Koníci :-*
Achaltekin
Tento kůň, řadící se k pouštním plemenům, se považuje za jedno z nejstarších a nejčistčích plemen na světě. Máme doklady o jeho chovu z doby před 3000 lety. Byl vyšlechtěn v pouštních oázách Turkménie. Po r. 1921 se chov soustředil na severní svahy Kopetdagu v okolí Ašchabadu. Dnes se chová v Turkmenistánu, Kazachstánu, uzbekistánu a Kyrgizstánu.
Je to štíhlý kůň vysoký asi 154 cm (klisny 152 cm), obvod hrudi měří 167 cm, obvod holeně 18,9 cm. Je nápadný vysoko nasazeným krkem neobvyklé délky a zvláštně nesenou hlavou - huba je nad úrovní kohoutku. Stavba těla se zásadně liší od ostatních plnokrevníků. Má vysoký kohoutek, strmou lopatku, mělký, poměrně úzký hrudní koš a nekorektní postoj nohou. Zadní nohy jsou obvykle šavlovité, přední jsou příliš sblížené. Pouštní původ prozrazuje tenká kůže, lesklá hedvábná srst, řídký hedvábný ohon a hříva. Kštice obvykle chybí, hříva někdy také. Nohy jsou suché, kopyta málá, strmá s velmi pevnou rohovinou. Zbarvení je ryzé, hnědé, plavé, vzácně bílé nebo černé. Srst má typicky kovový lesk. Je to neobyčejně vytrvalý, skromný a houževnatý kůň s dlouhou životností, ale s tvrdou, ohnivou povahou, těžko ovladatelný. Má drobný, tvrdý klus, zato cval je nádherně plynulý, bez otřesů a houpání, nemá na světě obdoby. Osvědčuje se na dlouhých tratích, méně už v drezurních a skokových soutěžích. Posloužil ke zlepšení chovu mnoha středoasijských plmen. Přikřížením anglického plnokrevníka získává lepší povahu a chody, ale ztrácí původní ráz. Nyní je chován i v ČR.
zajímavosti: Achaltekinci jsou proslulí oddaností svému jezdci - což nás nepřekvapí, je-li pravdivý příběh o turkmenském způsobu výchovy koně. Podle pověsti byli mladí koně chováni odděleně v jámách nebo ohradách. Všichni na ně házeli kameny kromě majitele. Jen ten s nimi nakládal laskavě a krmil je. Tak se koně naučili důvěřovat pouze jednomu člověku a bát se všech ostatních. To mohlo mít za následek někdy problematickou povahu tohoto plemene.
Quarter - Americký honácký kůň
Jedno z nejstarších amerických plemen se začalo chovat na počátku 17. století ve Virginii, kam se dováželi koně španělští, berberští a jiní orientálci a křížili se s různými anglickými plemeny. Plnokrevník tedy ještě neexistoval. Brzy se zde vyvinul mohutně stavěný, svalnatý kůň, zdatný a velmi rychlý. Pracoval na polích i při dopravě dřeva, tahal povozy a pod sedlem se osvědčoval zvláště při práci s dobytkem. Ve volných chvílích pak bavil své majitele dostihem na čtvrt míle; podle toho dostal název quarter. Díky svým kvalitám se rozšířil po celém území USA a jako kovbojský kůň se stal nejpopulárnějším na světě. Jeho plemenná kniha má také největší počet zápisů. Quarter se kromě USA chová v dalších 40 státech všech kontinentů.
Sprinter mezi koňmi dosahuje výšky v kohoutku 145 až 163 cm a vyniká mohutnou plecí i zádí. Tělo je nejširší v místech kolenního kloubu. Krk je dosti dlouhý, pružný, nesmí být obloukovitý ani mít tukový hřeben. Kohoutek je vysoký a posunutý dozadu, hřeben silný, krátký, záď široká a hluboká. Velké oči na poměrně krátké hlavě stojí daleko od sebe, uši jsou pohyblivé. Hlava nasedá na krk v úhlu 45°. Žuchvy nesmějí být široké. Kupodivu štíhlé nohy jsou suché, čisté, mají velmi kvalitní klouby a krátké spěnky. Povolená je každá čistá barva, nejoblíbenější jsou ryzáci. Původně všestranný kůň se stal specialitou pro práci s dobytkem, protože má úžasný smysl pro rovnováhu, obratnost a cit se zacházení se zvířaty. Dnes se předvádí při rodeu a stále soutěží na krátkých tratích. Je to oblíbený kůň pro terénní a rekreační jízdy.
