Breaking Dawn Chapter 27. and 28.
27. Kapitola
Co jsem se stala upírem, brala jsem mytologii mnohem vážněji.
Často, když jsem se dívala zpět na první tři měsíce mé nesmrtelnosti, představovala jsem si, jak by niť mého života mohla vypadat na tkalcovském stavu Osudu - kdo ale mohl vědět, zda skutečně neexistuje? Byla jsem si jistá, že moje niť musela změnit barvu; představovala jsem si, že nejspíš začala jako pěkná béžová, něco podpůrného a nekonfrontačního, něco, co by vypadalo dobře v pozadí. Teď se mi zdálo, že to musela být zářivě karmínová nebo možná lesknoucí se zlatá.
Tapiserie rodiny a přátel, která se kolem mě dohromady protkávala, byla nádherná, zářící, plná jejich lesku, doplňujících se barev.
Překvapili mě některé nitě, které byly zahrnuty do mého života. Vlkodlaci, s jejich hluboce lesnatými barvami, nebyli zrovna něco, co bych čekala; Jacob, samozřejmě, a stejně tak Seth. Ale součástí té látky se staly i mí staří kamarádi Quil a Embry, kteří se připojili k Jacobově smečce a dokonce i Sam a Emily byli přátelští. To napětí mezi našimi rodinami povolilo hlavně díky Renesmee. Bylo tak snadné ji milovat.
Sue a Leah Clearwater byli s naši rodinou taktéž spleteny - další dvě, které jsem rozhodně neočekávala.
Zdálo se, že Sue si vzala za úkol pomoci Charliemu s klidnějším přechodem do světa předstírání. Většinou ho doprovázela při návštěvách u Cullenových, i přesto, že nevypadala zcela tak uvolněně jako její syn a většina Jacobovy smečky. Nemluvila často; jen se ochranitelsky zdržovala poblíž Charlieho. Byla vždy první, na koho se Charlie podíval, když Renesmee udělala něco znepokojivě pokročilého - což bylo často.V odpověďi se vždy významně podívala na Setha, jako by chtěla říci: Jo, povídej mi o tom.
Leah se zdála být ještě méně klidná než Sue a byla jediným členem naši nedávno zvětšené rodiny, který byl otevřeně zaujatý proti tomu sloučení. Avšak ona a Jacob měli nové přátelství, které ji drželo poblíž nás všech. Jednou jsem se ho na to zeptala - váhavě; nechtěla jsem vyzvídat, ale ten vztah byl tak jiný oproti tomu, jaký býval, že to vzbudilo moji zvědavost. Pokrčil rameny a řekl mi, že je to záležitost smečky. Byla teď jeho druhá-ve-velení, jeho „beta,“ jak jsem to kdysi dávno nazvala.
„Rozhodl jsem se tak a bude to pokračovat tak dlouho, dokud bude ta Alpha záležitost pokračovat,“ vysvětlil mi, „Měl bych se radši držet formalit.“
Nová zodpovědnost přiměla Leah cítit potřebu přicházet často s ním, a jelikož byl neustále s Renesmee...
Leah neměla radost z toho být nám nablízku, byla výjimka. Štěstí bylo teď hlavní náplní mého života, ten zásadní vzor na tapiserii. Tak moc, že můj vztah s Jasperem byl teď mnohem bližší, než jsem kdy snila, že bude.
I když na začátku jsem byla opravdu naštvaná.
„Bože!“ stěžovala jsem si Edwardovy jednu noc poté, co jsme uložili Renesmee do její kolébky z tepaného železa. „Když jsem ještě nezabila Charlieho a Sue, tak už se to pravděpodobně nestane. Přála bych si, aby se Jasper přestal kolem mě pořád motat!“
„Nikdo o tobě nepochybuje, Bello, to ani v nejmenším,“ ujišťoval mě. „Znáš Jaspera - nemůže odolat emocionálně dobré atmosféře. Ty jsi pořád tak šťastná, lásko, přitahuješ ho k sobě, aniž by si to uvědomoval.“
A pak mě Edward pevně objal, protože nic jej netěšilo víc, než moje ohromující nadšení v tomto novém životě.
A já byla v dobré náladě valnou většinu času. Dny pro mě nebyly dostatečně dlouhé, abych se nabažila zbožňováním mé dcery; noci neměly dost hodin, aby uspokojily moji touho po Edwardovy.
Ale byla tu druhá strana té radosti. Když jsem obrátila to složení našich životů naruby, představovala jsem si ten vzor, který by byl vetkán na zadní straně, v té ponuré šedé pochyb a strachu.
Renesmee řekla svoje první slovo, když byla přesně týden stará. To slovo bylo máma, což by učinilo můj den báječný, ale až na skutečnost, že jsem byla tak moc vyděšená jejím vývojem, že jsem jen stěží mohla přimět svoji ztuhlou tvář usmát se na ni. Nepomohl ani fakt, že pokračovala z jejího prvního slova k její první větě jedním dechem. „Mami, kde je děda?“ zeptala se jasným, vysokým hlasem, obtěžovala se promluvit jen proto, že jsem stála na druhém konci místnosti. Zeptala by se Rosalie za použití jejího normálního (nebo vážně nenormálního, z jiného pohledu) způsobu komunikace. Rosalie neznala odpověď, tak se Renesmee obrátila na mě.
Bylo to podobné, když udělala první krok méně než tři týdny poté. Jednoduše dlouze zírala na Alici, záměrně pozorujíc, jak její teta aranžuje kytice ve vázách rozptýlených po místnosti, tancujíc vpřed a vzad napříč místností s rukama plných květin. Renesmee se postavila na nohy, ani trochu nejistě, a přešla místnost téměř stejně tak ladně.
Jacob propukl v aplaus, protože to byla očividně reakce, kterou Renesmee očekávala. Tím, jak k ní byl připoutaný, se jeho vlastní reakci stávaly druhotnými; jeho prvotním reflexem bylo dát Renesmee cokoliv chtěla. Ale naše oči se setkaly a já viděla všechno to zděšení, co bylo v mých očích, jak se odráželo v jeho. Taky jsem začala tleskat, snažíc se před ní svůj strach skrýt. Edward tiše tleskal mě po boku, nemuseli jsme ani vyslovit naše myšlenky nahlas, aby jsme věděli, že myslíme na to samé.
Edward a Carlisle se vrhli do průzkumu, snažíc se najít nějaké odpovědi, cokoliv, co by jsme mohli očekávat. Nenašli toho mnoho a nic z toho nebylo prověřené.
