Je tomu více než měsíc a půl, co jsem se s vámi loučil a odlétal na svou další cestu, tentokráte opět za povznesením duchovním a to do mé milované Indie, ale také za poznáním, cestováním a odpočinkem do Thajska. Nebudu se tady příliš rozepisovat o cestě, jelikož spoustu informací jste si již přečetli v emailech, které jsem postupně rozesílal, ale malé shrnutí a rekapitulaci udělám, pro ty z vás, co poštu ode mě nedostali. Ještě dodám, že celý tenhle článek jsem již napsal dnes v noci, končil jsem ve  3.h.  ráno a v momentě, kdy jsem ho chtěl uložit, tak celý zmizel. Každopádně jsem si ověřil, že učení a procesy v Indii byly účinné, neboť  jsem se vlastně vůbec nerozčílil, ba naopak mě to velmi pobavilo a smál jsem se nad tím, jaké hlouposti považujeme za důležité

Odletěl jsem 5.3.2010, přes Frankfurt jsem se dostal do Chennaie, což je metropole v jižní Indii, ve státě Tamil Nadu. Odtud jsem pokračoval do malého městečka Mamallapuram, které se nachází jižně od Chennaie a to asi 60 km, na pobřeží Indického oceánu. Měl jsem trošičku času se rozkoukat, vykoupat v oceánu, pozdravit všechny přátele, kterých tady mám již mnoho a také nakoupit nějaký ten hadřík na procesy. Od 8.3. jsem již byl na Univerzitě  Jednoty, která se nachází asi 100 km severně od Chennaie, je to i jiný indický stát a sice Andhra Pradesh. Absolvoval jsem Prohlubovací proces, tzv. Level 2, společně s dalšími přáteli z České republiky, bylo nás 13. Další zastoupení bylo z mnoha koutů země, celkem z 27 zemí. Je naprosto úžasné prožívat a sdílet s lidmi z celého světa. Opět jsme šli hlouběji s čištěním našich životů, bloků, vzorců apod. Součástí procesu jsou opět staré indické ohňové rituály zvané Homa, což je dle mého názoru moc fajn, neboť se univerzita velmi snažila přiblížit západnímu světu a mnoho indických rituálů, které jsou velmi účinné a prověřené tisíciletími, vypouštěla z učebních programů. Já si myslím, že pokud fenomén energie Dikša vznikl v Indii, měl by se západní svět přizpůsobit indickým zvykům a tradicím, nikoliv naopak. 15.3. jsme se opět přesunuli do Mamallapuram, čekaly nás dva dny odpočinku a pohodky u oceánu, s přáteli, nákupy, ochutnáváním různých dobrot a vychutnáváním všeho, co Indie nabízí, jako třeba Ajurvédské masáže, to je paráda, přáteléééé…

18.3. 2010 se v brzkých ranních hodinách přesouváme zpět do kampusu univerzity a startujeme kurz lektorský (trenérský). Z Čech nás je tady celkem 25 lidí, máme silné zastoupení, na rozdíl od mnoha jiných velkých zemí. Dohromady je nás 400, z 37 zemí. Své zastoupení má například i Surinam, Hong Kong a další kouty země. Velké výpravy má Německo, Mexiko a další. V posledním z řady procesů, jde čištění do našich rodů a procházíme životy i našich blízkých a celých rodin. Jelikož je vše propojeno, je zapotřebí, abychom zapracovali i na poli rodinném a hlavně vztahovém. Dále jsme učeni a připravováni k tomu, jak vést kurzy Oneness Awakening (Probuzení Jednoty), které můžeme všichni po návratu do svých domovů organizovat. Pomáhat tak za pomocí energie a učení dalším lidem k tomu, aby začali své životy žít a prožívat naplno, v radosti a harmonii. Nikdo po vás nechce, aby jste byli nešťastní a smutní, život je nádherný, tak si ho užijte! Je skvělou zprávou, že vše bylo puštěno do světa, skrze lektory a vy tak již nemusíte absolvovat kurzy v Indii, jako my, ale hezky doma. 27. 3. jsme slavnostně obdrželi certifikáty a ve večerních hodinách jsme opustili univerzitu, chtěli jsme ušetřit za další nocleh… chi… A taky jsme se těšili na pizzu… Mysleli jste si, že odejdeme jako svatí, nikoliv, odešli jsme jako velmi šťastné bytosti, které již umí vnímat život a svět z jiného úhlu pohledu. Rádoby problémy běžného života již vnímáme úplně jinak a rozhodně se jimi nehodláme trápit, nebo se v nich nějak více zasekávat. Stačí rozpoznat vzorce, které jste nasbírali od svých vzorů, nebo společnosti celkově. Nemusíte tak žít, stačí to jen vidět a vše můžete změnit, je to jen a jen ve vašich rukou a my vám můžeme pomoci to vše odhalit a hurááááá do života. Do toho nového, veselého, plného života….

