Sebapoznanie
Je mnoho bielych miest v našich vedomostiach ale tým najbelším, čiže tým najmenej známym miestom, je poznanie seba samého.
Najväčším problémom pri sebapoznávaní je to, že nejestvuje jednotný názor na vznik života na zemi a tým pádom ani existencia človeka nemôže mať pevné základy, preto sa v prvom rade s touto otázkou budeme zapodievať. Jedny tvrdia, že bohovia či Boh stvoril svet a všetky živé stvorenia. Iní zas tvrdia, že celý vesmír vznikol z veľkého tresku včetne všetkého života v ňom. Vyjadrím sa najprv k tomu druhému svetonázoru. Nuž ak by vesmír až po inteligentný život v ňom mal vzniknúť z veľkého tresku, bolo by k tomu potrebné viacej náhod ako je častíc hmoty v celom vesmíre. Najsmutnejšie na celej veci je to, že je to názor vedecký. Predstavme si všetku hmotu vesmíru do jednej guli zrazenú, ktorá by vybuchla. Všade navôkol je len absolútna prázdnota priestoru to znamená, že nič nebráni hmote v rozptýlení sa všetkými smermi. Žiadna z týchto čiastočiek by sa už nikdy nedostala do blízkosti inej lebo čím ďalej by letela tým viac by sa od ostatných vzďaľovala.
Toto je tvrdá realita. Z čoho teda vznikli hviezdy z akého materiálu? Z veľkého tresku sa všetok materiál nadobro rozptýlil, stavba vesmíru sa nekoná a život v ňom nevzniká.
Opusťme teda veľký tresk a vráťme sa na zem kde nás čaká tetka Evolúcia. V akejsi prapolievke, ktorá sa tu vyskytovala namiesto oceánov, sa vyvaril zárodok DRNK. Z prvých primitívnych organizmov sa prirodzeným výberom vytvárali stále zložitejšie organizmy až sa z tej nekonečnej rady jedného dňa vykľul človek. Prečo sa však nevytvárali či nevyvíjali zložitejšie organizmy zo všetkých primitívnych organizmov a prečo sa naďalej rodia vo svojej primitívnej forme? Každá jedná forma života ma svoje nezastupiteľné miesto a je potrebné aby sa zachovala. Primitívne formy nie sú tu preto aby sa premieňali v zložitejšie ale preto aby vytvárali životný priestor, prípadne stali sa potravou tým zložitejším formám.
Myšlienka evolučného vývoja je tak úboho primitívna, že bolo by žiadúce aby ju zo svojho slovníka aspoň vzdelanci vynechali.
Vráťme sa teraz k prvému svetonázoru. Všetky národy sveta svorne tvrdia, že život na zemi vytvorili ľuďom podobný bohovia a naše novodobé poznatky o živote na zemi túto verziu nevyvracajú.
V prvom rade našu zem osídlili mikroorganizmami, ktoré ako malé chemicke továrne pripravovali úrodnú pôdu a vhodné ovzdušie pre rastlinstvo. Následne bola zem osiata obojpohlavnými travinami z dôvodu jednoduchšieho rozmnožovania. Keďže z počiatku mali traviny ideálne podmienky, bujneli a rástli do obrích rozmerov a vyrábali kyslík pre budúcich obyvateľov. Na takéto mohutné rastlinstvo bolo potrebné nasadiť mohutné bylinožravé zverstvo, ktoré by ho zredukovalo na únosnú mieru. Na mohutných bylinožravcov bolo potrebné nasadiť primerane veľkých mäsožravcov aby sa zabránilo ich premnoženiu. Aj u zvierat z počiatku bola dvojpohlavnosť výhodou z dôvodu rýchlejšieho osídlenia planéty. Bola to doba obrích tráv a veľjašterov, ktorých úlohou bolo pripraviť životné podmienky pre cicavcov, dnešných obyvateľov zeme. Obrie traviny postupne nahradené boli stromami. Pre stromy už bylinožravé veľjaštery znamenali hrozbu pretože stromy rastú omnoho pomalšie ako tráva. Mäsožravý veľjašter bol by nebezpečnou hrozbou pre cicavcov, preto musel byť vyhubený tiež.
Ale bol tu i vážnejší dôvod: zánikom sveta obrích tráv a veľjašterov bol položený základ pre rozvoj dnešnej vedeckotechnickej spoločnosti vo forme uhlia a ropy.
Nastala teda vláda cicavcov, ale pre udržanie rovnováhy v prírode, bolo treba zabezpečiť ich rýchle množenie a k tomuto účelu sú najvhodnejšie obojpohlavné jedince. U bylinožravcov práve tak ako u mäsožravcov sa spúšťal mechanizmus rozmnožovania v miestach s dostatkom potravy.
Všežravý človek bol tiež spočiatku obojpohlavný.
Každý jedinec, muž i žena, nosí v sebe nevyvinuté časti, pôvodnej obojpohlavnej bytosti. Anatómia zvierat nám prezrádza to isté čo anatómia človeka, že všetci cicavci sme pôvodne hermafroditný. Aby mohli rodiť a kojiť svoje mláďatá, hermafroditný jedinci mali ženské telo. Mužské telo bolo vytvorené z pôvodného obojpohlavného jedinca, ktorému bol chirurgickým zákrokom implantovaný pohlavný úd. Dôkazom toho je stopa po šití na spodnej časti pohlavného údu cez varlatá až k análnemu otvoru a to je viditeľné nielen u človeka ale aj u zvierat. Túto stopu po šití dedíme lebo ju máme zapísanú v genetickom kóde aby nám stále pripomínala to, že sme výtvorom vyššej inteligencie. „Kult falu“, ktorý bol rozšírený po celom svete, nám túto skutočnosť mal pripomínať ale nanútené nové náboženstvo nás násilne odvrátilo od poznatkov stvorenia. Na šťastie nič netrvá večne a túto dobu temna ukončia genetický inžinieri, ktorých negniavia evolučné či iné predsudky.
