O svatých římského kánonu

Česká sekce vatikánského rozhlasu na svých stránkách postupně představuje světce, o kterých slýcháme v římském kánonu. Římský kánon, neboli velká eucharistická modlitba církve, zůstal v podstatě nezměněn od doby Řehoře Velikého (590-604), tj. od konce 6. století. Některé jeho části lze vystopovat až do poloviny 3. století, kdy latina začala v Římě definitivně vytlačovat řečtinu, co by liturgický jazyk. Obsah sahá do dob apoštolských.

"Zveme Vás tedy na pouť k základům naší křesťanské tradice, na pouť po cestě vydlážděné téměř dvoutisíciletou modlitbou, k níž od počátku patří také svědectví. Proto do velké eucharistické modlitby církve patří na prvním místě Maria, Matka Boží, a dvanáct apoštolů. Ačkoliv by jistě bylo možné mnoho mluvit o jejich výsadní roli, necháme je pro tentokrát stranou, a věnovat se budeme jménům, která dnes některým mohou znít cize", píše se na stránkách české sekce Radia Vaticana.

Po výčtu apoštolů přichází na řadu skupina dvanácti světců. Jejich počet není náhodný. Číslo 12 symbolizuje univerzálnost Kristovy církve – která do všech čtyř světových stran šíří víru v trojjediného Boha. Proto také na starých mozaikách najdeme znázornění nebeského Jeruzaléma, obrazu církve v její úplnosti, jako ohrazené město nad čtvercovým půdorysem. Každá z hradebních zdí má tři brány, protože do Beránkova města mají přístup národy východu, západu, severu i jihu skrze křest ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého. Každá z bran pak je založena na vzácných kamenech, nesoucích jména apoštolů. Ti nejen rozsévají Boží slovo, ale víru v Krista zpečetili krví a stali se tak základy církve, která je nazývána apoštolská.
Právě prolití krve pro Krista spojuje také světce, kteří ve výčtu následují. Je jich dvanáct pět papežů a pak po jednom zástupci biskupů, jáhnů a pět laiků.

Linus
Prvním z nich je sv. Linus, nástupce apoštola Petra v Římě, a tedy druhý Papež. Jde o téhož Lina, kterého zdraví sv. Pavel v listu druhém listu Timotejovi (2Tm 4,21). Přesná léta, kdy římské komunitě předsedal nelze ověřit. V oficiálním seznamu papežů se uvádí rok 68-79. V nejstarších výčtech římských Pontifiků, v Liber Pontificalis (56-67) a v Eusebiových dějinách církve (68-81) se údaje mírně liší. To ale nic nemění na tom, že jej všechny nejstarší seznamy římských biskupů, jak je zaznamenali Irenus z Lionu, Sixtus Julius Africanus, Hypolitus, Eusebius z Cesareje a Liberiánský katalog z roku 354 svorně uznávají Lina za prvního Petrova nástupce. Podle Irenea pocházel z Toskánska. Háv věků poodhalují snad také pozdější tradice, podle kterých se narodil v toskánské Volteře (Volterra). V tomto původem etruském městě nedaleko Pisy je dodnes uctíván mezi nejslavnějšími rodáky a od roku 1480 stojí na místě jeho rodného domu také jemu zasvěcený kostel.

Další poznání o jeho osobě je kusé. Liber pontificalis uvádí, že jeho otcem byl jistý Herculanus. Do Říma se vydal za studiem. Jeho život ale osudově nabral nový směr po setkání s Petrem, který ho nadchl pro Kristovo učení. Zdá se, že Linus dokonce v době Petrovy nepřítomnosti v Římě působil jako jeho zástupce. Z Liber pontificalis se dále dozvídáme, že Linus předepsal, aby ženy přistupovali k bohoslužbě s pokrytou hlavou. Nicméně je zřejmé, že jde o předpis převzatý z listu Korynťanům (1 Kr 11,5). Už Linovi je rovněž připisováno zavedení palia jako symbolu papežské autority.

