Druhá bitva o Janov
Dnes to konečně začalo! Po všech těch letech řečnění – a nic než řečnění – jsme konečně spustili první akci. Jsme ve válce se Systémem, a už to není jen válka slov.
Mnohým z nás se v pondělí večer tato úvodní slova z Turnerových deníků promítla v hlavě. Bylo za námi odpoledne v severočeském Litvínově, kde jsme se nejen sešli v do té doby největším počtu, ale konečně jsme do sebe přestali nechat jen tlouct a léta ponižování ze strany tohoto státu jsme vrátili tak tvrdě, jak jsme jen mohli. Snad víc než 1500 nacionálních socialistů, nacionalistů, včetně několika stovek nespokojených bílých obyvatel Litvínova, vyrazilo vyjádřit solidaritu s vlastními lidmi terorizovanými cikánskými bandami na sídlišti Janov. Zde byli zastaveni a napadeni policií. Ale nestalo se to, v co policejní mlátičky doufaly. Tedy, že se s křikem rozutečeme na všechny strany a skrčení podél zdí se nenápadně z Litvínova vyplížíme. Ne. Na policejní útok jsme okamžitě odpověděli protiútokem a těžce vyzbrojené policejní přesile trvalo téměř tři hodiny, než se jí bojiště podařilo ovládnout.
Proč Litvínov? Proč ne jiné město v naší zemi, kde bílí lidé trpí cikánským terorem a u policie nemají zastání? Jednou to bude téma školních prací, kde budou studenti rozebírat příčiny, chronologicky řadit data a zkoumat, čím se toto město v Krušných Horách zasloužilo o to, že právě zde přeskočila ona pomyslná jiskra revoluce? Možná jste se teď zarazili. Jaká revoluce? Nebo cítíte to samé a horlivě pokyvujete hlavou? Jisté je, že v Litvínově vedle sebe stáli radikálové i obyčejní lidé. A to se v této zemi stalo naposledy v roce 1989. Shodou okolností také v listopadu. Tehdejší radikálové, pokud si ta chartistická banda takové označení vůbec zaslouží, tehdy také stáli společně s lidmi a jejich sjednocený hněv spolu s dalšími faktory, přinesl do této země změnu.
Revoluce v lidských dějinách bývají málokdy pečlivě naplánované a pak podle plánu precizně provedené. Revoluce se prostě stanou. Dlouho potlačovaný hněv nemůže dřímat věčně. Pokud je stát špatný a vládne nespravedlnost, dříve nebo později se lid vzbouří. Oheň vzpoury může zažehnout salva z pušek jako v Lexingtonu a Concordu v roce 1775, nebo salva z děla Bastily jako v roce 1789. Nebo policejní výbušky a slzné granáty jako v Litvínově v roce 2008. Ano, kamarádi a kamarádky. I když si to možná ještě plně neuvědomujeme, v této chvíli není cesty zpět. Teď už můžeme jen dopředu, a buď budeme navěky zničeni, nebo změníme svět. Není se kam vracet. Protekla krev jak našich kamarádů, z nichž jeden zaplatil obzvlášť draze, tak i našich nepřátel, i obyčejných lidí, kteří se v pondělí v Litvínově postavili na naši stranu. Ústup do předchozích pozic a předstírání, že se nic neděje, již není možný. Jsme uprostřed změn a je jen na nás, zda povedou k lepšímu, nebo k horšímu. Zda se tímto státem necháme přemoci a dovolíme mu pokračovat v jeho mafiánských praktikách kombinovaných s multi-rasovým šílenstvím, nebo tento stát pošleme do středověku, kam patří a vezmeme si svou zem do vlastních rukou.
17. listopad 2008 jednou vejde do dějin jako den skutečné revoluce a jeho o devatenáct let starší a nepovedený bratr vejde v zapomnění. Události tohoto dne budou jednou podrobeny zkoumání, a proto si v zájmu zachování objektivity přečtete reporty dva. Respektive jeden, ale složený ze vzpomínek dvou jeho účastníků, kteří v průběhu bitvy bojovali každý na jiném místě a proto by byl popis jen jednoho z nich neúplný.
