Válka může trvat týden, měsíc i několik let. V tomto případě stovky let. Zemřela spousta bytostí. A jejich počet stále dál stoupá. Jak lidí tak i náš. Nevím, kdy tohle krve prolití skončí, ale jedno je jisté. Válka potrvá ještě hodně dlouho…
Byla deštivá noc. Všude kam jsem se podívala, jsem viděla louže. Obloha byla zamračená. Nebylo vůbec vidět měsíc. Šla jsem temnými ulicemi a každou chvíli jsem se ohlížela, jestli za mnou někdo nejde. Ulice byli prázdné. V oknech domů jsem zahlédla pár postav, které ponocovali. Měla jsem smysly na stopkách. Byla jsem na nepřítelově půdě a každá chyba i ta nejmenší mě mohla stát můj život.
Přidala jsem do kroku. Plášť za mnou vlál. Skoro jsem běžela. Budovy pro mě byli jen rozmazané čáry. Cesta mi utíkala rychlostí blesku. Byla jsem teprve na začátku města. Zpomalila jsem, jakmile jsem uviděla světlo pouliční lampy. V jejím světle stála černě oděná postava. Její plášť sahal až na zem. Jak jsem se přibližovala, vzhlédla. „Už jsem si myslel, že nepřijdeš. Tak dlouho to netrvá ani člověku. Pojď. Musíme si pospíšit. Jsou blízko.“ Řekl a rozešel se ke kraji města. Mlčky jsem se vydala za ním.
Šli jsme rychlým krokem. Každou chvíli se podíval do stran a do postraních uliček. Nebylo pochyb, že je na pozoru. Domy v téhle části města byli skoro rozpadlé a v jejich útrobách se mohlo schovávat cokoliv. Byli jsme už na konci ulice, když se zastavil. „Máš sebou zbraň?“ Zeptal se mě. Sáhla jsem si pod plášť. Nahmatala jsem pouzdro a vytáhla jsem zbraň. Nosila jsem pistoli u sebe připravenou a připravená ji kdykoliv použít. Mlčky přikývl. Odjistil své zbraně. „Budeš je potřebovat,“ dodal a rozešel se do temné uličky.
Vydala jsem se pomalým krokem za ním. Vítr zavál mým směrem. Ucítila jsem je. Byla jsem připravená kdykoliv vystřelit. Pomalými kroky jsme došli asi tak do půlky ulice. Pach byl tak silný, že jsem nemohla ani dýchat. Mou pozornost upoutal rozpadlí dům po mé levé straně. V jeho útrobách jsem si všimla, jak se mihnul temný stín směrem k nám. Bez váhání jsem začala střílet. Vlkodlaka jsem zasáhla v letu. Jeho tělo dopadlo na chladný chodník vedle mě. „Utíkej! Sejdeme se u Staré vinárny.“ Poručil mi a zmizel mezi domy. Neváhala jsem a dala jsem se do sprintu.
Prásk! Kulky zasáhli vlkodlaka do hrudi. Ten se zhroutil na zem, kde zůstal ležet. Zastavila jsem se. Otočila jsem se a začala jsem střílet prásk, prásk, prásk! Další mrtví! Říkala jsem si. Prásk, prásk,… Vystřílela jsem munici v pistoly. Rozběhla jsem se, abych si mohla dobýt zbraň. Během sekundy jsem měla nabyto. Mohla jsem se zase pustit do boje. Prásk,… k zemi padali jeden za druhým.
Byli už jen pár metrů ode mě. „Prašivý psi!“ Zalamentovala jsem a dala jsem se do rychlého ústupu. Během pár sekund se domy okolo mě proměnili v rozmazané čáry, proběhla jsem spoustou ulic. Nezastavila jsem ani jednou jsem nezpomalila. Byla jsem skoro už v centru, když jsem uviděla vodní stoku. Bez váhání jsem do ní skočila.
S hlasitým šplouchnutím jsem zajela pod vodu. Stoka byla hluboká ale úzká. A voda v ní byla chladná a špinavá. Doufala jsem, že se sem za mnou neopováží skočit. Kdyby jo měla bych stejný naděje jako krysa v pasti. Skrz vodu jsem neviděla co se děje na břehu. Neváhala jsem. Odrazila jsem se od stěny stoky, posetou kluzkým slizem, a začala plavat pryč.
Pomalu jsem se začínala dusit. Pod vodou jsem nikdy nevydržela dlouho. Musela jsem chtě nechtě na hladinu. Vynořila jsem se s hlubokým nádechem. Motala se mi hlava. Musela jsem připlavat ke kraji a opřít se. Za rohem jsem slyšela, jak něco spadlo do vody. Otočila jsem se tím směrem. Bez dlouhého přemýšlení jsem vyskočila z vody. Dešťové kapky mi padali už na tak mokrý plášť.
Rychle jsem se rozhlídla kde to vlastně, jsem. Ulici jsem vůbec nepoznávala. „Sakra! Kam teď!“ Spatřila jsem polorozpadlý dům. Bez váhání jsem do něj vběhla.
V domě to zapáchalo starým dřevem a plísní. Pořádně jsem zavětřila, ale v domě jsem nic jiného necítila. Vyšla jsem rychlou chůzí přímo za nosem. Prošla jsem okolo starého schodiště. Nikdy mě takové věci nezajímali, ale dneska jsem si ho všimla. Nevěnovala jsem ničemu pozornost. Přišla jsem k vyvráceným vchodovým dveřím. Znovu jsem zavětřila. Nic. Rychle jsem prolezla ven.