Chromozóm Y aj na laika musí pôsobiť cudzorodo.
Poviem to tak, „žena má 46 chromozómov a muž má 45 + 1 chromozóm.“ Všetky ženské chromozómy sú z jednej dielni a prirovnal by som ich k elektrónkam ale chromozóm Y je z inej dielni a ten by som prirovnal k tranzistoru, ktorý je síce menší ale zato nepomerne výkonnejší ako elektrónka. Takže v mužskej výbave máme 45 elektrónok a jeden tranzistor.
Y chromozom zahanbil zbytek genomu
O samčím Y chromozomu často čteme jako o stále se zmenšujícím reliktu který to má spočítané a s výhledem několika milionů let zanikne. Poněkud v rozporu s tím je nynější zjištění. Ukazuje se, že jde o místo, které se velmi rychle vyvíjí. Náš Y chromozom i jeho kolega u šimpanzů, co do schopnosti seberekonstrukce, všechny ostatní chromozomy hravě strčí do kapsy.
Pohlavní chromozom člověka je artefaktem se dvěma centromerami, je to prcek s pouhými 250 geny. Nemá v buňce partnera se kterým by si prostřednictvím výměny genetického materiálu mohl svoje geny „opravovat“.
Pohlavní chromozomy X a Y se vyvinuly před nějakými 200 – 300 miliony let. Začínaly jako zcela rovnocenní partneři. Společně se svým větším kolegou - chromozomem X má mužský Y chromozom pod palcem vývoj pohlaví. U člověka a savců obecně platí, že dvojice pohlavních chromozomů X dává vznik samici a přítomnost chromozomu Y (v kombinaci XY) zase samci. Protože jde o nejmenší chromozom s malým počtem genů, stál dlouho na chvostu našich zájmů. Poté, co byl přečten Y chromozom šimpanze se názor na titěrné chromozomy s perspektivou brzkého vymizení mění. O nových poznatcích vyplývajících z porovnání sekvencí Y chromozomů člověka a šimpanze bude dnešní článek. Náš rozchod s našimi nejbližšími příbuznými se udál z pohledu evoluce nedávno – před nějakými 6 – 7 miliony let.
Genom lidský a šimpanzí učenci porovnávali už v minulých letech. Závěr tehdy zněl, že za dobu kdy jsme se přestali s našimi učenlivými příbuznými sexuálně stýkat, se toho v našich genomech mnoho neudálo a že v mnohém jsme prakticky stále stejní. Tehdy se ale porovnával genom jako celek (Y chromozom nebyl tehdy do podrobna prozkoumán). Brali jsme proto jako fakt, že pokud jde o písmena genetického kódu, pak je mezi námi a šimpanzi rozdíl jen malý rozdíl (maximálně se soudilo 1,5%). Teď se ukázalo, že Y chromozom se z tohoto pravidla vymyká a že je to velký individualista, který se od ostatních chromozomů liší v mnoha směrech. Jedním z rozdílů je, že velkou jeho část tvoří takzvané palindromy. Jsou to symetrické úseky jejichž sekvence v mluvě genetické abecedy dávají stejný smysl, ať je buňka čte z té, či oné strany. K čemu je to dobré? V palindromech se nachází osm důležitých genů a ty mají v těsném sousedství ještě svou vlastní „zrcadlově otočenou verzi“. A protože je jde číst z obou stran stejně, jsou jakousi rezervou pro případ kdy je původní gen poškozen. Je to vlastně jakási náhradní řešení za to, že pohlavní chromozom nemá možnost své případné průšvihy napravovat výměnou genetického materiálu, tako to mohou udělat při dělení buňky se svým „parťákem“ všechny ostatní párové chromozomy. Na Oslu jsme o tom psali v článku “Sál plný zrcadel”. Také tehdy šlo o poznatky z dílny Davida Pageho, vedoucího výzkumu na Whitehead Institute for Biomedical Research z Cambridge ve státě Massachusetts. Nynější Pageho výsledky také zveřejňuje prestižní časopis Nature. Dočteme se v ní, že náš pohlavní chromozom a ten šimpanzí se značně liší. Ze zvířecího toho hodně zmizelo a na našem zase mnoho přibylo. Pečlivým přečtením písmen genetické abecedy obou chromozomů a jejich následným porovnáním vyšlo najevo, že chromozomy jsou si podobny jen ve dvou třetinách genů a že v elementech kódujících proteiny to je dokonce méně než polovina (47%). To je vzhledem k dosavadním znalostem velmi málo. Jde o velké překvapení protože jen o něco starší výzkumy zaměřené na celý genom hlásaly, že se od našich nejbližších příbuzných lišíme možná jen jedním procentem genů.
Šimpanzí a lidský Y chromozom se od sebe liší více než jiné chromozomy. V tomto kousku genomu probíhá tak rychlá renovace, která nemá ve zbytku genomu obdobu. Pohlavní chromozom si zaslouží označení „evoluční hotspot“. (Foto: B. Walton/naturepl.com
Za ještě překvapivější, než jsou ztráty genů na Y chromozomu považují vědci přeskupování genů. Víc)e než 30% šimpanzího Y chromozomu nemá odpovídající úsek (protějšek) v tom lidském a naopak. V ostatních chromozomech se totéž týká jen 2% genomu. Navíc části, které se přece jen nějak dají k sobě přiřadit, prošly nezvyklým přesouváním. Geny si na těchto chromozomech skákají z místa na místo, jako by se nechumelilo.
