Magie Země

Několikapatrový dům

Představte si, že celý svět, a s ním všechno co se dá nahmatat, ochutnat, očichat, slyšet a vidět, je několikapatrový dům, ve kterém v různě velkých bytech bydlí různé národy.
V patře pod střechou, které bychom mohli nazvat Severní Amerika, v jednom ze dvou velkých bytů bydlí Spojené Státy. Vlastně se tam nastěhovaly nedávno. No, nastěhovaly. Ona ten byt, předchozím skromným indiánským nájemníkům, zabrala parta drsných dobrodruhů, kteří se tam kdysi seběhli z nižších pater.
Zahnali Indiány do koutů, narvali spižírnu hamburgry, skříně věcmi a doprostřed postavili velikánskou televizi, kterou pustili na plný koule.
Jsou mladí, svalnatí a občas je slyšet, jak dupou po schodech, když běží dělat v domě "pořádek". Někdy zmlátí lumpy, ale většinou nevinné. No jo, ale který výrostek si nemyslí, že má patent na pravdu.
Bydlíme v patře zvaném Evropa. Na zvonku jedné maličké garsonky je napsáno Česká Republika. Lidičkové, kteří tam bydlí, ještě teď trochu uklízejí. Před pár lety vynosili krvavé plakáty a vlajky a vyhodili obludné sochy a ostnaté dráty, které tam zbyly po tyranském dědovi. Před půl stoletím se zbláznil a teď dokonává na kanapi v koutě. Vytrhali jsme mříže a přestali se bát jeho rákosky.
Pojďme teď z tohohle bytečku prozkoumat, kdože to bydlí v patrech pod námi. Luxusní byty sousedů můžeme vynechat. Tam zajdem na kafíčko, až nebudem moc po schodech
Teď pojďme dolů. Do patra zvaného Asie. Neprojdeme zdaleka všechny byty, přiblížíme jen některé. Třeba malý byt Sýrie, ve kterém je přetopeno, na zemi lino a kde se v rohu děda Damašek přebírá v hromadě svých látek. Ve spoustěpokojovém bytě Indii po panu profesorovi, kde bydlí jeho mnohočetné veselé potomstvo, je plno vůní, barev a starožitného nábytku. Od nejstarších nájemníků je pořád co se učit. V jihovýchodním rohu podlaží je možné zaslechnout uchechtané Thajce v jejich pozlaceném obydlí. Ve smutném bytě Kambodža, kde nedávno šílený, krutý strýc povraždil půlku rodiny, mají snad nejkrásnější sbírku starých kamenů v celém domě. Vedle bydlí skromní človíčkové v prostě zařízeném Laosu a pracovití Vietnamci, kteří si již opravili a znovu vymalovali byt, jež jim zdemolovala ta partička z nejvyššího patra. Musela být opilá namol nějakým hrozným utrejchem. Asi koktejlem ze strachu, moci a peněz.
Po mokrých schodech sejďeme do přízemí.
Jižní Amerika. Mají tady v některých pokojích hroznou zimu a v jiných nehorázné horko a vlhko. V těch studených místnostech lze najít zbytky krásných kusů starého nábytku, které nezdemolovali při krvavé razii Španělé (oni Španělé za mlada byli taky pořádně bezcitní divočáci) a v těch teplých pokojích je ohromná spousta květináčů. Přihořívá. Z nich na všechny strany rostou mraky kytek, stromů, liján a jiných rostlin. Těmto pokojům říkají La Selva - džungle. A tam úplně vzadu za květináči. Tam jsou, hlídána Šamany, malá dvířka. Nejsou v domě jediná, ale žádná jiná nejsou tak organicky ženská. Ne každý o nich ví, ale po baráku se o nich šušká.
Těmito dvířky se dá totiž vyběhnout z domu ven. Na dveřích je napsáno "ayahuasca".

Co to je ayahuasca?

