2.čtení: Lk 9,10 - 17

Bratři a sestry,
při letmém přečtení tohoto textu nám z něj nevyplývá nic zvláštního. Prostě jeden z dalších Ježíšových zázraků – jak z mála jídla udělal hodně jídla.  Ten příběh je tak známý, až nám připadá obyčejný. Co je k tomu možné dodat? Co si z něho odnést tady a teď? Ve skutečnosti je  plný symboliky a nabízí hloubku.  A určitě není jen o jídle. 
Opět se kolem Ježíše shromáždil veliký zástup, aby lidé naslouchali slovům tohoto podivného židovského rabbiho. A Ježíš k nim promlouval o Božím království a uzdravoval je. Těch, kteří potřebují uzdravení, bývá vždycky hodně, tak to trvalo dlouho a už se schylovalo  k večeru. Takové shromáždění pěti  tisíc mužů, to už je slušně navštívená akce – lidé přišli často z velké dálky, aby mohli poslouchat slova jediného muže. Teď to vypadá, že program je u konce. Učedníci pragmaticky namítají, že je třeba skončit, že je třeba zavelet k rozchodu.  Ať se každý postará. Ať jdou ti lidé do okolních vesnic – i když učedníci si museli  být  vědomi toho, že takový přebytek jídla a místa tam bude jen stěží.  On by to byl problém i v dnešní době a to  bez ohledu na nekonečnou  otevírací dobu obchodů.
Ježíš v příběhu vystupuje jako ten, kterému nejsou lidské věci lhostejné. Celý den k zástupům promlouval a duchovně je sytil, přesto pamatuje i na obyčejnou fyzickou potřebu jídla a pití. Ti lidé se setkali  s Kristem a teď by měli od něho odejít  nenasyceni a neproměněni? Odejít od Ježíše nenasycen by znamenalo vydat se na životní cestu bez jeho pomoci a požehnání. Na cestu vedenou pouze z vlastních sil, které dřív nebo později dojdou. A to si Ježíš uvědomuje.
Vybízí učedníky, aby oni sami lid nakrmili. Dejte jim jíst vy! Chce v nich vzbudit víru a činnost. Možná je chce naučit, že nejsme živi pouhým chlebem, ale ani pouhým slovem. Učedníci jsou tím úkolem zaskočeni. Přestože mohli prožít s Kristem nejednu podivuhodnou událost, přestože sami dostali sílu uzdravovat a konat zázraky, stojí zde opět bezradní a bez řešení. Dokonce mají po ruce rozumný argument:  nebo snad máme jít a nakoupit pokrm pro všechen tento lid? Při vší úctě, Pane, vidíš sám, že to je nemožné, je to nesmysl. Sami máme málo – s trochou štěstí to, co máme,  bude stačit akorát pro nás, když se každý uskromní. Pět chlebů a dvě ryby, uznej, Pane, nic moc.
Ježíš přesto u svých učedníků hledá aspoň to málo, co  mají. Nevykouzlí z ničeho něco, neudělá laciný trik – a toto pokušení zahnal už na poušti – vychází jen z toho, co oni sami dokážou nabídnout. Zázrak se stane ve chvíli, kdy jsou ochotni se podělit, kdy uvěří, že to málo stačit může. Ano, člověk sám nemůže skoro nic. Smí poslechnout právě v tom mále, které má  a vydat to cele do služby Pánu. Učedníci poslechnou  a posadí lidi do skupinek. Ježíš vzdal díky, lámal a dával  učedníkům. Zázrak se stal ve chvíli, kdy učedníci uvěřili a to, co sami dostali, dávají dál, rozdávají druhým. Kdyby chtěli zaopatřit jen sebe, nestačilo by jim.  
Bratři a sestry, ti učedníci, to jsme my. Tolikrát už jsme byli svědky toho, jak Ježíš zázračně vstoupil do našeho života a přesto opět a znovu propadáme panice a bezradnosti. Navíc vždycky – a věřte, že vím, o čem mluvím  - máme rozumné argumenty. To bude stát moc peněz, stejně přijde málo lidí, nestojí to za námahu, co my sami zmůžeme, sami máme málo. Ale to, co nám opravdu chybí, je víra.
Pokud se rozhodneme s druhými podělit, pokud uvěříme, že smíme být nástrojem požehnání, rozmnoží se Boží milostí cokoli. Dnes možná nevidíme tolik hladu, jako dřív, ale existuje i jiný hlad, než ten po jídle. To, co můžeme druhým nabízet, byť toho sami nemáme dostatek,   se může stát zdrojem velikého požehnání pro druhé. To, co jsme sami dostali,  dokáže Pán Ježíš rozmnožit. Církev -  a to my tvoříme církev -  musí nabízet to, co sama dostává, dávat dál, co přijímá, žehnat a rozdávat zástupům. Těm, kteří přišli zdaleka, které ani pořádně neznáme,  vidíme je poprvé a možná naposledy.
