Magie Země

Denní setkávání s lidmi a intenzivní soužití v rodinách a při výchově nám všem poskytuje nepřeberné množství příležitostí k učení a růstu. 

Máme jistě dobrou vůli vycházet s druhými dobře a vychovávat správně další generaci. Jsme však také naučeni určitým, ne vždy šťastným způsobům chování a komunikace, které jsme si osvojili během své vlastní výchovy v původní rodině, ve škole a během dalšího života. Ať už jsme si toho vědomi více či méně, předáváme tyto způsoby dál a učíme jim především své děti.

Pravděpodobně jste si někdy jako děti nebo dospívající v situaci, kdy vám třeba někdo nadával a vyčítal, sami pro sebe řekli: „Až jednou budu mít svoje děti, takhle se k nim nikdy chovat nebudu!“ A po letech zjišťujete, že vůči vlastním dětem používáte stejná slova, dokonce i tentýž tón hlasu, který vám tehdy tolik vadil. Naším seriálem chceme přispět k porozumění, proč některé zaběhnuté způsoby výchovy a komunikace nefungují, a nabídnout alternativy, které pomáhají prolomit bludný kruh předávání stále týchž málo účinných a vyčerpávajících způsobů dalším generacím.

Co žádá rodič i učitel od dítěte především? Řekla bych, že stále ještě poslušnost. Vždyť přece „my zkušenější“ víme lépe, jak je třeba věci dělat a jak k nim přistupovat. Jak se to však slučuje s tím, že každý z nás je už od svého narození jedinečnou osobností? Proč bychom se měli domnívat, že naše děti půjdou stejnými cestami jako my sami? Zde je počátek respektu nebo despektu k druhému, odlišnému jedinci. Slovo „respektovat“ pochází z latinského specto – vidím. Znamená „vidět druhého“, vnímat jeho jedinečnost, vnímat a přijmout to, že je jiný než my. Každý z nás si přináší do života jiné psychické vybavení, se kterým se učí zacházet, rozvíjet jej a přetvářet jej. Chceme rozvíjet u dětí poslušnost – anebo zodpovědnost? Výchova k zodpovědnosti se od vedení k poslušnosti liší tím, že obsahuje respekt k individualitě dítěte, dává prostor a přiměřeně věku nabízí dětem možnost volby a spoluúčast na řešení věcí, které se jich týkají. Jestliže člověk jedná na základě vlastního rozhodnutí, přejímá za své jednání nepochybně větší zodpovědnost a pracuje s větším nasazením, než když je pouhým „vykonavatelem“ příkazů a pokynů jiných osob.

Jako lidé máme všichni společné určité základní potřeby (od fyziologických přes potřeby bezpečí, sounáležitosti, uznání, seberealizace až po tak zvané vyšší potřeby). Všichni potřebujeme tyto potřeby uspokojovat – pokud zůstávají některé neuspokojené, vede to k poruchám tělesného, duševního nebo sociálního vývoje. Individuálně se ovšem můžeme v tom, jakým způsobem své základní potřeby uspokojujeme, velmi lišit. Respektovat druhé znamená také uznat, že mají podobné potřeby jako máme my sami, ale že se mohou lišit v provedení jejich naplnění.

Mezi fyziologické potřeby patří potřeba nasycení, vyměšování, pohybu, střídání aktivity a odpočinku, potřeba přiměřených smyslových podnětů, potřeba pracovat svým vlastním tempem, které je součástí našeho temperamentu a je nám vrozené, a další. Potřeba bezpečí je potřebou struktury, řádu a pravidel; nemáme rádi chaos, potřebujeme, aby náš svět a chování lidí v něm byly srozumitelné a předvídatelné. Dalším okruhem je potřeba sounáležitosti a lásky - potřeba milovat a být milován, patřit do širšího společenství a být tam přijímán. Následuje potřeba sebeúcty a uznání - vážit si sám sebe a vnímat uznání od druhých, potřeba lidské důstojnosti. Potřeba seberealizace je vnitřním motorem rozvoje vlastních schopností, tvořivosti, práce a vzdělávání, u dětí se projevuje jako potřeba hry. Poslední okruh tvoří tzv. vyšší potřeby – estetické (potřeba krásy), morální (touha po dobru a spravedlnosti) a duchovní (potřeba transcendence, vztahu k něčemu, co nás přesahuje).