Pokud nosíte brýle na hmotě zatvrzele lpících vyznavačů velké Bohyně Náhody, tedy jste-li ateisté, řekli byste, že ayahuasca je droga způsobující halucinace. Pokud by vaším oborem byla například humanitní psychoterapie a zajímali byste se o její netradiční směry, možná byste řekli, že se jedna o zajímavou látku používanou k nahlédnutí do problémů lidské mysli a za ní. Jako chemici - biologové byste se nám svou nesrozumitelnou řeči, plnou cizích slov, čísel a písmen pokusili popsat, jaké že se to neurotransmitery v rozdováděném průvodu vrhnou na mozkové synapse, aby do nich v osvobozující revoltě konečně prorazily pořádné tunely.
Šaman by ayahuascu popsal jako moudrou bytost, která ho učí. Lapidárně řečeno, jedná se o vývar z lijany ayahuasca a rostliny čakruna, který po požití způsobuje mimořádně stavy vědomí.

Domek v džungli

Byl jsem v té době dva roky na cestě ale na Tato mystická dobrodružství jsem se těšil již od Průhonic
Přijeli jsme do Pucallpy a ubytovali se v hotelu Sisley, který spravují dvě starší dámy. Je čisťounký.. Neměli jsme adresu ani kontakt na žádného šamana, ale věděli jsme, že v Pucallpe bydlí světoznámý malíř Pablo Amaringo. (tohle je úryvek z deníku z cesty kolem světa 2004-2006 tehdy jsme měli to čest se s Pablem Amaringem setkat. Loni 16.listopadu Pablo Amaringo zemřel, v Pucallpě je stále jeho galerie) Býval kdysi šamanem, po mnoho let pil ayahuascu a svými tehdejšími vizemi dlouhá léta pokrýval plátna obrazů. Hledali jsme tedy kde lze vidět jeho díla. Dona Pabla jsme "náhodou" viděli v pořadu CNN o obrázcích v poušti Nasca. Takže jsme i věděli, jak vypadá. Pak jsme získali adresu, na které jsme našli prázdný dřevěný dům, ale za ním v jiném domě skupinku studentů poslouchající povídání - přednášku, koho jiného než Pabla Amaringa. Ze začátku jsme byli ze setkání se samotným mistrem trochu rozechvělí, ale pak po pár návštěvách se z Dona Pabla vyklubal laskavý a moudrý pán. Jeho obrazy jsou surrealistickým vhledem do vědění lidstva. Několik z nich jsme si zamilovali, ale nekoupili ani jeden. Bylo to daleko za náš rozpočet. Don Pablo učil své žáky filosofii, malování a angličtinu. Uměl hezky vyprávět. Při první návštěvě jsme se svěřili s naší touhou zažít Ayahuascovou ceremonii a on nám mohl pomoci. S jeho jménem za ním jezdí lidé z celého světa s podobným úmyslem. A on tedy vybudoval za tím účelem domek v džungli, 16 km za Pucallpou. Nejbližší ceremonie je naplánována za dva dny a my se jí můžem zúčastnit. Ceremonii bude řídit starý, zkušený šaman Don Fidel a o nás se bude starat Pablův syn Juan.
Den před ayahuascou jsme celý proodpočívali. Pak už se setmělo a my vyrazili na domluvený sraz. Od domku Pabla Amaringa jsme odjeli rikšou za Pucallpu a tam si nás již za tmy převzal průvodce, který nás dovedl po lávce v džungli na mýtinu, kde stál dřevěný dům. Ona už ta cesta po lávce k domečku stála za to. V občasných záblescích průvodcovy baterky, nás svými lijánami zkoumavě osahávala džungle. Do domečku jsme dorazili první a pak se začali scházet ostatní účastníci ceremonie. Byli jsme tam jediní cizinci. Kromě nás tam bylo ještě asi osm místních, kteří si přišli léčit své fyzické, citové, či jiné problémy. Pak přišel šaman. Don Fidel je 70lety pán, který Ayahuascou lidi léčí už skoro půl století (Done Fidele, smekám před Vámi). Opusťte romantické představy o nahých divoších. Don Fidel chodí oblečený jako starý pán 21. století. V pohodlných kalhotech a košili. Vypadá stejně jako jakýkoli český důchodce. Až na ty oči. Podal nám ruku zkroucenou stářím a my jsme se mu do nich podívali. Byla v nich jistota, síla, klid a zkušenost tuláka dálných světů. V místnosti se ještě chvíli povídalo a nezávazné vtipkovalo, zatímco šaman si z kabelky vyndával a rutinně připravoval své pomůcky. Kalíšek na pití, fajfku a balené tlusté cigarety - mapacho. Nevšímal si nás ostatních a soustředěně v jistém rytmu foukal na cigarety a prováděl další čáry. Pak udeřila devátá. V místnosti se rozhostilo ticho a Don Fidel nás zval postupně jednoho po druhém k sobě a naléval kalíšek. To už jsme všichni leželi na matracích s kyblíkem po ruce. Ayahuasca je proslulá očistným a léčivým zvracením. Citlivým Indiánům stačil kalíšek jeden, my zanesení začátečníci jsme museli vypít tři. Pak to začalo.