Nejdůležitější události doby jeho pontifikátu byl konec židovské války a vyvrácení Jeruzalémského chrámu Římany. Pokud jde o smrt prvního Petrova nástupce, někteří dnešní badatelé nejsou za jedno s údajem tradovaným v Liber Pontificalis, podle něhož měl být papež Linus popraven 23. září roku 76 a byl pohřben na Vatikánském pahorku vedle Petra. Argumentují, že v té době nejsou správy o pronásledování křesťanů a že Ireneus nejmenuje Lina mezi mučedníky. Jisté ale zůstává, že Linus stál skutečně v čele křesťanské komunity v Římě po smrti apoštola Petra a v Římském martyrologiu čteme: 23. září – v Římě sv. Linus, Papež a mučedník, který jako první po blahoslaveném Petru Apoštolovi vedl římskou církev, byl korunován mučednictvím a pohřben ve Vatikánu, v blízkosti Apoštola.

O liturgické reformě Benedikta XVI.

Vatikán. Moudrá rovnováha mezi inovací a tradicí v liturgii je jádrem reformy prosazované současným papežem. V knize nazvané „Reforma Benedikta XVI“ (Piemme) to zdůrazňuje teolog, P. Nicola Bux, poradce Kongregace pro nauku víry. Věnuje se také bouřlivě diskutovanému Motu proprio Summorum Pontificum, kterým Papež liberalizoval předkoncilní latinský obřad. Jak vysvětluje pro Vatikánský rozhlas P. Bux, nejde o krok zpět, ale spíš o pohled do budoucna:

„V posledních letech se bohužel propagovala myšlenka liturgie „udělej si sám“. Každý kněz, každá skupina jakoby mohla ubírat a přidávat, co ji napadne. Zapomínalo se, že naopak my jsme příjemci liturgie, že ji dostáváme od dvoutisícileté tradice. Liturgie znamená posvátné dílo, které uskutečňujeme tak, že Bohu nasloucháme, odpovídáme mu, přinášíme mu jako oběť svůj život – a tímto tedy nesmí kdokoliv manipulovat; právě proto, že lidé každé doby mají právo setkat se s katolickou vírou. Kněz je služebníkem.
Situace, která se vyvinula v posledních letech a která – a to je třeba zdůraznit – nemá nic společného s duchem reformy, jak si ji představoval Koncil – vnesla do církve značné rozpory a problémy, které všichni známe. A tedy to, co udělal Svatý otec, bylo věcí spravedlnosti. Bylo to připraveno trpělivou prací Jana Pavla II. i Pavla VI. Úmyslem je usměrnit interpretaci inovace liturgie, protože liturgická reforma byla často představována jako svého druhu revoluce. Ve skutečnosti měla být pouze úpravou a jako každá rekonstrukce musí být uskutečňována s citem a nezasahovat základní rysy obrazu.“

Jak obnovit smysl pro posvátné, který se dnes vytrácí?

„Smysl pro posvátné znamená smysl pro Boží přítomnost, protože slovo „posvátné“ označuje něco, co není výsledkem práce mých rukou. Posvátný je tedy Bůh, který je přítomen. Klasickým biblickým obrazem je hořící keř a Boží hlas, který říká Mojžíšovi „nepřibližuj se, sejmi své opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté.“ Svaté je kvůli Boží přítomnosti. Když tedy mluvíme o posvátném, míníme tím, že místa takto nazývaná, taková opravdu jsou, musí pomáhat a vést k setkání s Boží přítomností. Říkáme, že bez Boží přítomnosti nemá liturgie smysl, je to prázdný rituál, ve kterém se exhibujeme. Myslím, že Benedikt XVI. chce vrátit liturgii tento základní smysl: být před Jeho přítomnosti, tak jak říkáme: „vzdáváme díky za to, že smíme stát před tebou a můžeme ti sloužit.“ 

(Radio Vaticana 18. 10. 2008)

Mladí a Mše svatá

Dnes, v první den nového školního roku mi přišel tento dopis:

Vážený otče Vojtěchu,
...ptal jste se mě tenkrát v neděli ..., co o tom vím. Upřímně řečeno - nic moc. Ale při účasti na pokoncilní mši prostě cítím, že někde je chyba. Mše svatá přece nemůže být o pouhém setkání věřících s knězem. Nemůže být jakýmsi přátelským posezením za doprovodu příjemné rockové hudby. Domnívám se, že Mše svatá znamená stát se účastným poslední večeře Pána Ježíše a být s Ním ukřižován.