Tak podrobně, jako byl nyní prozkoumán Y chromozom je u obou druhů prověřen jen chromozom číslo 21. Na něm ale podobné přesuny genů neexistují. Ani u člověka, ani u šimpanze. Tím, čím se genetici při srovnávání chromozomů řídí (shodnými záchytných body vyskytujícími se u chromozomů různých druhů), u pohlavních chromozomů použít nelze. Nenajdeme zde protějšek, který by měl odpovídající sekvenci a přitom se vyskytoval na odpovídajícím místě chromozomu druhého druhu. Vedoucí výzkumného týmu porovnávání “normálních” chromozomů přirovnává k pohledu na dva téměř stejné neporušené skleněné poháry. Porovnávání Y chromozomů ale autorovi připomíná práci se změtí malých střípků náhodně rozhozených po celém chromozomu.
David C. Page: „Optimistická zpráva pro muže - pohlavní chromozom podstupuje rychlou renovaci velkého stylu.“
Nynější poznatky svědčí to o tom, že v Y chromozomu probíhá rychlá evoluce. Je to do značné míry pochopitelné, protože tomu ani jinak být nemůže. Y chromozom totiž nemá při dělení buňky odpovídajícího partnera, který by mu kryl záda při zajišťování stability. Ostatní párové chromozomy k tomu využívají výměnu kousků DNA. To, co ve svém důsledku drží modifikace chromozomů “na uzdě”, tedy pro Y chromozom neplatí. Proto je logické, že u pohlavních chromozomů se bude jejich struktura měnit rychleji, než tomu bude u zbytku genomu. To co všechny odborníky překvapilo, je s jakou rychlostí se to děje.
Pohlavní chromozom má ještě jeden dobrý důvod k rychlým změnám. Většina jeho genů je zaměřena na produkci sperma a to je v reprodukční strategii záležitost “první linie”. Zvláště to platí u šimpanzů, kde se samice v době plodnosti páří s mnoha samci a kde jen ten s nejplodnějším sperma má šanci uspět.
Samá překvapení
Když byl před časem přečten šimpanzí genom a porovnali ho s tím naším, vedlo to k poznatku čemu vděčíme za to, že můžeme mluvit a psát básně (šlo o poznatek týkající se genu FOXP2, který považujeme za nejdůležitější pro schopnost slovně vyjádřit složitější komplex myšlenek a obráceně – pro schopnost vysloveným větám dobře porozumět). Změna v genu ukázala na to, proč naši chlupatí příbuzní takových výkonů schopni nejsou. Nyní se ukazuje, že ještě dramatičtěji, než místa s geny pro schopnost mluvy, se mění lokality obsahující geny pro produkci sperma. Jsou "horká místa" naší evoluce. Toto zjištění se netýká jen předpovědí toho, co se s Y chromozomy bude dít v budoucnu. Nastolilo i některé kontroverzní otázky vztahující se k minulosti. Když se Y chromozom od těch ostatních tak významně liší a to jak u šimpanzů, tak i u nás lidí, nemohlo by to být následkem toho, že samci mají jiný původ? Co když přímá samčí linie a samičí linie pocházejí od různých hominoidů? Jakou úlohu by v tom mohla hrát nedávno objevená dvanáct milionů let stará evropská velká opice Anoiapithecus brevirostris? Nemohlo by jít o kandidáta mužské linie z Euroasie, který opakovaně zavítal do Afriky? Ale to už se našimi úvahami dostáváme na pozice podkopávající stávající teorii původu lidstva “Out of Africa” a to je příliš tenký led hraničící se sci-fi. V každém případě platí, že čím je Y chromozom menší, tím většími překvapeními nás poslední dobou zásobuje. Potěšitelné na tom všem je, že Y chromozom se umí o sebe postarat. Nám, co vlastníme chromozom mužství, to vlévá nový optimismus do žil, neboť naše budoucnost se už nejeví tak chmurně, jak jí vylíčil v bestselleru “Y: Původ mužů” Steve Jones, kde podle genetiků mají muži po pěti tisíci pokoleních vymizet "jako dinosauři"...
Pramen:
Whitehead Institute for Biomedical Research
Autor: Jozef Pazdera
Datum: 17.01.2010 v 14:56
Chromozom Y – sál plný zrcadel
Pohlavní chromozomy X a Y začínaly před 300 miliony roků jako zcela rovnocenní partneři...
Při čtení lidského geonomu nepotkali genetici mnoho oříšků, jež by se tvrdostí vyrovnaly chromozomu Y.
„Většina lidské dědičné informace je jako normální velká puzzle,“ vysvětluje americký genetik David Page. „Nějaký hezký obrázek je rozstřihán na tisíc kousků, které se dají při troše dobré vůle sestavit dohromady, protože jejich návaznost je na první pohled patrná. Jenže dědičná informace chromozomu Y je něco úplně jiného. Je to jako kdybyste skládali puzzli s obrázkem maličké plachetnice uprostřed modrého oceánu pod modrým nebem bez mráčků. Stovky dílků téhle skládačky vypadají úplně stejně. Když máte určit, kam přesně každý kousek patří, tak se notně zapotíte.“
Spolu se svým „větším kolegou“ chromozomem X má chromozom Y na starosti určování pohlaví. U savců včetně člověka platí, že dvojice pohlavních chromozomů X určuje samičí pohlaví, přítomnost chromozomu Y ( a tudíž konstelace pohlavních chromozomů XY) je základem pro vznik samce.
