O lásce, štěstí a přátelství

Vivere pulcherrimum duxi
(Žít je ta nekrásnější věc na světě)
Cicero

Když byl syrákúský tyran Dionýsios u Sparťanů na obědě, prohlásil, že mu ta černá polévka, která byla hlavním chodem, vůbec nechutnala. Na to mu řekl kuchař, který onu polévku vařil: „Tomu se vůbec nedivím, vždyť jí chybělo koření.“ „Jaképak?“ ptal se Dionýsios. „Námaha při lovu, pot, běh k řece Erótu, hlad, žízeň – to jsou totiž věci, jimiž se koření sparťanská hostina.“

Lidský život je jako železo, které se opotřebovává, jestliže je užíváš, a které stráví rez, jestliže je neužíváš.
Cato u Gellia

Musíme si uvědomit, že naše potíže nejsou zaviněny místem, ale námi samými, jestliže nemáme sílu, abychom vše snášeli, a nedokážeme se vyrovnat ani s prací, ani s potěšením, ani se sebou samými, vlastně vůbec s ničím, trvá-li to je trochu déle. Některé lidi to dohnalo k se sebevraždě. Protože se přes věčné měnění plánů točili stále v stejném kruhu a znemožnili si jakoukoli novotu, začal je mrzet život a celý svět a ozvalo se v nich to, co se nutně musí ozvat v nevyléčitelném požitkáři: „Jak dlouho bude všechno stále stejné!“

Nelze žít příjemně, jestliže se nežije moudře, čestně a spravedlivě, a nelze žít moudře, čestně a spravedlivě, jestliže se nežije příjemně.
Epikuros u Cicerona

Lidský život se podobá denní stráži a jeho trvání je jako jeden den. Jen vyhlédneme ke světlu, a už odevzdáváme heslo dalším, kteří přicházejí po nás.
Antifon u Stobaia

Já jsem pro to, abychom se napili. Je nesporné, že víno zavlažuje duši a přitom uspává každé trápení, tak jako mandragora uspává lidi, a probouzí veselou náladu, tak jako olej oživuje oheň. Mně se zdá, že s lidským tělem je to jako s rostlinami. Když božstvo rostliny příliš štědře napájí, nemohou stát vzpřímeně a řádně dýchat. Když pak pijí podle chuti, rostou rovně jako svíce, kvetou a nasazují plody. A s námi je to stejné. Když do sebe budeme lít víno v jednom kuse jako do sudu, budou brzy vratké tělo i rozum a nebudeme schopni ani dechu popadnout, natož pak promluvit rozumné slovo. Kdežto když nám budou číšníci podávat víno často, ale v malých pohárcích jako rosičku, abych se jednou taky vyjadřoval poeticky jako Gorgiás, stoupne nám sice také do hlavy, ale nebude to žádné násilí, spíš takové povzbuzování, které nás přivede do povznesené nálady.
Sokratés u Xenofónta

Zdaleka ne zanedbatelné starosti mohou pramenit z úzkostlivého přetvařování a ze snahy, aby tě nikdo neviděl takového, jaký jsi doopravdy. To je případ lidí, jejichž život je samé pokrytectví a komedie. Takoví lidé se stále kontrolují, protože nechtějí být přistiženi v jiné roli, než jakou hrají; a to je pro ně nepřetržitým zdrojem trampot. Nikdy si neodpočineme od starostí, jestliže si myslíme, že kdykoli se na nás někdo podívá, už nás hodnotí. Stane se přece mnohé, co nás proti naší vůli odhalí, a i v případě, že taková péče o sebe samého má dobré výsledky, přece není život těch, kteří žijí se škraboškou na tváři, příjemný ani bezstarostný.
Seneca

Je třeba být k duši ohleduplný a dopřát jí klid, který by jí byl potravou a posilněním. Je také třeba procházet se po volné přírodě, aby pobyt pod širým nebem a na čerstvém vzduchu podnítil a zvýšil duševní činnost. Někdy dodá novou sílu projížďka, cestování a pobyt v jiném prostředí, stejně i bohatší oběd a nějaký ten doušek navíc. Občas je možno dojít až k povznesené náladě, ne ovšem abychom se v ní utopili, ale jen trochu namočili. Ta totiž dokáže odplavit starosti, sáhnout člověku hluboko do duše a léčit smutek tak jako některé nemoci. Vynálezce vína nebyl nazván Liber-Uvolnitel podle tvůrce jazyka, ale proto, že uvolňuje duši z otročení starostem, osvobozuje a povzbuzuje ji a dodává jí odvahu ke každému podnikání. Nesmí se ovšem pít často, aby se pití nezměnilo v zlozvyk. Někdy však je přece jen třeba nechat se ovládnout bujností a rozmarností a na chvilku odsunout smutnou střízlivost. Musíme přece věřit řeckému básníkovi, který říká, že „někdy je příjemné ztratit i rozum“, i Platónovi, že „marně klepe na bránu poezie, kdo je úplně při smyslech“. A Aristoteles ví, že „každý génius má v sobě trochu šílenství.“
Seneca

Bojí se někdo proměny? Což se může něco stát bez proměny? Což je vesmírné přírodě něco milejšího a příjemnějšího? A ty sám: můžeš vykoupat, aniž by se proměnilo dříví? Můžeš se živit, aniž se přeměnily pokrmy? Může se bez proměny vůbec uskutečnit cokoli prospěšného? Neznáváš tedy, že páve tak i tvoje přeměna je cosi stejného a že je vesmírná příroda stejně potřebuje?
Marcus Aurelius

Co nám osladit může nejvíc život,
drahý Juliem to jsou tyhle věci:
jmění bez dření, pěkně poděděné,
stále planoucí krb, kus vděčné půdy,
málo závazků, pří a svatý pokoj,
tělo zhýčkané, docela však zdravé,
moudrá upřímnost, přítel stejných sklonů,
prostá hostina, vlídné pohostinství,
noc, v níž „utopíš“ starost, ne však rozum,
družka ne zrovna vážná, přitom slušná,
spánek ukracující noční chmury…
Tím se spokoj, čím jsi, a více nechtěj,
dne pak smrti si nepřej, též se neboj!
Martialis

Moudrého neděsí smrt, která nad námi visí každý den, neboť naše osudy jsou nejisté, a pro krátkost života nemůže být nikdy daleko. Vždyť který věk je dlouhý? Nebo co je vůbec pro člověka dlouhé? Aristoteles píše, že se u řeky Hypanis, která se vlévá z evropské strany do Černého moře, rodí jacísi drobní tvorové, kteří žijí jediný den. Který z nich tedy zemře odpoledne, zemře v pokročilém věku, a když k tomu dojde při západu slunce, může se mluvit o sešlosti stářím, zvlášť kdyby to bylo v době slunovratu. Srovnej náš nejdelší věk s věčností, zjistíš, že tu jsme stejně krátkou dobu, jako oni tvorečkové.
Cicero