Americký humanistický psycholog Abraham Maslow uspořádal základní lidské potřeby do tvaru pyramidy, kde v základně leží fyziologické potřeby a po nich následují další okruhy. Velice závažným poznatkem pro výchovu a vzdělávání je skutečnost, že potřeby ležící v pyramidě výše se dostávají naplno ke slovu až tehdy, jsou-li uspokojeny potřeby ležící níže. U dětí to platí úplně. I když jsou schopny na chvíli odložit uspokojení některé potřeby, dokáží to právě díky tomu, že celkově nestrádají (příkladem je třeba plnění „bobříků“ – hladové dítě by se asi těžko dobrovolně rozhodlo splnit bobříka hladu, bojácné bobříka odvahy atd.). Dospělí jsou v určitých případech schopni seberealizace nebo uspokojování vyšších potřeb při silné motivaci i tehdy, když nižší potřeby plně uspokojeny nemají. Z historie i současnosti známe příklady duchovně zralých lidí, kteří ve jménu vyšších potřeb, hodnot trpěli odříkáním, pronásledováním nebo dokonce položili za ně život.

Po dětech ovšem něco takového chtít nemůžeme. Představme si školáka, který je nucen pracovat rychlejším tempem, než je jeho základní vrozené tempo (fyziologická potřeba), cítí se nejistě, protože mu chybí důležité informace například o kritériích hodnocení jeho práce a má náladového učitele (nenaplnění potřeby bezpečí), má obavu, že bude doma kárán či trestán za špatné výsledky (obava z odnětí přízně nebo dokonce lásky), ve třídě je vystaven nelichotivému srovnání a posměchu (útok na sebeúctu). Neuspokojení, frustrace potřeb ležících v pyramidě níže vede k tomu, že dítě nemůže naplno rozvinout svou seberealizaci a tvořivost a stává se doslova „špatným žákem“. Je to závažné poselství a výzva pro všechny, kteří se zabývají výchovou a vzděláváním.

Situace, ve kterých vázne a skřípe komunikace, výchova a vzdělávání, jsou často navozeny právě nerespektováním některé základní potřeby. Zastavíme se u potřeby sebeúcty, která je z psychologického hlediska klíčová. Co je to vlastně sebeúcta? Rozumíme jí doslova to, co tento pojem říká – mít úctu k sobě samému, vážit si sám sebe. Přijímat sám sebe takového, jaký jsem. Každý z nás je v něčem dobrý, jedinečný, schopný obohatit druhé lidi. Neznamená to snad omlouvat své chyby, ale tím, že si je uvědomíme a přijmeme se i s nimi, přijímáme také své vývojové možnosti. Přijetí sebe sama je odrazovým můstkem k dalšímu osobnímu vývoji. Vždyť kdo může přesněji a poctivěji zhodnotit výchozí stav i vlastní pokrok než my sami?

Je užitečné rozlišovat sebevědomí a sebeúctu. Sebevědomí je něčím, co se projevuje navenek, sebevědomému vystupování se můžeme naučit, člověk s příliš velkým sebevědomím nemusí ani působit moc sympaticky. Sebeúcta se naopak vztahuje k našemu „vnitřnímu člověku“. Člověk s vysokou sebeúctou může vystupovat zcela neokázale, ba skromně, jak to vidíme u řady významných osobností. Výzkumy prokázaly, že například delikventi mívají nízkou sebeúctu, kterou jakoby kompenzovali přehnaným sebevědomím. Vysoká sebeúcta je určitou pojistkou proti mravně pochybnému chování, ochranou před manipulací či zneužíváním ze strany druhých lidí i poškozováním sebe sama (například zneužíváním návykových látek). Člověk, který si váží sám sebe, si váží také druhých, nemá potřebu se nad ně vyvyšovat nebo jim ubližovat – nabízí se odkaz na Ježíšovo „Miluj bližního svého jako sebe sama“.

Sebevědomí se váže spíš k tomu, co máme (vzdělání, inteligence, zdraví, krása, majetek, kontakty…) nebo umíme (nejrůznější dovednosti – mluvit cizím jazykem, lyžovat, umět pracovat na počítači…). Sebeúcta spíše k tomu, jací jsme. Dalo by se říct, že sebeúcta je to, co nám může zůstat, i když o všechno přijdeme.

Sebeúcta je i ústředním pojmem kurzu výchovných a komunikačních postupů, který společně s dalšími kolegy nabízíme učitelům, rodičům a veřejnosti. Ne náhodou se kurz jmenuje „Respektovat a být respektován“. Vzájemný respekt rozvíjíme v běžné komunikaci tím, že se vyhýbáme takovým způsobům, které potlačují či zraňují sebeúctu druhých. Jak je poznáme? Zeptejme se, co vadí nám samotným. Jistě nechceme být uráženi, nelíbí se nám nadávání, shazování, ironie, komandování, vyčítání, citové vydírání... Tyto způsoby, byť to většinou ten, kdo je použije, „myslí dobře“, jsou výzvou k boji. Odpovědí bývá obrana či protiútok, výmluvy a další úhybné manévry anebo stažení se a únik.

