Křest

Křtem se stáváme členy Kristovy církve na začátku našeho života. Sdílejí ho všichni křesťané. Křest vytváří osobní vztah s Ježíšem Kristem. Uskutečňuje odpuštění našich hříchů a značí začátek nového života jako bratří nebo sester Ježíše Krista a jako dětí Božích. Křest má věčnou platnost.

Křest dospělých - lidé, přijímající křest jako dospělí, prodělávají přípravu žadatelů o křest, aby se poučili o víře

Křest dětí - uděluje se ve vlastní farnosti vzhledem k tomu, že dítě se křtem stává členem farní rodiny. Ta je dána místem trvalého bydliště či prokazatelnou pravidelnou účastí na bohoslužbách. Ke křtu v jiné farnosti je třeba mít písemný souhlas vlastního duchovního správce.

Biřmování

„Biřmování je svátost, kterou je pokřtěný člověk Duchem Svatým posilován, aby svou víru statečně vyznával a proti nepřátelům spasení statečně bojoval“ (Katechismus, ThDr. František Tomášek).

Svátost biřmování přijímá křesťan jako posilu pro duchovní boj při vyznávání víry a odpírání pokušením a pro podporu růstu ve ctnostech. Vyznávání víry a křesťanské postoje jsou nejen soukromou záležitostí, ale i sociálním přínosem do života společnosti. Ze společnosti ale přichází i celá řada pokušení, útoků na Církev i křesťana – jednotlivce. Pro vytrvání v dobrém hrají významnou úlohu ctnost statečnosti a dar síly, které svátost biřmování výrazně posiluje.

Přemáhat pokušení musíme i v soukromém a vnitřním životě, nikde na zemi nelze najít místo, kde by se dalo před pokušením skrýt. Pouštní otcové a svatí řeholníci svědčí o tom, že právě v odloučenosti a zbožnosti zasvěceného života přicházívají největší pokušení a útoky démonů, jež se snaží překazit každé bohumilé dílo o to silněji, o co více ubírá na jeho panství hříchu nad dušemi. To se týká nejen osob Bohu zasvěcených, ale každého křesťana usilujícího o život ve službě Bohu.

Ani po přijetí svátosti biřmování bychom na tuto svátost neměli zapomínat, ale naopak v modlitbě se k ní vracet a prosit o pomoc k užívání darů Ducha Svatého v každodenním životě. Pro biřmování stejně jako pro ostatní svátosti totiž platí, že má objektivní míru udělené milosti, ale její plodnost závisí na naší spolupráci s touto svátostnou milostí.

Svátost Nejsvětější

Je zpřítomněním Kristovy velikonoční oběti, tedy smrti a zmrtvýchvstání, zároveň je to srdce a vrchol života církve. V ní se všechno začíná, i k ní směřuje vše, co se týká křesťanského života.

Ježíš Kristus, který se obětoval za nás na kříži před dvěma tisíci lety v Jeruzalémě, ON, Boží Syn, druhá Božská osoba, zpřítomňuje svou oběť během každé Mše svaté na oltáři, když slyšíme slova: “… toto je moje Tělo, které se za vás vydává, … toto je má Krev, která se za vás prolévá”. Ten, který nepodléhá zákonu času, přináší v čase svou oběť, aby se mohla dotknout každého z nás. Mše sv., to není jen krásný liturgický obřad, to není jen čtení z Bible nebo promluva kněze, to také není jen modlitba se svatým přijímáním, ale je to především účast na oběti Ježíše Krista.

Skrze proměňování nastává přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev, s jeho duší a s jeho božstvím.

Během Mše sv. jsme ve stejné situaci jako apoštolové nebo Panna Maria, která stála pod křížem. Máme možnost připojit se k Jeho oběti, nebo utéci. Ježíš Kristus se v rukou kněze rodí během každé mše, umírá, zmrtvýchvstává a nám se odevzdává. Všechno se to děje pod způsobou chleba a vína a slov, která slyšíme během proměňování. Tím způsobem nás Ježíš vykupuje z otroctví našich hříchů i dnes. Toto je největší tajemství naší víry.

Součástí mešní liturgie je vždy: hlásání Božího slova, díkůvzdání Bohu Otci za všechna jeho dobrodiní, především za dar jeho Syna, proměňování chleba a vína a účast na liturgické hostině prostřednictvím přijímání těla a krve Páně. Tyto prvky tvoří jediný a týž bohoslužebný úkon.

“Kdo chce přijmout Krista v eucharistickém přijímání, musí být ve stavu milosti. Je-li si někdo vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přistoupit k přijímání, aniž by předtím nedostal rozhřešení ve svátosti smíření.

“Protože v Oltářní svátosti je přítomen sám Kristus, jsme povinni ji uctívat kultem adorace. Návštěva Nejsvětější svátosti “je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu.”

Zamyšlení o přesvaté Mši svaté od sv. Františka Saleského najdete zde.