Když filosof Anaxágoras umíral v Lampsaku, ptali se přátelé, zda ho mají odvézt domů do Klazomen, kdyby se s ním něco stalo. Anaxágoras odmítl: „To vůbec není třeba, vždyť je to do podsvětí stejně daleko.
Cicero

Když se lampsačtí předáci Anaxagory ptali, jaké je jeho poslední přání, požádal prý je, aby si každý rok v den jeho odchodu ze společnosti živých směli chlapci celý den hrát. Toto přání bylo splněno.
Diogenes Laertios

Mezi úkoly statečnosti dva jsou největší: pohrdání smrtí a pohrdání bolestí. Oba musíme splnit, chceme-li mít účast na mužnosti, nebo spíše chceme-li být muži.
Cicero

Žádná smrt není trpčí než otroctví.
Héliodóros

Vivere est cogitare.
Žít znamená myslit.
Cicero

Ale připusťme i to, že smrt lidi připravuje o dobré. Je tedy nutné připustit i to, že mrtví postrádají příjemnosti života, a to že je neštěstí? Důslednost jistě vyžaduje, aby tak mluvili. Může však postrádat něco ten, kdo není? Smutné je totiž samo slovo „postrádat“, protože navozuje představy: měl-nemá, pohřešuje, shání, potřebuje. To jsou myslím nevýhody toho, kdo něco postrádá. Člověk postrádá zrak – je zlé být slepý; postrádá děti – je zlé nemít rodinu. To platí o živých, avšak nikdo z mrtvých nepostrádá nejen příjemnosti života, ale ani samotný život. Mluvím o mrtvých, kteří neexistují: a postrádáme snad my, kteří žijeme, rohy nebo peří? Kdo by mohl říct něco takového? Jistě nikdo. A proč? Protože když nemáš věci, které se ti nehodí ani svým užitím, ani svou podstatou, nepostrádáš je, i když cítíš, že je nemáš. Na tom je třeba trvat a znova a znova se k tomu vracet, když se potvrdilo to, o čem nemůžeme pochybovat, jestliže je duše smrtelná: smrt přináší tak naprostou zkázu, že nezůstane ani nejmenší stopa po vnímání.
Cicero

Zemře-li mladý člověk, připadá mi to, jako když je plamen uhašen proudem vody, kdežto smrt starce, to je, jako když oheň dohoří a hasne sám od sebe, bez násilí. A tak jako jablka, dokud jsou ještě nezralá, dají se jen s obtíží ze stromu utrhnout, kdežto ta, jež dozrála v žáru slunce, sama spadnou, právě tak mladé lidi připravuje o život násilí, staré zralost. A tato zralost je mi tak příjemná, že čím víc se blížím smrti, tím víc se mi zdá, jako bych viděl na obzoru zemi a měl po dlouhé plavbě konečně připlout do přístavu.
Cicero

Z nás lidí žádnému se bolest nevyhne
a nemoc. Mnozí musí děti pochovat
a nové zplodit zas. Smrt všem je určena.
To lidstvu zbytečně zlou úzkost přináší.
Zem do země se vrátit musí. Život všech
jak klasy požne smrt. Tak Nutnost poroučí.
Eurípidés (podle Ciceronova překladu úryvku ze ztracené tragédie Hypsipylé)

Ve školních přednáškách jsou často citovány soudy nesmrtelných bohů o smrti, a to ne vymyšlené, ale podle Hérodota a četných jiných autorů. Především jsou oslavováni Kleobis a Buton, synové jedné kněžky z Argu. Pověst je známá. Podle předpisu měla kněžka jet v den slavnostní oběti na voze do svatyně ležící dost daleko od města; když dlouho nepřicházeli s potahem, tu oni jinoši, které jsem právě jmenoval, svlékli šat, natřeli si těla olejem a zapřáhli se do vozu. Tak byla kněžka dovezena do svatyně na voze taženém jejími syny, a jak se vypravuje, modlila se k bohyni, aby synům za jejich lásku dala to, co může bůh dát člověku největšího. Pak se jinoši zúčastnili s matkou hostiny a ráno je našli mrtvé. Stejnou prosbu prý vyslovili Trofónios a Agamédés. Když dostavěli v Delfech chrám zasvěcený Apollónovi, pomodlili se k bohu a požádali o odměnu za práci a námahu; nechtěli něco malého, nejmenovali však nic určitého, ale to, co by bylo pro člověka nejlepší. Apollón jim naznačil , že jim to dá třetího dne, a třetího dne za svítání byli oba nalezeni mrtví. Říkají, že tak chtěl dát najevo svůj soud bůh, a to ten bůh, kterému ostatní bozi dovolili, aby spíš než všichni ostatní oznamoval božskou vůli. Uvádí se také jedna historka o Silénovi. Je zapsáno, že ho chytil Midás a on že dal králi, jako odměnu za propuštění toto ponaučení: pro člověka je daleko nejlepší nenarodit se a na druhém místě zemřít co nejdřív.
Cicero

Nemo me lacrimis decoret nec funera fletu faxit. Cur? Volito virus per ora virum.
Nikdo mě nemusí slzami ctít a pohřbívat s pláčem. Proč? Když o mně muži hovoří, žiji přec dál.
Ennius

Aequam servere mentem
Zachovat klidnou mysl.
Horatius

Jestliže vážnější nemoci těla dovedou překazit příjemnost života, tím spíš ji musí překazit nemoci duše, k nimž patří touha po bohatství, slávě, panování, po rozkoších těla, návaly sklíčenosti, omrzelosti a zármutku, které hlodají v duši a moří ji starostmi.
Cicero

Jestliže někomu otrok rozbije pohár, hned máš pohotově omluvu: „To se stává.“ Nezapomeň se však chovat při rozbití svého poháru stejně, jako když se rozbije cizí. A stejně si počínej i v důležitějších věcech. Jestliže někomu zemřelo dítě nebo žena, každý řekne: „Tak to už mezi lidmi chodí.“ Když však někomu zemře jeho vlastní dítě, hned naříká: „Já ubohý!“ Bylo by však dobré vzpomenout v takové chvíli, co si myslíme, když slyšíme, že se totéž stalo někomu jinému.
Epiktétos

Rozum má v sobě něco nádherného a velkolepého, přizpůsobeného spíš k poroučení než k poslouchání, něco, co pokládá veškerý lidský úděl nejen za snesitelný, ale dokonce i za lehký, něco ušlechtilého, co se ničeho nebojí, před nikým neustupuje a je stále přemožitelné.
Cicero