Svými běžnými reakcemi pomáháme dětem jejich sebeúctu rozvíjet nebo ji naopak potlačujeme. Zraňování sebeúcty prožívají děti stejně nepříjemně jako dospělí. Ilustruji to na příkladu, který se nám stal. Nejmladší z našich pěti dcer měla pět let. Čekala už umytá v posteli na pohádku. Rovnala jsem její prádlo a všimla jsem si, že má nové tričko špinavé od ostružin. Povzdechla jsem si něco o čuňátku a vyprala to. Když jsem přišla do pokoje, dcerka byla zalezlá pod peřinou. Jak jsem ji odkryla, věděla jsem, že to zaslechla: Víš, maminko, mě to moc bolí u srdíčka, když mi říkáš čuňátko. Mohla bys třeba říct: „Vidím, že máš tričko od ostružin.“ Nemohla jsem, než se omluvit.

Jak reagovat, chceme-li se chovat s respektem, ale současně chceme, aby druhá strana udělala, co je potřeba, anebo se dověděla, co si myslíme nebo co očekáváme? Dcera si bezděky řekla o použití jedné z velmi účinných komunikačních dovedností, a sice popisu. Popis má tu velkou přednost, že hovoříme o skutečnosti, kterou vnímáme svými smysly, anebo o nějakém problému, aniž bychom hodnotili druhou osobu či útočili na její charakter. Samotný neutrální popis situace často vede k tomu, že se dozvíme více a situace se začne řešit bez rozkazů a výtek.

Další cennou dovedností, která nám pomůže vyřešit spoustu běžných problémů, je nabídka ke spoluúčasti na řešení situace. Jsou to otázky typu: Co s tím uděláme? (nebo Co s tím uděláš?) Co navrhuješ? Jak to budeme řešit? apod. Čili namísto: Kolikrát jsem ti říkala, že si máš uklidit ty boty! věta: Přede dveřmi leží tvoje boty. A případně doplnit: Co s nimi uděláš? Namísto: Zase jsi nedonesl domácí úkol. Dávám Ti za to pětku! můžeme zahájit komunikaci slovy: Dvakrát jsi nedonesl domácí úkol. Jak to budeme řešit? Co navrhuješ?

V mnoha případech popis nestačí a je na místě použít další dovednosti: poskytnout důležité informace, dát na výběr, sdělit svá očekávání nebo hovořit o tom, co sami prožíváme nebo ještě další. Už používání popisu však může pročistit ovzduší a ovlivnit celou další komunikaci. Přejme si, abychom se dokázali chovat přirozeně a autenticky, aniž bychom sami sebe potlačovali, a současně s respektem k našemu okolí.

 Osmý vhled - Celestýnské proroctví

Dítě musíme stále považovat za plnohodnotnou bytost, která je dokonalejší než my sami. Nesmíme dopustit, abychom výchovou ponižovali dítě a ovládali ho jako nesamostatnou loutku. Nelze žít v představě, že dítě je nedokonalé a přiznávat mu jednotlivá práva a schopnosti rozumově podle dosaženého věku, podle našeho rozhodnutí, co může a nemůže zvládnout. Nezneužívejme výchovu dětí pro naše vlastní pohodlí, aby nás nerušily od vlastních zájmů a nebyly nám na obtíž.

"Mluví Osmý vhled o tom, jak se máme chovat k dětem?"

"Ano, je o tom, jak se lidé nakonec naučí vytvářet vztahy jeden k druhému, a mluví o mnoha věcech, jako například jak vysílat energii jiným a jak se vyhnout závislosti na lidech."

Znova tu bylo varování. Už jsem se chtěl zeptat Karly, co to znamená, když promluvila Marjorie.

"Řekni nám o Osmém vhledu," požádala. "Osmý vhled," vysvětlila Karla, "je o používání energie novým způsobem, když vytváříme vztahy k lidem všeobecně, ale začíná od začátku, od dětí."

"Jak bychom se měli dívat na děti?" zeptal jsem se. "Měli bychom je vidět takové, jaké doopravdy jsou, jako konečné body evoluce, která nás vede dopředu. Ale aby se naučily vyvíjet, potřebují naši energii stále, nepodmíněně. Nejhorší věc, kterou můžeme dětem udělat, je připravovat je o energii tím, že je opravujeme. Tím v nich vytváříme ovládací dramata, jak už víš. Ale těmto naučeným manipulacím se můžeme vyhnout, pokud dospělí dávají dětem veškerou energii, kterou potřebují, bez ohledu na situaci. Proto by se děti měly vždycky účastnit rozhovorů, zvlášť rozhovorů o nich samých. A nikdy byste si neměli brát odpovědnost za víc dětí, než kolika se můžete věnovat."