Stála jsem na ulici. Byla olemovaný na pohled drahými domy. Za okenicemi se míhaly siluety lidí. Přemýšlela jsem proč se všichni zbudili. Zaposlouchala jsem se. Bylo ticho, občas se do tmy ozvalo zavití. „Musela je určitě probudit ta střelba. Musím rychle zmizet, než si ti psi všimnou, že jsem z té stoky venku.“ Zandala jsem pistoly do pouzdra u pasu a rozešla jsem se rychlým krokem směrem do centra.
Město bylo zahalené celé do tmy. Déšť hrál k mému prospěchu. Smyl mojí stopu a já se mohla vydat k domluvenému místu. Byla jsem promočená na kost a k tomu mi začínala být zima. Doufala jsem, že brzo přestane pršet. Pomalu jsem se dala do běhu. Pomalu jsem se blížila ke Staré vinárně.
Muselo být něco málo po dvanáctý, když jsem doběhla k Vinárně. Už tam na mě čekal. Seděl na zemi pod střechou a hrál si s pistolí. Zpomalila jsem. Déšť už pomalu ustával a mraky na nebi se začínali vytrácet. Schovala jsem se pod střechu a sundala si promočený plášť. Nic neříkal. Přešla jsem ke starému trámu, kde jsem plášť rozprostřela.
„Co jsi dělala, že jsi tak mokrá?“ Zeptal se a culil se. V klidu jsem pokračovala v rozprostírání pláště. Otočila jsem se. Prohlížel si mě s úšklebkem na rtech. „No řekněme, že to není od deště.“
Úšklebek se změnil v smích. „Prohlídla sis místní stoky?“ Tuhle otázku jsem ignorovala. Vytáhla jsem svou zbraň a vyndala jsem z ní náboje. Adresoval mi další úšklebek. „Takže jo. Ale asi se ti povedlo je v tom puchu setřást. Měla by sis dát co nejdřív koupel. Ten puch je nesnesitelný. Dej mi tu zbraň než tu někoho zastřelíš.“
Vždycky musí mít na něco narážky, pomyslela jsem si. Natáhl ke mně ruku a čekal, jestli mu zbraň dám nebo ne. Jen jsem se na něj usmála a zandala ji zpátky do pouzdra. Stáhl ruku zpátky s nepatrným úšklebkem.
„Proč nejdeš spát, člověče. Smrtelníci normálně spí v noci…“ chtěl pokračovat, když mu na hlavě přistál starý, špinavý pytel. „Jdi někam! Jen proto, že jsi u rodu delší dobu než já tak to neznamená, že do mě budeš stále rýt. Jasný?“ Ani jsem nečekala na odpověď. Zvedla jsem se, sebrala jsem plášť a šla jsem ke zborceným schodům. I když byli rozpadlé, mně to nevadilo. S takovými věcmi jsem se nikdy nezabývala. Jedním jediným skokem jsem vyskočila do druhého patra a dopadla jsem neslyšně jako kočka. Mokrý plášť nechal na podlaze mokrou šmouhu.
Narovnala jsem se. V polorozpadlé místnosti nebylo nic až na menší hromádku slámy a pár starých tretek. Na konci místnosti bylo okno, které už dlouho bylo bez výplně. Šla jsem podél stěny a nahmatávala nějaký hřebík něco tomu podobného. V půli jsem našla starý hřebík. Pověsila jsem na něj plášť a šla jsem si sednout k oknu. Zaposlouchala jsem se.
Slyšela jsem akorát šum lesa a vrzání starých trámů, jak se do nich opíral vítr. U starého rodu upírů jsem byla teprve padesát let. Ale díky tomu, že jsem byla proměněná už od svých necelých osmnácti let, jsem měla tvář dost mladou. Nepamatuju si nic ze svého předchozího života, až na pár meších výjimek. Jedna ze vzpomínek mě vždycky zavede do let, kdy mi bylo pět. Pamatuju si, jak mi mamka četla na posteli pohádky. Vždycky když dočetla pohádku tak mě pohladila po vlasech a dala mi pusu na čelo. To je asi nejhezčí vzpomínka.
Ze snění mě vytrhl nečekaný pohyb. Přikrčila jsem se. Hledala jsem další známky toho, že tam někdo je. Všude bylo zase ticho jako před tím. Za mnou se ozvalo tiché zasténání staré podlahy. Rychle jsem se otočila. Levmond byl taky přikrčený a plížil se přímo ke mně. Otočila jsem hlavu zpátky k lesu. Nikde se nehnulo ani stéblo trávy. Zastavil se vedle mě a sledoval okolí stejně jako já. Nikdo nic neříkal. Od města se ozvalo zavití psa. Vyděšenými pohledy jsme se na sebe podívali. „Musíme rychle pryč! Jejich stopař nás tu našel a předal jim zprávu. Rychle!“
Nemusel mě dvakrát pobízet. Rychle jsem si nabila zbraň a vyběhla jsem za ním ven. Dali jsme se do zběsilého útěku. Stromy se okolo nás jen míhali. Museli jsme uběhnout přes padesát kilometrů, protože nás zastavilo hluboký koryto řeky Lekny. Levmond se zastavil na kraji a podíval se dolů. Zastavila jsem se těsně vedle něho. „Musíme skočit. Jinak se jich nezbavíme.“ Při jeho slovech mi přejel mráz po zádech. Než jsem stihla cokoliv namítnout, tak se odrazil a padal do hlubokého koryta. Otočila jsem se k lesu. Mezi stromy jsem zahlédla pohyb. Zavřela jsem oči a skočila.
Nevydala jsem ani hlásku. Otevřela jsem oči. Skála okolo mě se jen míchala. Podívala jsem se dolu. Hladina rozbouřené řeky se rychle blížila… Nadechla jsem se. S hlasitým šplouchnutím jsem zajela pod vodu.