Dalších několik dnů jsme strávili opět u oceánu, někteří z nás již odletěli do svých domovů, jiní zůstávají, protože procesy stále běží a je dobré zůstat chvíli v klidu, než li se rychle vrátit do kolotoče běžných životů. Po Indii jsem tentokrát necestoval, navštívil jsem jen okolí, např. krokodýlí farmu, jedná se o chovnou stanici mnoha druhů krokodýlů z celého světa a můžete si tak prohlédnout většinu druhů na jednom místě. Předvedli mi také, jak odebrat hadí jed, nejen od kober, ale i zmijí a  dalších druhů hadů, ten se dále používá k výrobě léčiv. Okouknul jsem i chrámy, které odkryla pověstná tsunami v roce 2004. Dlouhou dobu byly uschovány před zraky lidí v písku, nedaleko pláží, v Mamallapuram. Jedná se o chrámy z Pálavského období, místní je nazývají Tiger Cave (Tygří jeskyně).  Věřím, že se do Indie zase vrátím, i kdyby to bylo jen kvůli návštěvě přátel. Mám k nim, ale i k Indii jako takové, velmi silné pouto.

1.4. v nočních hodinách, nebo spíše velmi brzkých ranních jsme se na letišti rozloučili, přátelé odlétali směr Brusel a dále do svých domovů, já jsem pokračoval v cestě do Thajska. V Bangkoku jsem přistál po páté hodině ranní, tudíž nebylo zapotřebí někam pospíchat, hledat ubytování v tuhle dobu, není snadné. Měl jsem tak mnoho času dokonale si prohlédnout letiště Suvarnabhumi, v Bangkoku, které bylo otevřeno v roce 2006 a pyšní se nejvyšší kontrolní věží na světě. Je to obrovské letiště, velmi zajímavě postavené, architekti se zase jednou předvedli. Pro mě, jako milovníka létání a všeho kolem něj, to byl krásný zážitek.  Bangkok je obrovská metropole plná nejen mrakodrapů, ale v okolí kanálů, které se zde nazývají klongy a řeky Chao Phraya, i starých, typických domečků postavených na kůlech, ze dřeva. Tato část je pro mě mnohem zajímavější, zde se pozná lépe život místních lidí. Uchvátily mě buddhistické chrámy, které jsou udržované, krásně zdobené a je vidět, že se o ně pečuje s láskou, jako třeba i o královský palác. Velké horko je však ve městě špatně snesitelné, nyní je období, kdy sezóna končí a horko přichází. Velmi dobře můžete v Bangkoku nakoupit oděvy, plagiáty všech světových značek jsou velmi zdařilé, potkáte je  na každém kroku a za směšnou cenu, ovšem smlouvejte!!! Byl jsem zklamaný z poznání, že Thajsko není již takové, jak se o něm traduje o stále se usmívajících, pohodových lidech. Ano, jsou zde, ale mnoho dalších má již životní hodnoty postaveny na penězích a buďte obezřetní. Za jízdenku na autobus, která stojí cca 500 – 600 Bahtů, se někteří neštítí říci, klidně 4800,- Bahtů, což je dle mě doslova „zlodějina“. A to jsou cestovní kanceláře? Samozřejmě je to o lidech a vše se dá sehnat i levněji a s úsměvem, jen to možná chvilku potrvá, buďte trpěliví. Nákupy dělejte v Bangkoku, ostrovy jsou mnohem dražší.