Alice a Rosalie obvykle začínaly den s malou módní show. Renesmee nikdy nenosila stejné oblečení dvakrát, částečně proto, že ze všeho téměř odrostla a částečně proto, že Alice a Rosalie se snažily vytvořit dětské album, které mělo vypadat, jakoby se táhlo několik let a ne týdnů. Udělaly tisíce obrázků, dokumentovaly každou fázi jejího zrychleného dětství.
Ve třech měsících vypadala Renesmee jako velké roční dítě nebo jako malé dvouleté. Neměla typické rysy batolete; byla hubenější a více půvabná, její proporce byli více pravidelné jako u dospělého. Její bronzové vlnky jí vysely až po pas; nesnesla bych pomyšlení, že je ostříhám, dokonce i kdyby to Alice povolila. Renesmee dokázala mluvit s bezchybnou gramatikou a výslovností, ale příliš často se neobtěžovala, upřednostňovala jednoduše lidem ukázat, co chce. Byla schopna nejen chodit, ale i běžet a tančit. Uměla i číst.
Jednu noc jsem ji četla Tennysona, protože ten proud a rytmus jeho poezie se zdál být uklidňující. (Neustále jsem musela hledat nový materiál; Renesmee neměla ráda, tak jako ostatní děti, opakování při čtení na dobrou noc a neměla žádnou trpělivost s dětskými obrázkovými knihami.) Natáhla se, aby se dotkla mé tváře, obrázek v její mysli představoval nás dvě ve stejný okamžik, akorát ona držela knihu. S úsměvem jsem jí ji podala.
„Je tu pěkná hudba,“četla bez zaváhání, „která plyne jemněji, než okvětní lístky odkvetlé růže na trávu, nebo raní rosa na klidné vodě mezi stěnami šedého kamene, v lesku ubíhá - “
Moje ruka byla zcela automatická, jak jsem si brala knihu zpět.
„Jak usneš, když budeš číst?“ zeptala jsem se hlasem, který jen stěží skrýval chvění.
Podle Carlisleových výpočtů postup růstu jejího těla pomalu ale jistě zpomaloval; její mysl pokračovala jako o závod napřed. I kdyby se rychlost růstu snižovala, pořád bude dospěla za méně než čtyři roky.
Čtyři roky. A stařena za patnáct.
Jen patnáct let života.
Ale vždyť ona byla zdravá. Vitální, bystrá, zářící a šťastná. Její viditelná pohoda způsobovala, že bylo snadné v tuto chvíli být šťastná spolu s ní a přenechat budoucnost na zítřek.
Carlisle a Edward diskutovali tichým hlasem o každé možnosti, kterou budoucnost nabízela, a já se to snažila nevnímat. Nikdy o tom nemluvili, když byl poblíž Jacob, protože tu byl jeden zaručený způsob, jak zastavit stárnutí, a to nebylo něco, z čeho by byl Jacob nadšený. Já nebyla. Příliš nebezpečné! křičely na mě moje instinkty. Jacob a Renesmee se zdáli být podobní v tolika směrech, oba stvoření půl na půl, dvě věci zároveň. A všechno vlkodlačí učení hlásalo, že upíří jed byl pro ně rozsudek smrti spíš než cesta k nesmrtelnosti....
Carlisle a Edward vyčerpali možnosti průzkumu z tohoto místa, teď jsme byli připraveni následovat staré legendy až k jejich zdroji. Vraceli jsme se do Brazílie, kde jsme chtěli začít. Ticunas měli legendy o dětech, jako byla Renesmee... Pokud nějaké děti jako Renesmee vůbec někdy existovaly, snad některé příběhy o průběhu života napůl smrtelných dětí ještě nezmizely...
Jediná otázka, co zůstávala, byla, kdy vyrazíme na cestu.
Já byla ta brzda. Z malé časti proto, že jsem kvůli Charliemu chtěla zůstat poblíž Forks až do konce svátků. Ale důležitější byla jiná cesta, na kterou, jak jsem věděla, jsem se musela vydat nejdřív - to byla zřejmá priorita. Zároveň to musel být sólo výlet.
To byl jediný spor, který jsme s Edwardem měli, co jsem se stala upírem. Hlavním bodem v našem sporu byla ta „sólo“ část. Ale fakta byla, co byla, a můj plán byl jediný, který dával racionální smysl. Musela jsem jet navštívit Volturiovy a musela jsem to udělat zcela sama.
Dokonce osvobozena od mých nočních můr, od všech snů vůbec, bylo nemožné zapomenout na Volturiovy. Ne, že by nás zanechali bez připomenutí.
Až do dne, kdy se ukázal Arův dar, jsem nevěděla, že Alice zaslala jejich vůdcům svatební oznámení; byli jsme daleko na Esmeině ostrově, když měla vidění o Volturiových vojácích - Jane a Alec, ničivě silná dvojčata, mezi nimi. Caius byl připraven poslat loveckou skupinu, aby se přesvědčili, zda jsem pořád člověk, což bylo proti jejich předpisům (protože jsem věděla o tajném upířím světě, musela jsem se buď připojit nebo být umlčena... natrvalo). Tak jim Alice zaslala oznámení, vidíc, že tohle je pozdrží, když si domyslí ten význam, co se za tím skrýval. Ale nakonec by přišli. To bylo jisté.
Ten dárek nebyl nijak zjevně zastrašující. Extravagantní, ano, skoro strašidelný ve své výstřednosti. Ta hrozba byla v tom řádku Arova blahopřání, napsaného černým inkoustem na čtverec těžkého, čistého, bílého papíru Arovým vlastním písmem:
Tak moc se těším na osobní setkání s novou Paní Cullenovou.
Dárek byl vložen do starobylé, dřevěné, ozdobně vyřezávané truhličky, vykládané zlatem a perletí a ozdobené duhovými drahokamy. Alice mi pověděla, že sama truhla měla nevyčíslitelnou hodnotu a že by snadno zastínila jakýkoliv šperk uvnitř, kromě toho, který se tam nacházel.
„Vždycky jsem rozmýšlel nad tím, kam se poděly korunovační klenoty poté, co je John Anglický dal do zástavy ve třináctém století,“ řekl Carlisle. „Dovoluji si říct, že mě nepřekvapuje, že na tom Volturiovy měli svůj podíl.“
Ten náhrdelník byl jednoduchý - spleten ze zlata do tlustého řetízku, jakoby šupinatý jako hladký had vlnící se kolem krku. Byl na něm zavěšený jeden přívěšek: bílý diamant velikosti golfového míčku.