Tak jako nemůže být šťastná obec při rozkolu a dům při nesvornosti pánů, stejně tak i duch, který je v rozporu sám se sebou, jak se v něm sváří protichůdné snahy a tužby, nemůže okusit ani v té nejmenší částce pravou rozkoš.
Cicero

Jednoho dne se jeden Athéňan zlobil, protože kohosi pozdravil a tem mu na pozdrav nepoděkoval. „To je k smíchu,“ řekl mu na to Sokrates, „kdybys byl potkal někoho se znetvořeným tělem, nebylo tě to rozčilovalo, a teď jsi dopálený, žes narazil na člověka s trochu hrubší duší!“
Xenofon

Makedonský král Filippos si přál, aby jeho počínání nebylo pyšné a povýšené, a proto mu každý den jeden z otroků musil připomínat, že je člověk. A tak každého rána, dřív než vyšel ven nebo dřív než k němu někdo vstoupil, sluha na něho třikrát zavolal: „Filipe, jsi člověk!“

Nehněvat se, to prozrazuje někdy spíš duševní netečnost než vážnou povahu, avšak držet na uzdě své city a svůj jazyk když jsi rozhněván, nebo i mlčet a mít ve své moci svá duševní hnutí a své rozrušení, to svědčí o nevšedních schopnostech, když už ne o dokonalé moudrosti.
Cicero

Není prospěšné všechno vidět a všechno slyšet. Mnohá nespravedlnost se tě nedotkne, když o ní nevíš.  Nechceš se hněvat? Nebuď zvědavý. Kdo pátrá, co se o něm řeklo, zneklidňuje sám sebe. Některých věcí je třeba si nevšímat, jiným se usmát, jiné prominout. Je mnoho způsobů, jak se ubránit vzniku hněvu. Mnoho věci se dá obrátit v žert. Sókrátés prý jednou, když dostal pěstí do hlavy, neřekl více než toto: „Je to nepříjemné, když člověk neví, kdy by měl vyjít s přilbou na hlavě..“

Filosof Athénodóros poznal, že Augustovi stačí málo k podráždění a že by v takové chvíli mohl vydat nějaké neuvážené rozhodnutí, a proto mu radil, aby si přeříkal všech čtyřiadvacet písmen řecké abecedy, jakmile ucítí, že se v něm probouzí hněv. Tím odvede pozornost jinam a tím krátkým odkladem také nával hněvu ochabne.
Aurelius Victor

Hněv je krátkodobější šílenství.
Seneca

Když dopadne nějaká rána znenadání, je k neunesení, kdežto to, co jsi předvídal, sneseš snáze. V prvním případě je rozum zachvácený strachem ochromen, v druhém si člověk zvykne a může rozumně uvažovat.
Héliodóros

Duch musí mít oddech, po odpočinku je lepší a bystřejší. Tak jako polím nesmí být každý rok ukládána povinnost, aby plodila obilí, neboť nikdy nepřerušena plodnost je vyčerpá, právě tak nepřetržitá práce zlomí rozběh ducha.
Seneca

Alexander Veliký napsal národům Řecka, aby ho veřejnými výnosy uznali za boha. Každý národ mu vzdal úctu jiným způsobem. Sparťané vydali výnos tohoto znění: „Protože Alexander chce být bohem, nechť je bohem.“ Tak pověstnou spartskou přímostí a stručností usvědčili Alexandra ze ztráty rozumu

My Řekové jsme byli bohy obdařeni zachovávat ve všem míru. Díky této uměřenosti jasně vidíme, jak rozmanitým zvířatům podléhá lidský život, a proto soudíme, že nikdo nesmí být pyšný na to, co má právě teď, a obdivovat se lidskému štěstí, dokud se může změnit. Za šťastného pokládáme jen toho, komu bohové dovolili prožít život šťastně až do konce. Štěstí člověka ještě žijícího a vystaveného útokům osudu je stejně nejisté a pochybné jako vítězství a odměna závodníka dokud zápas ještě probíhá.
Solón u Plútarcha

Když spatřil jeden Athéňan, jak Aisópos
si s dětmi hraje o ořechy, zůstal stát
a smál se, jak by blázna zřel. Když Aisópos,
jenž raději se smál, než terčem smíchu byl,
si toho všim´, luk povolil a položil
a dí: „Co učili jsem, vylož, mudrci!“
Lidé se sběhli. On se dlouho namáhá,
však smysl hádanky mu stále uniká.
Nakonec vzdá se. Mudrc, který vyhrálo, dí:
„Luk stále napjatý ti praskne brzičko.
Když povolíš ho, poslouží ti kdykoli.
Tak duchu nutno občas dopřát trochu hry,
pak bude zase schopen uvažovat líp.“
Phaedrus

Agere considerate pluris es quam cogitare prudenter.
Rozvážně jednat má vyšší cenu než jenom rozumně myslit.
Cicero

Hoc volo, sic iubeo
Tak to chci, tak poroučím.
Iuvenalis

Filosofie ze mne udělala člověka, kterého může tyran Klearchos dát spoutat, kterému může provést to nejhorší, a přesto ze mne nikdy nebude mít otroka. Nikdy se mu totiž nepodaří podmanit si mou duši, na níž jediné záleží, zda budu svobodný člověk, nebo jen otrok, kdežto tělo je vždy hříčkou různých náhod.
Chión z Héraklie

Gnaeus Piso byl prost mnoha nectností, byl ale nerozvážný a zaměňoval pevnost za tvrdohlavost. Jednou dál rozhněván vést na popravu vojáka zadajnou vraždu jiného vojáka, protože s ním vyšel z tábora a vrátil se sám. Odsouzenec žádal, aby byla poprava oddálena a aby se pátralo po zmizelém, byl však Pistonem odmítnut. A tak byl odvezen před tábor a už nastavoval šíji, když tu se znenadání objevil jeho druh, považovaný za zabitého. Centurio velící popravě poručil katovi zastrčit meč do pochvy. Oba kamarádi se objímali, seběhlo se celé vojsko a s velkou radostí je vedlo k Pisonovi. Ten si pln vzteku sedl na soudcovský stolec a rozkázal vést oba na smrt a spolu s nimi i centuriona, který přivedl odsouzeného vojáka zpátky. Zdůvodnění tohoto rozsudku znělo: „Tebe dávám popravit proto, že už jsi byl odsouzen, tebe proto, že jsi byl příčinou odsouzení svého druha, a tebe proto, že jsi neuposlechl rozkazu svého velitele k popravě.“ Jak důmyslný hněv, když vymýšlí, čím ospravedlnit své jednání.
Seneca