Do Litvínova jsem přijel něco před jednou hodinou odpoledne. S kamarádem jsme nechali auto pěkný kus od centra a šli jsme pěšky. Na náměstí se měla konat demonstrace Dělnické strany, ale kvůli ní jsme tu nebyli. Naším cílem bylo dostat se do Janova a podpořit zdejší bílé lidi v jejich strastiplném osudu, který přináší soužití s Cikány v ghettu. Navíc na náměstí hrozilo, že jej v určitou chvíli policie dokonale uzavře a následně nás vyprovodí z města. A to jsme nechtěli. Přesto jsme se na náměstí podívali a zjistili jsme, že policie tu sice je, ale drží se stranou a v malém počtu, takže by její případný pokus o zablokování náměstí nikomu neušel. Náměstí bylo o něco plnější, než posledně. Hlavně obyčejných lidí přišlo víc, ale počty nebyly takové, v jaké jsme všichni doufali. Někdo říkal, že tři stovky našich jsou zadrženy v Praze, další že jsou na cestě. Neztráceli jsme tedy naději.
Příjezd do Litvínova byl výmluvný. Policejní zátarasy, osobní prohlídky, prohlídky aut a zavazadel. „Má u sebe kameru a kuklu,“ žaluje kontrolující policista velícímu důstojníkovi sedícímu na houpně policejní oktávky. „To je v pohodě, ať jedou,“ zní „propouštěcí rozkaz“. Pokračujeme dále. Cíl je náměstí. Porazit Systém je složitá věc. Své k tomu přidává i Dělnická strana, která organizuje dnešní manifestaci na náměstí Míru. Politika a revoluce v ulici se nedá oddělit, je to nutnost! Část první byla tedy předem známá, mítink strany.
(po kliknutí se obrázky zvětší)
Projevy byly na můj vkus moc dlouhé. Říkal jsem si, sakra, přece jsme sem nepřijeli jen žvanit. Lidi v Janově na nás čekají! Nechtějí nás slyšet mluvit, chtějí nás vidět jednat. U každého nového řečníka jsem byl nervóznější. A nebyl jsem sám. Mnozí občané Litvínova začali náměstí opouštět a někteří naši aktivisté je následovali. Po zhruba dvouhodinovém kolotoči řečnění a nic než řečnění demonstrace Dělnické strany konečně skončila a slova se ujali kamarádi autonomní nacionalisté, kteří měli do Janova nahlášený pochod. Začalo řazení na druhém konci náměstí a najednou sem z okolních ulic začali přicházet další lidé i další aktivisté. Byl nás pořádný počet. Jako revoluční dav jsme se rozprostřeli po celé šířce ulice, efektivně tak zabraňujíc policii, aby snad nedostala chuť nás ze stran obstoupit. Těžkooděnci začali po pár stech metrech provokovat, ale bylo nás prostě příliš mnoho.