Ta neškodná připomínka v Arově blahopřání mě však zaujala víc než ten náhrdelník. Volturiovy potřebovali vidět, že jsem nesmrtelná, že Cullenovi poslušně plnili jejich rozkazy, a potřebovali to vidět brzy. Nesmělo jím být povoleno nacházet se poblíže Forks. Byl jen jeden způsob, jak zachovat náš život tady bezpečným.
„Nepojedeš tam sama,“ trval na svém Edward, zuby zatnuté a ruce silně zaťaté v pěst.
„Neublíží mi,“ řekla jsem tak konejšivě, jak jen jsem dokázala, nutíc můj hlas, aby zněl přesvědčivě. „Nemají důvod. Jsem upír. Případ uzavřen.“
„Ne. V žádném případě.“
„Edwarde, je to jediný způsob, jak ji ochránit.“
A proti tomuhle nebyl schopen nic namítnout. Moje logika byla nepropustná.
I přesto, že jsem znala Ara velice krátce, jsem byla schopná postřehnout, že byl sběratel - a jeho nejcennějšími poklady byli jeho živé kousky. Dychtil po kráse, talentu a vzácnostech v jeho nesmrtelných následovnících mnohem více, než po jakémkoliv klenotu uzamčeném v jeho pokladnicích. Bylo už tak dost nešťastné, že zatoužil po Aliciných a Edwardových schopnostech. Nehodlala jsem mu dát žádný další důvod k tomu, aby žárlil na Carlisleovu rodinu. Renesmee byla překrásná a nadaná a jedinečná - byla jediná svého druhu. Nemohlo mu být dovoleno ji spatřit, byť jen skrz něčí myšlenky.
A já byla jediná, jejichž myšlenky nemohl slyšet. Pochopitelně, že půjdu sama.
Alice neviděla žádné potíže s mojí cestou, ale dělala si starosti s nejasnou kvalitou svých vizí. Říkala, že byly podobně mlhavé, když tu byly rozhodnutí z venčí, které by mohly být v rozporu, ale nebyly ještě napevno rozhodnuté. Tahle nejistota činila Edwarda, který už tak váhal, krajně proti tomu, co jsem musela udělat. Chtěl jít se mnou aspoň jako doprovod do Londýna, ale já bych nenechala Renesmee bez obou jejích rodičů. Carlisle šel místo něj. Díky tomu jsme byli jak já tak Edward trochu víc uvolněnější, vědouc, že Carlisle bude jen několik hodin ode mě.
Alice pokračovala v hledání budoucnosti, ale věci, které našla, neměly nic společného s tím, co hledala. Nový trend na burze; možná návštěva Iriny na usmířenou, i když její rozhodnutí nebylo pevné; sněhová bouře, která neudeří dřív než za šest týdnů; telefon od Renée (nacvičovala jsem si svůj „hrubý“ hlas, zlepšovala jsem se každým dnem - Renée mě považovala stále za nemocnou).
Koupili jsme lístky do Itálie den poté, co Renesmee měla tři měsíce. Měla jsem v plánu, že to bude velice krátký výlet, takže jsem o něm Charliemu neřekla. Jacob o tom věděl a stavěl se na Edwardovu stranu. Avšak dnešní hádka byla o Brazílii. Jacob byl rozhodnutý jet s námi.
Tři z nás, Jacob, Renesmee a já, jsme byli společně lovit. Strava ze zvířecí krve nebyla Renesmeeina nejoblíbenější věc - a to byl důvod, proč Jacob směl jít s námi. Jacob z toho udělal soutěž mezi nimi a to ji činilo více svolnou než cokoliv jiného.
Renesmee měla docela jasno v celém tom dobro versus zlo, co se týkalo lovu lidí; jen si myslela, že dárcovská krev byla příjemný kompromis. Lidské jídlo ji zasytilo a zdálo se slučitelné s jejím tělem, avšak reagovala ke všem způsobům tuhého jídla se stejnou mučivou vytrvalostí, jako když jsem jí jednou dala květák a fazolky. Zvířecí krev byla lepší než to, aspoň že tak. Měla soutěživou povahu a výzva porazit Jacoba v ní vyvolávala vzrušení pro lov.
„Jacobe,“ řekla jsem mu, snažíc se mu znovu domluvit, zatímco Renesmee kousek před námi poskakovala směrem k mýtině, hledajíc vůni, kterou měla ráda. „Máš tady závazky. Seth, Leah - “
Odfrkl si. „Nejsem chůva mé smečky. Stejně mají všichni své povinnosti v La Push.“
„Tak jako ty? Nebo jsi se rozhodl oficiálně se vykašlat na školu? Pokud chceš držet krok s Renesmee, budeš muset studovat mnohem pilněji.“
„Je to jen dočasné volno. Vrátím se až věci... trochu zvolní.“
Když to řekl, ztratila jsem soustředění na svoji stranu nesouhlasu a oba jsme se automaticky podívali na Renesmee. Zírala na vločky třepetající se vysoko nad její hlavou, rozpouštějíc se dřív, než mohly dopadnout na zežloutlou trávu na dlouhé louce tvaru šipky, na které jsme stáli. Její načechrané bělavé šaty byly jen o odstín tmavší než sníh a její načervenale hnědé vlny se dokázaly třpytit, přestože slunce bylo pohřbeno hluboko v mracích.
Jak jsme na ni koukali, v okamžiku přikrčila se a pak vyskočila patnáct stop vysoko do vzduchu. Její malé ručky sevřely vločku a pak dopadla lehce zpět na nohy.
Otočila se na nás s šokujícím úsměvem - opravdu, nebylo to něco, na co by jste si mohli zvyknout - a otevřela ruce, ukazujíc nám perfektně tvarovanou ledovou hvězdu s osmi hroty na své dlani dříve, než roztála.
„Krásná,“ zavolal Jacob uznale. „Ale myslím, že jsi přetažená, Nessie.“
Skočila zpět k Jacobovy; otevřel náruč přesně v okamžiku, kdy do ní vyskočila. Museli se pohybovat naprosto synchronizovaně. Dělala tohle, když chtěla něco říci. Stále preferovala nemluvit nahlas.
Renesmee se dotkla jeho tváře, rozkošně se mračíc, jak jsme všichni naslouchali zvuku malého stáda losů, pohybujících se dál v lese.
„Urrrrrčitě nejsi žíznivá, Nessie,“ odpověděl Jacob trochu sarkasticky, ale spíše shovívavě než cokoliv jiného. „Jenom se bojíš, že zase chytnu největšího!“
Saltem vyskočila z Jacobovy náruče, dopadajíc lehce na nohy, protočujíc oči - tak moc se podobala Edwardovy, když tohle dělala. Pak vyrazila směrem ke stromům.