Zálibo v páchání zla, jak velký půvab máš pro lidi špatné a drzé, kdykoli je trest daleko a nastoupí místo něho volnost!
Cicero

Je chválena duševní síla jakéhosi římského občana Pompeia. Ten byl jednou jako vyslanec zajat ilyrským králem Gentiem, a když z něho král chtěl vynutit prozrazení plánů senátu, Pompeius přistrčil prst k hořící svítilně a upálil si ho. Pohled na takovou schopnost snášet bolest zbavil krále naděje, že by Pompeius něco prozradil, kdyby byl mučen, a současně v něm vyvolal velkou touhu ucházet se o přátelství římského národa.
Valerije Maximus

Pohodlný život a lehko získané požitky ani nepřinášejí tělu prospěch, jak to potvrdí každý učitel tělocviku, ani nevštípí duši nějaké hodnotné vědomosti. Naproti tomu vytrvalá námaha nás připravuje k ušlechtilým a dobrým činům, jak tvrdí mudrci.
Sokrates u Xenofónta

Simónidés Themistokleovi sliboval umění jak si zdokonalit paměť, a ten ho takto odmítl: „Dal bych přednost umění jak zapomenout, neboť si pamatuji, i co nechci, a nemohu zapomenout, co chci.“
Cicero

Paetovu manželku Arrii rodina velmi bedlivě střežila, protože se zdálo, že se rozhodla zemřít, když ztratila víru že by manžel mohl být zachráněn. Poznala to a řekla jim: „Stejně nic nesvedete. Můžete totiž způsobit, že zemru ošklivou smrtí, ale nemůžete mi zabránit, abych zemřela.“ Jak to vyslovila, vyskočila z křesla, s velkou prudkostí vrazila hlavou do stěny a zhroutila se. Když přišla k sobě, promluvila: „Už jsem vám říkala, že když mi nedovolíte snadnou cestu k smrti, najdu si jinou, ať už je jak chce tvrdá.“
Plinius

Dověděli jsme se, že nefarský filosof Stilpón byl člověk velmi bystrý a ve své době velmi oblíbený. Jeho nejbližší přátelé o něm píší, že měl od přírody velký sklon k pití a ženám, ale nepíší to, aby ho pohaněli, naopak spíš k jeho chvále. Ukazují totiž, že díky studiu filosofie tak přemohl a zkrotil svou povahu náchylnou k necnostem, že ho nikdy nikdo neviděl opilého a že na něm nikdy nikdo nezpozoroval ani stopu chlípnosti.
Cicero

Neexistuje nic, co by nezmohla houževnatá činnost a usilovná a svědomitá péče.
Seneca

Být spojen s mocným dává málo jistoty. Že pravdu mám, to tato bajka dosvědčí
Šly kráva, koza, ovce, jež zná křivdu snést,
když v spojenectví se lvem na lov do lesa.
Když ulovili obrovského jelena,
lev kořist rozdělil a takto promluvil:
„Já první část si vezmu, protože jsem král,
tu druhou přiřknete mi, že jsem statečný,
a třetí připadne mi, že mám více sil,
kdo sáhne po čtvrté, ten špatně dopadne.“
Tak ničemnost si celou kořist odnesla.
Phaedrus

Každý boj s láskou je předem prohraný.
Héliodóros

Jak by se lidé spojení vzájemnou láskou neměli dívat jeden na druhého s potěšením, rozmlouvat spolu přátelsky, důvěřovat a důvěru sklízet, pečovat jeden o druhého, mít radost, když se druhému vede dobře, a být smutní, když na druhého dopadne nějaká rána osudu, trávit spolu šťastné chvíle, když se těší dobrému zdraví, být spolu ještě častěji, když jeden onemocní, a jsou-li od sebe vzdáleni, mít o sebe větší starost, než když jsou pohromadě? Nepatří tohle všechno ke kouzlům lásky? Takovéhle počínání jim činí lásku drahou a dokážou se z ní těšit až do stáří.
Xenofón

Ti, kteří jsou posedlí láskou, nejsou schopni pochopit, že by se měli o něco starat víc než o lásku. Je opravdu těžké najít nějakou naději nebo starost, která by byla sladší než starost o milovanou osobu, a není ani snadné najít tvrdší trest, než je odloučení od miláčka, když nastane povinnost.
Xenofón

Tvrdošíjný odpor dokáže vystupňovat nápor mocné vášně, kdežto ústupné slovo, které vyjde vstříc přáním, ztlumí první spalující výbuch a sladkostí slibu uspí prudkost touhy. Lidé, kteří neznají jemnost lásky, považují slib za první důkaz citu a na základě slibu se domnívají, že už vyhráli, nechávají se ukolébat nadějemi.

Láska u nešťastně milujících působí, že pokládají za bolestné, co ostatním lidem nepůsobí útrapy, šťastné pak nutí chválit i věci nehodné zalíbení.
Platón

Milostný styk těší daleko víc, je-li spojen s oddanou láskou. Ne v požitcích, které jsou kdykoli po ruce, ale v požitcích, v něž se teprve doufá, spočívá hlavní půvab milostné touhy. Je to stejné, jako když někdo pije bez žízně. Právě tak, kdo neví nic o lásce, neví nic o nejsladších radostech milostného styku.
Xenofón

Nic nepodporuje vzplanutí lásky tolik jako polibek, neboť nevede k ukojení a vyvolává sladké naděje.
Xenofón

S požitkem z tělesné lásky je spojen pocit nasycení a proto láska k mladému milenci se nezbytně přejí stejně jako jídlo. Naproti tomu láska duševní je čistá a nedá se nikdy dosyta ukojit. Z toho ovšem nevyplývá, že by byla připravena o půvaby Afrodítiny.
Xenofón

Nullus dolor est, quem non longinquitas temporis minuat ac molliat
Neexistuje bolest, kterou by průběh času nezmenšil a nezmírnil.
Sulpicius

Snášet zlé, toť osud lidský.
Eurípidés

Když později císař Marcus Aurelius oplakával smrt svého vychovatele, snažili se ho dvořané přesvědčit, že už by měl s tímto projevováním lásky přestat. A tu jim řekl císař Antoninus Pius: „Dovolte mu, aby byl člověkem. Ani filosofie, ani vládní moc nezbavuje člověka citu.“
Julius Capitolinus

