Nepotrestaní
Nepotrestaní Rostoucí nezodpovědnost na všech úrovních, táhnoucí se od dob komunismu, není něco, nad čím bychom, pokud se nás to zrovna netýká, mohli mávnout rukou. Naopak, je to právě neschopnost potrestat minulé i přítomné zloděje, podvodníky, tuneláře či politiky, co ničí společenskou funkčnost. „Jakmile není možné účinně potrestat parazity, začnou se lidské skupiny hroutit. Tolerance není na místě,“ tvrdí dr. František Koukolík. Tento náš nejznámější popularizátor vědy se v současné době objevuje na obrazovkách České televize v pětiminutových zamyšleních v rámc
i pořadu Jádro. Jeho myšlenky jsou, zvláště na tak malé ploše, hutné a pádné, o to však davu průměrných méně srozumitelné. Lze jen doufat, že se na tento náročnější pořad dívají především ti, které to zajímá, a kteří jsou schopni nejen slyšet, ale i domýšlet. Protože nic pronikavějšího a realističtějšího u nás nezaznívá.
Neuropatolog Koukolík, autor řady velmi závažných knih (např. Život s deprivanty - Zlo na každý den, Praha, Galén 2001), se v několik částech svého televizního cyklu zamýšlel nad některými posledními objevy, jako jak by se dal vysvětlit např. altruismus, který podle něho může mít hluboké vývojové kořeny. „Mohli to být muži, kdo ve vyvíjejících se lidských skupinách kdysi trestali podrazáky. Může jít o jeden z kořenů altruistického trestání, tohoto tmelu lidských skupin. Altruistickým trestáním mám na mysli chování lidí, kteří trestají podrazáky, i když je to hodně stojí, i když se jich osobně podraz netýkal,“ píše, a vzápětí dodává něco, co bychom si měli zapamatovat všichni: „Jakmile se tato možnost zablokuje, lidská skupina se rozpadne, protože v ní vyhrají paraziti.“ Vždyť to přece známe všichni: když nepotrestáte štěně nebo kotě (třeba jen zvýšením hlasu) hned poté, co udělalo loužičku na koberec (přestože mělo misku se suchým pískem nebo kočkolitem připravenu), později je to zbytečné. A nenaučíte své mazlíčky přizpůsobit se pravidlům života v lidské smečce. Nemožnost dovolat se práva, neschopnost potrestat (klidně jen symbolicky, ale potrestat) bývalé fízly a udavače, aktivní členy StB, bývalé funkcionáře KSČ, ale i nedávné bankéře a jiné tuneláře, zkorumpované úředníky, soudce a policisty, právě tak jako všechny ty zloděje a zlodějíčky na všech úrovních, totiž není jen současná chyba soudního systému a politiků. Jde o to, že malé procento těchto „deprivantů“ postupně ničí celou společnost. A protože nejde jen o „loužičky“, ale o zdravý vývoj celé společnosti, cituji dále a prosím o pozorné pomalé čtení: „Snad každý z nás se během svého života více nebo méně, dříve nebo později, setkal s tvůrci a vykonavateli zla,“ píše jinde (a v pořadu Jádro vyprávěl) dr. F. Koukolík. „Spousta z nich uniká a unikne spravedlnosti. Nejde jen o masové a sériové vrahy plnící masové sdělovací prostředky. Jde o ty politiky, vysoké důstojníky policie, armády a tajných služeb, jimž se říká "lidé toužící po krajní moci". Historickými příklady byli Himmler a Berija. A nedávným příkladem Saddám Hussajn. Jde také o tuneláře, kteří ukradnou tisícům lidí jejich celoživotní úspory. Setkáváme se s nimi na všech úrovních řízení. Mezi právníky, soudci, lékaři, učiteli i mezi knězi. Setkáváme se s nimi v rodinách. Všude, kde jde o moc. Čím se tito lidé odlišují od lidí jiných? V plně vyvinuté podobě tito lidé neznají výčitky a nemají svědomí. Nevědí, co je strach ani úzkost. Jsou suroví a bezcitní. Styl jejich života je parazitní. Jsou patologičtí lháři a geniální manipulátoři. Trvale potřebují podněty zvenčí, jinak se nudí. Jestliže se chovají kriminálně, jsou kriminálně univerzální, to znamená, že se dopouštějí všech druhů zločinů. Obvyklá bývá kriminalita v dětství i v průběhu dospívání.“ Kde jsou příčiny agresivity, násilí, chorobné touhy po moci? Píši o tom již patnáct let a tahle souvislost a schopnost dát si dvě a dvě dohromady stále (nejen odborné) veřejnosti uniká: právě neúcta společnosti k těhotenství a ženám – matkám (rutinní medikalizace porodů), neúcta k zázraku stvoření života (zasahování do procesů vyvíjených evolucí miliony let), školy „jako továrny na poškozené výrobky“, a neschopnost napravit chyby, když už o nich víme (zavírání očí a zatajování informací, které jsou nepříjemné a které popírají dosavadní snahy odborníků) vytvářejí základy pro existenci stále většího počtu těchto podrazáků a deprivantů. Dr. Koukolík přitom předem a rovnou zodpovídá řadu někdy a někde ještě nepoložených otázek: „Za bezcitnost a surovost u chlapců odpovídají geny, na dalším se podepisují odchylky nitroděložního vývoje mozku. Mohou být zapříčiněny například kouřením matek v těhotenství v rozvinutém světě a hladověním matek ve světě rozvojovém. Svůj díl mají také porodní a poporodní poranění mozku. Ale snad ze všeho nejdůležitější je surová, chladná, necitelná, antisociální výchova a život v surovém, chladném, necitelném, antisociálním prostředí. Obecně řečeno nějaký druh deprivace. Proto jsme tyhle lidi nazvali deprivanty. Jejich společným znakem je touha po moci, potřeba moci, taková, že připomíná závislost na drogách. “Čím více a déle budeme před těmito zjištěními zavírat oči (a napadat ty, kteří o nich informují), tím více bude mezi námi deprivantů, a tím delší a složitější bude cesta k nápravě. Protože situace je tak vážná, že si neví rady ani dr. Koukolík: „Existuje proti nim obrana? Na běžné občanské úrovni jediná: Rozlišíte-li takového člověka, poznáte-li ho, pak nevstupujte do kontaktu bez ohledu na jeho nebo její půvaby a movitost. A jestliže už v kontaktu jste, utečte. Nevkládejte, nevysvětlujte, neinvestujte, utečte. Každé jiné řešení vás bude stát daleko víc.“ Rozumíte? Řešením nejsou jen další a nové volby či zezelenání vrcholné či komunální politiky. Opakuji po několikáté a budu opakovat, dokud se věci nezačnou měnit (protože problémy nám přerostly přes hlavu a někde začít musíme): dokud nezměníme způsob, jakým rodíme děti v porodnicích, a jakým je vychováváme a potom „vzděláváme“, naše společnost se bude nadále rozpadat. Opatrný Dr. Koukolík si ale, tak jako politici a „demokratická“ společnost, neví rady: „Co s mocnými deprivanty? Dějiny a současnost ukazují, jak je to těžké. Snad může pomoci výchova ke kritickému myšlení, ale to je krutá práce na celý život, stejně jako výchova k autonomii osobnosti. Možná, že pomůže vývoj nemechanické demokracie, ale to je spíš ideál než skutečnost.“ Jisté je jen to, že všichni ti nepotrestaní nad námi, slušnými, stále víc vyhrávají.