Mé První Setkání s Bohyní

Po třetím kalíšku pozval mě šaman a vyfoukal
dávno srostlou fontanelou jsem "viděl" z jeho úst vycházet světlo
on sám se změnil ve starého opičího krále
lehl jsem si zpět a lijána si pro mě přišla
v mohutné nádherné vlně očistného zvracení
to už se celý svět rozpadl do základních puclíku
pak v zářivých barvách zjevil se had
vlnil se v celé klenbě prostoru
mě tělo na zemi se kroutilo a ruce tančily
když jsem ze sebe dávil zvířátka nemocí
vyvracel jsem čelist a roztahoval nohy
"prolez mě celého ve svatém slizu zrození, lijáno, kytičko"
mé Já bez jména bylo daleko
za hadem a barvama našel jsem zářivé světlo
byl jsem DOMA
očištěn a silný po cestě jsem oloupal staré slupky
pak kytička lijána snesla mě zpátky do těla
za zpěvu starého opičáka
přišlo ráno, dne prvního, z mnohých druhých
Ráno jsme odjeli z Lodge zpátky do Pucallpy a celý den vyspávali a přistávali. Další den jsme navštívili Pabla Amaringa. Radostně si s námi vyprávěl o známých světech.

Takhle mne přivítala Bohyně.Otevřenou vlhkou náručí. Ale štědrost  Jihoamerické džungle tím nekončila, Existence měla pestřejší itinerář. Posuďte sami.
Krátce po té jsme se jeli podívat na jezero Yarina, což je vlastně mrtvé rameno řeky Ucayali v blízkosti Pucallpy, na jehož břehu leží indiánská vesnice San Francisco obývaná Indiány kmene Šipibo. Tam v 90. letech žil a maloval český malíř Otto Placht, autor knihy o Ayahuasce. Tam si našel svou indiánskou ženu, se kterou zplodil několik dětí a pak se s ní odstěhoval do Čech. Tohle jsme věděli z časopisů a internetu a i proto jsme chtěli vidět tuto vesničku. Do puebla se dá dojet lodí po jezeře, anebo v období sucha i po prašné cestě. Převozníci na jezeře za hodinovou cestu chtěli trochu moc, my měli chuť se projít a tak jsme zvolili "náhodou" suchou trasu. Po asi dvou kilometrech jsme z hlavní cesty viděli odbočovat cestu menší. Řekli jsme si, jestli to není zkrátka a pak se po ní "náhodou" vydali. Cesta byla po pár stech metrech přepažena závorou a plotem. U něj byla malá budka s hlídačem a za ním ve stínu stromů skupina domů. "Náhodou" jsme se zkusili zeptat, jestli můžeme jít dál a hlídač se nás "náhodou" zeptal, odkud jsme. Když se dověděl, že jsme z Čech, zeptal se, jestli známe Ottu Plachta. Přitakali jsme.
"Dobře", řekl, "nechte tady nějaké doklady a jděte pořád rovně. Pan Placht je na konci cesty, vzadu, v hangáru". Tak jsme se "náhodou" seznámili s Ottou.
Když by ateista chtěl položit kytičku na oltář Bohyně Náhody, kam by ji dal? Na televizi?!
Z Otty se vyklubal chytrý, vtipný chlapík, jen o pár let starší než já, s neklidnou duší umělce. Na půdě nové vzniklé amazonské univerzity učí kresbu a je dobrým vypravěčem - znalcem místních poměrů. Za 17 let, co je s peruánskou džunglí spjat, o ní a o lidech, kteří v ní žijí, ví kdeco. Díky manželství s Indiánkou ví i věci zákulisní a pro nás to bylo jak potkat česky mluvícího domorodce.