Zde jsou ještě odlišné názvy znaků quarterů na hlavě a nohách.
Americký název | Český překlad | Americký název | Český překlad |
Star | Hvězda | Heel | Bílá patka |
Stripe | Nosní pruh | Coronet | Korunka |
Snip | Slinka | Pastern | Spěnka |
Blaze | Lysina | Half-Pastern | Poloviční spěnka |
Blad face | Lucerna | Ankle | Spěnkový kloub |
/ | / | Stocking | Podkolenka |
/ | / | Halfstocking | Ponožka |
Někteří významní quarteři
WIMPY
|
KING
|
DOC BAR
|
LEO
|
Koně, které znáte z televize
PLAIN JUSTIN BAR jako CISCO
Tanec s vlky (Dances With Wolves) po boku Kevina Costnera |
DOCS KEEPIN TIME jako BLACK BEAUTY
Černý krasavec (Black Beauty) |
HIGHTOWER jako PILGRIM
Zaříkávač koní (The Horse Whisperer) po boku Roberta Redforda |
RAMBO ROMAN jako RIMROCK Zaříkávač koní (The Horse Whisperer)
po boku Roberta Redforda |
Americký klusák
Původním zakladatelem tohoto plemene byl anglický plnokrevník Messenger, dovezený do Severní Ameriky r. 1788. Do chovu pak byli zařazeni i holandští klusáci, norfolkové (hřebec Bellfonder) a několik arabů. Plemeno značně ovlivnili i kanadští mimochodníci. V USA se totiž jinochod u klusáků cení daleko více než tzv. diagonální, tj. obvyklý chod. K nejvýznamnějším chovaným hřebcům patřil Hambletonian 10, narozený r. 1849, který sice nikdy v zápřeži nezávodil, ale měl ideální stavbu těla; potomci ji po něm spolehlivě dědili. V r. 1879 se začal užívat název standardbred, protože bylo rozhodnuto, že do plemenné knihy může být zapsán pouze kůň, který dosáhne na jednu míli předepsaného času: u normálních klusáků to byly 2 minuty a 30 sekund, u mimochodníků 2 minuty a 25 sekund. Díky tomuto výběru jsou američtí klusáci nejrychlejší na světě.
Americký klusák je nižší a delší než anglický, má poněkud hrubší hlavu, kohoutek nižší než záď, plec bezvadně a neobyčejně silně stavěnou a přestavenou záď mohutně osvalenou. Nohy jsou pevné a kopyta "ocelově tvrdá". Velikost se pohybuje kolem 155 cm, obvod hrudi měří asi 180 cm a obvod metakarpu je 19,5 - 20,5 dm. Hmotnost těla nemá přesáhnout 500 kg. Chod je velmi přímý, dlouhý a vydatný. Povoleny jsou všechny čisté barvy, nejčastěji se vyskytují hnědáci, vraníci a ryzáci. Americký klusák je kůň ryze sportovní. V Americe je klusácký sport neobyčejně oblíbený a tito koně se vyvářejí do celého světa; využívají se k zvyšování rychlosti jiných klusáckých plemen. V chovu se vše podřizuje výkonu, exteriér není při posuzování koně významný.
Andaluský kůň/ Pura Raza Espaňola (P.R.E.)
Domovem tohoto vznosného koně jsou jižní oblasti španělska, hlavně Andalusie, kde byly středisky chovu Sevilla, Córdoba a Jerez de la Frontera. Španělsko bylo odedávna domovem koní jak dovážených z východního Středomoří, tak původních plemen. Také germánské kmeny Vandalů, Vizigótů a Alamanů prosluly v raném středověku chovem koní. Na tomto základě vzniklo po invazi muslimů zvláštní plemeno, andaluský kůň. V první vlně se do Španělska dostali hlavně berbeři, později maurové dováželi i vysoce ušlechtilé araby.