Manželství

Ať už jste pevně rozhodnutí vstoupit do manželství, nebo o tom zatím jen uvažujete, rozhodně byste si neměli nechat ujít příležitost společně se nad tímto krokem zamyslet.

V naší farnosti se pravidelně koná příprava snoubenců zaměřená na základy biblického poselství, podstatu manželství uzavíraného v kostele a problematiku manželského a rodinného života (podstata ženského a mužského pohledu na svět, na lásku a manželství, možné krize a jejich řešení, úskalí ve výchově dětí ap.).

Celkem se jedná asi o 6-8 hodin. Kurs probíhá vždy v sobotu dopoledne v rozsahu 2 hod. na újezdské faře.

Velmi Vám také doporučujeme absolvovat v rámci přípravy kurs s manžely Handlarovými v Brně. Jedná se  o vzdálenější přípravu na manželství, která je vhodná pro páry s vážnější známostí, tedy nejen pro ty,  kteří jsou spolu již zasnoubeni. Celý cyklus je rozdělen do 6 setkání, která probíhají v rodině vedoucího manželského páru a těchto 6 setkání je rozloženo během asi 5 měsíců (listopad-březen).

Hlavním cílem je, aby se snoubenci naučili spolu  komunikovat (především na téma partnerských vztahů), seznámení se s tematickými okruhy manželské problematiky z křesťanského hlediska, pomoci snoubencům co nejužitečněji prožít období známosti a další.

Kněžství

Úkolem kněží je sloužit ve jménu a v osobě Kristu k oslavě Boží a ke spáse duší. Služebné (svátostné) kněžství uděluje posvátnou moc k službě věřícím. Posvěcení služebníci zastávají svou službu Božímu lidu tím, že učí, konají bohoslužbu a vedou duchovní správu.

V církevní službě svátostného kněžství je sám Kristus přítomen ve své církvi jako hlava svého těla, pastýř svého stáda, velekněz výkupné oběti, učitel pravdy. To vyjadřuje církev, když říká, že silou svátosti kněžství kněz jedná v osobě Krista- Hlavy.

Již od prvních dob byla služba udělená svěcencům vykonávána ve třech stupních: biskupském, kněžském, jáhenském. Služby udělené svěcením jsou pro organickou strukturu církve nenahraditelné: bez biskupa, kněží a jáhnů nelze mluvit o církvi. Biskup dostává plnost svátosti kněžství, kterou se zařazuje do biskupského sboru a stává se viditelnou hlavou místní církve, která je mu svěřena.

Biskupové jako nástupci apoštolů a členové sboru se podílejí na apoštolské odpovědnosti a na poslání celé církve pod pravomocí papeže, nástupce svatého Petra.

Kněží jsou spojeni s biskupy v kněžské důstojnosti a zároveň na nich závisí při výkonu svých pastorálních úkolů; jsou povoláni, aby byli moudrými spolupracovníky biskupů; shromážděni kolem svého biskupa tvoří "kněžstvo", které společně s ním nese odpovědnost za místní církev. Biskup jim svěřuje odpovědnost za určité farní společenství nebo za určitý církevní úřad.

Jáhni jsou služebníci posvěcení pro služebné úkoly v církvi; nedostávají svátostné kněžství, ale svěcení jim uděluje důležité úkoly ve službě slova, v bohoslužbě, v duchovní správě a ve službách lásky; tyto úkoly mají plnit pod pastýřskou pravomocí svého biskupa.

Svátost kněžství se uděluje vkládáním rukou, po němž následuje slavná modlitba svěcení, kterou si svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého potřebné pro jeho službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení.

Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě.

V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky k Božímu království a ke službě lidem.

Udělovat svátost kněžství ve třech jeho stupních je vyhrazeno biskupům.

Každý, kdo by chtěl vstoupit do kněžského semináře za účelem přijetí svátosti kněžství, nechť se zkontaktuje s duchovním v rámci své farnosti, případně se přihlásí na biskupství.

Svatá zpověď - svátost smíření

je svěření do Božích rukou celého našeho života s prosbou o odpuštění našich chyb a vyplnění slabých oblastí našeho duchovního života Boží láskou; je to posila v boji proti zlu, které nás ničí.