O pár dní později jsme u Otty potkali Bohdana a Janu, kteří v Pucallpě vedou projekt rozvojové pomoci, jejž sami vymysleli. Jsou z katedry tropického zemědělství na pražské univerzitě a místní zemědělce učí hospodařit trvale udržitelným způsobem.
Hustá, šťavnatá a neprostupná džungle díky rozložení do pater a svým dlouhým, povrchovým kořenům je biomasou, která žije jen na velice tenké vrstvičce úrodné půdy, pod kterou je již jen jíl. Pokud tradiční zemědělec džungli vyseká a vypálí, může na vzniklé čakře - políčku pěstovat jedinou plodinu pouze pár let. Pak musí vyčerpané políčko opustit a vysekat a vypálit jiný kus džungle. Pokud zde žili pouze Indiáni a políčka stačila znovu zarůstat, byl tento způsob dostačující. Při dnešním počtu obyvatel však ne. Bohdan, Jana, Dan a další lidé z ČZU učí místní, jak pěstovat několik různých plodin na jednom místě. Řekněme systémem ochočené džungle. Byli jsme se spolu s nimi a studenty pucallpské univerzity podívat na jedné takové farmě. Pyšný hospodář nám ukázal takové pole, tedy spíše les, tedy vlastně právě takovou ochočenou džunglí. Na jednom místě rostla místní verze brambor juka, tropické ovoce na různě vysokých keřích a stromcích, užitné dřeviny a to v přirozeně symbióze. Projekt užitečný a moudrý.
Oba tráví každoročně několik měsíců v Peru a kromě toho že to jsou úžasní lidé a dnes již i několikaletí kamarádi jsou to i lidé s velikou znalostí místa.
Ale dobrodružství pokračovala dál.
Při večerních debatách Otto několikrát zmínil šamanský kemp kdesi v džungli, a tak když jsme posbírali dost sil a odvahy, vyrazili jsme za dalším dobrodružstvím.
Spolu s Ottou a jeho synem Pínem jsme do santuaria přijeli v pátek odpoledne. V pátek se obvykle koná ayahuascová ceremonie, ale ten pátek se odpočívalo po čtvrteční křesťanské fiestě Seňora de Milagros. Do santuaria jsme se dostali po dvouhodinové cestě taxíkem z Pucallpy do Honoria, mrňavé vesničky, odkud jsme se nechali odvézt lodí k ústí horké řeky. Jak jsme se k němu blížili, cítili jsme horko a sirné páry ve vzduchu a za chvilku jsme opravdu přijeli k řece horké tak, že se její vody nedalo dotknout. Tam nás náš převozník vysadil a navedl nás na v džungli traktorem vykousanou cestu. Asi tak po hodině chůze džunglí nahoru a dolů jsme opět narazili na vařící řeku (ve skutečnosti ji do bodů varu chybí jen pár stupínku), překročili ji a přišli do čarodějné zahrádky šamana Enriqueho a jeho partnerky a pomocnice Reiny. Tito dva milí lidé si své magické místo v ohybu horké řeky, uprostřed husté amazonské džungle, našli pomoci mystických snů probuzených rostlinami. Před pěti lety tu nejdříve postavili "maloku", obřadní přístřešek, později domek, kuchyň s jídelnou, terasu nad řekou, kurník a toaletu. Právě teď staví dvoupatrový dům pro sebe, aby současný čtyřpokojový mohli zcela přenechat návštěvníkům. A to vše je obklopeno zahrádkou plnou léčivých bylin, keřů, stromů a rostlin k jídlu jako jsou banánovníky, kukuřice, juka a papaya. Se šamany