Y chromozom patří k nejmenším lidským chromozomům. Odhaduje se, že poprvé se objevil někdy před 300 miliony lety a od té doby „chřadne“. Všechny ostatní chromozomy (člověk jich má celkem 46) se v jádru buňky vyskytují ve dvojicích. Pokud se tedy na jednom chromozomu „něco porouchá“, je tu ještě druhý chromozom jako „rezerva“. Dvojice chromozomů si můžou „zachovalé“ i „nabourané“úseky vzájemně vyměňovat, takže alespoň některé chromozomy projdou jakousi „očistou“ a poškozených úseků se zbaví.
To všechno je Y chromozomu odepřeno. Nemá nikoho, na koho by své genetické „průšvihy“ přehodil. Se svým „kolegou“ chromozomem X si může vyměňovat asi jen 5% ze své dědičné informace, zbytek má sám pro sebe. To pro něj mělo fatální následky. Před 300 miliony roky byl k nerozeznání podobný „předku“ chromozomu X. Od té doby se ale „rozkládá“. Ztratil velkou část své „hmoty“ a z původních více než 1000 genů si uchoval jen nepatrný zbytek. Genetici si dlouho představovali Y chromozom jako „genetickou poušť“, kde se uchoval jen jeden jediný gen zodpovědný za vznik varlat a tvorbu spermií. Velké popularity dosáhly spekulace, že „když to takhle půjde dále“, je Y chromozom odsouzen k zániku. Genetici mu obvykle dávali tak 1 až 5 milionů roků. To je ve srovnání s dosavadní délkou jeho existence skutečně „chvilička“.
Nejnovější studie týmu genetiků vedených Davidem Pagem z Whitehead Institute for Biomedical Research zveřejněná v časopise Nature ukazuje, že Y chromozom má sice genů mnohem méně než bývá v lidské dědičné informaci zvykem, ale úplný chudák není. Celkem se na něm našlo 78 genů, mezi nimi dokonce i takové, které mají co na práci ve vyvíjejícím se mozku i v mozku dospělých mužů. Feministky prominou, ale ženám tyto geny chybí stejně jako geny pro vznik varlat nebo tvorbu spermií. Zlé jazyky tvrdí, že právě těmto genům vděčí muži za některé své „přednosti“ – například za nechuť k domácím pracím, slabost pro televizní obrazovku nebo potřebu neustále doplňovat tekutiny v podobě pěnivého moku. Pravda je ale taková, že nikdo neví, k čemu tyto mužské „mozkové“ geny jsou.
Také s evoluční „trvanlivostí“ chromozomu Y to není tak zlé. Dokáže se o sebe postarat.
Pomáhají mu v tom tzv. palindromní sekvence. Ze slovních palindromů zná každý alespoň slavnou větu: „Kobyla má malý bok.“, která dává stejný smysl ať je čtena zepředu či pozpátku. Podobně jsou na tom i palindromní sekvence. Jsou to takové úseky dvouvláknové DNA, které mají stejný smysl, ať je buňka čte z té či oné strany. Z 50 milionů písmen genetického kódu na chromozomu Y zabírají palindromní sekvence skoro 6 milionů. Některé jsou dlouhé bezmála 3 miliony písmen genetického kódu.
„Y chromozom je síní plnou zrcadel,“ prohlašuje americká genetik David Page v narážce na přítomnost rozsáhlých palindromních sekvencí, protože v palindromech se nachází hned osm důležitých genů a ty mají v těsném sousedství ještě svou vlastní „zrcadlově otočenou verzi“. A právě ona jim slouží jako potřebná rezerva pro případ nouze (poškození genu).
Díky tomu vydrží Y chromozom podstatně déle, než se zdálo.
„Vsadil bych se, že lidský chromozom Y vydrží nejmíň 50 nebo 60 milionů roků, pokud budeme mít štěstí a vydržíme tak dlouho jako živočišný druh,“ říká Pageův kolega z Whitehead Instute Steve Rozen
Dva parťáci – pohlavní chromozomy X (vlevo) a Y (vpravo) začínali před 300 miliony roků jako zcela rovnocenní partneři. Neřízený „rozklad“ udělal z chromozomu Y malého chudinku, kterému dávali někteří genetici ještě 1 až 5 milionů let existence. Nejnovější výzkum naznačuje, že chromozom Y má ale podstatně tužší kořínek.
Zlí jazykové tvrdí, že díky speciálním genům na chromozomu Y dominují v mozku mužů tři základní potřeby – spánek na pohovce, jídlo a sex.
Není to pravda...
… všechno najednou se tam nemůže vejít.
Autor: Jaroslav Petr
Datum:22.06.2003 v 00:00
Je jedno, že aká doba uplynula od stvorenia hermafroditov po dobu rozdelenia pohlaví je nad slnko jasnejšie, že božský genetický inžinieri nezaháľali a za ten čas vytvorili menší a kvalitnejší chromozóm. Významná odlišnosť chromozómu Y od ostatných nám až príliš jasne naznačuje, že tento chromozóm nebol súčasťou celku, ale do výbavy bol dodatočne pridaný. Ovšem k tomuto názoru možno dospieť len v tom prípade ak naša myseľ nie je zaťažená detinskou myšlienkou evolučného vývinu. K poznaniu seba samého je potrebné si uvedomiť, že nie len telom ale hlavne duchom je človek človekom a tak ako je muž telesne odlišný od ženy, tak je od nej odlišný aj po stránke psychickej. Duševné vlastnosti človeka majú svoje korene u hermafroditov, ktorí sa riadili inštinktom a intuíciou. Týmito vlastnosťami sa riadia do dnes prírodné národy, ktoré pociťujú duševnú spätosť so všetkým čo ich obklopuje, teda s celou prírodou. Inštinktom a intuíciou sa riadia deti v predpubertálnom veku a v dospelosti ženy. V starších kultúrach chlapcov ešte v predpubertálnom veku oddeľovali od matky a o ich výchovu sa starali výlučne muži. Tento spôsob výchovy sa dodržiava dodnes v niektorých prírodných komunitách. Dôvod je jednoduchý.