„Mám to,“ řekl Jacob, když jsem se naklonila, abych ji následovala. Odhodil triko, jak se rozběhl za ní do lesa, již se třesoucí. „Nepočítá se, když podvádíš,“ volal na Renesmee.
Kroutíc hlavou jsem se usmála nad listy, které za sebou zanechali poletující. Jacob byl někdy víc dítě než Renesmee.
Zůstala jsem stát, dávajíc mým lovcům pár minut náskok. Bude víc než snadné je následovat a Renesmee by měla ohromnou radost, kdyby mě mohla překvapit s velikostí její kořisti. Znova jsem se usmála.
Ta úzká louka byla velice klidná a prázdná. Poletující sníh nade mnou řídnul, téměř zmizíc. Alice viděla, že se neudrží ještě několik týdnů.
Obvykle jsme s Edwardem chodili spolu na tyhle malé lovecké výlety. Ale Edward byl dnes s Carlislem, plánovali cestu do Ria, povídajíc si za Jacobovými zády... zamračila jsem se. Až se vrátím, budu stát na Jacobově straně. Měl by jít s námi. Sázel na tohle stejně tak moc jako kdokoliv z nás - celý jeho život byl v sázce, stejně tak jako můj.
Zatímco se moje myšlenky toulaly v blízké budoucnosti, moje oči zběžně pročesávaly úbočí hory, hledajíc kořist, hledajíc nebezpečí. Nepřemýšlela jsem nad tím; to nutkání bylo automatické.
Nebo tu možná byl důvod pro moje prohledávání, nějaká malá spoušť, které moje smysly, ostré jak břitva, zachytily dříve, než jsem si to vědomě uvědomila.
Jak moje oči poletovaly přes hranu vzdálené skály, ostře vyčnívající, modrošedé proti zelenočernému lesu, upoutal moji pozornost záblesk stříbrné - nebo to byla zlatá?
Můj pohled se zaměřil na barvu, která by tam neměla být, tak daleko v mlze, že ani orel by to nebyl schopen zaměřit. Zírala jsem.
Ona zírala nazpět.
To, že byla upír, bylo zřejmé. Její kůže byla mramorově bílá, struktura milionkrát hladší než lidská kůže. I pod mraky velmi jemně zářila. Pokud by ji neprozradila její kůže, její strnulost jistě. Jen upíři a sochy dokázali být tak perfektně nehybní.
Její vlasy byly světlé, světle blond, téměř stříbrné. To byl ten záblesk, který moje oči zachytily. Rovně ji splývaly až po bradu rozdělujíc se rovnoměrně ze středu.
Neznala jsem ji. Byla jsem si zcela jistá, že jsem ji nikdy neviděla ani jako člověk. Žádná z těch tváří v mých rozmazaných vzpomínkách se téhle nepodobala. Ale ihned jsem ji poznala podle jejich zlatých očí.
Irina se nakonec přece jen rozhodla přijít.
Na okamžik jsem na ni hleděla a ona na mě. Zajímalo mě, jestli také tak okamžitě uhodla, kdo jsem. Na půl jsem pozvedla ruku, abych zamávala, ale její rty se nepatrně zkroutily a její tvář působila najednou nepřátelsky.
Z lesa jsem uslyšela Renesmeein vítězný povyk, ozvěnu Jacobova vytí a viděla jsem, jak sebou Irinina tvář trhla za odrazem toho zvuku, když se k ní o několik vteřin později ozvěna dostala. Její pohled se zaměřil mírně doprava a já věděla, co spatřila. Obrovského červenohnědého vlka, možná právě toho, který zabil jejího Laurenta. Jak dlouho nás sledovala? Dost dlouho na to, aby viděla naši láskyplnou výměnu předtím, to jsem si byla jistá.
Její tvář se zkřivila bolestí.
V omluvném gestě jsem před sebe instinktivně otevřela svoje ruce. Otočila se ke mě zády a její rty se vyhrnuly nad její zuby. Její čelist zaťatá jak vrčela.
Když se ke mě ten slabý zvuk dostal, už se dávno otočila a zmizela do lesa.
„Do háje!“ povzdechla jsem.
Utíkala jsem zpět do lesa za Renesmee a Jacobem, nerada, že je nemám na očích. Nevěděla jsem, kterým směrem se Irina vydala nebo jak moc rozzuřená teď byla. Odplata byla běžná posedlost upírů, kterou nebylo snadné potlačit.
Utíkajíc plnou rychlostí mi zabralo jen dvě vteřiny, než jsem je dostihla.
„Moje je větší,“ slyšela jsem Renesmee trvat si na svém, jak jsem se vřítila skrz husté trnové keře na malý otevřený plácek, kde stáli.
Jacobovy uši povadly, jak zachytil výraz mé tváře; přikrčil se dopředu, vyceňujíc zuby - jeho čumák byl potřísněný krví z jeho oběti. Jeho oči prohledávaly les. Mohla jsem slyšet to vrčení, které se mu dralo z hrdla.
Renesmee byla stejně tak ostražitá jako Jacob. Opouštějíc mrtvého jelena u nohou, vyskočila do mé otevřené náruče a přiložila svoje zvědavé ruce na mé tváře.
„Přeháním,“ ujišťovala jsem je rychle. „Je to v pohodě, myslím. Vydržte.“
Vytáhla jsem svůj mobil a zmáčkla rychlé vytáčení. Edward odpověděl na první zazvonění. Jacob a Renesmee napjatě poslouchali mě po boku, jak jsem Edwarda zasvěcovala.
„Přijď sem, vezmi Carlisla,“ hlas mi trylkoval tak rychle, že jsem přemýšlela, zda mi Jacob bude stačit. „Viděla jsem Irinu a ona viděla mě, ale pak zahlédla Jacoba a celá se rozzuřila a pak utekla pryč, myslím. Neukázala se tady - zatím, každopádně - vypadala pěkně naštvaně, takže se možná ukáže. Pokud ne, tak by jsi s Carlislem měl jít za ní a promluvit si s ní. Cítím se hrozně.“
Jacob zahřměl.
„Budeme tam za půl minuty,“ ujistil mě Edward a já mohla slyšet šelest větru, který jeho běh způsobil.
Uháněli jsme zpět na tu podlouhlou louku a tiše jsme čekali, zatímco jsme s Jacobem pozorně poslouchali přicházející zvuk, který jsme nerozeznávali.
