Děsivé léto
„A co ti to udělá?“ vykřikla jsem naštvaně a vyčítavě se podívala na kamarádku Nelu, kterou jsem už půl hodiny přemlouvala, aby se mnou jela na letní tábor. „No tak já si to rozmyslím, asi jo…,“ odpověděla mi po dlouhém přemýšlení Nela. Obě jsme se po různém debatování a domlouvání, co si vezmeme s sebou na letní tábor, odebraly do svých domovů a těšily jsme se na očekávané léto. Když se tábor, o kterém jsme si nedávno s Nelou povídaly, blížil, Nela byla čím dál víc nervóznější. Tajila mi totiž důvod, kvůli kterému se tak dlouho rozmýšlela, jestli pojede, nebo ne. Když se šla jednoho rána Nela podívat znovu, již potřetí, na dopis, který jí přišel jako pozvánka na tábor, znovu se pleskla do čela a vykřikla: „Sakra“! To je fakticky už dneska!“ Nervózně vyběhla do svého pokojíku a šla si zkontrolovat zabalený kufr. Zatímco Nela kontrolovala své věci, já jsem v klidu snídala croissant s čokoládou a kakao. Představovala jsem si, co všechno můžu s Nelou na táboře zažít. Poté jsem jela na sraz k autobusu. Celá cesta na tábor dopadla překvapivě dobře. Minulý rok nám totiž praskla pneumatika a předminulý rok nám došel benzín a museli jsme autobus deset metrů tlačit.
Letos ta cesta ale opravdu dopadla až podezřele dobře, myslela jsem si v duchu. Když jsme dorazili na tábor, ubytovala jsem se s Nelou ve stanu, protože chatky byly všechny už obsazené. Nám to ale nevadilo, protože ve stanu se dá zažít mnohem více legrace. Po vybalování jsme se šli seznámit s novými členy, mezi které patřila i Nela.
Po únavném dni jsme se šly s Nelou umýt a potom si lehnout. Nešťastné překvapení nás čekalo, když jsme usínaly. Respektive potkalo Nelu. Nela se náhle rozbrečela a pod závojem slz se mi svěřila, že si doma zapomněla svého milovaného medvídka. Odpověděla jsem jí, že to nevadí, a půjčila jsem jí svého plyšového pejska. Když se už nepříjemný zvuk brečení utišil, malá ručička na hodinách přeskočila desítku a praktikanti zatroubili, aby oznámili večerku.
V noci se však v našem stanu ozval jekot. Byl to jekot Nely. Bylo asi půl třetí ráno a Nela se v upoceném pyžamu probudila. Její sen byl asi děsivý, uvědomila jsem si, když mě vzbudila. Potom jsme zase obě usnuly. Ráno se mnou šla Nela na snídani a přes den jsme všichni hráli spoustu her a soutěží. Když se večer chýlilo k desáté hodině, uložili jsme se do svých postelí a usnuly. V noci znovu Nela vyjekla a probudila se. Mě to opět vzbudilo a dovolila jsem Nele, aby si šla na zbytek noci lehnout ke mně. Spokojeně jsme usnuly a ráno jsme Nelu poprosila, aby mi ty sny řekla. Nela tedy začala s vyprávěním: „Oba jsou v podstatě stejný a začínají na louce. Byla jsem tam sama a čekala na vás. Nikde jste nebyli, a tak jsem se vydala přímo po té divné louce. Uprostřed jsem něco zahlédla. Šla jsem tedy blíž. Okamžitě jsem začala vyřvávat na celé kolo, protože tam ležel ten můj medvídek. Když jsem ho ale zvedla, proměnil se asi na 300x většího, zařval a ukousnul mi nohu. V tom druhém snu ruku. To by ale nebylo tak děsný, mně se totiž doma zdálo, že si toho medvídka zapomenu a že se pak na tý louce propadnu! Nad tou dírou se pak ukáže ten velikej medvídek a jen zamává a zasměje se. V těch snech, co se mi zdály tady, mě vždycky ke konci tvůj hlas jen upozornil, abych na tu louku nechodila. To je vše.“ „Hustý…“ to bylo to jediný, co ze mě po dokončení vypravování vypadlo.
Asi za pět minut si nás zavolal oddílový vedoucí a rozhodl, že je škoda být zalezlí vevnitř, a tak jsme šli na louku dělat rozcvičku a hrát nějaký hry. Náhle ale Nela vykřikla a běžela vpřed. Já jsem si za chvíli všimla, že na louce leží medvídek. Stačila jsem už jen říct: „Nelo! Nechoď na tu louku!“…