Vlečka do Vráta
Je úterní ráno a já stojím s našim slévárenským hektorem na budějckým ranžíru se štrůdlem kočárů do Škodovky na konci vlaku, několik prázdných vagónů Es pro šrot a dva plošiňáky se dřevem, co mi voní hned za mašinou. Minutová rafička je kousek za osmou hodinou, Slunce už dávno nahřívá koleje přede mnou a já jen čekám až budu mít povolení k odjezdu na tuhle vcelku rušnou a rozvětvenou vlečku. Konečně jsem se dočkal podívat se zase na tuto malou „lokálku“. Kolega, co zde pravidelně obsluhuje, je nemocný a já jako náhradník ze slévárny dnes vezmu šichtu za něj.
Kdepak, člověk jen připraví mašinu před směnou, dojede si pro náklad a hned má hlad jak vlk. Ještě že jsem si po cestě do práce koupil dva rohlíky a sýr. No jo, zlatá Pramenka. Vezmu rohlík mezi zuby a přece jen mi to nedá a jdu ještě zkontrolovat mašinu a taky pozdravit starého známého kolegu, co právě přijel vedle mě se sergejem. Sotva slezu schody, dostanu odjezd. Vracím se tedy zpět do své kuchyně a vyjíždím.
Pomalu se sunu na viadukt, schválně zkusím spočítat auta. Jedna dvě avie, raz dva tři stodesítky, jedna Zástava a Fiat a v dálce se řítí dvanácettrojka. Hm, dneska je docela provoz. Dostávám se na malý mostek za hlavním viaduktem, který je už součástí mojí pracovní vlečky, lehce sjíždím dolů do pravotočivé zatáčky minu dvě návěsti – první pro vjezd, druhá pro výjezd a už mi to začíná …
… jedna vlečka vlevo zpět do smaltovny, mostek přes Dobrovodský potok a vlečka vpravo vpřed do mlékárny. Dneska nakládají, takže zítra to nejspíš odvezem. Po sto metrech je vlečka vlevo zpět jakoby zezadu ke smaltovně. Ani nevim, kam to vede, vrata jsou věčně zavřená a přes vysoký plechový plot, za nímž stojí hradba stromů, není vidět.
Dál šplhám lehce do vršku podél dřevěného skladu, podjedu potrubí do mlékáren, kde hned za ním výhybka větví vlečku vlevo vpřed do podniku Igla. Vrata jsou taky zavřená ani v rozkazu nemám, že by chtěli obsluhu.
Mírná pravotočivá zatáčka s rovinkou na konci mě přivádí k přejezdu. Návěstidlo před ním mě pouští dál, minu druhé pro odjezd k nádraží, dřevěný sloup elektrického vedení 24, stáčím se doleva a před sebou mám dlouhou rovinku.
Tak po 200 metrech ty dvě rovnoběžné linie přerušuje vlečka vpravo zpět ke skladům. Čtyřnápravové zetky, co tam přivezl kolega, se sotva vejdou k rampám a schovávají přede mnou rušný provoz vykládky, proto se sunu dál k mostku přes bažinec. Z dálky jsem už zahlédl návěst, která mě očekává před přejezdem, cirka 100 metrů od tý bažiny. Za silnicí mě výhybka odvádí esíčkem do mého podniku. Vrata mám otevřená a projedu kolem boudy našich posunovačů. „Kluci, vezu vám tu další kočáry“. Očividně jsou ze mě nadšený, protože jsem je akorát otrhl od svačiny a navíc ani nevím, kam ty vagóny postavíme. Je tu zkrátka moc plno a to tu máme celkem slušnej „ranžír“. Jak na to koukám, tak šest kolejí a to nepočítám ještě kusý. Mezi wapkama z teplárny zahlídnu naší remízu, před kterou se vyhřívá prasátko a druhý hektor před svojí dnešní prací ve zdejším rozlehlém areálu. Sotva zastavím, přiběhl Franta, naše obsluha váhy, maže výhybky a je věčně zapálenej pro práci. „Tentokrát tě musím zklamat, vezu to prázdný, teplárna má asi pro dnešek dost, jinak bych ti to tam už přistavil.“ Vlečka teplárny je napojená na naše mininádraží a má tady odstaveno plno vagónu, co zítra vezu na budějckej ranžír, protože kolega bude marodit asi celý týden. „Ták chlapi, jsem odvěšenej?“ Mává, takže jo a já jedu dál, abych se druhou kolejí mohl pozpátku vrátit stejným esíčkem na hlavní tepnu vlečky.
Zajíždím až za návěst, která mě stejně v zápětí pouští dál, abych mohl dovézt na místo určení zbytek nákladu. Hned míjim odbočku vpravo zpět, která vede za plotem zpět k přejezdu, a na které asi rok stojí cisterna v kopřivách. Jen ať si jí tu nechají, já mam před sebou další odbočku, tentokrát do Belisu vedoucí rovněž vpravo zpět. Jenže mě zajímá až ta třetí na stejné straně taky dozadu. Zajedu dál a čekám na povel k vjezdu do areálu kovošrotu, kde nechám ty prázdné Es. Zařadím zpět a pomaličku už popojíždím samospádem z kopce, ovšem již přes přehozenou výhybku. Ve fabrice se jim to tu větví ještě hodně, ale já zajíždím pod vysoký mostový jeřáb, kam chtějí přistavit zmiňované vagóny. Odpojeno, proto se chystám opustit kovošrot. Sunu se zpět k jeho bráně, před kterou jsem si až teď všiml váhy, která je solidně obsypaná kovovou drtí.
S přehledem zdolávám mírný kopeček s navoněným dřívím v zádech a lehkým zvednutím ruky zdravím vrátného dřevozávodu, který mi běží otevřít cestu pro plošiňáky s jejich materiálem. Pod malý mostový jeřáb dřevařů se musí jet vlevo zpět od směru příjezdu, ale musím zajet až k poslední odbočce této vlečky, vedoucí vpravo zpět do panelárny. Zařazeno, postaveno na místo, odpojeno. Vyjíždím tedy zpět na hlavní kolej. Přemýšlím, jestli tudy někdy pojedu přes Lišov až do Třeboně. Plány jsou, určitě se brzy dočkám, ale to tu teda bude provoz ...
Alois ze slejvárny
PS: Doufám, že vyprávění je čtivější než obyčejný popis. Ovšem řadu věcí jsem odhadl či domyslel (kromě současného stavu trati). Zda slévárenský hektor obsluhoval i ostatní vlečky nebo jaká tam byla frekvence pohybu můžete nechat na mé a své fantazii nebo mě někdo pověřenější a znalejší místních poměrů doufám doplní, např. do komentáře pod článkem. Díky za pochopení