*31. července 1914 v Courbevoie + 27. ledna 1983 v Nantes Říkalo se o něm, že je "mužem čtyřiceti tváří za minutu", a zjevně to opravdu bylo v jeho silách. Jeho talent je založen na špatné náladě, tvrdil o Funèsovi Jean Marais, který s ním natočil tři díly Fantomase. „Nemám takové lidi rád. Se mnou se do opravdového konfliktu nikdy nedostal, ale na ostatní, kteří hráli malé role, byl protivný, a to ještě vážím slova. Nikdy jsem nepochopil, jak se tento herec druhořadých rolí mohl vyhoupnout mezi hvězdy,“ nešetřil kdysi Jean Marais kritikou svého kolegu. Nutno podotknout, že podobně se o Louisi de Funèsovi vyjadřovala většina těch, co ho poznali. Dokonce i klidný a rozvážný Jean Gabin, který s Funèsem hrál ve filmu Tetovaný, ho neměl v lásce a otevřeně jím pohrdal. Snad pro jeho naprosto odlišný a vzdálený styl herectví, snad pro jeho nesnesitelnou povahu. Paradoxně to ale byly právě tyto vlastnosti - záchvaty vzteku, hněvu, věčné rozčilování a všechny doprovodné grimasy - které rozesmávaly miliony jeho diváků a které Funèsovi vydobyly takový úspěch. Nebylo to ovšem vůbec jednoduché. Na svou chvíli musel tento „malý velký“ muž a herec trpělivě čekat prakticky celý život a dodnes je celkem nepochopitelné, proč to tak dlouho trvalo. Paradoxem je navíc to, čím vlastně Funès zaujal. Filmovému fanouškovi je jasné, že to byla především Funèsova neskutečná mimika a gestikulace. A filmoví kritici stále žasnou nad tímtéž - jak je možné, že mu tahle jediná dovednost pitvořit se přinesla takovou slávu? Zatím se zdá, že dokonce nehynoucí, protože filmový Fune`s rozesmává téměř čtvrt století po své smrti i současníky... Cesta Louise de Funèse k divadlu a filmu zdaleka nebyla přímočará a ani on sám tímhle směrem v životě nekráčel nijak cíleně, ale spíše náhodně. Například nebýt jeho mladických lumpáren, nikdy by se nedostal k divadlu a ve Francii by bylo o jednoho kožešníka (případně později fotografa) víc, zato celý svět by přišel o svérázného a fenomenálního komika. Funèsův nenapodobitelný herecký styl pocházel snad přímo z jeho krve - oba rodiče totiž byli Španělé. Carlos Louis de Funès de Galarza, Louisův otec, do Francie přišel v roce 1913 z rodné Sevilly. A rovnou si přivezl i manželku s neméně exotickým jménem Leonor Soto Reguera. Snad právě po ní zdědil Louis svůj komický talent i vizáž. Leonor byla malá drobná žena s typickou jižanskou náturou a španělským temperamentem. Zlé jazyky o ní prý tvrdily, že dokáže udělat drama z čehokoli. Rodině se nevedlo dvakrát dobře. Mladí manželé se usadili v malém patnáctitisícovém městečku Courbevoie, současném předměstí Paříže. Louisův otec byl původně advokát, ale ve Francii neměl štěstí a v justici se neuchytil. Nad vodou se držel jen díky pokoutnému kšeftování s drahými kameny, které provozoval na terasách pařížských kaváren. I tak šlo ale jen o skrovné příjmy. Tíživou finanční situaci ještě zkomplikoval příchod syna a takřka současné vypuknutí první světové války. Louis de Funès (celým jménem Louis Germain David de Funès de Galarza) se totiž narodil 31. července 1914, přesně v den, kdy byl zastřelen francouzský socialista Le Croissant a kdy Francie vyhlásila mobilizaci. S Funèsovými obchody a živností to ve válečné Francii bylo ještě horší než předtím, rodina tedy opustila předměstí Paříže a usadila se v malé vesničce poblíž Nogentu. Svůj herecký talent objevil Louis de Funès velmi záhy - později vzpomínal, jak na dvorku malého domku předváděl dětem i dospělým kameloty či prodavače ryb z nedalekého tržiště. „Hrál jsem komedie před svým publikem. Myslím, že zájmy, které jsme projevili v raném dětství, nás poznamenají na celý život. Jsou dobré. Můžeme je ztratit, ale ony se znovu vrátí,“ komentoval později toto své dětské herectví Funès. První nástup na skutečné jeviště si Louis odbyl na gymnáziu, když se spolužáky nacvičil pro místní divadlo představení k výročí založení školy. Tehdy, v roce 1926, si jeho výkonu povšiml dokonce jeden místní kritik, nicméně cesta ke skutečnému divadlu byla pro Funèse mnohem delší. Ve škole mu to moc nešlo a gymnázium pro něj bylo hotové utrpení - kromě jiného musel bydlet na internátu, který směl opustit jen čtyřikrát do roka. Často prý tehdy po nocích plakal. Jedinou potěchou mu byly hodiny klavíru a kreslení. A právě klavír Louise později opět přivedl k divadlu. Po gymnáziu uvažoval o svém dalším směrování a začal se učit řemeslům. Nejprve to zkoušel jako