Když se ten zvuk přiblížil, byl velmi povědomý. A pak mi byl Edward po boku, Carlisle jej několik vteřin za ním. Byla jsem překvapená, že slyším těžké našlapávání velkých tlap následujících Carlisla. Předpokládám, že mě to nemělo překvapit. Pochopitelně, že Jacob s Renesmee v třeba jen sebemenším nebezpečí, zavolal posily.
„Byla přímo tam na tom hřebeni,“ okamžitě jsem spustila, ukazujíc směrem k tomu místu. Pokud Irina byla na útěku, měla už teď značný náskok. Zastaví se, aby si vyslechla Carlisla? Výraz, co měla, mi říkal, že ne. „Možná by jste měli zavolat Emmetta a Jasper, aby šli s vámi. Vypadala... opravdu naštvaně. Zavrčela na mě.“
„Cože?“ řekl Edward rozhněvaně.
Carlisle mu položil ruku na rameno. „Truchlí. Já za ní půjdu.“
„Půjdu s tebou,“ trval Edward.
Vyměnili si dlouhý pohled - Carlisle asi porovnával Edwardovu podrážděnost s Irininou bezmocností proti jeho čtení myšlenek. Konečně Carlisle přikývl a zmizeli, aby našli stopu, aniž by volali Jaspera nebo Emmetta.
Jacob se netrpělivostí rozzlobil a dloubl mě svým čumákem do zad. Musel chtít mít Renesmee v bezpečí domu, jen pro jistotu. V tom jsem s ním souhlasila a tak jsme spěchali zpět domů se Sethem a Leah běžíc nám po boku.
Renesmee byla spokojená v mé náručí s jednou rukou stále spočívající na mé tváři. Vzhledem k tomu, že lovecký výlet byl přerušen, bude se muset spokojit s dárcovskou krví. Její myšlenky byly trochu samolibé.
28. Kapitola
Carlisle a Edward nebyli schopni Irinu dostihnout předtím, než její stopa zmizela do úžiny. Přehoupli se na druhý břeh, zjistit, zda nezachytí její přímou stopu, ale nebylo po ní ani vidu v okruhu několika mil na východním pobřeží.
Byla to moje chyba. Přišla, tak jak to Alice viděla, aby se s Cullenovými usmířila, jen aby se nahněvala kvůli mému přátelství s Jacobem. Přála jsem si, abych si jí všimla dříve, předtím než se Jacob proměnil. Přála jsem si, aby jsme šli lovit někam jinam.
Už se nedalo nic dělat. Carlisle zavolal Tanye, aby ji oznámil, co se stalo a vyjádřil své zklamání. Tanya a Kate neviděly Irinu od doby, co se rozhodly přijít na moji svatbu, a byly rozrušené z toho, že Irina přišla tak blízko a přece se nerozhodla vrátit se domů; nebylo pro ně snadné ztratit svoji sestru, jakkoliv dočasné to odloučení mohlo být. Přemítala jsem nad tím, zda to přivedlo zpět na povrch ty těžké vzpomínky na ztrátu jejich matky před tolika stoletími.
Alice byla schopná zachytit několik záblesků Irininé okamžité budoucnosti, ale nic příliš konkrétního. Pokud mohla Alice říci, nehodlala se vrátit do Denali. Ten obraz byl rozmazaný. Jediné, co Alice viděla, bylo to, že Irina byla očividně naštvaná; toulala se v sněhem zaváté pustině - na severu? Na jihu? - se zničujícím výrazem. Nerozhodla se pro žádný nový směr až na její bezcílné trápení se.
Dny plynuly a i přestože jsem nic z toho nezapomněla, Irina a její bolest se přesunuly dozadu mé mysli. Byly tu teď mnohem důležitější věci, na které jsem musela myslet. Už za pár dní jsem odjížděla do Itálie. Až se vrátím, všichni se vydáme do Jižní Ameriky.
Každý detail cesty byl probrán nejmíň stokrát. Začneme u Ticunas, sledovat jejich legendy stejně tak, jako najít jejich zdroj. Když teď bylo domluveno, že Jacob pojede s námi, vystupoval důležitě v našich plánech - bylo nepravděpodobné, že lidé, kteří věřili v upíry, by mluvili o svých příbězích s někým z nás. Když narazíme na slepou uličku s Ticunas, byla tam spousta dalších blízko spřízněných kmenů k prozkoumání. Carlisle měl nějaké staré přátelé v Amazonii; kdyby jsme je mohli najít, mohli by pro nás mít taky nějaké informace. Nebo přinejmenším nějaké návrhy, kde jinde by jsme mohli odpovědi hledat. Bylo nepravděpodobné, že by ti tři Amazonští upíři mohli sami mít co dočinění s těmi legendami o upířích křížencích, vzhledem k tomu, že byly všechny ženy. Nemohli jsme vědět, jak dlouho nám náš průzkum zabere.
Ještě jsem Charliemu nepověděla o té delší cestě a už jsem se strachovala nad tím, co mu říci, zatímco Edward a Carlisle pokračovali v diskuzi. Jak mu tu zprávu sdělit tím správným způsobem?
Zatímco jsem vnitřně debatovala, dívala jsem se na Renesmee. Byla zkroucená na sedačce, pomalu oddechujíc z tvrdého spánku, spletené vlny ji neupraveně pokrývaly obličej. Obvykle jsme ji s Edwardem brali zpět do našeho domku a uložili ji do postele, ale dnes jsme setrvávali s rodinou, neboť Edward a Carlisle byli hluboce ponořeni do jejich plánování.
Mezitím byli Emmett a Jasper mnohem víc vzrušení plánováním loveckých možností. Amazonie nabízela změnu od našich běžných úlovků. Například jaguáry a levharty. Emmett dostal nápad zápasit s anakondou. Esme a Rosalie plánovaly, co by sbalily s sebou. Jacob byl pryč se Samovou smečkou a připravoval se na svoji vlastní absenci.
Alice se pohybovala pomalu - na ní - po obývacím pokoji, zbytečně poklízejíc místnost už tak bez poskvrny, urovnávajíc Esmeiny perfektně zavěšené girlandy. Právě teď znovu urovnávala Esmeiny vázy na stolcích. Ze způspbu, jakým se jí neustále měnil obličej - vědomý, pak prázdný a pak znova při vědomí – jsem mohla poznat, že hledala v budoucnosti. Hádala jsem, že se snažila vidět skrz slepá místa, které Jacob a Renesmee způsobovali v jejích vizích, aby viděla, co nás čeká v Jižní Americe, až dokud ji Jasper neřekl: „Nech to být, Alice; není naší starostí,“ a tiše a neviditelně tak ukradl oblak poklidu, který se vznášel místností. Alice si musela zase dělat starosti o Irinu.