Je to proces obrácení člověka, rozhodnutí vrátit se zpět k Bohu a Boží odpuštění našich hříchů. Tato svátost má 5 částí:
 
a) zpytování svědomí
Na chvíli se zastav a zamysli se nad svým životem od poslední zpovědi. Zhodnoť svůj život nejlépe podle Desatera (jednotlivá přikázání najdeš podrobně rozebraná v tzv. zpovědním zrcadle v kancionálu). Přitom si máme uvědomit, čím jsme Boha zarmoutili. Začni krátkou modlitbou a nejlépe také přečtením a krátkou meditací nějakého úryvku z Bible – např. o marnotratném synu a milosrdném otci.
 
b) lítost
Je to vlastně postoj vůle: to, čím jsem hřešil, mě mrzí, chtěl bych to napravit a už nehřešit (je-li to možné). Z lítosti má vycházet předsevzetí vyhnout se dalším hříchům, udržovat a prohlubovat společenství s Bohem.

c) předsevzetí
Poté si promysli, jakým způsobem se budeš hříšnému chování bránit, jaké máš možnosti vykonat více dobra kolem sebe – to je opravdové předsevzetí.

d) vyznání
Vyznám své hříchy především Bohu. Kněz je zde pouze prostředníkem. Je tím, který zpřítomňuje Boží milosrdenství a ve jménu Boha uděluje rozhřešení. V tomto bodě je nejdůležitější vyznání hříchů spojené s lítostí a rozhřešení, které kněz uděluje na závěr zpovědi.
Kromě toho nás většinou kněz také povzbudí duchovním slovem a uděluje nám rady jak pokračovat dál duchovním životem. Poučení může být spojené s duchovním vedením (v tom případě se poučení mění v delší rozhovor), ale to není podstatou ani cílem svátosti smíření.

Když poklekneš ve zpovědnici, nejdříve pozdrav kněze, pokud to on neučiní jako první. Můžeš říci např. „Pochválen buď Ježíš Kristus“, nebo „Pozdrav vás Pán Bůh!“. Pak se oba přežehnáte křížem.

Pokud kněz nezačně nějakou krátkou modlitbou, nebo čtením z Bible, můžeš začít mluvit. Nejdříve se krátce představ. Neříkej své jméno ani příjmení. Jen řekni kolik je Ti roků, jsi-li svobodný/á, ženatý/vdaná, nebo duchovní, máš-li děti apod.
Pak řekneš důležitou informaci, kdy jsi byl/a u sv. smíření naposledy (pokud to nevíš přesně, stačí přibližný údaj jsou-li to týdny, měsíce či roky.

Dále řekni, zda jsi splnil/a pokání, které ti bylo uloženo. Pak už se můžeš pustit do svého vyznání. Začni třeba takto: „Vyznávám se před Pánem Bohem, že jsem se od minulé zpovědi dopustil/a těchto hříchů – a vyznáváš své hříchy. Pokud si s něčím nevíš rady, nevíš, zda se mohlo jednat o hřích, či nikoli, zeptej se kněze – rád Ti odpoví.

Po vyznání hříchů řekni: „Toto jsou mé hříchy. Upřímně jich lituji a s pomocí Boží se chci polepšit.“

Poslouchej, co ti kněz řekne a jaké ti uloží pokání. Na jeho otázky upřímně odpověz. Kdybys něčemu nerozuměl/a, neváhej a zeptej se.

Na závěr ti kněz dává rozhřešení slovy:
Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.
Když je uslyšíš, požehnej se znamením kříže a odpověz: „Amen.“

Bůh ti právě dal další novou šanci změnit svůj život k lepšímu. Tím odpuštěním ti vlastně říká, že tě neodsoudil, i když On jako jediný to udělat mohl. Říká ti, že s Tebou počítá! Je to velká věc a my bychom se z toho měli radovat a také to náležitě oslavit. Nezapomeň ale nejdříve vykonat uložené pokání.

e) pokání
Po obohacení milosrdenstvím, které pramení ze svátosti smíření máme poslední „úkol“ – je to zadostiučinění nebo pokání. Nemůžeme zapomenout na povinnost nahradit (podle možnosti) zlo, které jsme spáchali dobrými skutky, modlitbou. Nejde v tom případě jen o modlitbu, kterou kněz připomíná v závěru zpovědi, ale jde o celkový křesťanský postoj, projevující se touhou po naplňování svého prostředí dobrem.

Příležitost ke svátost smíření je pravidelně půl hodiny přede mší sv.
Určené zpovědní dny před Velikonocemi a Vánocemi jsou oznamovány s dostatečným předstihem.
 

Svátost nemocných

Je posilující setkání s Kristem pro každého nemocného bez ohledu na to, zdali je nebo není v nebezpečí smrti.

Je třeba dohodnout se osobně v kostele nebo tel. na faře.
Informace o přijetí svátosti nemocných (event. dalších svátostí) v nemocnici Vám poskytnou v každé nemocnici. Je však lépe svátosti přijmout (je-li to možné) ještě před odchodem do nemocnice – prostředí nemocnice většinou neumožuje potřebné soukromí a soustředění.

Návštěvy nemocných

Duchovní péče o nemocné není jen zaopatřování nemocného před smrtí, ale jde o nabídku duchovního doprovodu. Rádi nemocné navštěvujeme, abychom jim nejen duchovně posloužili, ale také lidsky povzbudili.

Proto prosíme, abyste nám nahlásili nemocné, kteří mají o návštěvu duchovního zájem.