Řečnící spustili! Občanský nepokoj začal vřít v mysli. Čas během projevů utíkal pomalu. Všichni poslouchali to, co si myslí, s čím souhlasí a co podporují! Chtěli ale více, chtěli činy. Během mítinku neustále docházeli další a další skupinky rebelů. Magické číslo o počtu účastníku je měřítkem kvality demonstrace a míry občanské neposlušnosti. Již během odpoledne v mainstreamových médiích figurovala čísla velice podhodnocená, což přiznal i samotný Systém. „Když průvod zahnul z ulice Tyrše a Fugnera do Pokrušnohorské, čelo pochodovalo již notný kus za hasičskou zbrojnicí, zatímco konec byl ještě stále v ulici Tyrše a Fugnera. Průvod, který šel v mnohostupu, byl v této fázi bezmála půl kilometru dlouhý. To vrhá značnou pochybnost na agenturní zprávy o údajných šesti stech demonstrujících. Střízlivý odhad by spíše hovořil o nejméně patnácti stovkách lidí.“ [www.policista.cz]
Kdo nebyl s námi v Litvínově, dokáže jen těžko pochopit tu euforii, která visela ve vzduchu. V každém okně, za každým plotem a na každém rohu stáli naši bílí lidé a tleskali, nebo se na nás smáli. My jim dávali naději a víru a oni nám zase motivaci a sílu. Politik by asi řekl, že dostal mandát. Ano, možná něco takového jsme v tu chvíli dostali i my. Kolem nás nebylo žádné uměle vytvořené veřejné mínění, které by bylo v posledních dnech médii vybičováno k šílenství. To kolem nás byl poctivý lidský hněv a jednotné přání už konečně začít jednat. Žádná integrace a žádné sociální inženýrství. Ti lidé tam pamatovali doby, kdy jejich sousedství bylo bílé, a přáli si, aby takové bylo zase. A proto jsme teď šli jejich ulicí, odhodláni jim jejich sny splnit.
Celý pochod na Janov byl famózní zážitek. Tolik lidí! Za posledních deset let se na národní scéně tolik lidí na manifestaci nesešlo. Bylo to fantastické! Češi slyšeli na naše volání a přidávalo se jich čím dál více. Na policistech byla vidět nervozita. Nebyli asi připraveni na to, co měli před sebou. Možná již přemýšleli, jak vše zvládnou, až ti nahoře zavelí k zákroku, to ale předcházím. „Už na vás Cikáni čekají, dejte jim i za mě, kluci“, prohodila starší pani jdoucí z Janova. Každý věděl, že na nás čekají. Možná již v tu dobu byli na své „demonstraci“ z donucení, komu by se taky chtělo vzdorovat patnáctisethlavému davu Čechů, kteří myslí jen na jediné – na své právo Čecha a chuť za něj bojovat!
Protlačil jsem se až skoro do čela průvodu. Když jsem se otočil, viděl jsem širokou litvínovskou ulici, která byla několik set metrů zpátky přeplněná mými kamarády a kamarádkami a množstvím obyčejných lidí. Jako veterán téměř všech nacionalistických demonstrací, které se v této zemi od začátku devadesátých let konaly, jsem si radostně uvědomoval, že tohle je to největší shromáždění našich sil za tu dobu. Roky vzestupů a pádů hnutí, pokusy a omyly, to všechno nás dovedlo k dnešku. Staří aktivisté tu šli vedle mladých a všichni společně jsme cítili nesmírnou revoluční sílu našeho hnutí. Naši nepřátelé ji už za ty léta také poznali. Nic ji nezastavilo. Perzekuce, lži, násilí. Nic. Antifašistické hnutí se rozložilo, tak jako se rozloží vše, co stojí jen na opozici k něčemu a nenabízí žádné alternativy. Naším jediným nepřítelem tak zůstal stát a jeho lokajové v uniformách i bez nich. A s nimi jsme se měli za chvíli střetnout. Ale ještě předtím několik kamarádů vybíhá z davu a konfrontuje udavače Cakla, který se sebevražednou drzostí kroužil v bezprostřední blízkosti čela pochodu. Při potyčce přichází o kameru plnou materiálů, na které v bezpečí svých kanceláří čekají jeho chlebodárci. Dnes se ale nedočkáte. Ondrův nástroj skončil na silnici, rozdupán stovkami bot, které po něm přešly.
Šel jsem asi 100 metrů před průvodem. Zjišťoval nálady místních a vyhlížel, kdy už tam konečně budeme, kdy budeme v Janově. Obrněný transportér, vodní dělo, jezdci na koních, pěšáci – protihráč na bitevním poli byl připraven dobře.