tu žijí jejich příbuzní, přátelé a hlavně "nemocní", kteří sem přijíždějí pro úzdravu těla i duše. Potkali jsme například babičku s vnučkou, která měla ouško napadené nějakým cizopasníkem, manželský pár který balancoval na pokraji rozvodu a několik ayahuascerů-tovaryšů. Enrique a Reina tady poskytovali pestrou škálu služeb. Asi jako nemocnice s poliklinikou, terapeutickým institutem a manželskou poradnou dohromady. My jsme k nim přijeli zažít ayahuascovou ceremonii. V sobotu odpoledne nás Enrique vzal na procházku po okolní džungli, ukázal nám pozemek, který mu patří a který chrání před nájezdy dřevorubců. Ale hlavně nám ukazoval a ochotně vysvětloval účinky bylin a stromů, kolem kterých jsme procházeli. Pak jsme již jen odpočívali a čekali na večerní tmu.
Abyste vychutnali pikantnost historky, kterou vám teď chci vyprávět, musíme skočit skoro o třicet čtyři let zpátky v čase, do doby kdy jsem neuměl číst. Tehdy mne starší bratr, tak jak to starší bratři někdy dělají, trápil. K zvlášť rafinovanému mučení používal starý výtisk Kytice od K. J. Erbena. Cpal mi před obličej strašidelné rytiny a k tomu recitoval tento úryvek: „a psi vyli, vyli divnou věc, že na blízku je umrlec“.
 Pak přeběhla víc než třetina století a já již dospělý, několik jihoamerických indiánů a desetiletý Píno, napůl Indián a napůl Čech, jsme seděli uprostřed džungle a čekali na devátou hodinu, na začátek ayahuasca rituálu. V Amazonii se stmívá kolem šesté a od té doby začíná prales ožívat a zvuky které z něj vycházejí nejsou úplně to, co by Středoevropan  nazval chlácholící uklidňování. Do tajemných skřeků, za kterých jsme se snažili připravit na rituál, ke kterému je potřeba klidná mysl a odvaha, se ozval bilingvní Píno a bohužel  zvolil češtinu: „Některý básničky, co mi říkala babi v Čechách, jsou dost strašidelný, třeba tahle: „a psi vyli, vyli divnou věc, že na blízku je umrlec“.
Tělo pohotově dodalo paměť pětiletého ubrečeného kluka. Mysl velela: Zabít Pína!
Mystická dobrodružství, jak říkal Huxley, prostě nejsou pro každého.  
A pak, večer při bouřkovém nebi začala ceremonie. Sešli jsme se v maloce a vyčkávali příchodu Enriqueho a Reiny. Před devátou se objevili ozdobeni barevným peřím, korálky a oblečeni v dlouhých bílých tunikách. Kouřem z cigaret z jimi vypěstovaného tabáku, který je černý a silný jako gruzínský čaj, vyfoukali připravený nápoj z ayahuasky a čakruny a v devět hodin si nás postupně zvali k sobě, abychom se napili. Po čase setrvání v temnotě začali zpívat ikaros, ceremoniální písně, kterými k nám zvali mareacion, neboli opojení. Enrique se ve svém opojení soustředil na naše těla a zjišťoval v nich nemocná či nečistá místa. Během noci si nás několikrát k sobě pozvali, zpívali nám ikaros a okuřovali nás kouřem z mapacha. Pak nám Enrique přišel říci, kde v našich tělech dlí nemoc a jak nám s ní může pomoci. Po několika hodinách opojení ustávalo a všichni jsme se rozešli za zaslouženým spánkem.

