A když opravdu není moc co vychválit, pak si zakáže o svých bližních mluvit vůbec. K devátému přikázání tedy jednoznačně patří varování před pomluvami, před pokušením pomluvit druhé lidi. To je bezpochyby jeden z nejrozšířenějších lidských nešvarů a hříchů. My lidé rádi pomlouváme, rádi ukazujeme své bližní v tom horším světle. Rádi mluvíme o jejich slabostech a prohrách a pádech. Rádi se stavíme do role soudců: Ten to zase pohnojil! A není nám vzdálená ani role proroků: Ta už zkrátka lepší nebude. A role pamětníků je nám také blízká: Teď, jak ho znáš ty, to už je dobré… Ale kdybys ho viděl před pěti lety – to byl lump! Takové řeči nám dělají radost hlavně proto, že najednou ti druzí vypadají hůř než my. Druhého shodíme a na jeho místo se postavíme my sami. Ale nemusíme zrovna aktivně pomlouvat. Zlé je už pomluvám dopřát sluchu. Vyslechnout pomlouvače. Naslouchat tomu, kdo očerňuje druhé lidi. Jak si stýská Luther: Je to rozšířená, škodlivá pohroma, že o bližních každý poslouchá raději zlé než dobré. Jsme tak zlí, že na jedné straně nemůžeme snést, když někdo roznáší špatnosti o nás, každý by chtěl, aby zrovna o něm celý svět říkal jen to nejlepší – ale zároveň nesneseme, když se to nejlepší říká o druhých. Možná by někdo mohl namítnout: Ale vždyť to, co se povídá, je pravda! A pravda má vyjít najevo. Je správné, když se lidé dovědí, co je tamten za dacana a tamta za podvodnici. Je přece dobře, když se roznese, co tamten je ve skutečnosti zač. Na to by nám Luther znovu odpověděl takto: Je velký rozdíl mezi vědomím o hříchu a souzením hříchu. Vědět o hříchu sice můžeš, ale soudit ti nepřísluší. Mohu vidět a slyšet, že můj bližní hřeší, ale nemám žádné oprávnění, abych ho uvedl do řeči před jinými. Když se tedy dám do soudů a odsudků, upadám do hříchu, který je větší než hřích mého bližního. Učiň si tedy z uší hrob a zahrabej, co (o druhém) víš. A v tom prvním čtení se nás Ježíš ptá: Kolikrát jste našli odvahu jít za vaším bližním a mezi čtyřma očima jej pokárat, víte-li, že dělá něco, co se neslučuje s Božími cestami? A kolikrát jste raději za ním nešli, nepokárali ho v soukromí. Ale o jeho nedostatcích jste mluvili s kde kým, rozebírali jeho poklesky a pády donekonečna se všemi ostatními – jen ne s tím, kterého se to týká. Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. (Mt 18,15) To nám radí Boží Syn.

Ovšem občas se vyskytnou i odvážní samospravedliví „pravdomluvkové“, kteří si neberou servítky a dokážou vmést pravdu do očí komukoli, kdykoli a kdekoli. Těm je třeba připomenout, že Ježíš říká: Mezi čtyřma očima! Ne veřejně druhého zostudit. Ale soukromě napomenout. Pravda bolí, i když je sdělena ohleduplně a intimně. A také že cílem není druhého ztratit, zatvrdit, naštvat, pohanit - ale znovu získat! A to se povede jen tehdy, když člověk bude mluvit s druhým opravdu citlivě a s láskou. Pravda totiž vždycky souvisí s láskou. Pravda bez lásky k bližnímu je ďábelský podnik! Říkám-li někomu do očí pravdu, napomínám-li jej, a přitom ho nemiluji jako bratra, neplním v té chvíli Boží vůli. Dietrich Bonhoeffer připomíná, že my, křesťané, máme hříchy druhých zahalovat. Vždyť přece i Hospodin, než vyhnal z ráje Adama a Evu, přioděl je, zahalil je. A když už zlé věci z člověka nelze snadno vymýtit, měly by být zahaleny před veřejností. Jsme hříšní lidé a není dobré ani nutné, aby o nás všichni všechno špatné věděli. To si Bůh nepřeje. Před tím nás chrání. Vždyť kolikrát