Byli jsme na místě! Za barikádou zrádců národa se pyšnili oni, paraziti a okupanti, útočníci a prznitelé nejen Litvínovanů, klasická horda Cikánů volající po svobodě a rovnosti. Dokonce jsem zaslechl provolávání hesla „dejte nám práci“. Jak úsměvné, ale dnes jsme pro vás měli něco jiného, trochu jinou práci. Čelo průvodu se tu hned zastavuje a hromadící dav skanduje. Výsledkem byl takový řev, že se musel i tomu poslednímu Cikánovi, který ještě ve skrytu duše doufal ve svou převahu a neporazitelnost, zastavit dech strachem! Strachem z pomsty, z národní msty. A vykonavatelé jsme byli my, pronárodní aktivisté!
Čelo našeho zástupu se ocitlo na stejném kruhovém objezdu, na kterém jsme se 18. října s Janovem rozloučili. Přímá cesta ke shromážděným Cikánům byla obsazena transportérem, vodním dělem a hrstkou těžkooděnců. Cesta dál byla také částečně obsazena. S vědomím, že jsme tak blízko cikánským bandám, jsme se u transportéru zastavili a začali skandovat. Ačkoliv pořadatelé volali a gestikulovali, společně s policisty, že se máme vrátit na silnici a pokračovat v pochodu, naši lidé, kteří byli od čela pochodu vzdáleni, si zastavení vysvětlili jako další policejní provokaci a tlačili se dopředu a do svahu napravo, který již vedl přímo do centra Janova. Zde, vedle panelových domů, se proti nim postavili těžkooděnci a v té chvíli vypukl zmatek. Nevím, jestli první dýmovnice přiletěla od nás, nebo z druhé strany, ale v jednu chvíli se většina našeho zástupu rozběhla směrem k panelovým domům, kde se zjevně něco dělo. Pořadatelé se snažili obnovit pořádek, ale marně. Běželi jsme všichni. Zde, v prostoru mezi domy, stála formace těžkooděnců a naši aktivisté s nimi bojovali. Šlo spíše o boj na distanc, kdy naši házeli, co měli po ruce a policisté to vykrývali štíty. Ale ve chvíli, kdy jsme se rozběhli do útoku odhodláni prorazit a zaútočit na shromážděné Cikány, policie použila rozbušky a sama přešla do protiútoku, což nás zastavilo. Následoval způsob boje, který pak pokračoval celé odpoledne. Policie nás o kus zatlačila, kde jsme se znovu zformovali, a přišel náš protiútok. Ocitli jsme se zpátky u kruhového objezdu. Policie v tu chvíli nasadila všechno a tlačila se ze všech stran. Přímo přede mnou srazili jednoho aktivistu s černou vlajkou. Hned několik se nás vrhá na pomoc a sbíráme ho ze země. Vlajku ovšem sbírá těžkooděnec, který ji s gestem, abychom to všichni viděli, láme přes koleno a hází na zem. Zdvihám samotnou vlajku bez násady a se stejným gestem, aby to všichni těžkooděnci viděli, s ní mávám před jejich očima. V tu chvíli nastupuje jízda.
Začal boj! Z pravé strany zazněly rány dělobuchů. Typoval jsem to na policajty. Dav na to reagoval okamžitě. Začal bojovat na několika frontách. Vpravo od barikády za blokem paneláku došlo k prvnímu tvrdému střetu. Aktivisté zde dokázali několik minut držet v šachu asi tři jednotky těžkooděnců. Jasně jsem pozoroval, jak jízda, tvořící nejsilnější článek barikády, dostala rozkaz, aby na toto místo okamžitě vyrazila. Jakmile mizí za stěnou paneláku, začal útok na pěšáky hlídající nejširší přístupovou cestu do Janova, na policejní barikádu! Během pár minut na druhé straně dochází k vytlačení našich lidí před paneláky a jízda se vrací na místo. Na nic nečeká a rovnou útočí. Prohnali se davem. Po útoku zůstává ležet několik lidí, z toho jedna žena s rozdrceným loktem. Byla to místní občanka. Dále nabíhají záložní jednotky těžkooděnců a neberou si s ničím a s nikým servítky. Mlátí aktivisty, mlátí Janovany, ale bohužel, ty bílé!