Vďaka chromozómu Y sa u chlapcov v pubertálnom veku začína rozvíjať konštruktívne a racionálne myslenie, ktoré je ženám cudzie. Chromozómy X tento druh myslenia nepoznajú. Ženy sa môžu navonok správať ako muži ale do roli muža sa nikdy nemôžu vcítiť lebo im chýba chromozóm Y, ktorý má mužnosť v sebe obsiahnutú. Preto len muži môžu z chlapcov urobiť mužov. Práve tak ako do počítača je treba vložiť správny program ak od neho chceme aby vykonával určitú činnosť práve tak aj ľudí treba správne naprogramovať a budú správne fungovať. Pod vplyvom žien vyrastajú zženštilí muži. Vďaka svojej z polovice ženskej genetickej výbave XY sú muži náchylný k zženštilosti a preto by sa mali čo najviac zdržiavať v spoločnosti mužskej.
Ženy by najradšej uchovali všetko v nemennom stave, vďaka ženám sa zachovávajú tradície. Muži neustále chcú všetko meniť, preto nositeľmi pokroku sú vždy muži.
(Ak by včelstvo malo na čele kráľa a nie kráľovnú v dnešnej dobe by sa v úľoch nevyrábal med ale prinajmenšom pálila slivovica.) Samozrejme je to len fór lebo včelím samcom čiže trúdom chromozóm Y nenadelil konštruktívne myslenie. U samcov rozdielnych druhov jedinou spoločnou črtou je schopnosť plodenia.
Duševné vlastnosti jedinca sa rozvíjajú pomocou učenia, nie sú dedičné a preto, mužské a ženské domy mali a majú stále svoj zmysel. Muž vychová z chlapca muža a žena vychová z dievčaťa ženu. Deti sa prispôsobujú svojím rodičom prípadne svojím vychovávateľom, ktorí sú preňho vzorom. Len výchova robí človeka človekom. Bez učiteľa by človek nebol ani len zvieraťom. Bez výchovy je len bezduchým tvorom.
Vychovali ich zvieratá
Mnohé deti zachránili a vychovali zvieratá.
Najznámejšie sa stali príbehy Mauglího a Tarzana. Dojímajú celé generácie detí i dospelých. Realita je však podstatne iná: všetky deti, ktoré nemali kontakt s ľuďmi vo veku 2-5 rokov, stávajú sa mentálne i sociálne Zvieratami - takými istými, ako sú ich lesní ochrancovia.
Nijaké neskoršie výchovné metódy nemôžu túto skutočnosť zmeniť. Vychovávateľom sa podarí maximálne dosiahnuť to, že lesné deti sa naučia chodiť vzpriamene, po dvoch nohách a používať zopár slov. Potvrdzuje to aj doktorka Anna Ludovicová z Ríma, ktorá preskúmala 47 takýchto prípadov. Ani v najlepších prípadoch sa tieto deti nikdy nestali skutočnými ľuďmi. Do konca svojho života mali ťažkosti s dorozumievaním sa, len s problémami sa pohybovali vzpriamene a ich rozumová úroveň neprekročila úroveň 3- až 4-ročného dieťaťa. To, pravda, nemení nič na skutočnosti, že zvieratá sú schopné postarať sa o ľudské mláďa a pomôcť mu.
Vlk priateľom človeka
V roku 1994 sa neďaleko Telkeetu na Aljaške 24-ročná Mary v pokročilom štádiu tehotenstva vracala sama autom domov. Vonku zúrila snehová búrka. Zrazu auto dostalo šmyk a pristálo v priekope. Našťastie, Mary sa nič nestalo. Vedela, že od domu ju delí len pár míľ, preto sa rozhodla pokračovať pešo. Prešla míle, keď pocítila pôrodné bolesti. Stačila ešte vojsť do zátišia blízkych kríkov a stratila vedomie.
„Po nejakom čase som sa prebrala a vtedy som zistila, že okolo mňa sedia sivé vlky. Zo svojich tiel vytvorili teplom dýchajúcu prikrývku, aby ochránili moje zimou sa trasúce telo. Po polhodine sa narodilo dieťa. Vlci boli mojimi ošetrovateľmi. Prehrýzli pupočnú šnúru, dieťa dočista vylízali, a potom mi ho jemne pyskami prisunuli k prsiam, aby som ho mohla nakŕmiť. Správali sa ku mne ako k členke vlčej svorky. Chránili ma, kým neprišla pomoc. Keby neboli pri mne, prišla by som o dieťa a aj ja by som určite zamrzla," končí svoj príbeh Mary Cranicková. Príbeh, ktorý zverejnila vo Weekly World Neuts.
Amala a Kamala
Nebol to jediný prípad, keď sa vlky postarali o ľudské mláďa.
Na jar v roku 1920 sa pri dedinke Midnapore v indickom Bengale začali objavovať prízraky. Kňaz Joseph Singh sa rozhodol záhadu vyriešiť. Vyškriabal sa na strom, z ktorého mohol pozorovať celé okolie. Nečakal, že uvidí čosi mimoriadne, chcel len svojím „pátraním" presvedčiť dedinčanov, že sa vlastne nič nedeje. Po niekoľkohodinovej postriežke zbadal vychádzať z blízkej nory niekoľko vlkov. Spolu s nimi z nory vyšlo aj niekoľko mláďat a - „prízraky". Až po chvíli zistil, že sú to dve dievčatká pohybujúce sa po štyroch.