Vystrčila na něj jazyk a pak zvedla jednu křišťálovou vázu plnou bílých a červených růží a zamířila směrem ke kuchyni. U jedné z bílých růží byl nejnepatrnější náznak zvadnutí, ale Alice se dnes večer zdála soustředěná na naprostou dokonalost, jako rozptýlení jejího nedostatku vizí.
Znova jsem pozorovala Renesmee, neviděla jsem proto, jak váza vyklouzla Alice z rukou. Slyšela jsem jen ten šelest vzduchu proudícího kolem křišťálu. Rychle jsem zvedla oči, takže jsem spatřila, jak se váza na mramorové podlaze v kuchyni roztříštila na tisíce diamantových střepů.
Jak se kousíčky křišťálu odrazily a rozlétly všemi směry s nemuzikálním cinkotem, zůstávali jsme zcela nehybní, všechny oči upřené na Alicina záda.
Moje první nelogická myšlenka byla, že na nás Alice něco hrála. Protože neexistovala žádná možnost, že by Alice vázu upustila náhodou. Měla jsem spoustu času, abych mohla sama přeskočit přes místnost a chytit tu vázu, kdybych nepředpokládala, že ji chytí ona sama. A jak vůbec mohla vypadnout z jejích rukou? Jejích zcela spolehlivých prstů...
Nikdy jsem neviděla upíra něco upustit náhodou. Nikdy.
A pak k nám Alice stála čelem, kroutíc se tak rychle, že to ani nebylo možné.
Její oči byly napůl uzamčené tady a napůl v budoucnosti, široké, upřeně hledíc, naplňujíc její hubený obličej, dokud jej jak se zdálo nepřeplnily. Dívat se do jejích očí bylo jako dívat se zevnitř hrobu ven; byla jsem pohřbena v hrůze a zoufalství a utrpení jejího pohledu.
Slyšela jsem Edwarda lapat po dechu; byl to zlomený a napůl přidušený zvuk.
„Co?“ Jasper zavrčel, přiskočil k jejímu boku v rozmazaném uspěchaném pohybu, drtíc rozbité krystalky pod svýma nohama. Vzal ji za ramena a prudce s ní zatřásl. Tiše v jeho rukách žvatlala. „Co, Alice?“
Emmett se přesunul do mého periferního vidění, zuby vyceněné, zatímco jeho oči přeskočily směrem k oknu, očekávajíc útok.
Bylo tu jen ticho od Esme, Carlislea a Rose, kteří byli zmrazení stejně jako já.
Jasper s Alicí znova zatřásl. „Co je to?“
„Jdou si pro nás,“ zašeptali zároveň Alice a Edward, perfektně synchronizovaní. „Všichni.“
Ticho.
Pro jednou jsem to byla já, kdo nejrychleji pochopil - protože něco v jejich slovech spustilo moje vlastní vize. Byla to jen vzdálená vzpomínka na sen - slabá, průhledná, nezřetelná, jako bych se dívala skrz silný opar.... V mé mysli jsem viděla černou čáru přistupujíc ke mě, přízrak mé napůl zapomenuté lidské noční můry. V tom zahaleném obrázku jsem nemohla vidět lesk jejich rubínových očí nebo záři jejich ostrých zubů, ale věděla jsem, kde by ten lesk měl být. . . .
Silnější než vzpomínka na ten pohled, však byla vzpomínka na ten pocit - ta trhající potřeba ochraňovat to drahocenné za mnou.
Chtěla jsem popadnout Renesmee do náruče, skrýt ji do mé kůže a vlasů, učinit ji neviditelnou. Ale ani jsem se nemohla otočit a podívat se na ni. Necítila jsem se jako kámen, ale jako led. Poprvé od okamžiku, co jsem byla znovuzrozena upírem, jsem se cítila studená.
Sotva jsem slyšela potvrzení mých obav. Nepotřebovala jsem to. Už jsem to věděla.
„Volturiovi,“ zasténala Alice.
„Všichni,“ zaúpěl Edward ve stejnou chvíli.
„Proč?“ zašeptala si Alice pro sebe. „Jak?“
„Kdy?“ zašeptal Edward.
„Proč?“ zazněla Esme ozvěnou.
„Kdy?“ zopakoval Jasper hlasem podobným štěpení ledu.
Aliciny oči nemrkaly, jakoby je zakryl závoj; staly se zcela prázdnými. Jenom její ústa udržovala výraz zděšení.
„Ne dlouho,“ řekli s Edwardem zároveň. Pak promluvila sama. „V lese bude sníh, i ve městě. O něco déle než měsíc.“
„Proč?“ zeptal se tentokrát Carlisle.
Odpověděla mu Esme. „Musejí mít důvod. Možná, aby viděli . . .“
„To se netýká Belly,“ řekla Alice prázdně. „Přicházejí všichni - Aro, Caius, Marcus, všichni členové stráží, dokonce i manželky.“
„Manželky nikdy neopouštějí věž,“ oponoval ji Jasper plochým hlasem. „Nikdy. Ani během jižní rebelie. Ani když se je Rumunští snažili sesadit z trůnu. Dokonce ani když lovili nesmrtelné děti. Nikdy.“
„Teď přicházejí,“ zašeptal Edward.
„Ale proč?“ zopakoval Carlisle. „Nic jsme neudělali! A kdyby ano, co by jsme vůbec mohli udělat, že by to na nás uvrhlo tohle?“
„Je nás tu tolik,“ odpověděl Edward bezvýrazně. „Chtějí si být jistí, že . . .“ nedokončil to.
„To ale není odpověď na tu hlavní otázku! Proč?“
Cítila jsem, že znám odpověď na Carlislovu otázku a přesto jsem ji zároveň neznala. Renesmee byla ten důvod proč, tím jsem si byla jistá. Nějak jsem od samého začátku tušila, že si pro ni přijdou. Moje podvědomí mě varovalo ještě dříve, než jsem vůbec věděla, že ji nosím v sobě. Připadalo mi to teď zvláštně očekávané. Jako kdybych vždy věděla, že Volturiovy mi přijdou vzít moje štěstí.
Ale to stále neodpovídalo na tu otázku.