Přesunul jsem se na jih a sice na ostrov Koh Samui, kde jsme se setkal s kamarádem Zbyňkem a jeho rodinou, poradili mi spoustu důležitých informací. Ostrov je turisticky poměrně hojně navštěvovaný, protože má letiště, ale najdou se zde i naprosto klidné pláže a uschované resorty, v jakém jsem bydlel i já. Nejsem zrovna velký zastánce letovisek, která jsou plná barů, obchodů, diskoték a opilých Britů. Kdo však dáváte přednost takovým centrům, najdete je zde také, např. Chaweng. Navštívil jsem také ostrov Koh Phan gan, asi hodinku a půl plavby od Koh Samui. Zdejší příroda je nádherná, ostrov je hornatý, bez silnic, tudíž se stále vyhýbá velkému boomu hotelů apod.  Je to skvělé místo k uklizení se, nebo si můžete objednat třeba kurz šamanismu, jógy, meditací a dalších podobných aktivit. Ostrov je po celém světě znám svými celonočními tanečními úplňkovými party na jedné z pláží. Co mě znepokojuje, je určitě nakládání s odpadky, které jsou dost často rozházené po palmových hájích, nebo prostě jen vysypané za hotelem. Myslím, že by se páni hoteliéři mohli zamyslet nad tím, jak situaci napravit. Pláže jsou čisté, moře teploučké, s křišťálově průhlednou vodou, určitě mohu doporučit. Každopádně jsem si pobyt na ostrovech velmi užil a vrátím se, abych si mohl prohlédnout další, tentokrát se nejednalo o cestu poznávací, spíše odpočinkovou.

Velkým zážitkem, který jsem měl možnost prožít, byly oslavy thajského Nového roku, které začínají 13.4. Na jihu se slaví jeden den, v Bangkoku 3dny a na severu týden, je to svátek vody, jmenuje se Songkran. Všichni lidé vyrazí do ulic, kde se tancuje, zpívá a hlavně stříká vodou z různých pistolí, lahví, děl, hadic apod. Po ulicích jezdí cisterny stříkající vodu, nebo náklaďáky se sudy a každou chvíli vám přistane kyblík vody na hlavě. Do toho se hází nějaký pudr, takže je člověk stále úplně mokrý a špinavý jako čuníček… V životě jsem neviděl tolik vysmátých a šťastných lidí pohromadě, úžasná atmosféra…

Thajská kuchyně je vyhlášená a právem, mnoho zeleniny, ovoce,vše čerstvé, já jsem si vychutnával jejich bohaté polévky a dokonce jsem se je naučil sníst hůlkami. Některá jídla jsou velmi pálivá, ale nemusí být, suroviny jsou pro nás někdy dosti neobvyklé a kombinace zvláštní, leč nenašel jsem nic, co by mi vyloženě nechutnalo. Odzkoušel jsem i mnoho smažených brouků, červů a jiných zvířátek, chuťově velmi chutných, ovšem je nutné překonat odpor vzhledový, který máme v sobě naučený. Navštívil jsem také světoznámé plovoucí trhy s krásnou, typickou atmosférou a mnohé další, zbytek se dozvíte na prezentacích, nebo při osobním setkání, jinak by jste četli týden… chi…