Často se stává, že člověk odcházející ze mše svaté vůbec neví o tom, že byl znovu svědkem nepochopitelné Oběti. Spíše se zajímá o to, kde se zrovna nacházejí jeho přátelé, aby se s nimi mohl pobavit a oni mu neutekli, nebo o to, co bude zrovna na oběd. Stručně řečeno - sám pořádně nevím, co vlastně Mše svatá znamená a je pro mě velkým tajemstvím. Očekávám však od Ní něco hlubšího.

Tyto řádky prosím berte jako osobní názor pouhého téměř sedmnáctiletého laika, který je pln touhy zažít "něco víc." Vlastně nejspíš nejsem vůbec hoden se o něčem takovém bavit, neboť je to otázka vztahu mezi Bohem a člověkem. Víru mám sice momentálně velice silnou, ale k čemu je víra sama o sobě, když ji nedoprovází láska ke Kristu...
(1. 9. 2010)

O koncilu a para-koncilní ideologii

Teologické rozhovory na Kongregaci pro nauku víry s vedením Bratrstva sv. Pia X. pokračují za zavřenými dveřmi. Poslední setkání se uskutečnilo počátkem května. Rozhovory řídí komise Ecclesia Dei, jež je součástí zmíněné Kongregace, a v její kompetenci je dialog s tzv. tradicionalisty, z nichž někteří jsou již v plném společenství se Svatým stolcem (Bratrstvo sv. Petra, aj.).

Její předseda mons. Guido Pozzo pronesl v Bavorsku (2. července, Wigratzbad) při udílení kněžského svěcení několika členům Bratrstva sv. Petra přednášku, která je dostupná na webových stránkách Bratrstva sv. Petra.

Mons. Pozzo ve své obsáhlé konferenci popsal domnělou frakturu mezi koncilní a předkoncilní církví. Její původ spatřuje ve zkreslené interpretaci textů Druhého vatikánského koncilu. Tuto nesprávnou interpretaci označil za „para-koncilní ideologii, která byla rozšířena určitými katolickými skupinami a mediálními centry sekulární světské moci“. Citoval v této souvislosti známou promluvu papeže Pavla VI. z roku 1972. Svatý otec tehdy řekl:

„Nějakou štěrbinou vešel do Božího chrámu Satanův dým: jsou tu pochybnosti, nejistota, problematičnost, neklid. Do našeho svědomí vstoupila pochybnost a vstoupila okny, která měla být otevřena kvůli světlu.

Také v církvi panuje tento stav nejistoty. Mělo se za to, že po Koncilu nadejde pro církev slunečný den. A namísto toho přišla mračna, bouře, tma, hledání a nejistota. Jak k tomu došlo? Svěříme vám naše mínění: byl to zásah nepřátelské moci. Její jméno je ďábel, tajemná bytost, o níž se zmiňuje také list sv. Petra.“ (Pavel VI, Insegnamenti, vol. X, 1972, str.707).

Účinky toho, co identifikoval Pavel VI. - podle mons. Pozzo – dosud trvají. „Do katolického světa vstoupilo cizí myšlení, které vyvolává spory, svádí mnohé duchy a dezorientuje věřící. Je to „duch sebedestrukce“, který prostopuje celou modernou a který ovládl mimo jiné i velkou část katolické publicistiky.

Toto myšlení, jež je cizí katolickému učení, lze popsat ze dvou hledisek: První jeho znakem je sociologické chápání víry, tzn. interpretace, jež hodnotí náboženské otázky sociologicky a falšuje pojem církve zaváděním demokratického modelu.

Sledujeme-li probíhající diskuse o disciplině, právu, způsobu slavení liturgie, nelze toto falešné pojetí církve nezaregistrovat jak mezi laiky, tak mezi teology,“ podotýká mons. Pozzo, přičemž zdůrazňuje, že „Koncil k takovéto interpretaci nedal žádný základ, protože výraz Boží lid označující církev je vždy vázán k pojmu církve jakožto mystéria, jakožto svátostného společenství Kristova těla, složeného z lidu, který má svoji hlavu a ze svátostného organismu jeho členů, majících hierarchický řád.“

Druhým znakem onoho cizího myšlení je ideologie dialogu. Podle Koncilu a encykliky Pavla VI. Ecclesiam suam je dialog důležitým a nezbytným prostředkem, jímž církev přichází do kontaktu s lidmi své doby. Parakoncilní ideologie však transformovala dialog z nástroje na primární smysl a cíl pastorace tím, že vyprazdňuje a zatemňuje nezbytný důraz na obrácení ke Kristu a příslušnost k Jeho církvi.