Policejní útok nás rozdrobuje na skupiny. V jeho čele je jízda a s menším odstupem za ní jsou těžkooděnci. Někteří jezdci jsou příliš sebejistí a jedou příliš daleko bez krytí svých dvounohých kolegů. To se některým z nich stává osudným, když jsou staženi na zem, nebo když přicházejí o své dlouhé obušky, kterými jsou vzápětí sami biti. Policie si ale kruhový objezd vybojuje a zatlačuje nás dvěma směry, zpět po silnici k centru a uličkou dolů do čtvrti Hamry. Já jsem s asi dalšími třemi stovkami bojovníků v Hamrech, kde se ozbrojujeme vším co je po ruce, odhodláni každý další metr vykoupit bolestí lokajů tohoto státu. Perimetr boje nyní měří asi kilometr. Naše skupiny se po něm pohybují a hledají slabá místa policie. Když je najdou, útočí a snaží se o proražení, dokud policii nepřijdou posily. Dole v Hamrech se náš dav snaží o proniknutí spodem, dál do Janova. V naší cestě stojí jedna, dvě formace těžkooděnců. Jsou sebevědomí, ale jen do té doby, než je zasypeme kameny a rozběhneme se do nich. Ustupují a nám se málem daří je prorazit a zlynčovat, když v tom z jejich strany přiletí slzné dýmovnice. Někteří z nás mají respirátory, ale mnozí tuto ochranu podcenili a štiplavý kouř náš útok zastavuje. Později se dozvídáme, že ze strany policie byl tento manévr více než zoufalý. Ani oni v tu chvíli neměli plynové masky a slzný plyn krutě potrápil i je. Náš útok díky plynu již není tak masový, ale trvá. Skrze dým probíhávají naši bojovníci a slzící fízly zasypávají kameny, které nám místní člověk pomáhá krumpáčem získat z rozkopané silnice. Policii konečně doráží posily a vodní dělo.
Dostávám se dolů pod Janov. Zde došlo k nejtvrdšímu střetu. Než jsem dorazil na místo, policajti už vytlačili dav do uličky směřující na hlavní třídu. Sem byl dav zahnán od kruháku a od barikády. Dostal jsem se za policajty. Mám možnost sledovat policejní činnost v akci. Dobíhám až těsně za frontovou linii. Tam se mi naskytl úžasný pohled. Dvě jednotky těžkooděnců couvají v kouři slzného plynu. Vzduchem „prší“ kamení a já se stahuji trochu dále. „Kdo to hodil? Kdo to sakra hodil?“ dožadoval se odpovědi velicí důstojník. Jeho jednotky měli sice slzné granáty, ale jaksi pozapomněli na plynové masky. Zpětně jsem se dozvěděl, že i od našich přiletělo pár „bonbónků“. Náš, jejich, to nyní nehrálo roli. Policajti se stahují a odvádějí raněné. Jsou zoufalí a neustále volají posily. Ty jsou v nedohlednu. To se i odráží v přístupu k zadrženým, nebo zraněným demonstrantům. Nadávky, ponižování, bití! „Hanba policii,“ ozývá se z oken domů v ulici. Byl jsem hrdý, tady bylo naše vítězství! S „ničím v ruce“ jsme dokázali tvrdě obstát proti ozbrojenému Systému!
Díky tomu, že bojujeme na mnoha místech, není policie schopna ovládnout pole. Když nás vytlačí na konec jedné ulice, oběhneme domy a útočíme z druhé strany. Na policajtech se začíná projevovat únava, ale i stres, významně posílený tím, že je zde všichni nenávidí. Prostí lidé jim nadávají za to, že chrání cikánské gangstery a my do nich metáme kameny a vše, co nám přijde pod ruku, včetně různé pyrotechniky. Pomáhat a chránit. Zločince před národem. Zoufalá situace, jejíž jediné řešení by bylo neuposlechnutí rozkazu a přeběhnutí na naši stranu. Viditelně hysterický kordón v jedné ulici už přestává dodržovat disciplínu a mnozí policajti na nás gestikulují jako na fotbale. Stojíme u dvou hasičských aut. Žádáme hasiče, aby zasáhli a policajty pokropili vodou. „Nemůžeme“, odpovídají. Ale je na nich vidět, že to, co se tu dnes děje, se jim nelíbí. Policie jde do vlastních lidí a to nikdy nekončí dobře.