„Vrať se zpět, Alice,“ prosil Jasper. „Najdi, co to spustilo. Hledej.“
Alice pomalu zavrtěla hlavou, její ramena poklesla. „Přišlo to zčista jasna, Jazzi. Nedívala jsem se na ně, dokonce ani na nás. Jen jsem se dívala po Irině. Nebyla, kde bych ji očekávala. . .“ Aliciin hlas se ztratil, oči zase unášené pryč. Po dlouhou vteřinu se dívala do prázdna.
Její hlava sebou pak škubla, oči tvrdé jako kámen. Slyšela jsem, jak Edward popadal dech.
„Rozhodla se, že půjde za nimi,“ řekla Alice. „Irina se rozhodla, že vyhledá Volturiovy. A oni se pak rozhodnou... Je to, jakoby na ni čekali. Jako kdyby už byli rozhodnuti, jen čekali na ni. . . .“
Znovu se rozhostilo ticho, jak jsme to vstřebávali. Co by mohla Irina Volturiovým povědět, že to vyústí v Aliciny děsivé vize?
„Můžeme ji zastavit?“ zeptal se Jasper.
„Není tu žádná možnost. Už je skoro tam.“
„Co to dělá?“ ptal se Carlisle, ale další diskuzi jsem nevěnovala pozornost. Soustředila jsem se jen na ten obrázek, který se pečlivě skládal dohromady v mé hlavě.
Představovala jsem si Irinu, stojící na skále, sledujíc. Co viděla? Upíra a vlkodlaka, kteří byli nejlepší kamarádi. Byla jsem zaměřená na tu představu, tu která by jistě vysvětlila její reakci. Ale to nebylo vše, co viděla.
Viděla také dítě. Neuvěřitelně překrásné dítě, jak se předvádí v padajícím sněhu, očividně více než lidské...
Irina.. osiřelá sestra... Carlile řekl, že ztráta jejich matky pro spravedlnost Volturiových učinila Tanyu, Kate a Irinu mnohem přísnějšími, co se týkalo záležitostí zákonů.
Jen před půl minutou to sám Jasper vyslovil: Dokonce ani když lovili nesmrtelné děti... Nesmrtelné děti - ta nevyslovitelná zhouba, to hrozivé tabu...
S Irininou minulostí, jak jinak si mohla vysvětlit to, co ten den na té louce viděla? Nebyla dostatečně blízko, aby slyšela Renesmeeino srdce, aby cítila ten žár jejího těla. Renesmeeina růžová líčka si mohla vysvětlit jen jako trik pro ostatní.
Nakonec, Cullenovi byli spojenci s vlkodlaky. Z jejího pohledu tohle možná znamenalo, že jsme se neštítili ničeho....
Irina, zatínajíc ruce v sněhové divočině - nakonec ne truchlíc po Laurentovi, ale vědouc, že bylo její povinností udat Cullenovi, vědouc, co se jim stane, když to udělá. Očividně její svědomí zvítězilo nad stoletími přátelství.
A odezva Volturiových na takovéto porušení pravidel byla natolik automatická, že už to bylo rozhodnuto.
Otočila jsem se a přikryla jsem Renesmeeino spící tělíčko svým vlastním tělem, skrývajíc ji ve svých vlasech, schovávajíc svoji tvář v jejích vlnách.
„Zamyslete se nad tím, co to odpoledne shlédla,“ řekla jsem tiše, přerušujíc cokoliv, co chtěl Emmett říct. „Jak by Renesmee připadala někomu, kdo ztratil matku kvůli nesmrtelným dětem?“
Jakmile ostatním došlo, to co mě, vše znovu ztichlo.
„Nesmrtelné dítě,“ zašeptal Carlisle.
Cítila jsemm jak Edward vedle mě poklekl a obě nás objal.
„Ale ona se mýlí,“ pokračovala jsem. „Renesmee není jako tamty děti. Oni byly zmraženi, ale ona roste, tak moc každý den. Byli nekontrolovatelní, ale ona nikdy neublížila Charliemu nebo Sue, dokonce jim ani neukázala věci, které by je rozrušily. Ona se umí kontrolovat. Už teď je chytřejší než většina dospělých. Není žádný důvod....“
Blábolila jsem a čekala, že někdo vydechne úlevou, čekala jsem, že to ledové napětí v místnosti poleví, jakmile si uvědomí, že mám pravdu. Ale zdálo se, že v místnosti se ještě víc ochladilo. Nakonec se můj tichý hlas vytratil do ticha.
Po dlouhou chvíli nikdo nepromluvil.
Pak mi Edward zašeptal do vlasů. „Není to ten druh zločinu, kde by zasedl soud, lásko,“ řekl tiše. „Aro viděl Irinin důkaz v jejích myšlenkách. Přijdou, aby zničili, ne aby se dali přesvědčit.“
„Ale oni se mýlí,“ trvala jsem si na svém.
„Nebudou čekat na to, až jim to ukážeme.“
Jeho hlas byl stále tichý, jemný, sametový... a přesto ta bolest a prázdnota v jeho tóně byla nevyhnutelná. Jeho hlas byl jako předtím Aliciny oči - jako zevnitř kobky.
„Co můžeme dělat?“ dožadovala jsem se.
Renesmee byla v mé náruči tak teplá a dokonalá, pokojně sníc. Tak moc jsem se bála o Renesmeein rychlý růst - bála jsem se, že bude žít něco málo přes desetiletí... Ta hrůza se teď zdála být ironická.
Něco málo přes měsíc...
Tohle byla ta hranice? Měla jsem více štěstí, než co většina lidí zakusí. Byl na světě nějaký přírodní zákon, který požadoval rovný díl štěstí a utrpení? Převažovala moje radost tu rovnováhu? Byli čtyři měsíce vše, co jsem mohla mít?
Byl to Emmett, kdo zodpověděl moji řečnickou otázku.
„Budeme bojovat,“ řekl klidně.
„Nemůžeme vyhrát,“ zamručel Jasper. Dokázala jsem si představit, jak by se tvářil, jak by se jeho tělo ochranitelsky napnulo okolo Alice.