Těmto deviacím je - podle mons. Pozzo - zapotřebí „čelit novým objevením a osvojením si duchovního a kulturního základu křesťanské civilizace, tj. víry v Boha, transcendentního Stvořitele, prozřetelného Soudce, jehož jednorozený Syn se vtělil, zemřel a vstal z mrtvých, aby vykoupil svět, vlil milost Ducha svatého na odpuštění hříchů a dal lidem účast na božské přirozenosti.“

Mons. Pozzo ve své přednášce na půdě Bratrstva sv. Petra poukázal především na to, že „je možné a nutné interpretovat podle tradice také ty koncilní texty, které jsou nejvíce kritizovány tradicionalistickými kruhy, totiž texty o jednotě a jedinosti katolické církve a o vztazích mezi katolickou církví, pravoslavnými, protestanty a ostatními náboženstvími.“ Právě to jsou totiž hlavní kameny úrazu ve vztazích s Bratrstvem sv. Pia X., tzv. lefébvristy.

Veškerá jednání s exponenty této a podobných skupin se odehrávají v kategoriích naznačených Benediktem XVI. v promluvě k římské kurii z 22.prosince 2005. „Tento jednací prostor není dán otřepaným dělením na tři skupiny: na konzervativní, progresisty a umírněné, ale zakládá se na vytříbeně teologickém rozcestí, na volbě mezi hermeneutikou zlomu či fraktury a hermeneutikou neustálé reformy.

Z těchto dvou možností je třeba volit tu druhou. Je tedy zapotřebí - končil mons. Pozzo – postupovat cestou hermeneutiky neustálé reformy, tj. vypořádat se s jednotlivými body kontroverze a takříkajíc osvobodit Koncil od para-koncilní ideologie zachováním principu integrity katolického učení a plné věrnosti pokladu víry, předávaného tradicí a interpretovaného učitelským úřadem církve.“

Článek přinesla česká sekce Vatikánského rozhlasu.

O společném obrácení kněze a lidu

Proč kněz stojí obrácen stejným směrem jako lid?

Při tradiční mši svaté stojí po většinu doby kněz a lid s pohledy upřenými stejným směrem. Tradičně je to přímo k východu, a proto se směrem na východ stavěly i křesťanské chrámy. Obrácení k východu při modlitbě bylo křesťanům vlastní po celou historii Církve.[1]

Význam obrácení na východ

Symbolika této orientace (orient = východ) spočívá v tomto: na východě vychází slunce - zdroj světla a života, čímž se stává často užívaným symbolem Krista. Tak obrácením na východ chceme vyjádřit naše obrácení na Krista v očekávání jeho příchodu na konci časů.

Svědectví Písma svatého

K takovému významnému chápání východu nám jsou podporou i vyjádření Písma svatého. Mezi jinými např.: "Zpívejte Bohu, který vystupuje na nebe, k východu /ad orientem/." (Ž 68,33n) "Kde je ten novorozený král židovský? Neboť viděli jsme hvězdu jeho na východě /in oriente/, i přišli jsme se poklonit se jemu." (Mt 2,2) Když Ježíš vstupoval na nebesa z Olivové hory, podle prastaré tradice se vzdaloval také směrem na východ. Ve Skutcích pak čteme: "Muži galilejští, proč stojíte a hledíte do nebe? Ten Ježíš, který vzat jest od vás do nebe, přijde tak, jak jste ho viděli do nebe jíti." (Sk 1,11) A tak svým postojem v liturgii, kdy jsme všichni společně obráceni jedním směrem, vyjadřujeme naše očekávání a láskyplnou touhu po Pánu. Jako bychom společně v zástupu volali "Marana tha!" - Přijď Pane Ježíši (1 Kor 16,22).