Andaluský kůň měří kolem 155 cm, může být i o 5 cm vyšší. Má výraznou hlavu, často s lehkým klabonosem, velké oči a pěkně utvářené uši. Silný, lehce klenutý krk s hřebenem je hrdě nesený, mohutné plece jsou kvalitní, hrudník hluboký, hřbet a bedra silné. Záď je oblá, ocas nízko nasazený, nohy čisté a štíhlé, s perfektními klouby. Hříva a ohon jsou přirozeně zvlněné, bohaté a dlouhé. Zbarvení je většinou bílé s příměsí jiné barvy, často s tmavou hřívou.
Appaloosa
Jako většina amerických plemen, která mají delší historii, je i appaloosa potomkem dovezených koní Španěly v době dobývání Střední a Jížní Ameriky. Tyto koně ovšem ovlivnily buď tvrdé místní podmínky, nebo cílevědomý chov. U appaloosy se uplatnilo obojí. Nápadně zbarvený koník zdědil sklon ke skvrnitosti po španělských předcích, ale v podstatě je dílem indiánských chovatelů kmene Nez Percés. Ti žili v severovýchodním Oregonu, jihovýchodním Washingtonu a v Idahu. Obývali údolí řek včetně říčky Palouse, vlévající se do Hadí řeky (Snake river). Podle nevelké řeky dostala jméno okolní krajina i kůň. Díky pečlivému výběru indiánů vznikl otužilý, všestranný typ koně s velmi dobrou povahou. Po šestidenní bitve r. 1877 však byli Nezpercéové vyhnáni do malé rezervace v Idahu a museli chov koní omezit. Plemeno zachránili teprve v r. 1938 nadšení chovatelé z městečka Moscow.
Typickým znakem appaloosy jsou výrazné oči, jejichž duhovku dokola obklopuje dobře viditelné bělmo. Pokožka na chřípí a kolem genitálu je nepravidelně černobíle skvrnitá; skvrny musejí být drobné. Hříva a ohon jsou neobvykle krátké a řídké, tvrdá kopyta jsou obyčejně černobíle pruhovaná. Nezpercéové koně nekovali. Appaloosa je vysoká 144 až 154 cm, zřídka více. Hlava má rovný profil a nápadně pohyblivé uši, krk je dlouhý, obloukovitý, hřbet rovný, trup dobře osvalený, nohy poměrně krátké. Původní typ byl všetranný jezdecký kůň a nosič, dnes je appaloosa žádána jako dobytkářský kůň a pro rekreační i terénní ježdění.
Zbarvení appaloosy
Nejnápadnějším znakem, jímž se appaloosa liší od všech amerických plemen, bylo její neobvyklé skvrnité zbarvení, které se příliš často nevyskytovalo ani u španělských koní. Zprvu zřejmě převládaly drobné skvrnky, v Evropě označované jako tygr. V tomto případě jsou skvrny na bílém podkladě rozeseté víceméně pravidelně po celém těle. Toto zbarvení možná zdědil právě po appaloose americký pony. Později se však zbarvení měnilo, přibývalo ploch smíšené srsti a appaloosa se stávala výjimečnou. Vyhranilo se šest typů základního zbarvení. První tři jsou koně s podkladem jednobarevným, ať bělouši, hnědáci či ryzáci. Na jejich srsti jsou víceméně pravidelně rozptýleny skvrnky, dost nepravidelné u tygra, který se u appaloosy nazývá leopard. Skvrny jsou i na hlavě a na nohách až ke kopytu. Negativem je snowflake (sněhová vločka) nebo frost (jinovatka), drobné bílé kvítky na tmavém podkladě po celém těle. Poměrně vzácným zbarvením je raindrops (dešťové kapky); velké skvrny kapkovitého tvaru jsou rozmístěny hlavně na trupu koně, hlava a nohy jsou bílé. Základem dalších třech typů jsou tmaví koně se světlou zadní částí hřbetu a světlou zádí. Toto zbarvení se nazývá blanket (deka). Jednobarevná deka je bez dalšího označení. Deka s velkými skvrnymi je spotted blanket, prakticky nejoblíbenější typ. Nejsložitější typ blanketu je dark foreparts, kdy jsou na světlé zádi velké tmavé skvrny, kdežto tmavý předek může být drobně světle i tmavě skvrnitý.