Náš příběh nemá jádro v tom, že Ježíš rozmnožil jídlo. On svým požehnáním předal učedníkům to, čím mohli sytit ostatní. A bylo dost pro všechny, ještě zbylo. Chlebem, který chybí v naší společnosti, je čas pro druhé. Chvíle, kdy budeme druhé poslouchat, věnujeme jim svůj čas, byť ho sami nemáme dost. Může to vypadat různě, od návštěvy u nemocného přes rozhovor s kolegou v práci až po vyslechnutí kohosi v čekárně na nádraží. Církev tvořená námi má mít  zájem o lidi, kteří nejsou věřící, ale mají hlad. Nebude ubývat a zbyde ještě dost, když prostředky, které církev má, požehná a poskytne. Poskytne svoje prostory, peníze, síly, taky   čas pro to sdílet se s druhými, být tu pro ně.
Když mi pan farář vybral čtení na dnešní neděli, zhrozila jsem se – co můžu dodat k příběhu tak známému? Co k tomu říct dnes, v době nadbytku? A hned  nato jsem četla článek na internetových novinách a souvislost s nasycením zástupů mě praštila do očí. Kousek vám přečtu.  V Česku rychle přibývá sebevražd, klíčovým slovem je beznaděj. Dluhy, ztráta zaměstnání, chybějící zázemí, minimální vyhlídky na lepší budoucnost. To jsou podle odborníků hlavní důvody, které stojí za rostoucím počtem sebevražd v České republice. Za pět let vzrostl počet sebevrahů o pětinu.
Náš příběh nemluví jen o tom, že Ježíš z mála udělal hodně. Mluví  o tom, že   to, co učedníci sami měli, požehnal, dával jim a oni mohli rozdávat, aniž by chybělo. To, co máme nabídnout k požehnání a rozdání mezi ostatní, je naděje. Slyšeli jste sami -  převládá bez-naděj. Já sama mám pocit, že o naději se nemluví, že se ztratila. Naděje zoufale chybí v naší společnosti,  nedá se koupit ani vyrobit.  Zdá se mi, že se vypařila z našich rozhovorů, z našich snů, z našich plánovacích kalendářů. Zakázali jsme si vidět věci dobře, doufat a těšit se. Okorali jsme, životní facky a doba, ve které žijeme, nás vycvičila nehledět před sebe, ale jen pod nohy.  Jen si v hlavě přehrajte nejčastější témata rozhovorů, které vedeme při posezení, doma v kuchyni, v zaměstnání.    A tak, když čtu o minimálních vyhlídkách na lepší budoucnost,  dochází mi, že ty zástupy kolem nás, ty hladové zástupy, které dnes stěží udrží chvilku pozornosti někomu naslouchat, ty zástupy je třeba sytit.  Nehledě na to, kolik sami máme naděje, my víme, kde ji čerpat. Věřící, křesťané, jsou povinni šířit lásku, víru a v neposlední řadě naději. Víte, teď bych nerada, abychom se špatně pochopili, ale lidem kolem mne je většinou jedno, jaký je můj vztah s Bohem, ale zajímá je můj vztah k nim.  Pro mě je Bůh kotva, pevný bod, jistota, a moje okolí čeká, že se mě může chytit. Mluvit s druhými o Bohu nejde lehko a je to jako sytit lidi pouhým slovem. Čekají víc. Neví, zda Bůh vůbec je a neví, zda k němu chtějí hledat cestu. Potřebují  v nás však  mít ty, co je nasytí nadějí. Neměli bychom se přidávat k těm, co nevědí kudy kam. Věřící nemá šířit beznaděj, ale právě naději.  Já a každý, jak tady sedíte, máme vzít našich pět chlebů a dvě rybičky s vírou v zázrak, že postačí a dokonce zbude. Vzdát Bohu díky za to, že on je  nadějí pro nás a rozdávat. A zázrak se stane,  na každého se dostane.  Naše naděje má zdroj, který nevyschne. Amen.
Modleme se: Pane Ježíši Kriste, prosíme o sílu sytit zástupy ve Tvém jménu.  Pomoz naší víře uvěřit, že to, co sami nabídneme, požehnáš, rozmnožíš a my můžeme rozdat. Amen.

Kázání a bohoslužby vedla Šárka Zacpalová.

Stáhnout jej v MS Word možné zde.