Připravenost Božího lidu

Zároveň hledíme dopředu, vstříc novým úkolům, ke kterým nás Pán na naší cestě povolává a vyjadřujeme svoji připravenost. "Buďte bedra vaše přepásána a hořte svíce v rukou vašich, a vy buďte podobni lidem, kteří čekají na pána svého, až se vrátí ze svatby, aby, když přijde a zatluče, hned mu otevřeli." (Luk 12,35-36)

Kardinál Ratzinger (Benedikt XVI.) ve své knize Duch liturgie k orientaci při liturgii píše: "Směr modliteb k východu je od počátku existující tradicí a základním výrazem křesťanské syntézy kosmu a dějin, zakotvením v jedinečném ději spásy a výrazem směřování k přicházejícímu Pánu. Je v ní vyjádřena stejně tak věrnost k onomu již darovanému, jako i dynamika cesty vedoucí kupředu."[2]

Obrácení jedním směrem není "celebrováním ke stěně" či "zády k lidu"

Jak by řekl Martin z Kochemu, stalo se jistě úskokem ďábelským, že lidé si výše zmíněné významy dostatečně nepřipomínali a docela na ně zapomněli. Jen tak se mohlo stát, že tak prastarý znak křesťanů jako společné obrácení na východ dostal nálepku "celebrování ke stěně" nebo "ukazovaní zad lidu".

Nechme ještě jednou promluvit kardinála Ratzingera: "Společné obrácení k východu nebylo "celebrováním ke stěně", neznamenalo, že kněz "ukazuje lidu záda", protože tak důležitou roli nikdy nehrál. Jako se v synagoze společně pohlíželo k Jeruzalému, tak se zde společně pohlíželo "k Pánu". Jednalo se - jak to vyjádřil jeden z otců liturgické konstituce II. vatikánského koncilu J. A. Jungmann - spíše o společný směr kněze a lidu, kteří ve společném procesí směřují k Pánu. ... jako putující lid Boží se vydávají k oriens, k přicházejícímu Kristu, jenž nám jde vstříc."[3]

Nebylo by ale obrácení kněze k lidem věrnějším napodobením Poslední večeře? V této otázce jsou skryté dva omyly.

Uspořádání hostiny v raně křesťanské době

První z nich se týká uspořádání hostiny ve starověku. V raně křesťanské době neměl předsedající společnosti u stolu místo proti ostatním. Naopak společný aspekt večeře byl vystihnut skutečností, že všichni účastnící seděli na konvexní straně stolu ve tvaru podkovy či písmene sigma.

Podstata mše svaté

Druhý omyl - zřejmě vážnější - se týká podstaty mše svaté. Podle učení katolické Církve je mše svatá zpřítomněním Kristovy kalvárské oběti, je s obětí na kříži úplně totožná, pouze způsob obětování je jiný. Tam krvavý, zde nekrvavý. To je závazné učení katolické Církve, jak bylo vyjádřeno především na koncilu v Tridentu, kde bylo třeba odmítnout mnohé hereze protestantů týkající se mše svaté.

Katolická bohoslužba tak nemůže být stále popisována pojmem hostiny nebo společenství, neboť to není jejím nejpodstatnějším aspektem. Nejdůležitějším je obětní charakter mše svaté, jejímiž předobrazy byly nedokonalé oběti starozákonní, a tak se shromáždění v první řadě upíná ke Kristu a jeho kříži (versus crucem), který je na oltáři přítomen.

Sněm tridentský se vyjadřuje takto: "Proto [Kristus] zanechal při poslední večeři, v noci, v které vydán byl, své milované choti, Církvi katolické, oběť viditelnou, jaké si lidská přirozenost vyžaduje: aby nám tak stále na oči stavěl onu krvavou oběť, jež jednou na kříži vykonána býti musela. ... Pán se takto prohlásil za Kněze dle řádu Melchisedechova na věky ustanoveného; jakožto Kněz obětoval Otci svému své Tělo a svou Krev pod způsobami chleba a vína; a odevzdal obé pod těmitéž způsobami svým apoštolům, jež tehdy za kněze Nového Zákona ustanovil, aby jich požívali. Dal také jim a pravým jejich nástupcům v úřadu kněžském nařízení, aby i oni dle jeho způsobu obětovali, když řekl: "To čiňte na mou památku!" jak slovům těm Církev katolická vždy rozuměla."[4]

Při mši svaté jako bychom byli na Golgotě

První strana mešního kánonu jasně vyjadřuje, co se ve mši odehrává. Začátek mešního kánonu jasně vyjadřuje, co se ve mši svaté odehrává.