můj úsudek o druhém člověku ovlivnily řeči jiných lidí! Kolikrát jsem se dozvěděl něco, co jsem vědět nechtěl a neměl. A když jsem se s tím pomluveným člověkem pak setkal, nemohl jsem přestat myslet na to, co o něm vím. Aniž by on tušil, že něco vím… Ne! To je zlé! To je vskutku ďábelský výmysl. I kdyby to byla tisíckrát pravda, má být zahalena! Proto nám Bůh radí, abychom nešířili klepy a pomluvy o druhých lidech – ani ty pravdivé. Ale neměli bychom jim ani naslouchat. Jak doporučuje Luther (slibuji, dnes ho cituji naposledy): Zkrátka: co je tajné, mělo by zůstat tajné… Pokud se tedy setkáš s nějakou nevymáchanou hubou, která jiného přivádí do řeči a pomlouvá, zčerstva to jejímu nositeli pověz mezi čtyřma očima tak, že zčervená hanbou. Potom bude držet kušnu mnohý, který by jinak ubohého člověka přivedl do řečí, z nichž by stěží mohl vyváznout. O čest a dobré jméno lze člověka připravit raz dva, ale znovu mu je vrátit, to už tak snadné není. Myslím si, že právě naše dnešní kultura se živí klepy a domněnkami a vyloženými smyšlenkami. Mezi pravdou a lží žádná hranice neleží. A tajemství je sprosté slovo. Všechno totiž musí být přístupné veřejnosti, všichni musí vědět všechno o všech. A i když nic nevědí, předstírají, že vědí… Jen si vezměte poslední aféru ve vrcholné politice. Já jsem rád, že úřady pracují, jak mají a policie dělá svou práci. Ale první dva dny nikdo nic nevěděl – a o tom „nic“ se v médiích mluvilo nepřetržitě. V knize Deuteronomium zní toto dnešní přikázání trošku jinak: Nevydáš proti bližnímu svému prázdné, nicotné svědectví. (Dt 5,20) I slova, která zdánlivě nemusí být zlá a křivá a negativní, ale jen jaksi bez obsahu – i tato slova Bůh zapovídá. Protože i prázdná mluva může bližního poškodit. Právě my, křesťané, bychom měli živit a prohlubovat jakousi kontra-kulturu. Mluvit o druhých dobře, anebo o nich nemluvit vůbec. A když napomínat, pak důsledně mezi čtyřma očima. Jen tak se osvědčíme jako pravdiví svědkové a Kristovi následovníci.

Milí bratři, milé sestry, začali jsme příběhem o znamenitém židovi. Budeme pomalu končit příběhem o znamenitém pohanovi: Sókratovi. Jednou přiběhl za Sókratem člověk a řekl: „Musím ti povědět něco o tvém příteli!“ „Dost!“ řekl Sókrates. „Prosel si to, co mi chceš říct, přes tři síta?“ „Jaká tři síta máš na mysli?“ Sokrates odpověděl: „Prvé síto je pravda. Přezkoumal jsi, zda je to, co mi chceš povědět, pravdivé?“ – „Ne, jenom jsem to slyšel.“ – „Druhé síto je dobro. Je to, co mi chceš říci, dobré?“ – „Naopak…“ „Použijme tedy třetího síta: Je nezbytné, abych se to dozvěděl?“ – „Ne, není to nezbytné!“ – „Nuže,“ zasmál se Sokrates, „když to, co mi chceš říci, není ani pravdivé, ani dobré, ani nezbytné, pochovej to a nezatěžuj tím ani sebe, ani mne.“ Tím největším vzorem i posilou k takovému jednání a mluvení je nám ale Ježíš Kristus. Ještě na kříži, pár hodin po nespravedlivém soudu, prosí Otce o milosrdenství pro ty, kteří se mu vysmívají a radují se z jeho hrůzného konce: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. Nenadává jim. Nepomlouvá je. Přimlouvá se za ně u Boha. A tak i každému z nás odpouští a zakrývá naše hříchy. A rád nás vidí v lepším světle, než kolikrát ve skutečnosti jsme. A když nás kárá, pak intimně: v srdci každého z nás, abychom měli možnost napravit se – bez toho, aby o nach pádech nutně museli vědět druzí lidé okolo. Takový je Kristus k nám. Takoví smíme být i my k druhým lidem. Amen.