Matrix has me
Ležím rozvalená v rozházených peřinách a zírám na plakát, který zrovna zaujímá čestné místo nad mojí postelí. Tři hlavní postavy z Matrixové trilogie mi upřený pohled oplácejí. Lépe řečeno ne oni, ale jejich brýle. Naštvaně mhouřím oči a přemýšlím co s tím.
Abyste tomu rozuměli, jednou z věcí, které mi opravdu vadí při komunikaci s lidmi, jsou černé sluneční brýle. Znemožňují pohled do očí a tak i přímý kontakt s druhou osobou. Nikdy si pak nemůžete být jistí, na čem vlastně jste.
Ne že bych chtěla s tím plakátem komunikovat, tak zle na tom ještě nejsem, ale někdy prostě jen chcete tomu druhému vidět do tváře. Odhalit, jaké oči se skrývají za těmi tmavými skly. A ruku na srdce, zrovna ty Neovy opravdu stojí za odhalení.
Dál civím na plakát a pokouším se mu ty brýle sundat pohledem. I po minutě a půl usilovného snažení se však setkávám jen s neúspěchem. Tudy cesta nevede.
Vtom mě napadá spásná myšlenka. No jistě! Nápověda je přece přímo v tom filmu.
Když se Neo snaží pohledem ohnout lžíci, ten malý chlapec mu poradí jak na to: „Nesnaž se ohnout lžíci, je to nemožné. Radši se snaž uvědomit si pravdu. Lžíce tu není. Pak pochopíš, že to, co se ohýbá, není lžíce. Jsi to ty sám.“ Jde mu to pak samo. Mělo by to tedy jít samo i mě.
Snažím se svou myšlenku dál rozvést: Lžíce tu není… Samozřejmě! Brýle tu nejsou. A já se musím ohnout? Přece ale nechci ta pitomá skla ohýbat, ale sundat.
A jeje. Znamená to snad, že ze sebe musím taky něco sundat? Zvažuji, kterou část oděvu bych mohla v tuto chvíli postrádat a pak si se smíchem připouštím, že takhle to stejně asi nefunguje.
Ještě chvíli pak plakát pozoruju. Poté, co se přistihnu, jak přemýšlím nad tím, co všechno by se ještě dalo z našeho Vyvoleného sundat, si radši sedám na posteli a snažím se najít si nějakou konstruktivnější činnost.
Rozhlížím se po pokoji, ale do ničeho se mi nechce. Nakonec mi pohled padne na vlastní nohy, konkrétně na součást mého domácího oblečení. Prohlížím si ty červené trenky s králíčkama, jako bych je viděla prvně v životě.
Já vím, červené a s králíčkama? To zní jako něco, co byste si na sebe vzali tak ve třech letech. Tohle jsou ale ve skutečnosti pánské trenýrky a oni již zmiňovaní ušáci nejsou tak nevinní, jak by se na první pohled zdálo. Králičí slečny a mladíci se vesele nahánějí po tkanině spolu s nápisy typu: Kde jsi?, Jsem připravený!, nebo Jdeme na to!.
Ale to, co upoutalo moji pozornost, byla jejich barva. Všichni jsou totiž bílí. Všichni do jednoho. A mě v hlavě okamžitě zabliká zelený nápis na černé obrazovce. Sleduj bílého králíka. Moje mysl přijme s nadšením fakt, že se může vrátit k předchozímu tématu a roztáčí se na plné obrátky. Desítky myšlenek už se rozjíždí každá svým směrem. Jednu si stopnu a vezu se s ní, aniž bych předem věděla, kam mě zavede.
A cíl rozhodně není špatný. Dominuje mu jedna jediná otázka.
Co by se asi tak stalo, kdyby pan Anderson jedny takové králíčkové trenky vlastnil, nebo je měl dokonce na sobě, když mu přišla ona důležitá zpráva od Morphea? Co kdyby odpovědi na své otázky hledal právě v těch obrázcích? Co kdyby klepajícím neotevřel a sledoval třeba toho králíka na skateboardu, který si u rozkroku přidržuje mrkev obrovských rozměrů?
Utvořila jsem si tři samostatné teorie: První – mohl by se stát profesionálním skejťákem. Druhá – mohl by najít smysl života ve vegetariánských jídlech. A třetí – stal by se z něj sexuální bůh.
V každém případě by Morpheus utřel, Sion by zanikl, Trinity by pravděpodobně vstoupila do kláštera a agent Smith by se nakonec sám z nudy zničil.
No, ještě že má Neo lepší vkus ohledně oblékání, jinak bychom přišli o veškerou podívanou. I když možná…
Naposledy si v duchu pohraju s představou té třetí teorie, než si s uzarděním uvědomím hloupost celé téhle úvahy. Jsem ráda, že v pokoji kromě mě nikdo není. Začíná to se mnou jít z kopce, stává se ze mě blázen. Až začnu vidět okolní svět v zelených čísílkách, bude dokonáno. Jedno vím ale jistě už teď – Matrix has me…