Když jsme přítomni na mši svaté, je to jako bychom byli společně s Marií a Janem přítomni při Kristově ukřižování. Jen je tato skutečnost naším tělesným očím skryta, proto musíme dávat tím větší pozor, abychom ji neztratili ze zřetele očí víry. Z toho pramení i četná doporučení mnoha světců ke mši svaté (některé můžete najít také na těchto stránkách), kteří nás učí, že na mši svaté se máme chovat tak, jak bychom se chovali při ukřižování Kristově.

Na mši nepřicházíme kvůli knězi

Budeme-li mít výše zmíněné na paměti, porozumíme významu obrácení kněze stejným směrem s lidem. Na mši svatou nepřicházíme kvůli knězi, nýbrž s knězem kvůli Kristu. Kněz pak stojí v čele lidu jako ten, který je vyvoleným Kristovým nástrojem, skrze něhož svou oběť Pán zpřítomňuje. Pravým Knězem, který ve mši svaté obětuje, je Kristus. On je obětujícím a zároveň obětovaným, neboť ze své vůle vydává sám sebe. To pak činí skrze lidského služebníka, kterého si vybral, a skrze jeho viditelné úkony.

"Pokud během mše není kladen do popředí Ježíš, ale společenství, které usiluje o spoustu věcí namísto toho, aby se nechalo přitahovat Pánem," říká Benedikt XVI., pak dochází k "zatemnění křesťanského smyslu pro mysterium". "První a podstatný postoj věřícího křesťana, který se účastní liturgického slavení," pak podle papeže, "není jednání, ale naslouchání, otevřenost a přijímání."[5]

Není ale fakt, že věřící hledí knězi na záda, znakem opovrhování laiky?

Odpověď na tuto otázku už byla částečně dána. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že na mši svaté jsme kvůli Kristu, nebudeme obrácení kněze stejným směrem s lidem chápat jako nějakou jeho neuctivost či znak opovrhování. Ba naopak - kněz se tak řadí mezi nás, je zde s námi také kvůli Kristu a jeho oběti, nikoliv kvůli prezentování sebe sama. Proto pokorně hledí vstříc ke kříži a v čele lidu přednáší Bohu i všechny jeho prosby a potřeby.

Vznešenost kněžského povolání

Výjimečnost kněze nespočívá v tom, že by byl nějakým předsedajícím společenství, nýbrž v tom, že Boží Syn se vydává do jeho rukou. Na slova kněze sestupuje na oltář a obnovuje své vtělení a smrt. Z toho důvodu je kněžství to nejvznešenější povolání. Vyučovat, vychovávat, kázat, pomáhat chudým apod. můžou i jiné osoby. To, co je vlastní výlučně knězi, se děje právě u oltáře. Z toho důvodu je kněz zvláštním způsobem z lidu vyčleněn, což naznačuje i jeho pozice při mši svaté. Vznešenost kněze je tak veliká, že sv. Jan Maria Vianney si dovolí říci: "Kdybych potkal kněze a anděla, dříve bych pozdravil kněze."[6]

Jsou ještě další důvody pro obrácení kněze a lidu stejným směrem?

Kromě výše zmíněného eschatologického očekávání Kristova příchodu jsou ještě další důvody, které svědčí pro to, aby kněz byl obrácen stejným směrem jako lid.

Jednota

Obrácení kněze a věřících jedním směrem je i výrazem jejich hluboké jednoty.  Daleko větší jednota se promítá tam, kde lidé stojí se zraky upřenými společným směrem a tvoří tak jeden zástup, než tam, kde se dívají na sebe navzájem. Ve mši svaté vzhlíží vstříc Kristu. Jen tak, že bude každý z nás spojen s ním, můžeme dosáhnout pravé jednoty i spolu navzájem a i s celým nebeským zástupem svatých a andělů, kteří jsou při každé mši svaté také přítomni.