„No, nemůžeme utíkat. Ne s Demetrim za zády.“ Emmett ze sebe vydal znechucený zvuk a já instinktivně věděla, že ho neštvalo pomyšlení na Volturiova stopaře, ale pomyšlení na útěk. „A nevím o tom, že nemůžeme vyhrát,“ řekl. „Je tu pár možností ke zvážení. Nemusíme bojovat sami.“
Moje hlava se toho chytla. „Ale taky, Emmette, nemusíme Quileuty odsoudit k smrti!“
„Klid, Bello.“ Jeho výraz se nelišil od toho, když přemýšlel nad bojem s anakondou. Dokonce ani hrozba našeho zničení nemohla změnit Emmetův pohled na věc, vzrušení nad výzvou. „Nemyslel jsem smečku. Upřímně - myslíš si, že Jacob nebo Sam budou ignorovat vpád Volturiových? I kdyby se to netýkalo Nessie? Nemluvě o tom, že díky Irině teď Aro také ví o našem spojenectví se smečkou. Ale měl jsem na mysli naše další přátelé.“
Carlisle jako moje ozvěna zašeptal: „Naše další přátelé taky nemusíme odsoudit k smrti.“
„No, necháme je rozhodnout se,“ řekl Emmett uklidňujícím hlasem. „Neříkám, že s námi musí bojovat.“ Viděla jsem, jak mluvil, jak se v jeho hlavě ten plán sám zdokonaloval. „Když jen budou stát při nás, jen tak dlouho, aby Volturiovy zaváhali. Bella má nakonec pravdu. Když je přimějeme se zastavit a poslouchat. Třeba to smete všechny důvody k boji...“
Na Emmettově tváři se objevil náznak úsměvu. Překvapovalo mě, že mu ještě nikdo nevrazil. Já jsem chtěla.
„Ano,“ řekla Esme horlivě. „To dává smysl, Emmette. Vše, co potřebujeme, je, aby se Volturiovy na okamžik zastavili. Dost dlouho na to, aby nás vyslechli.“
„Bude zapotřebí pěkná řádka svědků,“ řekla Rosalie nevrle, hlas ostrý jako sklo.
Esme souhlasně přikývla, jako by neslyšela ten sarkasmus v Rosaliině tónu. „Tolik od našich přátel můžeme požadovat. Jen svědectví.“
„My bychom to pro ně udělali,“ řekl Emmett.
„Budeme muset být pečlivý na to, jak je požádáme,“ zašeptala Alice. Podívala jsem se na ní, její oči znova temně prázdné. „Bude jim to muset být ukázáno velice opatrně.“
„Ukázáno?“ zeptal se Jasper.
Alice a Edward oba shlédli, aby se podívali na Renesmee. Pak Aliciny oči znovu strnuly.
„Tanyaina rodina,“ řekla. „Siobhanin klan. Amunův. Někteří z nomádů - Garrett a Mary určitě. Možná Alistair.“
„Co třeba Peter a Charlotte?“ zeptal se Jasper napůl bázlivě, jakoby doufal, že odpověď bude ne a jeho starší bratr by mohl být ušetřen nadcházejícího masakru.
„Možná.“
„Amazonští?“ zeptal se Carlisle. „Kachiri, Zafrina a Senna?“
Alice se zdála být příliš ponořena ve svých vizích, aby hned odpověděla; nakonec se hrůzou otřásla a pak se její oči zatřepotaly zpět do přítomnosti. Setkala se s Carlisleovým pohledem na tu nejmenší část vteřiny a pak sklopila zrak.
„Nemůžu vidět.“
„Co to bylo?“ zeptal se Edward, šeptem naléhajíc. „Ta část v džungli. Půjdeme je tam hledat?“
„Nemůžu vidět,“ zopakovala Alice, nesetkávajíc se s jeho pohledem. Záblesk zmatku přeběhl Edwardovým obličejem. „Musíme se rozdělit a spěchat - dříve než se sníh udrží na zemi. Musíme sehnat kohokoliv budeme moci a dostat je sem.“ Znova plánovala. „Zeptej se Eleazara. Je tu více než jen nesmrtelné dítě.“
Zatímco byla Alice v transu, padlo znova na dlouhou chvíli to zlověstné ticho. Když bylo po všem, pomalu zamrkala. Její oči byly divně matné navzdory tomu, že byla nepochybně v přítomnosti.
„Je tu toho tolik. Musíme si pospíšit,“ zašeptala.
„Alice?“ zeptal se Edward. „Bylo to příliš rychlé - nerozuměl jsem tomu. Co bylo - ?“
„Nemůžu vidět!“ vybuchla na něj. „Jacob je skoro tady!“
Rosalie vykročila směrem ke dveřím. „Vypořádám se s - “
„Ne, nech ho vejít,“ řekla Alice rychle, hlas ji stoupal do výšek s každým dalším slovem. Vzala Jaspera za ruku a začala jej tahat k zadním dveřím. „Uvidím lépe, když budu dál taky od Nessie. Musím jít. Opravdu se potřebuji soustředit. Potřebuji vidět vše, co mohu. Musím jít. Pojď Jaspere, není času nazbyt!“
Všichni jsme slyšeli Jacoba na schodech. Alice netrpělivě škubla Jasperovou rukou. Rychle ji následoval, jeho oči byly zmatené, stejně tak jako Edwardovy. Vyřítili se ze dveří do stříbrné noci.
„Pospěšte si!“ křičela na nás. „Musíte je všechny najít!“
„Najít co?“ ptal se Jacob, zavíraje za sebou vstupní dveře. „Kam Alice šla?“
Nikdo neodpověděl; všichni jsme jen zírali.
Jacob setřásl ze svých vlasů vodu a protáhl ruce rukávy košile, oči upřené na Renesmee. „Hej, Bello! Myslel jsem, že už budete touhle dobou pryč...“
Konečně na mě pohlédl, zamrkal a pak jen zíral. Sledovala jsem jeho výraz, jakmile na něj atmosféra v místnosti začala působit. Rychle se podíval dolů, oči doširoka otevřené na tu mokrou skvrnu na podlaze, rozházené růže, kousky vázy. Jeho prsty se chvěly.
„Co?“ zeptal se energicky. „Co se stalo?“
Nevěděla jsem, kde začít. Nikdo jiný taky nebyl schopen najít slova.
Jacob překročil místnost třemi dlouhými kroky a padl na kolena vedle mě a Renesmee. Cítila jsem, jak ten hněv setřásá ze svého těla, jak strach prostupoval dolů jeho pažemi, až do jeho třesoucích se rukou.
„Je v pořádku?“ naléhal, dotýkaje se jejího čela, skláněje hlavu, jak poslouchal její srdce. „Nezahrávej si se mnou, Bello, prosím!“
„Nic není v nepořádku s Renesmee,“ vymáčkla jsem ze sebe, slova se mi zlomila v podivných místech.
„Pak s kým?“
„S námi všimi, Jacobe,“ zašeptala jsem. A v mém hlase to bylo taky - ten zvuk jakoby zevnitř hrobu. „Je po všem. My všichni jsme odsouzeni zemřít.“
Náhledy fotografií ze složky Twilight film