Některé významné appaloosy
JOKER B
|
ABSAROKEE SUNSET
|
MIGHTY BRIGHT
|
PRINCE PLAUDIT
|
GOER
|
/
|
/
|
Arab
Přesné údaje o původu araba neexistují. Nepodařilo se ani prokázat, že by kdy na Arabském poloostrově žili divocí koně. Předpokládá se, že arab je potomkem koní dovezených ze starověké Persie nebo z okolních zemí. Prokazují to společné znaky s Kaspickým ponym a íránskými plemeny. Přibližně od 18. století př. n. l. chovali tyto koně beduíni. Až do 7. století n. l. se tito ušlechtilí pouštní koně chovali jen v Arábii a v blízkém okolí. Teprve s expanzí islámu se rozšířili do severní Afriky, západní Evropy a do jižní poloviny Asie. Tito kvalitní koně pak ovlivnili většinu ostatních plemen.
Arab se od jiných koní odlišuje stavbou kostry. Má jen 16 párů žeber, 5 bederních a 16 ocasních obratlů. Proto má kratší, jen jemně prohnutý hřbet, rovný kříž a vysoko nesený ocas. Krátká a jemná hlava má prohnutý (štičí) profil, mezi očima vyklenutý. Mimořádnou pohyblivost hlavy zaručuje "mitbach", pozvolné napojování hlavy na hrdlo. Krk je dlouhý, elegantně prohnutý, hříva a ohon jsou hedvábné. Štíhlé, dlouhé suché nohy mají bezvadné klouby, šikmé spěnky bez rousu a pěkně utvářená, zdravá a tvrdá kopyta. Kůže araba je velmi tenká, srst nízká, jemná a hladká. Chřípí je neobyčejně jemné, nozdry otevřené. Výška je povolena od 144 do 152 cm, může být i menší. Závisí totiž na původu, zejména na klimatu oblasti, odkud kůň pochází, a na kvalitě pastvy. Přílišná výška a hrubá stavba je pro araba největší vadou. Arab je výhradně jezdecký kůň, rychlý, vytrvalý, tvrdý, skromný a odolný. Má vynikající chody, zejména plavný, plynulý cval. Také jeho povaha je při ohnivém temperamentu výborná. Je pochopitelné, že se právě arab zasloužil o zlepšení nebo i vznik mnoha sportovních plemen. Čistokrevní arabi se podle arabské tradice dělí do pěti skupin podle pěti posvátných klisen Muhammadových. Za nejušlechtilejší se považuje typ Kuhaylan. Ač to znamená "černá antilopa", převládající zbarvení je hnědé. Saklaví je typ vynikající krásou a elegancí, vyznačuje se bílou barvou. Méně úhledný, kostnatý Muniqui vyniká rychlostí a vytrvalostí a dospívá nejrychleji z arabů. Většinou jsou to ryzáci. Hamdani jsou nejmohutnější, klidní a mírní vytrvalci. Také příslušníci skupiny Hadban jsou mohutnější, ale jsou velmi rychlí.
Araby si oblíbil Napoleon. Jeho oblíbencem byl kůň Marengo, na kterém jel i do své poslední bitvy u Waterloo (1815). Napoleon dával přednost běloušům a měl vlastní chov bílých arabů. Velmi se zaslužil o zařazení arabů do národních francouzských chovů.
Berberský kůň
Berber pochází ze severní Afriky, z Maroka, Alžírska a Tuniska. Pravděpodobně je potomkem starověkých numidských koní, kteří sedlali už Kartaginci. Tito pouštní koně nebyli potomky divokých předků, kteří podle některých odborníků přešli z Iberského poloostrova v předhistorických dobách, ale směsí domácích koní z Egypta, Fénicie, Řecka a snad i ze Španělska, odkud přišli na konci starověku s Vandaly. Od 8. století n. l. se křížili s araby, ale přesto si uchovali původní znaky. Vyváželi se do západní Evropy a stali se předky koní andaluských.