Je celý život člověka pln bolestí,
a strasti konce nemají.
Eurípídés

Xenofón, Sókratův žák, který se mu výmluvností velmi přiblížil, přinášel právě slavnostní oběť, když přišla zpráva, že starší z jeho dvou synů, Gryllos, padl v bitvě u Mantinele. Xenofón se domníval, že nesmí přerušit obřad, který začal, a tak se spokojil jen tím, že odložil věnec z hlavy. Po skončení obřadu se vyptával, jak jeho syn zemřel. Když uslyšel, že ztratil život, protože velmi statečně bojoval, položil si znovu věnec na hlavu a dovolával se bohů, jímž obětoval, aby mu dosvědčili, že jeho radost nad synovou statečností je větší než bolest nad jeho smrtí. Nechat se zdolat bolestí považoval za smutnější než samu porážku, která byla oznámena.
Valerius Maximus

Co sám sis zavinil, to bolí nejvíce.
Sofokles

Je mnoho takových, kteří prolévají slzy jen proto, aby je ukázali, a když není žádný divák, mají vždy oči suché. Jsou přesvědčeni, že by bylo hanba neplakat ve chvíli, kdy všichni pláčou. Zlozvyk závislý na cizím mínění se zakořenil tak hluboko, že i bolest, cit nejpřirozenější, přechází v přetvářku.
Seneca

Bezohledné oznámení pohromy má v sobě něco lidumilného, neboť zasáhne duši do živého, ale umožní jí rychlejší překonání bolesti a současně uspíší její zhojení.
Héliodóros

Vzpomínka na bolest, která je za námi a před kterou jsme již bezpečni, má v sobě kus potěšení. Pro druhé, kteří sami nic nepříjemného nezažili a jen se bez bolesti dívají na cizí neštěstí, je příjemný už sám soucit.
Cicero

„Ničil agis, dolor! Quamvis sis moletus, numquam te esse confiteor malum.“
„Nic nezmůžeš, bolesti! I když jsi obtížná, přece nikdy neprohlásím, že jsi zlem!“
Cicero

Nejlepší není život nejdelší, ale nejmravnější, krásu nelze vidět v délce časového trvání, ale v ctnosti a vhodné uměřenosti.
Plútarchos

 Toužíš-li, aby se o tobě dobře mluvilo, uč se sám dobře mluvit a správně jednat, tak totiž budeš mít dobrou pověst.
Stobaios

Opravdová a moudrá velikost ducha soudí, že čest spočívá v činech, ne ve slávě. Kdo je závislý na úsudku nezkušeného davu, nemůže být počítán mezi velké muže.
Cicero

Co činit je nehezké, i říkat je nehezké.
Sofokles

Ať děláme cokoli, má nám záležet na tom, co děláme, ne na tom, zda nás někdo vidí.
Cicero

Cílem statečných a moudrých mužů nejsou obvykle odměny za správné jednání, ale správné jednání samo o sobě.
Cicero

Když si císař Titus jednou při večeři uvědomil, že za celý den neudělal pro nikoho nic dobrého, pronesl onen pamětihodný výrok, který je po zásluze chválen: „Přátelé, ztratil jsem de.“
Suetonius

Dobrý skutek na špatném místě považuji za špatný skutek.
Ennius

Dobrý skutek nespočívá v tom, co se udělá nebo co se dá, ale v úmyslu dělajícího nebo dávajícího. Úmysl je totiž to, co dobrým skutkům dává cenu. A tak si nás někdy víc zaváže ten, kdo dal málo, ale učinil to s ušlechtilostí, kdo nám poskytl něco nepatrného, ale učinil to rád.
Seneca

Tak velká je síla ctnosti, že položíme-li na druhou stranu vah všechno ostatní, nebude to ani vidět.
Cicero

Je lepší odchylovat se v souhlase s několika málo dobrými od názoru všech špatných než v souhlase se všemi špatnými od názoru několika málo dobrých.
Antisthenés

Kdyby se otevřela srdce tyranl, bylo by vidět, jak jsou rozervaná a samá rána, protože duše je rozdírána krutostí, požitkářstvím a špatným úmyslem stejně jako tělo důtkami.
Tacitus

Když Publius Rutilius Rufus odmítl vyhovět neoprávněné žádosti jednoho přítele, ten na nejvyšší míru rozzloben vykřikl: „Co mám z tvého přátelství, když neuděláš, co na tobě chci?“ Rutilius mu odpověděl: „A co bych měl já z tvého, kdybych měl kvůli němu jednat nečestně?“
Valerije Maximus

Dřív se má člověk starat o čisté svědomí než o dobrou pověst.
Velleius Paterculus

Je čisté svědomí to jediné,
co stejnou cenu má jak život sám.
Eurípidés

Nebudeš-li schopen hodnotit a oddělovat lež od pravdy, budeš jako voda rozlitá na stole, a kdo bude chtít, špičkou prstu si tě zavede na libovolnou stranu, nebo jako rákosí na břehu řeky, které rozhýbá každé zavanutí větru.
Lúkiános

Když byl Marcus Atilius Regulus podruhé konsulem, bojoval v Africe s Kartaginci a byl zajat – ne v boji, ale stal se obětí nástrah. Kartaginci ho poslali k římskému senátu, aby jednal o výměně zajatců, musil však odpřísáhnout, že se vrátí do Kartága, když nebudou za něho propuštěni na svobodu někteří vznešení zajatci. Když přišel do Říma, přesvědčoval senát, že by nebylo užitečné zajatce propustit, protože jsou mladí a jsou to dobří velitelé, kdežto on už je sešlý stářím. Římané uposlechli jeho rady, zajatce si ponechali a on se vrátil do Kartága – neudržela ho ani láska k vlasti, ani láska k jeho drahým. Věděl sice velmi dobře, že jde k nejkrutějšímu nepříteli, u něhož ho čekají vybraná muka, avšak usoudil, že přísahu je nutno dodržet.
Cicero

Themistoklés po vítězství nad Peršany prohlásil ve sněmu, že má plán, který přinese státu prospěch, avšak že by nebylo vhodné, aby byl obecně znám. Žádal, aby národ ustanovil někoho, komu by mohl svůj plán prozradit. Byl k tomu určen Aristeidés. Thémistoklés mu svěřil, že by bylo možné potají zapálit loďstvo Sparťanů, které bylo zakotveno u města Gythaia, a spartská moc že by se pak nutně zhroutila. Když to Aristeidés vyslechl, přišel do sněmu, který byl nedočkavý dozvědět se jeho názor, a prohlásil, že Themistokleův plán je velmi užitečný, avšak že není čestný. A tak Athéňané usoudili, že co není čestné, není ani užitečné, a z Aristeidova podnětu ten návrh zamítli, aniž ho vyslechli.
Cicero