Vlky zastrelili a dievčatká dali do sirotinca, kde im anglikánsky pastor dal mená Amala a Kamala. Prvá prežila v „zajatí" sotva niekoľko dní, staršia, osemročná, deväť rokov. Po celý čas jedla surové mäso a pila z misky ako zviera.
Život s vlkmi a špecifická strava spôsobili, že Kamala mala preďľžené ruky prispôsobené na chôdzu po štyroch a zvýraznenú dolnú čeľusť, čo jej uľahčilo hrýzť kosti.
Od ostatných detí sa odlišovala aj dokonalým čuchom a zrakom zostreným najmä v tme. Nedokázala hovoriť, ale zato zavýjala presne ako vlky. Bola taká zaostalá, že ani dlhoročná terapia nepriniesla prakticky nijaké zlepšenie. Kamala sa naučila iba chodiť vzpriamene, jesť varené jedlo a používať sotva tristo slov. Nikdy sa nenaučila smiať.
Mlčiaci Pascal
V roku 1976 indickí poľovníci chytili v okolí Sultanpúra chlapca, ktorý žil s vlčou svorkou. Dali mu meno Pascal a podrobili ho intenzívnemu poľudšťovaniu. Prípadom sa okrem iných zaoberala aj Matka Tereza. Pascal sa naučil chodiť po dvoch, sám sa umývať a obliekať, ale do smrti neprehovoril ani slovo.
Opičie pestúnky
V roku 1667 Oliver Dapper opísal zvyky kmeňov žijúcich v Západnej Afrike, ktoré používali opice na opateru detí. Ten istý jav o dvesto rokov neskôr spozoroval aj holandský zoológ Jan Buttikofer. Paviány občas ukradli dieťa a vzali si ho so sebou. Správali sa k deťom ako k živým bábikám. Tento vzťah k deťom spôsobil, že paviány sa často (s vedomím matiek) starali o bábätká. Prítomnosť týchto štvornohých pestúnok upokojila aj tých najväčších človečích krikľúňov. Nebolo zriedkavé, že ženy samy privolávali skrotené paviány, aby rýchlo uspali kričiace deti... Podobné prípady zaregistrovali v Afrike i v Ázii ešte aj v minulom storočí. V roku 1912 poľovnícka expedícia natrafila v Afrike na chlapca, ktorý žil s čriedou opíc (neskôr bol jeho príbeh opísaný v známom Tarzanovi).
V roku 1973 v tropických lesoch Srí Lanky našli desaťročného chlapca, ktorého vychovali opice. Dieťa vydávalo neartikulované zvuky a pohybovalo sa výlučne po štyroch.
O päť rokov neskôr v Sierra Leone v Západnej Afrike dedinčania vyplašili opice pri klčovaní lesa. Opice narýchlo utiekli, no nechali po sebe len päťročné dievčatko. „Objavitelia" ho štyri roky držali v chlieve uviazané o nohu. Krutý osud dievčatka zmenil až lekár, ktorý navštívil dedinu a odniesol ho do nemocnice na ošetrenie. Ani tam však dievčatko nenadviazalo kontakt s ľuďmi.
V roku 1986 v Ugande vojenský oddiel natrafil na skupinu goríl, medzi ktorými bol niekoľkoročný chlapec. Pohyboval sa len po štyroch, mal nadmerne predĺžené končatiny. Živil sa ovocím, trávou a korienkami. Chlapec sa nikdy nenaučil hovoriť a opičie zvyky, ako aj nevraživosť voči ľuďom, uchoval si až do svojej smrti.
Tigrí chlapec
Kroniky zaznamenali spolužitie ľudských mláďat aj s inými zvieratami ako vlkmi či opicami.
Známy je napríklad prípad chlapca z Hereckého pralesa v Poľsku, ktorého vychoval medveď.
x
Ešte nezvyčajnejší je prípad z roku 1933, keď v Turecku poľovníci našli v medveďom brlohu nahé dievčatko. Ukázalo sa, že pred pár rokmi zmizlo v lese. Keďže dieťa už poznalo ľudí, vďaka tomu sa po dlhodobej rehabilitácii podarilo navrátiť ho civilizácii.
Podobne ako šesťročného chlapčeka, ktorého vychovávala tigrica.
Stalo sa to opäť v Indii.
V roku 1875 tam dedinčania zbadali tigricu s dvoma mláďatami a čudným stvorením. Ukázalo sa, že je to malý chlapec. Keď ho dedinčania zobrali, tigrica niekoľko nocí krúžila okolo dediny a hľadala svoje „dieťa". Obyvatelia dediny sa báli jej nočného útoku, preto ju vystopovali a zabili. Chlapca dali na výchovu. Zrejme bol v opatere tigrice len krátko, pretože sa pomerne rýchlo naučil plynné hovoriť a prakticky úplne sa v dedine aklimatizoval. Nepodarilo sa však stlmiť jeho agresívnu povahu. Vďaka tomu však mohol bez obáv chodiť medzi tigre do lesa, hoci je známe, že tieto zvieratá obľubujú ľudské mäso. Príbeh chlapca opísal sudca, pred ktorého sa kvôli svojej násilníckej povahe dostal.
Všetky tieto prípady ukazujú, aká dôležitá je pre dieťa výchova, najmä vo veku dva až päť rokov, ktorý je u ľudí rozhodujúci.