Mimořádně skromný a odolný berber má úzkou lebku s výrazným klabonosem, poměrně krátký, silný krk, velmi silný hřbet s poněkud vyvýšeným křížem, strmou záď a nízko nasazený ocas. Ploché plece jsou někdy i strmé, ale pohyb je přesto dobrý. Původní horský typ, používaný elitní spahijskou jízdou, měří v kohoutku 145-155 cm, pobřežní araboberber je 155-165 cm vysoký. Hrudník bývá dostatečně hluboký, nohy dlouhé a silné, i když ne vždy bezvadné, spěnky bývají strmé. Holeň má obvod 18-52 cm. Původně byli berbeři vraníci, tmaví hnědáci nebo hnědáci, po přikřížení arabů se objevili i bělouši. Berber je velmi rychlý a vytrvalý, má dobrou, učenlivou povahu a je ovladatelný, odvážný a tvrdý. Je to typický kůň pouštních a horských kočovníků, a proto dokáže žít z nepatrného množství málo hodnotné píce a přitom celý den chodit pod sedlem. Výborně snáší vedro, nevadí mu střelba ani hluk a má lepší orientační smysl než jiní koně. Je vytrvalý v těžkém terénu.
Bretaňský kůň / Breton
Je to středně těžký chladnokrevník, pocházející ze severozápadní Francie, z Bretaně. Jeho předkové byli neúhlední, huňatí koně dost těžkopádné postavy, některé jejich rysy se zachovaly i u Bretona. Původně se v Bretani chovalo více typů koní, např. mimochodníci, jízdní kůň corlay, víceúčelový jízdní i tažný kůň, z něhož se později vyvinul populární bretaňský "postier" a konečně těžký tažný kůň. Dnes už mimochodníci vymizeli, zušlechtěný corlay je na vymření, a tak se uchoval jen výborný klusák - Breton poštovní a těžký tažný kůň, ovlivněný percheronem.
Breton je dost nízký, měří 152 až 165 cm, má nápadně velkou, těžkou a hranatou hlavu s rovným profilem, malýma, nízko nasazenýma ušima s velkými otevřenými nozdrami. Nápadně krátký krk je klenutý, velmi silný a strmě nasazený na pleci. Má mohutný hřeben a velmi hustou a zvlněnou hřívu. Trup je mohutný, krátký, celkově čtvercový, přestože má breton dost krátké nohy. Velká kopyta jsou dobře utvářená, tvrdá. Rous na silných nohách je malý nebo chybí. Srst je velmi hustá a v zimě poměrně dlouhá, takže kůň dobře snáší nepříznivé počasí. Ocas tohoto plemene se krátí na nepatrný pahýlek, ačkoli se u jiných chladnokrevníků přistřihují jen žíně nebo se ohon zaplétá. Bretoni se chovají ve smíšeném zbarvení (nevybělující bělouši, nejčastěji červení nebo modří), jako ryzáci se světlou hřívou nebo hnědáci. Vraníci jsou výjimkou. Bílé znaky nejsou vítány. Kůň má výbornou povahu a vzdor těžkopádnému vzhledu je velmi pohyblivý. Hodí se zejména pro zemědělské práce.
Camargský kůň
Zajímavý bílý kůň z delty Rhôny je nejvýraznějším představitelem volně žijících koní, kteří nejsou skutečnými divokými koňmi, ale ani vyšlechtěným plemenem. Tito koně nepochybně pocházejí z předků, kteří byli domácími koňmi. Avšak život ve volné přírodě a bezprostřední působení tvrdých podn´mínek natolik ovlivnily jejich vzhled a povahu, že se už nepodobají svým zdomácnělým předkům a v mnohém se vrátili ke způsobu života divokých koní. ˇ6ivot ve stálém nebezpečí a často i v nepřízni podnebí jim dodal mimořádné vlastnosti, které člověk velmi oceňuje. O stádech koní žijících v oblasti Camargue na západ od ústí Rhôny na jihu Francie máme zprávy už od starověku. Základem stáda byli nepochybně koně místního původu, chovaní Kelty. Brzy se k nim přiřadili uprchlíci z římských táborů ve válce galské a z kupeckých karavan. Po pádu říše římské a po arabské invazi se uplatnili koně berberského původu a v následujících staletích nejrůznější další prvky. To všechno se však rozplynulo v úžasně vyváženém a krutými podmínkami prověřeném celku. V r. 1928 byla pro tyto koně vyhlášena rezervace o rozloze 150 km čterečních. V deltě Rhôny se koně chovají polodivoce ve stádech o 40 až 50 zvířatech, zvaných manadas. Přírůstky se každoročně označují výžehem.