Měl by se stydět, kdo se po mnoho let nepřetržitě namáhá a cvičí, aby se z něho stal buď dobrý gramatik, nebo rétor, nebo zeměměřič, nebo lékař, avšak po celou tu dlouhou dobu se ani trochu nesnaží, aby se z něho stal dobrý člověk.
Galénos

Víc než před kýmkoli jiným měl by ses stydět sám před sebou.
Pythagoras

Já nebudu hodnotit otroky podle služeb, ale podle mravů. Dobrá, je to otrok, ale možná že je svobodný duchem. Je to otrok, ale podívej se, kdo z nás není otrok! Jeden otročí své smyslnosti, jiný lakotě, další ctižádosti, téměř všichni strachu. Žádné otroctví není tak potupné jako otroctví dobrovolné.
Seneca

Dobře jednat – i to vyžaduje svůj čas a svůj věk. Dobré jednání vůbec se liší od špatného právě správnou mírou.
Plútarchos

Athénský státník Fókión odmítl velký peněžitý dar, který mu posílal makedonský král Filippos. Když ho Filippovi vyslanci přemlouvali, aby dar přijal, a nabádali ho, když už sám se bez peněz neobejde, aby pamatoval na své děti, pro které by bylo těžké při jejich velké chudobě chránit tak velkou otcovu slávu, řekl jim: „Budou-li podobni mně, uživí je políčko, které mne dovedlo k tak velké důstojnosti, budou-li jiní, než jsem já, nechci být první, kdo by jim poskytl prostředky, z nichž by se jejich rozmařilost živila a rostla.“
Cornelius Nepos

Při úspěchu člověk neví, kdy má dost.
Hérodotos

Když se kdosi ptal Lykúrga, proč zákonem stanovil aby se dívky vdávaly bez věna, odpověděl: „Aby některé nezůstaly neprovdány pro svou chudobu a jiné zas nebyly vyhledávány pro své bohatství, ale aby se každý mladý muž díval na mravy dívek a vybíral si ženu podle ctnosti.“
Plútarchos

Není statečný jen ten, kdo přemáhá nepřítele, ale i ten, kdo přemáhá rozkoše. Někteří lidé vládnou státům a slouží ženám.
Demokritos u Stobaia

Dobro je to, co je svou přirozeností dokonalé.
Diogenes u Cicerona

Každému propívá to, co odpovídá jeho určení a jeho přirozenosti, a moje přirozenost je rozumná a společenská. Pro mne, občana Antonina, je obcí a vlastní Řím, pro mne, Antonina člověka, vesmír. Co je tedy těmto dvěma obcím na prospěch, jenom to je pro mne dobrem.
Marcus Aurelius

Tělesná rozkoš uplývá, jen přijde, hned odlétá a častěji zanechává po sobě důvod k lítosti než ke vzpomínce.
Cicero

Je sladké vzpomínat na trýzně minulé.
Euripidés

Smrt je vysvobození ze všech bolestí a jejich konec, přes ni naše trápení nepřejde, ona nás uloží zpátky do toho klidu, v němž jsme spočívali, než jsme se narodili. Jestliže je někomu líto zemřelých, ať je mu líto i nenarozených. Smrt není ani dobro, ani zlo, neboť dobrem nebo zlem může být jen to,co je něčím. Protože smrt není ničím a všechno obrací v nic, neodevzdává nás žádnému osudu. Dobro a zlo je vždy vázáno na nějakou hmotu.
Seneca

Nejhorší zlo je být odepsán ze stavu živých dřív, než jsi umřel.
Seneca

Ničil est tam miserabile quam ex beato miser.
Nic není hodnějšího politování než stát se nešťastným ze šťastného.
Cicero

Filosof Biás říkal, že nešťastný je ten, kdo nedokáže snášet neštěstí. Když se ho ptali, co je těžké, odpověděl: „Snášet statečně zhoršení svých poměrů.“

Prudké otřesy duše neuváženým náporem vynesené na povrch zahánějí rozum a nenechávají v životě ani kousek blaženosti. Vždyť kdo muže nebýt nešťastný, jestliže se bojí smrti nebo bolesti, z nichž jedna je často přítomná a druhá stále hrozí? A co když se týž člověk, jak se obvykle stává, bojí chudoby, ztráty dobrého jména hanby, co když se bojí neduhu, slepoty, co když se konečně bojí otroctví, které nepotkává jen jednotlivce, ale často i mocné národy? Může být blažený někdo, kdo se tohohle bojí? Nenazveme právě největším nešťastníkem toho, koho vidíme vzrušeného až k nepříčetnosti náruživostmi, po všem s nenasytnou dychtivostí šíleně bažícího, který tím prudčeji a vášnivěji žízní po rozkoších, čím většími doušky je hltá ze všech zdrojů? Jak jsou tito ubozí, tak jsou tomu blažená ti, které neděsí žádný strach, které nehlodá žádný zármutek, které nevzruší žádné náruživosti a neoslabují žádné nicotné radovánky malátnými rozkošemi. Tedy jako se u moře rozumí onen stav, kdy ani nejmenší vánek nečeří hladinu, tak je u duše spatřován klidný a mírný stav tenkrát, když tu není žádné hnutí mysli, které by ji mohlo rozhýbat.
Cicero

Rozvážní lidé dokáží, pokud to je trochu jde, změnit i neštěstí k svému prospěchu.
Héliodóros

Nepokládám nic z údělů smrtelníků za šťastné.
Sofokles

Štěstí člověka není závislé na tom, jakou rozlohou polnosti orá, kolik lidí ho zdraví nebo ba jak drahém lůžku odpočívá, ale na tom, jak je dobrý.
Seneca

Proto každý na vrcholu
štěstí nejvíc přemýšlej
sám u sebe jak bys asi
snesl úder neštěstí.
Když se vracíš z cesty domů,
na škody se připravuj,
na hřích syna, smrt své ženy,
na nemoc své dcerušky.
To se může každému stát,
nenech se tím překvapit.
Co z těch obav nesplní se,
počítej za čistý zisk.
Terentius

Šťastný je ten, komu bylo i ve stáří dopřáno jít za moudrostí a pravdivým míněním.
Platón

Všechno je krásné ve svůj čas.
Sofokles

Nec vero tanta praeditus spientia
quisquamst, dui aliorum aerumnarum dictis adlevans
non idem, cum fortuna mutata impetum
convertat, clade subita frangatur sua,
u tilla ad alios dicta et praecepta excidant.