"Rukopis tohle všechno říká?" zeptal jsem se. "Ano," řekla, "a klade na počet dětí veliký důraz." Byl jsem zmatený. "Proč je počet dětí, které člověk má, tak důležitý?"

Podívala se na mě na okamžik při řízení. "Protože každý dospělý se může soustředit jen na jedno dítě a věnovat pozornost jenom jednomu dítěti současně. Pokud je příliš mnoho dětí na počet dospělých, pak je to na dospělé moc a nejsou schopni dávat jim dost energie. Děti spolu začnou soutěžit o čas dospělého."

"Sourozenecká rivalita," řekl jsem. "Ano, ale Rukopis říká, že tento problém je důležitější, než si lidé myslí. Dospělí často idealizují myšlenku velkých rodin a dětí vyrůstajících společně. Ale děti by se měly učit o světě od dospělých, ne od jiných dětí. V příliš mnoha kulturách se děti sdružují do tlup. Rukopis říká, že lidé pomalu pochopí, že by neměli přivádět na svět děti, pokud neexistuje aspoň jeden dospělý, odhodlaný soustředit plnou pozornost a všechen čas na každé dítě."

"Ale počkat," řekl jsem. "V mnoha situacích musí oba rodiče pracovat, aby přežili. To jim upírá právo mít děti."

"Ne nutně," odpověděla. "Rukopis říká, že lidé se naučí rozšířit své rodiny za pokrevní svazky. Takže může existovat někdo jiný, kdo poskytne dítěti pozornost jednoho k jednomu. Všechna energie nemusí přicházet jen od rodičů. Ve skutečnosti je lepší, pokud to tak není. Ale ať se stará o děti kdokoli, musí jim poskytnout pozornost jednoho k jednomu."

"Ano," řekl jsem, "ty to děláš dobře. Mareta určitě působí vyvinutě na svůj věk."

Karla se zamračila a řekla: "Neříkej to mně, řekni to jí." "Ach, ano." Podíval jsem se na dítě. "Chováš se velice dospěle, Mareto." Podívala se plaše stranou a za okamžik řekla: "Děkuju." Karla ji vřele objala. Karla se na mě pyšně podívala. "Poslední dva roky jsem se snažila chovat se k Maretě podle instrukcí Rukopisu, viď, Mareto?"

Dítě se usmálo a přikývlo. "Snažila jsem se dávat jí energii a vždycky jí říkat pravdu o každé situaci jazykem, kterému by rozuměla. Když mě kladla otázky, které malé děti obvykle pokládají, brala jsem je velice vážně a vyhýbala jsem se pokušení dát jí vymyšlené, nepravdivé odpovědi, které slouží jen zábavě dospělých."

Usmál jsem se. "Myslíš nepravdy, jako že čápi nosí miminka, a takové věci?"

"Ano, ale tahle kulturní vyjádření nejsou tak špatná. Děti si to rychle domyslí, protože to zůstává stejné. Horší jsou překroucení, vytvořená dospělými na místě, protože se chtějí trošku pobavit a protože jsou přesvědčení, že pravda je příliš složitá, než aby jí dítě porozumělo. Ale to není správné: pravda může být vždycky vyjádřena na úrovni porozumění dítěte. Jen to chce trošku přemýšlet."

"Co říká Rukopis o tomto tématu?"

"Říká, že bychom vždycky měli najít způsob, jak říct dítěti pravdu."

Tahle myšlenka ve mně částečně vyvolala odpor. Vždycky se mi líbilo žertovat s dětmi.

"Copak děti většinou nepochopí, že dospělí si jen hrají?" řekl jsem. "Tohleto vypadá, že to způsobí, že dospějí příliš rychle a že přijdou o něco z dětské legrace."

Podívala se na mě přísně. "Mareta má spoustu legrace. Honíme se, válíme se a hrajeme si všechny dětské hry s fantazií. Rozdíl je v tom, že když si vymýšlíme, ví to."

Přikývl jsem. Samozřejmě měla pravdu.

"Mareta vypadá sebejistě," pokračovala Karla, "protože jsem jí byla k dispozici. Dala jsem jí pozornost jednoho k jednomu, když ji potřebovala. A když jsem u ní nebyla já, tak tu byla sestra, která bydlí vedle. Vždycky měla nějakého dospělého, aby zodpověděl její otázky, a protože měla tuto upřímnou pozornost, nikdy neměla potřebu chovat se tak, aby na sebe upozornila. Vždycky měla dost energie, a proto si učinila závěr, že jí bude mít dost i dál, a tím dokáže daleko lépe pochopit přesun od získávání energie od dospělých k získávání energie z vesmíru."

 

www.skola-esoteriky.cz

Zdroj: www.duchovnisetkani.cz