Camargský kůň má "barvu mořské pěny", je to bělouš s jemnou srstí a bohatou hřívou i ohonem. Je 135 až 145 cm vysoký s dost hrubým profilem, občas se objevuje i mírný klabonos. Hlava je dosti dlouhá a pěkná, dojem kazí velmi silné žuchvy. Oči jsou velké a výrazné, krátké uši velmi pohyblivé. Krátký krk nasedá na strmé plece, kohoutek je plochý, hrudník velmi hluboký, hřbet a bedra jsou nápadně silná. Záď je svalnatá a silná, ocas nízko nasazený, kopyta jsou široká, přizpůsobena pohybu v bažinatém terénu; zpravidla se nekovou. Kůň má vrozené vlohy k práci s býky, kteří se chovají k zápasům. Dnes slouží i k rekreační jízdě turistů.
Connemarský kůň / Connemara
Je to jediné ryze irské plemeno a pochází za západního Irska, z oblasti zvané Chonnacht, anglicky Connaught, starším jménem Connemara. Jeho předky byli poníci podobní highlandským, po ztroskotání španělského loďstva Armada v r. 1588 křížení s berbery a andalusany, kteří se z lodí zachránili. Výsledkem byl dnes již vymřelý irský hobby. Ten se dále křížil s dovezenými araby a s menšími plnokrevníky, a tak vznikl z původního houževnatého poníka velmi elegantní jezdecký pony. Začátkem tohoto století byl connemara ohrožen vyhynutím, a proto se v r. 1923 ustavila společnost chovatelů tohoto plemene v Irsku a v r. 1947 také v Anglii. Plemenná kniha však vznikla dřív, první zápis (Cannon Ball) je z r. 1904.
Connemara měří 132 až 145 cm a je velmi souladný. Má malou hlavu s rovným profilem, velkýma výraznýma očima a krátkými vztyčenými boltci. Krk je mimořádně dlouhý a elegantní, plec správně utvářená a kohoutek dost výrazný. Má stavbu vynikajícího jezdeckého koně a skokana. Štíhlé suché nohy mají obvod holení 17 až 20 cm. Velmi hluboký trup celkový vzhled neruší. Zbarvení bylo původně plavé, dnes převládají bělouši různých typů, povolena je i smíšená srst (rezaví bělouši), ne však strakatá. Vzácnější jsou vraníci a hnědáci. Povaha je poddajná. Odedávna sloužil jako jezdecký kůň a soumar, byl mimořádně otužilý a skromný. Dnes pracuje v zemědělství a jako jízdní kůň pro děti i dospělé. Křížením s plnokrevníky se získávají závodní koně pro crosscountry a skokové soutěže. Přispěl ke vzniku irského huntera.
Český teplokrevník
Až do počátku 19 století se v Čechách uplatňovala v chovu teplokrevných koní španělská a neapolská plemena; teprve později se objevili angličtí plnokrevníci. Teplokrevníci se stali přikřížením anglické krve příliš lehkými a nevhodnými pro běžnou práci, a proto museli ustoupit chladnokrevníkům, kteří přejali hlavní úkoly v zemědělství a dopravě. Změnu pak způsobila armáda, která začala pro potřeby kavalerie dovážet anglonormany, hannoverské, oldemburské, východofríské hřebce i koně jiných teplokrevných plemen. Po roce 1918 se dováželi především oldemburští hřebci, ale nespnili očekávání, a proto se chov začal doplňovat anglickými plnokrevníky i polokrevníky. Výběrem z tohoto složitého souboru vznikl český teplokrevník, přičemž se ustálila řada linií.
Je to statný kůň, v kohoutku měří 170-175 cm, obvod hrudi měří asi 200 cm, obvod holeně 22-23 cm. Hmotnost těla přesahuje 600 kg. Dost těžká hlava je úhledná, krk mohutný a svalnatý, vysoko nesený, kohoutek málo výrazný, hřbet široký a dosti dlouhý stejně jako záď. Mohutné nohy mají výrazné klouby, krátkou spěnku a kopyta někdy příliš plochá s nepříliš tvrdou rohovinou. Přední nohy bývají někdy svázané. Hříva a ohon jsou dosti husté, zaplétají se. Běžně se vyskytují hnědáci a ryzáci, ostatní barvy jsou vzácné. Při úpravě srsti se často na zádi vytvářejí kartáčované šachovnice. Je to kvalitní pracovní kůň, vhodný jak k jízdě, zejména rekreační a terénní, tak k lehčí práci v zemědělství a lesnictví. Je učenlivý, ovladatelný, ochotný a vytrvalý.
