Bydlíme u domorodců
2. 2. 2009
Ráno, hned po probuzení, jsme šli na průzkum okolí. Sotva jsme opustili prostor vesnice, zapadli jsme nad kotníky do bahna. Džungle byla totálně neprostupná a jediná cesta, kterou se dalo jakž takž jít, byla jakási dobytčí stezka. Tam jsme se bořili o něco míň, ale zato do kravinců. Ke všemu se na nás vrhli dotěrné kousavé mouchy a v kombinaci s šíleným parnem se situace stala dramatickou do té míry, že jsme to po dvaceti minutách vzdali. Dočvachtali jsme do vesnice špinaví a poražení. Ostatně džungle jsme měli po krk a tak se nám místní rybář nabídl, že nás odveze na některý z okolních malých opuštěných ostrůvků. To neznělo špatně. Tyto písečné výspy s čepicí kokosových palem vypadaly přesně tak, jak je vidíme na prospektech cestovních kanceláří. Rychle jsme se nasnídali v našem oblíbeném a jediném podniku a hurá na molo. Ještě jsme si vzali něco sušenek, prozřetelně koupených v Singkilu. Samozřejmě taky vodu ze studny a tabletky do ní. Po nezbytném jednání stran ceny jízdného jsme slíbili dohodnutou částku zaplatit večer, až pro nás převozník zase přijede. Člověk nikdy neví. Robinson měl aspoň jeskyni a kozu, kdežto na těchto ostrůvcích nebylo nic kromě palem a písku. Foťáky a cennosti pro jistotu do igelitek a už se vzdalujeme od břehu. Na molu samozřejmě stojí půlka vesnice a všichni vesele mávají. Rád bych věděl, co si o nás myslí. Asi po hodině loďka najede do bílého písku a nad námi se sklánějí štíhlé kmeny palem. Fakt, jako na kalendáři. Zelená, modrá a bílá. Víc barev tady není. Lodník nám ještě vysvětluje, že ostrov patří jejich vesnici, že sem jezdí sklízet kokosové ořechy. Kdyby nás zavezl jinam, mohl by být malér. Nevysvětlil nám sice jaký, ale my jsme za dané situace nestáli o žádný. Než odjel, pochopili jsme, že se ptá, co tam budeme dělat. Když jsme naznačili, že odpočívat, chápavě se usmál a my jsme ho odšťouchli od břehu. Frajersky vybral zatáčku a za chvíli jeho nízká loďka zmizela mezi vlnami.
Postávali jsme v mělké průzračně vodě a najednou jsme si uvědomili, že je vedro k zalknutí. Strčili jsme těch pár našich věcí do stínu a vrhli se do vody. Byla odporně teplá. Dokonce tak moc, že nás to na spálených lýtkách pálilo. Trošku osvěžení se nám dostalo až pěkný kus od břehu, kde se dno svažovalo do modravé hlubiny. Tam taky začaly útesy a podmořský život. Měli jsme sebou taky dvoje potápěčské brýle a teď přišla jejich chvíle. Opravdu se bylo na co dívat. Sasanky, krabi, korály, medúzy a hlavně spousta fantastických ryb. Já jsem znal akorát perutýny, kteří mají v obrovských vějířovitých ploutvích jed podobný kobřímu. Kolem útesů se muselo opatrně, jejich ostré hrany mohli pěkně poranit. Byl jsem ze všeho jako u vytržení. Občas mě napadlo, že kdesi v těch modrých hlubinách jsou určitě žraloci, ale tu myšlenku jsem rychle zaplašil. Modrá obloha, sluníčko a palmy, tady se přece nemůže nic stát. To si nejspíš říkali i někteří z těch, co pak figurovali ve statistikách žraločích útoků.
Tak jsme střídavě šnorchlovali a mezi tím sbírali v písku nejrozmanitější ulity, mušle, lastury, korály, prostě vše, co moře vyvrhlo. Brzy jsme měli každý hromádku úžasných barev a tvarů. V poledne jsme zmožení vedrem plácli sebou do stínu. Mírný vánek vůbec neosvěžoval a slunko sálalo jako horkovzdušná trouba. Jen nezmar Jirka se nějak dostal na jednu z nahnutých palem a srazil pár kokosů. Poměrně pracně jsme se nožem dostali dovnitř a já jsem se těšil na kokosové mléko.Nevím proč, ale měl jsem zafixováno, že je bílé a sladké. Ta čirá tekutina skoro bez chuti mě moc nenadchla. Ale byla chladná a to stačilo. Kol a kolem vzato, odpoledne jsme měli celého ostrova po krk. Jo, mít tak někde klimatizovaný bungalov, v něm ledničku s chladným pitím, kusem uzeného a k tomu český chleba.
Po písku se nedalo skoro přejít a tak jsme se docela těšili, až pro nás přijedou. A navíc na ostrově samí chlapi a žádná dobře rostlá blondýna. Jak trefně poznamenal Jarda, ta by tu v momentě chcípla vedrem.
Navečer pro nás konečně přijela loď a po docela příjemná plavbě v podvečerním vánku, jsme celí zmožení sebou plácli na chladivé rohože našeho „hotelu.“
Veselá příhoda se stala, když jsme další den dohadovali s naší sousedkou, aby nám upekla nějakou buchtu. Měli jsme všichni děsnou chuť na sladké. Zkuste vysvětlit Indonésance, která vám nerozumí, jak se dělá buchta. Nota bene, když ani my jsme o tom neměli moc páru. Ale ona zřejmě byla inteligentnější než my a celkem brzy pochopila. V tom se uprostřed dohadování o ceně přiřítil rozjásaný Jirka. Ten se motal kdesi v okolních bažinách a našel chcíplého, asi dvoumetrového hada. Vítězoslavně s ním praštil mezi nás a tu dámu se slovy, koukejte, co jsem vám přinesl. A tvářil se tak, jako by čekal pochvalu před nastoupenou jednotkou. Ta paní zaječela, vyskočila metr do vzduchu a utekla do baráku. Začali jsme po něm řvát a vykopali ho i s hadem. Ten mimochodem šíleně smrděl. Dámu jsme uklidnili a dokončili obchod. Až večer se vrátil náš těžce uražený vědec a nemohl pochopit, jak jsme mohli dát přednost mizernému žvanci před nádherným exemplářem jakési potvory. Když jsme později žvýkali kupodivu dobrou a celkem zajímavou domorodou buchtu, vzal si sice taky, ale tvářil se, že jeho oblíbené krmné banány (za pár rupií trs) jsou daleko lepší.
Před spaním jsme se ještě rozhodli, že se vrátíme na hlavní ostrov a na pevninu.
Tady chcípnul pes.
okkey
(jarmila, 26. 10. 2013 11:01)