Setkání s Bohyní v Santuariu I.

Tentokrát Jsi byla něžná jak chmýří káčátek. Ukázala Jsi mi svou krásnou tvář a jen si mě ofoukla pírkama papoušků noci.
Druhé ráno jsme vstali stále ještě slabí, mátožní a tak jsme celý den odpočívali v klidu zelené oázy, kde jedinou muzikou jsou ptáci, cikády a ostatní hmyz. Otto s Pínem se vrátili do Pucallpy a my se se šamanem domluvili, že zůstaneme na 8 denní čištění a léčení. Takovýto retreat spočívá v přísně dietě, pití bylinných vývaru a mytí těla v bylinných koupelích. Mně naordinoval léčbu provádět v nedalekém tambu (úplně prostý přístřešek uprostřed džungle), kam někdo občas přinesl jídlo a byliny, ale jinak jsem se neměl celých 8 dní potkat s lidskou duší, krom té své.
Jaké to bylo?:
Stoleček, domeček, či vlastně stříška, postýlka - idylka
uprostřed džungle
Patrová botanická kolem dokola.
Budily se pudy.
Podvědomě jsem si ochcával své teritorium,
v chaosu plešku -  mýtinku.
Černej tigrito to pochopil
opice to diskutovaly slabikama ke-ke ke-ke celé noci
když ve tmě pořád něco:
chodilo, skákalo, padalo, žuchalo či se přímo kácelo
Takhle to vypadalo ve tmě mé lebky:
Myšlenky se promítaly očima zespodu na střechu z palmových listů.
Anebo to bylo naopak?
Ještěrky nápadů chytaly mušky a broučky objektů.
Anebo to bylo naopak?
Jeden den zrána nastěhoval se drzý brouk.
Do obou světů.
Začal moji rýži v hrnci rovnováhy užírat
Byl velkej jak tenisák.
Ale z černejch myšlenek.
Jednou ze svejch nejmenších nožiček skopnul polívkovou lžíci na zem.
Smrt optimismu!
Myšlení, těhotné trudomyslností, porodilo dvojčata:
tichou slečnu Meditaci a hlučného pana Námitku
Vždy když se postavil a začal křičet:
"tohle je domněnka, tohle je budoucnost, tohle je minulost"
měl jsem chuť ho zulíbat
Kolibřík přivolal šamana
poslední den.
Po mnoha bylinkách a miskách ryže
 vrátil jsem se čistý.
Po osmi dnech po setmění jsme se sešli v maloce k Ayahuascove ceremonii.

Setkání s Bohyní v Santuariu II.

Zesílena dietou přišla Jsi do maloky,
ale já utekl tančit s Tebou do trávy.
Do trávy v džungli.
Tančit, zpívat a dávit.
Do rána. V gumovkách.
Ještě než Jsi zmizela, dalas mi domácí úkoly.
Neboj se, pamatuju si je.Claro.
Čistit se. A nebát.
Zdržel jsem se tehdy ještě několik dní a pak jsme se vrátili do Pucallpy. Nejprve pěšky, džunglí k řece a pak vodním stopem po řece do vesničky a tam stál jako na zavolanou práznednej auťák. Večer jsme byli v Pucallpě.
Teď když se s Vámi dělím o mé tehdejší zážitky, dívám se na monitor počítače, pod konečky prstů cítím plast klávesnice a z okna domu uprostřed Prahy vidím rozlehlý vnitroblok, slyším češtinu z rádia, zdá se celá  tahle vzpomínka jako sen. Ale není. Je to zkušenost kterou lze zažít.  Ve stejném počítači na kterém píšu totiž hnízdí jedno hejno jedniček a nul. A  když je pustím na obrazovku seřadí se na ní do šiků které magií písma oznamují že v červenci a v srpnu tohoto roku  je možné se s Bohyní setkat znovu. Jaké to bude tentokrát? A jaké by to bylo pro Vás?

Mystická cesta Setkání s Bohyní: setkání se sebou Pucallpa Peru 2010

Zdroj: www.cestydusi.cz