Článok je v sekcií - Spoločnosť, Krajiny a Národy / Nezaradené
Štyri ľudské pohlavia
Skúmanie istých častí mozgu „štyroch ľudských pohlaví" ukázalo podobnosť lesbických žien s heterosexuálnymi mužmi a gayov s heterosexuálnymi ženami.
Už dávnejšie je známe, že muži a ženy sa líšia aj mozgovými štruktúrami. Pred niekoľkými rokmi vedci odhalili rozdiely v tom, ako homosexuálne a heterosexuálne osoby vnímajú feromóny (chemické látky, ktorých pach funguje ako sexuálny signál) a pre ne sexuálne príťažlivé obrazy.
Dá sa to však vysvetliť rozdielnymi spôsobmi vnímania, ktoré môžu byť vrodené alebo naučené.
Ivanka Savičová-Berglundová a Per Lindström z Karolínskeho inštitútu vo švédskom Štokholme už dlhšie skúmajú ľudskú homosexualitu a sexualitu všeobecne. Tentoraz sa zamerali na mozgové mechanizmy v pozadí sexuálnej orientácie.
Savičová-Berglundová a Lindström si položili otázku: Nelíšia sa mozgovými štruktúrami, ktorých podoba je pri rôznych pohlaviach rôzna, aj osoby rovnakého pohlavia, ale odlišnej sexuálnej orientácie? Pri hľadaní odpovede využili poznatky o asymetrii mozgových hemisfér a prepojenosti centier v mozgu.
V týchto ohľadoch sa ženy a muži líšia.
Bádateľská dvojica zostavila výskumnú vzorku deväťdesiatich ľudí. Bolo v nej 25 heterosexuálnych žien, 25 heterosexuálnych mužov, 20 lesbických žien a 20 gayov.
Mozgové hemisféry
V prvej fáze - skúmaní asymetrií mozgových hemisfér - bádatelia zobrazovali mozog pomocou magnetickej rezonancie. Išlo samostatne o hemisféry veľkého mozgu a malého mozgu, čiže mozočku. Druhej fázy sa zúčastnilo päťdesiat osôb zo spomenutej vzorky.
Tu išlo o skenovanie krvného toku v mozgu pomocou pozitrónovej emisnej tomografie, konkrétne mapovanie funkčných prepojení pravej a ľavej amygdaly (sú to špecifické zoskupenia neurónov v strednej časti spánkových lalokov mozgovej kôry, volajú sa tak preto, že tvarom pripomínajú mandľu, gr. amygdalé).
Prvá fáza ukázala, že lesbické ženy a heterosexuálni muži zdieľajú asymetriu hemisfér veľkého mozgu - pravú majú väčšiu. Heterosexuálne ženy a gayovia naopak takú asymetriu nemajú. Pri nijakej zo štyroch skupín vedci nezistili asymetriu hemisfér malého mozgu.
Prepojenosť centier
V druhej fáze vyšlo najavo, že heterosexuálne ženy a gayovia majú s inými centrami mozgu lepšie prepojenú ľavú amygdalu.
Gayovia majú voči lesbickým ženám viac prepojení s mozočkom, tak ako heterosexuálne ženy voči heterosexuálnym mužom.
Medzi mozgami heterosexuálnych žien a gayov na jednej strane a lesbických žien a heterosexuálnych mužov na druhej sa v skúmaných zreteľoch nenašli významné rozdiely. V súhrne gayovia vlastnosťami mozgu silne pripomínajú heterosexuálne ženy, lesbické ženy zasa (no menej výrazne) mužov.
Prepojenosť ľudskej amygdaly. Údaje z pozitrónovej emisnej tomografie (farebné) sú tu uvedené na pozadí zobrazení získaných pomocou magnetickej rezonancie. V "riadkoch" (zhora nadol) sú ľavá a pravá amygdala, kým v "stĺpcoch" (zľava doprava) mozgy heterosexuálnych mužov, heterosexuálnych žien, gayov a lesbických žien.
Ilustrácia: Ivanka Savic-Berglund and Per Lindström/PNAS
Ako to vysvetliť?
Asymetrie hemisfér i prepojenie amygdaly sotva môžu byť priamo ovplyvnené naučenými vzormi alebo správaním. Oboje patrí do ríše „tvrdej biológie". A oboje je odlišné u dvoch základných pohlaví, heterosexuálnych mužov a žien.
V prípade heterosexuálnych žien a gayov smerujú prepojenia z amygdaly, ktorá hrá kľúčovú úlohu v emocionálnych reakciách, najmä do oblastí, ktoré sprostredkúvajú náladu a úzkosť. V prípade lesbických žien a heterosexuálnych mužov zasa do senzomotorickej mozgovej kôry a oblasti nazývanej striatum, ktorá sprostredkúva akčné a potenciálne agresívne správanie typu „bojuj alebo uteč" ako reakciu na strach.
Preukázateľnosť výsledkov zvyšuje fakt, že ani asymetria mozgových hemisfér, ani prepojenia amygdaly nemajú priamy sexuálny význam. A - ako sme už spomenuli - výsledky nemožno pripísať učeniu.
Očividne je to neurobiologicky „zadrôtovaný" mechanizmus. Zatiaľ sa nedá určiť, či je v pozadí vplyv génov, alebo hormónov počas maternicového vývoja.Úloha génov je výrazná pri gayoch, pri lesbických ženách je nejasná.