Pozice mluvícího a naslouchajícího

I v mezilidské komunikaci je slušností být obrácen na toho, ke komu mluvíme. Když v tradiční mši svaté kněz mluví k lidu, také se k němu obrací. Tak jej např. zdraví "Pán s vámi!", vyzývá "Modlete se bratři", na konci mše svaté propouští a dává požehnání. Modlitba směřuje k Bohu, a tak bychom taktéž měli být obráceni k němu.

Univerzalita Božího přebývání

Ihned se však objeví námitka, že Bůh přeci nepřebývá na nějakém konkrétním místě, a tak se k němu můžeme modlit všude. K tomu opět kardinál Ratzinger poznamenává: "Toto vědomí univerzality je plodem zjevení. Bůh se nám ukázal. Jen proto ho známe, jen proto se k němu můžeme všude s důvěrou modlit. A právě proto je - stejně jako dříve - vhodné, že se v křesťanské modlitbě vyjadřuje vztah k Bohu, který se nám zjevil. A stejně jako Bůh sám přijal tělo, vstoupil do prostoru a času země, tak je při modlitbě zapotřebí - alespoň při společné bohoslužbě -, aby naše řeč s Bohem byla "inkarnatorní", aby byla christologická, abychom se prostřednictvím Toho, který se stal člověkem, obraceli k trojjedinému Bohu. Vesmírný symbol vycházejícího slunce vyjadřuje univerzalitu každého místa, a přesto ponechává Božímu zjevení jeho konkrétnost."[7]

Svatostánek

Obrácení stejným směrem dostane ještě další důvod, pokud se mše svatá koná tam, kde je umístěn svatostánek. Potom je přímé obrácení modlícího se lidu k Bohu již zcela konkrétní. Ve svatostánku je pod způsobou chleba přítomen celý Ježíš Kristus se svým lidstvím i božstvím, a je tak i projevem elementární úcty, že se k němu neobracíme zády v okamžicích, kdy to není nezbytně třeba. Když přijdeme do kostela mimo mši svatou a budeme se chtít modlit, pravděpodobně ve většině  případů také nedáme přednost pozici zády ke svatostánku, ale budeme k němu automaticky obráceni čelem.

Soustředění

Kdyby kněz pronášel modlitby čelem k lidu, mohlo by to taktéž bránit v našem plném soustředění na modlitbu samotnou na úkor toho, že budeme pozorovat kněze. Obzvláště pokud je kněz nějakým způsobem "zajímavý" - např. se hloupě tváří, má přehnanou mimiku apod.

Obrácení kněze a věřících jedním směrem má i tu nespornou výhodu, že kněz není ničím rozptylován a může se tak v klidu maximálně soustředit na to, co koná. Když jsou na něj upřeny zraky mnoha lidí, má to o mnoho těžší, obzvláště je-li plaché nebo stydlivé povahy.

Takový klid může ocenit např. zejména v okamžicích svatého přijímání, kdy se nemusí zaobírat tím, jak při tom zrovna vypadá.

Nenařídil ale obrácení kněze čelem k lidu II. vatikánský koncil?

Obrácení kněze čelem k lidu je záležitostí až pokoncilního liturgického vývoje, samy koncilní dokumenty se o změně orientace vůbec nezmiňují. Obrácení věřících a kněze stejným směrem není také, podobně jako užívání latiny, výlučnou záležitostí tradiční liturgie, ale naprosto legitimně se tímto způsobem slaví i liturgie nová.

[1] RATZINGER, Joseph: Duch liturgie. Barrister & Principal, spol. s. r. o. : Brno 2006, str. 65-66

[2] Tamtéž.

[3] Tamtéž str. 70-71

[4] Sess 22, cap I.

[5] Rádio Vaticana: Benedikt XVI.: Eucharistie je příliš velký dar, než aby ji bylo možno vystavovat dvojznačnostem

[6] Jan Křtitel Maria Vianney mezi námi. Refugium Velehrad-Roma s. r. o. : Olomouc 2010, str. 12.

[7] RATZINGER, Joseph: Duch liturgie. Barrister & Principal, spol. s. r. o. : Brno 2006, str. 66

Článek zveřejnil server Krása liturgie.