Daleský pony
Tento originální severoanglický pony pochází z Yorkshiru, z východních svahů Pennin. Odedávna je známý silou a spolehlivostí. Jako soumaři nosili tito koníci až 100 kg těžká břemena, pracovali v uhelných dolech i v dopravě. Chov ovlivnil proslulý klusák, velšský kob jménem Comet, po němž mají dodnes tito poníci vynikající klus. Do chovu byli zavedeni i clydesdalové, ale jejich vliv již vymizel. V roce 1950 byl daleský pony blízko vymření, zachránili ho předpoklady pro jízdní turistiku a terénní jízdu.
Je 140 až 144 cm vysoký, tedy o poznání vyšší než jeho blízký příbuzný fell. Většinou je to vraník nebo tmavý hnědák. Dosti dlouhá hlava je mezi očima široká a má pohyblivé chřípí a malé zahrocené uši. Hříva a ohon jsou velmi bohaté, na nohách je dlouhý a hustý rous, zčásti kryjící i kopyto. Ty jsou dědictvím po těžším západním koni, který se považuje za předka chladnokrevníků. Tato prodloužená srst může být buď jen na patce, nebo může krýt celou spěnku i dolní část holení. Stavba je robustní, hřbet poněkud delší, záď mohutná a svalnatá, působí dojmem velké síly. Bílé znaky, které prozrazují vliv clydesdala, jsou nežádoucí. Povolena je jen malá bílá hvězda na hlavě a bílá korunka nebo patka na nohách. Povahy je klidné, vnímavé, snadno se ovládá. Byl to vynikající pracovní kůň, skromný, vytrvalý, ochotný a na svou velikost mimořádně silný. Vyniká taky dobrým zdravím a odolností, což ho předurčuje k jízdní turistice i na dlouhých trasách. Proto slouží hlavně k rekreačním cestám.
Dartmoorský pony
Původní neušlechtilý koník z dartmoorských blat, příbuzní vyhynulým anglickým poníkům různých typů, byl zušlechtěn klusáky, kobi, velši, arabi i malými plnokrevníky. Z původně nevzhledného, ale otužilého pracovníka vznikl jezdecký pony. V letech 1941-43 byli na vyhynutí, registrovaní byli jen dva hřebci a 12 klisen. Byl však zachráněn a dnes je to oblíbený sportovní kůň.
Je nejvýše 124 cm vysoký a má velmi souladnou stavbu těla. Hlava je malá, jemná, s malými, velmi pohyblivými boltci. Krk je dlouhý a silný, plec výborná a bedra i zadní nohy velmi dobré. Chod je dlouhý, nízký a úsporný. Zbarvením jsou hnědáci nebo vraníci. Kdysi pracovní kůň dnes slouží pouze jako jezdecký. Zvlášť výkonní jsou kříženci s anglickým plnokrevníkem.
Exmoorský pony
Tento koník je považován za nejstarší britské plemeno a za potomka proslulých keltských koní, kteří v době římské nadvlády tahali válečné vozy. Nekteří odborníci ho dokonce považují za nejčistšího potomka tarpana. Proti ostatním plemenům koní má jednu zvláštnost - sedmou stoličku. Exmoor žil po staletí izolovaně ve stelnojmené oblasti na poloostrově Cornwall v jihozápadní Anglii. V této pahorkatině přežívá i tuhé zimy s množstvím sněhu. Exmoorská blata jsou národním parkem a exmoorský pony se tam chová čistokrevně. V 19. století se toto plemeno "zlepšovalo" španělskou krví, ale stopy tohoto vlivu již vymizely.
Je to nevysoký v kohoutku 115 až 125 cm vysoký pony hnědé nebo plavé barvy s typickou moučnou hubou, tj. malé světlé, skoro bílé chřípí a brada, nozdry jsou naopak tmavé. Někdy se světlá barva objevuje i na břiše a na vnitřní straně stehen. Koník má hezkou hlavu s vystupujícíma "žabíma" očima a s krátkými, tlustými boltci. Krk je krátký a silný, hrudník hluboký, hřbet bedra a záď mohutné a oblé. Suché nohy jsou čisté, holeně krátké, kopyta pěkná a tvrdá. Nosní dutiny má prodloužené, hřívu a ohon bohaté a chody výborné. Je to dobrý skokan. Čistokrevný exmoorský pony žije volně na blatech, jen jednou ročně se koně schánějí ke značkování a kontrole. Hříbata se označují výžehem ve tvaru hvězdy a číslem. Poníci chovaní mimo národní park se osvědčují jako jezdečtí koně pro děti. Jsou velmi inteligentní. V chovu se ovšem jejich původní ráz stírá a je nutno ho stále osvěžovat originálními poníky, aby si uchovali nepromokavou srst a další znaky.