Přijíždí policejní spása. Osm jezdců na koni a vodní dělo. Začala konečná fáze boje. Vytlačením na hlavní třídu policie dostává celý prostor pod svou kontrolu. Bylo také na čase. V tu dobu bylo již tři hodiny od vypuknutí války a Janov se ponořil do večerní tmy. Měl jsem možnost sledovat i další taktický tah Systému. Polici docházely totiž síly. Hodně jednotek bylo ještě vyřazeno z boje slzným plynem, další byly zdecimované „intifádou“, jiní demoralizovaní. Byl jsem svědkem i hádky třech těžkooděnců, kteří řvali na svého kolegu, který nechal v první řadě svého raněného kamaráda. Ten byl následně odvezen sanitkou. Ještě než jsem došel nahoru na hlavní třídu, kde již panovalo vodní dělo a pěšáci, předběhl mě kordón kohosi. Měli helmy a vesty, ale těžkooděnci to nebyli. Tma mi zabránila bližší identifikaci, a proto jsem se vydal za nimi. Po pár desítkách metrů se zastavili a čekali. Doběhl jsem je a nevěřícně zíral. Systém povolal „tajné“ do bitvy. Ti co byli předtím v davu a fotili, špiclovali a fízlovali tzv. v utajení, byli navlečeni do improvizovaného mundúru a posláni na frontu. Něco takového jsem ještě neviděl, zajímavé a pro Systém potupné, o to více triumfální pro národní sílu!
Po několika hodinách začne policejní koordinace fungovat. Na místě není signál a tak toho samého nejsme schopni. Nedokážeme si zavolat, abychom se přeskupili v co největším počtu na nejméně chráněné místo a pokusili se do Janova prorazit. Místo toho jsme stále víc izolováni a čelíme stále zoufalejším policejním útokům. Nakonec se na čtvrť začne snášet soumrak, který je něčím, jako symbolickou oponou za celým dnem. Ještě s několika kamarády ustupujeme přes les a kolem rybníka se snažíme do Janova dostat jinou cestou. Nikde však již nepotkáváme větší skupinu našich. Situace je nepřehledná a proto se stahujeme. Někde tam venku naše děvčata ze SANI stále ošetřují raněné kamarády, policisté tlučou naše zatčené v antonech a Cikáni si k tomu hrají na kytaru a smějí se, jak jim zase všechno prošlo. Ale my už teď víme, že dneškem nic nekončí. Dneškem naopak vše začíná a na konci toho všeho v Janově možná zůstane jen ta kytara, na kterou už nebude mít kdo hrát.
Pro dnešek je konec. Odjíždíme. Ještě zastavujeme na čerpací stanici a dáváme si kafe. Pumpař zrovna sledoval televizní zpravodajství. Poznal nás. „Hej, vy jedete z Janova, že jo?“ začal s hovorem. Přitakáváme. „To kafe je na mě, jste borci. Škoda, že až odjedete, tak to tady začne na novo, ani nevíte, co to je s nimi žít. Je to horší, než v kriminále. Ještě jednou díky a myslete na nás. Jezděte častěji!“ Ano, vydržet v boji a častější a častější výpady proti Systému musí pokračovat. Nesmíme to vzdát, nesmíme se podvolit diktátu. My se ubráníme, máme na to! Věříme v nás! Slib daný pumpaři zpečetil naše odhodlání. Příště to bude horší, horší pro Systém, lepší pro nás, lepší pro Janovany. A co Cikáni? Ti vyhrožují, že emigrují. Dodrží však svůj slib? Nechme se překvapit...
Boj pokračuje – Odpor společně!