kožešník, ale zastřelil prakem mistrova papouška, a tak musel o dům dál. Neuchytil se ani jako fotograf. Jednou svého mistra vyděsil dělobuchem a musel znovu na ulici. Podobně dopadl i jako průmyslový kreslíř či aranžér, neuchytil se ani jako prodavač nebo účetní. A kvůli výšce metr čtyřiašedesát nevzali Louise ani na vojnu. Navíc se Funès v roce 1936 oženil, takže peníze byly potřeba. Uchytil se nakonec jako barový klavírista, ale stejně šlo o nuzné živobytí, takže se jeho chudé manželství po šesti letech rozpadlo. U klavíru však Louis znovuobjevil svůj herecký talent. Zjistil, že hosty rozesmávají jeho komické grimasy, kterými hru doprovázel. Začal s tím tedy úmyslně a brzy už bral hodiny herectví v kurzu slavného René Simona. Přestože se znovu vrátil do baru a k pianu, divadla se Funès už nevzdal. Musel pro něj mít velké zaujetí, protože více než deset let hrál ve všech možných pařížských divadlech pouze štěky. Býval věčným hercem němých rolí, nanejvýš pronesl jednu větu za celé představení. Trvalo to dlouho, velmi dlouho, ale přesto se herecká kariéra Louise de Funèse začala zvolna vylepšovat. Zlom přišel v roce 1958 s rolí podnikatele Oskara ve stejnojmenné hře. Turné po Francii, Alžírsku a Maroku mělo obrovský úspěch. Funès jej navíc korunoval v prestižním pařížském divadle Porte Saint-Martin. Byl to takový úspěch, že si lidé představení navzájem doporučovali - ovšem s dovětkem, že Oskara musí hrát Funès. I ve filmu měl Funès stejnou smůlu jako v divadle. Hrál více méně vlastně jen křoví. Například v roce 1951 hrál ve dvanácti filmech, ale pronesl pouze jedinou větu. A zrovna jako v divadle se musel Louis dlouze propracovávat k lepším rolím. Ty postupně opravdu přicházely, ale zásadní filmový úspěch přinesla až série komedií o četnících ze Saint-Tropez. „V téhle roli jsem byl šťastný. Byl v ní celý život, se svými poskoky i nadřízenými,“ prohlásil o roli četníka Cruchota Funès. Přestože jde o nenáročnou filmovou zábavu, díky Louisovu výkonu má proslulá komediální série úspěch dodnes. Podobně tomu bylo i s rolí komisaře Juvese ve Fantomasovi. Skoro vše, čeho se od té doby Funès účastnil, mělo úspěch. Diváci si nervního staříka zamilovali. Ne tak už jeho kolegové. Existovalo jen pár výjimek, jen několik málo lidí, kteří s ním dokázali vycházet. Jedním z nich byla i jeho druhá manželka Jeanne, mimochodem pravnučka spisovatele Maupassanta. Když se Louis vyhrabal z celoživotní chudoby k pohádkovým příjmům, pořídil své rodině čítající ještě dva syny zámek Clermont v Bretani. Stál ho 830 tisíc franků a poskytl mu skvělý úkryt před veřejností i novináři. „Jsem tam zahradníkem,“ prohlásil v jednom z nemnoha rozhovorů. A nebyl tak daleko od pravdy - na zámku se věnoval pěstování růží. Dokonce vyšlechtil speciální oranžovou odrůdu nazvanou La rose de Louis de Funès, která se stala oficiálně uznaným druhem. V roce 1980 získal Funès čestného Césara za celoživotní dílo. Zemřel poměrně náhle o tři roky později. Přestože jako herec Louis de Funès přes polovinu života jen paběrkoval, zanechal po sobě úctyhodnou řádku filmů, celkem několik desítek. Hibernatus (viz obrázek) patří už do doby, kdy slavil úspěchy téměř s čímkoli, co zahrál. Svůj herecký projev přitom skoro neměnil. Diváci v něm totiž chtěli vidět nerudnou komickou figurku, a tak jim ji dával. Současně si ovšem zahrával se zdravím. Typická Funèsova postava byla energická, roztěkaná, neustále vybuchující vzteky, a proto nejspíše i fyzicky velmi náročná. Snad i svým hraním si tedy v roce 1974 uhnal první infarkt. Tempo pak sice zvolnil, ale natočil ještě šest filmů. Tím posledním se jaksi symbolicky stal závěrečný film četnické série Četník a četnice. Nejenže to byl špatný film, ale zemřel při něm na infarkt i režisér a jeden z mála Funèsových přátel Jean Girault. Louis sice natočil ještě několik televizních pořadů, ale potom už se dobrovolně uzavřel na svůj zámek. Zemřel relativně nečekaně 27. ledna 1983. Tehdy prý mrzlo, až praštělo. Louis si vyšel na krátkou procházku do zahrady, odpoledne strávil pospáváním v křesle, povečeřel trochu ovoce, převlékl se do pyžama a šel spát. V deset večer se s trhnutím probudil. Bolelo ho prý celé tělo. Pak jen pronesl: „To není možné, já umřu...“ a ve 22 hodin 10 minut vydechl naposledy...
Dětským imitátorem kamelotů a prodavačů ryb...
Školní patálie, první úspěchy
Hvězda filmového plátna
Poslední komikova slova: „To není možné, já umřu...“