Falabella
Toto miniaturní plemeno je výsledkem soukromé iniciativy. Argentinský chovatel Julio Caesar Falabella, majitel statku Recreo de Roca, vyšlechtil na základě shetlandských ponyů a velmi malého plnokrevníka plemeno, které vypadá jako miniatura velkého koně. Přesný původ těchto koní nebyl nikdy zveřejněn, ale je jisté, že se na jejich vzniku podílela příbuzenská plemenitba.
Výška falabelly nesmí v kohoutku přesahovat 76 cm, menší jedinci jsou cennější. Hlava nemá mít typické znaky poníka a má být přiměřená k tělu. Krk bývá dostatečně dlouhý, plec silná, ale záď slabší. Zadní nohy mívají sblížená hlezna, přední někdy náběh k „modlení“, holeně se poněkud rozbíhají. Kopyta jsou úhledná, dosti tvrdá, často se však objevuje náběh k těsnému, tj. příliš úzkému kopytu. Srst je hedvábná, bez podsady, hříva a ohon jsou nápadně bohaté a husté. Na spěnkách nesmí být ani náznak rousu. Odolnost těchto koníků je menší než u poníků, a proto potřebují soustavnou péči a v chovu velkou důslednost při odstraňování dědičných vad. U těchto minikoní jsou povoleny všechny typy zbarvení kromě strakáčů. V poslední době je nejžádanější zbarvení typu appaloosa, zejména spotted blanket, leopard a dark foreparts. Povahově je falabella velmi příjemná a inteligentní. Koník o hmotnosti kolem 20 kg se přirozeně neuplatní jako jezdecký kůň ani pro malé děti. Používá se v lehkém zápřahu do vozíků, které slouží spíše jako hračky. Jinak je to společenské plemeno, chované jako pet (mazlíček), po narození váží 6 kg. Potřebuje teplé ustájení.
Fellský pony
Předky fellského poníka bili nepochybně drobní koně severského typu, chovaní už Kelty. Ti byli poměrně brzy ovlivněni černým fríským chladnokrevníkem, kterého údajně dovezli do Británie již římané. Ovšem i ve středověku se zušlechtění frísové dováželi do všech zemí severní Evropy. Později do chovu zasáhl již vymřelý galloway, rychlý skotský kůň. Patrně po něm zdědil fellský pony příslovečnou tvrdost, rychlost a skvělý klus.
Standard klade důraz především na konstituci a pracovní schopnosti. Přesto má pony malou, poměrně ušlechtilou a úhlednou hlavu s rovným profilem a velkými nozdrami a jemné žuchvy. Krk je poměrně dlouhý, hlava vysoko nesená. Plec je kvalitní, se šikmou lopatkou, trup svalnatý s dobře klenutými žebry a silnými bedry. Záď je poněkud skloněná, ohon bohatý, dobře nesený, hříva je hustá a kštice bohatá, nepřistřihují se. Silné nohy mají na spěnkách a holeních bohatý jemný rous. Obvod holeně nemá mít méně než 20 cm. Okrouhlá kopyta mají tvrdou modročernou rohovinu. Fellští poníci jsou většinou vraníci nebo tmaví hnědáci, zřídka bělouši. Bílé znaky jsou nežádoucí. Výška nesmí přesáhnout 143 cm. Fellští poníci mají živou povahu, jsou učenliví a ovladatelní. Vynikající je hladký klus, jímž urazí bez zastávky desítky mil. Zvlášť se oceňuje jejich vytrvalost a neúnavnost v práci i pod sedlem. Jejich domov, Cumberland a Westmoreland, jsou kraje neschůdné, a proto byli soumary a jezdeckými koňmi. Dnes se osvědčují i v lehkém tahu a jejich kříženci jsou vyhledávanými jezdeckými koňmi.