Pri gayoch i lesbických ženách zrejme najviac rozhoduje vývoj pred narodením. V prvom prípade prinízka dávka mužských pohlavných hormónov, v druhom privysoká (pri ženských hormónoch je to naopak.) Porucha? Reakcia organizmu matky na širšie osobné či populačné faktory? O výsledku asi rozhodujú aj gény, aj vývoj, s premenlivým podielom.
Trvalý biofenomén
Homosexualita sa definuje ako sexuálne uprednostňovanie osôb toho istého pohlavia. Ľudská je známa od staroveku a odvtedy sa k nej v rôznych aj tých istých spoločnostiach pristupovalo tolerantne i netolerantne. Dnes zväčša ide o štyri percentá typickej ľudskej populácie, ale so značným rozptylom od 2- do 7-percent.
Netolerantné prístupy sa krútia okolo tvrdenia, že je „proti prírode". Lenžehoci v homosexualite zohrávajú úlohu rodinné a sociálne vplyvy i vzory správania, jej korene sú najmä biologické. A nie je to iba ľudský fenomén.
Moderné výskumy odhalili homosexualitu u takmer poldruhatisíca druhov živočíchov, z toho pri 470 druhoch je dobre doložená. Z veľkých skupín živočíchov najlepšie pri morských vtákoch a cicavcoch. Príkladmi sú samce tučniakov a baranov či samice makakov. Minimálne pri delfínoch a šimpanzoch údaje naznačujú, že homosexualita slúži na zmierňovanie agresivity, osobitne medzi samcami. Výskumy mušiek drozofíl i veľkých zvierat a človeka tiež odhalili gény, ktoré sa na nej podieľajú. Prevažne majú podľa okolností rôzne funkcie.
Homosexualita tiež musí mať priamy či nepriamy evolučný význam. Inak by ju už prírodný výber z populácií predmetných organizmov „vyplel". Veď homosexuálne jedince nemajú potomkov a nešíria svoje gény. Vysvetlenie treba hľadať asi v biológii. Zatiaľ najpresvedčivejšie to ukázala práve nová štúdia Savičovej-Berglundovej a Lindströma.
Evolučný význam mužskej homosexuality
Homosexualita môže byť aj evolučným odrazom vysokého počtu potomkov v danej rodovej línii. Tvrdí to trojica talianskych bádateľov - Andrea Camperio Ciani a Giovanni Zanzotto z Padovskej a Paolo Cermelli z Turínskej univerzity.
Vznik a udržiavanie mužskej homosexuality v ľudských populáciách vysvetľujú pohlavne antagonistickou reakciou – v populácii sa rozšíria genetické faktory, ktoré jednému pohlaviu prepožičiavajú reprodukčnú výhodu, v danom prípade ženám, kým druhé pohlavie v tom znevýhodňujú.
Mužská homosexualita je častejšia pri osobách z materskej línie mužských homosexuálov. Na gény poukazuje tiež fakt, že mužské jednovaječné dvojičky majú takmer vždy rovnakú sexuálnu orientáciu. Ani jedno z toho ale neplatí pri ženskej homosexualite - jej vznik a populačná dynamika preto musia byť iné. Ako je to vlastne s gaymi?
Darwin a gayovia
Mužská homosexualita je prvoplánovo pre Darwinovu teóriu problém - kvôli spomenutému faktu, že gayovia nemajú potomkov. Ako sa potom ich alely (varianty génov) udržiavajú v populácii? Camperio Ciani s kolegami už v roku 2004 zistil, že ženy v materskej línii gayov sú nadpriemerne plodné, pričom podľa ich novej analýzy možno všetky údaje vysvetliť iba pohlavne antagonistickou selekciou. Dosiaľ sa pozorovala výlučne pri hmyze, vtákoch a niektorých cicavcoch, pri človeku nie. V ľudskom prípade sa musí týkať najmenej dvoch génov, z toho najmenej jedného na ženskom pohlavnom chromozóme X dedenom mužmi od matky. Funguje to tak, že ak v populácii klesne základná úroveň ženskej plodnosti, gény sa aktivujú. V ženskom potomstve zvýšia plodnosť, v mužskom sa vyskytne viac homosexuality.
Camperio Ciani a kolegovia to vidia ako zreteľ udržiavania nevyhnutnej genetickej premenlivosti v ľudských populáciách.
Iba geneticky rozmanití ľudia majú ako celok lepšie šance vysporiadať sa s nepredvídanými zmenami životného prostredia. Napokon na tom populácia napriek výpadku mužskej plodnosti cez zvýšenú ženskú „zarobí".
Ivanka Savičová-Berglundová a Per Lindström to napísali v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences USA, Andrea Camperio Ciani s kolegami zasa v časopise Public Library of Science ONE.
Článok sa bude postupne doplňovať.
Komentáře
Přehled komentářů
Gramatické chyby vyskytujúce sa na tejto stránke len potvrdzujú absolútnu "neprofesionálnosť" autorov! No nehnevajte sa, ale zdediť prišitý pohlavný úd, tak to je už moc!
Re: EKOSYSTÉM
(guru JASAJ, 6. 12. 2012 23:22)
Texty priložených článkov som neopravoval ale za texty ktoré som písal ja zodpovedám a som presvedčený, že neobsahujú gramatické chyby. Moja istota tkvie vtom, že si svoje texty pre každý prípad nechám prekontrolovať počítačom lebo k preklepom pri strojopise dochádza.
Ja viem, že nepripraveného človeka vyvedie z miery pri-šitý pohlavný úd ale pán Docent viete my vysvetliť prečo koža na tomto mieste je poznačená chirurgickým zákrokom teda šitím? Diskusiu vítam.
EKOSYSTÉM
(Doc.RNDr.Sebastien Korsch.CSc, 6. 12. 2012 20:14)