Tak velkou moudrost věru nemá žádný z těch,
co slovy zmírnit chtějí cizí soužení,
by sám se náhlou vlastní zkázou nezhroutil,
když změna štěstěny naň útok obrátí.
Co jiným říkal nebo radil, zapomněl.
Sofokles (Ciceronův překlad úryvku ze ztracené tragédie Aiás Lokerský)

Když jednou v hovoru Dámoklés, jeden z Dionýsových dvořanů, mluvil o jeho bohatství, moci, vážnosti jeho panování, nadbytku všeho, nádheře jeho královského paláce a tvrdil, že nikdy nikdo nebyl blaženější než on, řekl mu: „Když tě takový život těší, chceš jej sám ochutnat a zkusit mé štěstí?“ Když Damokles odpověděl, že by si to přál, určil mu Dionýsos místo na zlatém lehátku pokrytém překrásným, nádherně  vyšívaným přehozem, a dal na několik stolků vyrovnat předměty z tepaného stříbra a zlata. Pak poručil, aby se kolem stolu postavili vybraní sliční chlapci a dávali pozor na každé jeho hnutí a pečlivě ho obsluhovali. Byly tam vonné masti, věnce, pálily se tam vonné látky, stoly byly přeplněny nevybranějšími jídly. Dámoklovi se zdálo, že je šťastný. Uprostřed té nádhery dal Dionýsos pověsit od stropu na koňské žini blýskavý meč, aby visel nad šíjí onoho šťastlivce. A tak se Damokles nedíval na krásné služebníky, ani na umělecky zpracované stříbro, ani nenatahoval ruku na stůl, věnce z něho padaly, a nakonec úpěnlivě prosil tyrana, aby směl odejít, protože už nechce být blažený. Nedal tím Dionýsos dost jasně najevo, že nic nemůže přinést blaženost tomu, nad kým stále visí nějaká hrůza?
Cicero

Saeepe est etiam sub palliolo sordino sapientia
Je často moudrost pod pláštíkem špinavým
Caecilius Status

Tak jako chválíme lékařskou vědu a ne kvůli vědě samotné,ale kvůli zdraví, a umění kormidelníka je vynášeno pro svou užitečnost, protože podává návod jak správně plout, a ne pro umění samotné, tak by nebyla vyhledávána moudrost, která musí být považována za umění jak žít, kdyby neměla žádný praktický výsledek.
Cicero

Domnívám se, že mnozí mohli dojít k moudrosti, kdyby byli uvěřili, že už k nedošli, kdyby nebyli sami sobě ledacos nalhávali a před ledačíms zavírali oči. Není totiž důvodu, proč bys měl soudit, že hyneme spíš cizím než vlastním pochlebnictvím. Kdo se odvážil říci sám sobě pravdu? Kdo, stojící uprostřed zástupu chválících a lichotících, nelichotil sám sobě nejvíc?
Seneca

Kdo tvrdí, že se staří nemohou zabývat veřejnými záležitostmi, říká něco nepodstatného a počíná si podobně, jako kdyby někdo prohlašoval, že kormidelník při plavbě nic nedělá, protože někteří šplhají na stožáry, jiní probíhají uličkami mezi lavicemi veslařů, další vylévají vodu z podpalubí, kdežto on drží kormidlo a klidně si sedí na zádi. On sice nedělá to, co dělají mladí námořníci, avšak dělá něco mnohem důležitějšího a lepšího. Při velkých výkonech nezáleží na tělesné síle, obratnosti nebo rychlosti, ale na rozvaze, vážnosti a správných názorech, a to jsou přednosti, o které stáří nejen není ochuzováno, ale které mu dokonce přibývají.
Cicero

Ut non vinum, sic non omnis natura vetustate coacescit.
Každé víno stářím nezkysne, a stejně nezkysne stářím každá povaha.
Cicero

Kdo má velkého a statečného ducha, pohlíží svrchu na všechno,co může člověka postihnout.
Cicero

Každé hnutí mysli je sice tíživé a neliší se od ztráty rozumu, přece však ostatní, když jsou postiženi nějakým hnutím mysli, například strachem, radostí nebo žádostivostí, označujeme obvykle jen jako pohnuté a rozrušené, avšak ty, kteří se oddali zármutku, jako nešťastné, sklíčené, trýzněné, stižené pohromou. Proto se zdá, že tvůj návrh, abychom diskutovali odděleně o zármutku a o ostatních poruchách, nebyl náhodný, ale že byl uvážen rozumem. V zármutku je totiž zdroj a počátek všech lidských běd. Ale je jediný způsob léčení zármutku i ostatních nemocí duše: ukázat, že všechny jsou založeny na představě a na vůli a že se jim lidé poddávají jen proto, že se jim to tak zdá správné. Tento omyl, který je kořenem všeho zla, slibuje radikálně odstranit filosofie.
Cicero

Nesluší se, aby žádostivost zlomila toho, koho nezlomil strach, a rozkoš, aby přemohla toho, kdo se nenechal přemoci strádáním.
Cicero

Když dvakrát něcos rozmyslíš, tu obvykle je výsledkem tvé snahy nápad moudřejší.
Eurípidés

Když bylo filosofu Zénónovi oznámeno ztroskotání lodi a on se dověděl, že se všechen jeho majetek potopil, řekl: „Osud chce, abych se věnoval filosofii s větší volností.“ Filosofu Theodórovi vyhrožoval vladař smrtí a navíc zákazem pohřbu, a on mu odpověděl: „Takové potěšení se můžeš dovolit, o tom žejdílku krve můžeš klidně rozhodovat,pokud však jde o můj pohřeb, jsi hlupák, domníváš-li se, že mi záleží na tom, zda zpráchnivým nad zemí nebo pod zemí.“
Seneca

Žádný z bohů nefilosofuje ani netouží stát se moudrým, neboť je moudrý, ani nefilosofuje někdo jiný, je-li moudrý. Na druhé straně ani nevědomí nefilosofují a netouží stát se moudrými, neboť právě v tom záleží zlo nevědomosti, že člověk, který není krásný, ani dobrý, ani moudrý, si o sobě myslí, že je dokonalý. Nikdo, kdo necítí svůj nedostatek, netouží po tom, čeho nedostatek necítí. Kdo tedy jsou ti filosofující hledači moudrosti, když jimi nejsou ani moudří, ani nevědomí? To je jasné už i dítěti, že ti, kdo jsou uprostřed mezi moudrými a nevědomými.
Platón

Dobrý manžel si zaslouží větší chválu než dobrý senátor.
Plútarchos

Na Sókratovi nejvíce obdivuji, že nepřestal žít laskavě a vlídně s manželkou tak náladovou.
Cato starší

Bohové vytvořili po zralé úvaze dvojici, které se říká muž a žena, tak, aby oba měli ze svého společného života co největší prospěch. Oba dva musí dávat i přijímat, proto poskytl oběma stejnou měrou paměť i pozornost, stejnou měrou také učinil oba schopné sebeovládání. Protože nemají oba přirozené vlohy k týmž věcem, potřebují tím spíše jeden druhého a jejich spojení neukazuje jako užitečnější: na co jeden nestačí, to dokáže druhý.
Xenofón