Na závěr se s vámi podělím o zážitek z mé cesty domů. V nočních hodinách 14.4. jsem dorazil na letiště v Bangkoku, vlastnil jsem letenku se společností SAS (Skandinávské aerolinie), letěl jsem na zaměstnaneckou letenku, které mají svá pravidla. Slečna u přepážky mi po hodině čekání sdělila, že neodletím, neboť je letadlo plné ( na zaměstnaneckou se čeká na volné místo). Dále mi s úsměvěm oznámila, že je plné i další den a tak dále. Ptám se, co mám tedy dělat? „ Prodlužte si dovolenou“, povídala s úsměvem. Hmmmm, ale já již chci domů, „oponoval jsem já“…  Poradila mi ještě jednu variantu a sice jít a přemluvit jinou leteckou společnost, aby mě vzala. Sedl jsem si a hlavou mi běžela oblíbená hláška mé kamarádky Renatky, kterou jsme v poslední době často používali a to „ hlavně se z toho neposrat“…chi… Šel jsem tedy přemlouvat Thai Airways. Mladík u přepážky byl velmi neoblomný a hned od začátku mi tvrdil, že mě nevezmou, že nemám nárok, apod. Nedal jsem se snadno, použil svůj veškerý šarm a kdo ví, co ještě? Po dlouhé době nakonec zavolal do kanceláře, kde mu řekli, že mohu letět, když zaplatím přepisovací poplatek ve výši 18,- USD. Řekl jsem, že ano, že zaplatím, to je v pohodě. On mi však sdělil, ať to zkusím za hodinu, že se uvidí, jak je letadlo plné? Napíná mě hezky…. Po hodince jsem přišel a sdělil mi, že mohu letět, ať jdu zaplatit poplatek do kanceláře a vrátím se odbavit zavazadlo. Do odletu zbývalo asi 35 minut. „Zavazadlo si neberte“, povídá mi, „ to nestihnete, je to daleko“. Běžel jsem tedy zaplatit poplatek a poté se vrátil zpět na odbavení, dostal letenku a mohl směle utíkat přes celé letiště, k letadlu jsem to měl skoro 2 kilometry a mladík mi sdělil, ať utíkám, jinak to nemusím stihnout. Byla to makačka, ale stihl jsem… Letěl jsem s Thai Airways, letadlem Boeing 747 Jumbo, do Kodaně. Letadlo bylo rychlejší, než předchozí let a tak jsem nakonec v Kodani přistál asi o 12 minut později, než letadlo původní, tudíž jsem měl šanci stihnout svůj přípoj do Prahy. Jen dodám, že Thai Airways splnili svou pověst velmi kvalitní letecké společnosti a servis byl excelentní. V Kodani jsem běžel přes halu, když mi docvaklo, proč jsem tohle všechno vlastně absolvoval? Mám v Kodani přátele, u kterých jsem byl asi před pěti lety. Navštívil jsem tehdy letiště, což dělám, jako milovník létání, ve všech velkých městech. Seděli jsme tehdy a pozorovali letadla, já jsem se zasnil a říkám, „s tím tak letět“??? Bylo to Jumbo, společnost Thai Airways a přilétalo z Bangkoku…. Jo, jo, přesně tak, přátelé, mé přání bylo splněno do posledního detailu. Přiletěl jsem stejným typem letadla a z Bangkoku, ke všemu jsem přistál opět v Kodani, smál jsem se na celé kolo, až se lidé otáčeli. Pozor na to, co si přejete, přání se plní!!!!

Po protidrogové kontrole, kterou jsem musel absolvovat, se mi podařilo odbavit a doběhnout přípoj do Prahy. Odletěl jsem včas a v letadle ještě ke všemu potkal kamarádku. Jen tak mimochodem, přiletěl jsem posledním spojem, který do Prahy odletěl, jinak bych byl zřejmě ještě dnes, někde úplně jinde….  Letadla dlouho nelétala, kvůli výbuchu sopky na Islandu. Já vím, řeknete si, „ten má štěstí“, ale opravdu myslíte, že je to o štěstí? Já vím, že jsem dostal možnost výběru, buď si prodloužit prázdniny, nebo odletět domů, ale musel jsem si  za svým rozhodnutím stát a vyvinout určité úsilí, protože žádné přání není tak úplně zadarmo.