Důvěrný pohled ženy má velkou kouzelnou moc, která muže přesvědčí.
Héliodóros

Germánské ženy žijí pod ochranou cudnosti, nezkaženy svody divadel a dráždidly hostiny. Tajné dopisování neznají ani muži, ani ženy. V tak početném národě dochází k cizoložství jen velmi vzácně. Potrestání nevěry přichází okamžitě a je přenecháno manželovi: ostříhá ženě vlasy, strhne z ní šat, před zraky příbuzných ji vyhodí z domu a žene ji karabáčem přes celou vesnici. Porušení cudnosti se totiž neodpouští. Takové ženě nepomůže k manželovi ani krása, ani mládí, ani bohatství. Tam se totiž nikdo nesměje neřestem a nikdo neříká, že svádět a nechat se svádět s sebou nese doba. Líp jsou na tom ovšem stále ještě v těch obcích, kde se vdávají jen panny a kde má provdaná žena jednou provždy konec s nadějemi a přáními. Dostanou jediného manžela, tak jako mají jediné tělo a jediný život, aby se jejich myšlenky netoulaly za jeho smrt, aby se jejich touhy nepouštěly dál, aby v manželovi nemilovaly manžela, ale manželství.
Tacitus

Antistenés se jednou ptal Sókrata: „Proč nevychováváš svou manželku Xantypu? Proč žiješ se ženou, která je myslím nejprotivnější nejen ze všech žen, co jich je, ale i ze všech, do jich kdy bylo a co jich ještě bude?“ „Proto,“ odpověděl mu Sokrates, „že mě zkušenost poučuje, že lidé, kteří se chtějí naučit jezdit na koni, nekupují si koně nejposlušnější, ale nejjankovitější. Věří totiž, že dokáží-li ovládnout takové, nebudou mít žádní potíže s ostatními. A tak jsem si vzal tuto ženu, protože se chci stýkat s lidmi a jednat s nimi – jsem přesvědčen, že podaří-li se mi snést se s ní, bude pro mne hračkou vycházet dobře se všemi ostatními lidmi.“

Maxima debetu puero reverentia
Dítě si zaslouží největší ohleduplnost
Iuvenalis

Jak příběh radí, často hleď, jak vypadáš.
Měl jeden otec dceru velmi ošklivou
a syna, jehož tvář jen krásou zářila.
Ti jednou při hře do zrcadla nahlédli,
jež matka jejich v křesle ležet nechala.
Chlapes se krásou chlubí, dívka hněvá se
a nemůže snést vychloubání bratrovo,
vždyť všechno připadá ji jako urážka.
Hned plna závisti jde k otci, žaluje
s úmyslem pomstít se, že bratříček, až muž,
se chápe věcí, které ženám náleží.
On objal oba dva a s láskou líbá je,
vždyť oba stejně sladkou láskou miluje.
„Chci, abyste se denně takto zhlíželi,
ty, abys krásnu ničemnostmi nezkazil,
ty, abys tvář svou překonala dobrotou.“
Phaedrus

Když se filosof Favorinus dověděl, že manželka jednoho z jeho žáků nechce sama kojit novorozeného syna, ale je rozhodnuta svěřit ho kojné, prohlásil: „Porodit a svůj plod od sebe ihned odvrhnout, to je přece něco proti přírodě. Živit svou krví ve svém těle něco, co nevidíš, a neživit mlékem to, co vidíš, co už je člověkem, co žije, co s pláčem volá po matčiných službách – která tohle dokáže, není opravdová matka, to je matka jen napůl.
Gellius

Sparťanka, která uslyšela, že syn, jehož poslala bojovat, v boji padl, řekla: „Právě proto jsem ho přivedla na svět, aby tu byl někdo, kdo by neváhal položit život za vlast.“

Hledejte potěšení v dětech, dopřejte dětem, aby se mohly potěšit s vámi, a bez odkladů užívejte každou radost. Je třeba spěchat, neboť hrozí ztráta všeho. Vy ubozí, copak nevíte, že žijete na útěku?
Seneca

Chovej se k svým rodičům tak, jak chceš, aby se tvé děti chovaly k tobě.
Ísokratés

První a nejlepší učitelkou lásky k rodičům je příroda. Ta nepotřebuje, aby jí někdo pomáhal slovem nebo písmem, a vlastními silami bez řeči vštěpuje do srdcí dětí něžnou náklonnost k otci a matce.
Valerije Maximus

Když byli římští jezdci u řeky Adiže zahnáni Timbry na útěk, opustili prokonsula Quinta Matula a plni strachu ujížděli zpátky k Římu. Tenkrát vzkázal Scaurus svému synovi, který byl mezi těmi poděšenými, že by raději jel pro jeho kosti, kdyby padl v boji, než ho teď vidět vracet se pošpiněného tak odporným útěkem, a proto ať se nezdárný syn vyhýbá pohledu rozhněvaného otce, jestliže v něm zůstal ještě aspoň kousek studu. Když to mladíkovi vyřídili, obrátil proti sobě samotnému meč, který nepoužil proti nepřátelům, a spáchal sebevraždu.
Valerije Maximus

Praetor odevzdal policejnímu úředníkovi ženu svobodného rodu, odsouzenou pro hrdelní zločin, aby byla v žaláři popravena. Velitel vězeňské stráže jí nedal hned zardousit,m protože mu jí bylo líto. Dovolil také její dceři, aby ji přišla navštívit, ale pečlivě ji prohlédl, aby jí nepřinesla něco k jídlu, neboť ji chtěl nechat zemřít hladem. Když pak uplynulo několik dní,divil se, že stále žije, a dával proto bedlivě pozor na dceru, až zpozoroval, že obnažuje prs a tiší matčin hlad svým mlékem. Oznámil to soudcům, a bylo to něco tak podivuhodného, že odpustili matce trest. Dceřina láska nebyla odměněna jen matčinou záchranou, ale obě byly potom trvale živeny na státní útraty. Vězení bylo zasvěceno božstvu a byla tam zřízena svatyně Lásky. Kam se láska nedostane, co nevymyslí, na jaký nový způsob, jak zachránit matku ve vězení, láska nepřijde? Může být něco tak nezvyklého, tak neslýchaného jako to, že matka dostávala obživu z dceřiných prsů? Někdo by si mohl dokonce myslit, že je to proti přírodě, kdyby prvním zákonem přírody nebylo milovat rodiče.
Plinius