Magie Země

 Můj oblíbený „Marťan“

  „Jsem matka třech dětí a ve svých 53 letech žiji s tajemstvím. Pochopte, moje nejmladší dcera je mimozemšťan. Ano, je to tak, má nejmladší dcera mě nyní přesvědčila, že je vskutku mimozemšťan.

 V roce 1979, 21.10, se mi narodila holčička, což není nic neobvyklého až na to, že to mělo velmi zvláštní pokračování. Její první věta vyzněla totiž takto: „Ty nejsi moje máma a Tom není můj táta!“ Myslela jsem si prostě, že s ní budou potíže jak s mluvením tak s myšlením.

 Jednoho nedělního odpoledne v roce 1981 sešla dolů ze svého pokoje, kde trávila většinu času mluvením bůh ví s kým a oznámila, že je mimozemšťan. Tom i já jsme se na sebe podívali a zeptali jsme se jí: „Co to říkáš?“ Postavila se zpříma, podívala se nám rovnou do očí a zopakovala to samé: „Jsem mimozemšťan!“ Zasmáli jsme se a řekli jí, aby přestala s tak hloupou konverzací a šla si raději hrát se svým bratrem ven. Ona však trvala na svém a oznámila to znovu. V tu chvíli jsem toho měla již dost. Doopravdy jsem nevěděla, co je to mimozemšťan. Znám Marťany, ale mimozemšťany? Jak by mohlo dvouleté dítě učinit tak bizarní oznámení svým rodičům? Řekla jsem: „Dobrá, Ashley, odkud tohle bereš?“

 Přijala jsem pak jednu kamarádku její starší sestry, která jí to měla rozmluvit. Mýlila jsem se.

 Marťani a mimozemšťani nebyli vůbec tématem, o kterém by se v našem domě vedly debaty. Nebyl totiž k tomu žádný zvláštní důvod, bylo to prostě něco, na co jsme vůbec ani nepomysleli. Tenkrát kniha „Mimozemšťan“ nebyla  dávno na světě a žádný bulvární plátek ještě nezačínal dokumentovat únosy. I tak se život jaký jsme až doposavad znali, hodlal změnit.

 Tom i já jsme byli úplně zmateni a rozhodli jsme se to ignorovat. Doufali jsme, že to přejde. Znali jsme naší dceru jako to nejrozzářenější dítě ve městě, ale zároveň byla také obtížně zvladatelná. Byli jsme si jisti, že s toho vyroste.

 Nevyrostla. Ještě se to zhoršilo. Začala uprostřed noci křičet a říkat, že její mimozemská rodina je v pokoji a vkládá jí do očí jehly. Prý jí trestají za to, že je s námi. Byli jsme s Tomem šokováni a obávali jsme se, že máme v rukou velmi nemocné dítě. Ostatně, co jsme oba věděli o jehlách v očích a sondách malého děvčátka uprostřed noci? Spali jsme s ní, byli jsme s ní u několika lékařů a všichni řekli, že je v pořádku a že má bujnou fantazii.

 Její chování takto pokračovalo několik let a brzo byla celá rodina zavlečená do noční hrůzy a příběhů, které s nocí přicházely.

  Když Ashley povyrostla, cítila se mnohem bezpečnější ve svém mimozemském světě a my jsme to začali více přijímat. Kdybyste jí byli viděli, stanul by před vámi model skvělé studentky a sladká dcerka, kterou se stala. Když jí vidím, pociťuji jaký má ona odstup od tohoto světa a jakou vnímá bolest, protože je vyřazená – je outsider.

 Jako novinářku mě vždy a pouze zajímala pouze fakta. Nemůžu si být nikdy jistá, že získám celou pravdu, když dělám rozhovor s nějakou osobou, ale vždy jsem si jistá, že jsem získala více než mě dotyčný chtěl říci.

 Fakta o Ashley jsou následující: Nehodlala se ničeho vzdát. Je chytřejší než já. Staví svého prestižního otce (vědec) do pozice, kdy vypadá jako nováček, když přijde řeč o světu neznáma.

 Ashley se sama vidí jako outsider. Její přátelé, všichni vypadají jakoby nepatřili do tohoto světa. Jako matka jsem z toho smutná. Ne, vlastně mě to láme srdce. Každá matka chce, aby její dcera byla jako ostatní skvělé, krásné dívky. Místo toho si vybrala býti sice nadanou, ale s podivínskými sklony. Často jsem si myslela, že to dělá protože chce být zvláštní a vzpurná. Ona však není tento případ. Nenahlíží na své přátele jako na podivné a byla by smutná a zklamaná mnou lidskou bytostí, kdyby věděla, že si tohle o nich myslím.

Avšak co je nového? Často je ona i celá její „rodina“ zklamaná, když přijde řeč na způsob jakým zacházíme s naší planetou, je rozmrzelá z lidí a z nás.

 Ashley říká, že oni (její přátelé) jsou jediní, kdo jí rozumí a ona jim. Jsou všichni mimořádně chytří a starají se o solární systém. Znají astrologii a astronomii a uvádějí do vztahu bolest s bůh ví čím. Rázně kritizují konvenční věci a je zcela normální, že se chovají jako kdyby byli vzdělanci s IQ 158 a vyšším.

Nedostatek trpělivosti je u Ashley až neuvěřitelný. Spí jinak, stoluje jinak a myslí jinak než kdokoli jiný, kterého znám. Cítí se v bezpečí se svými mimozemskými bytostmi. Nechce o tom moc mluvit, ale nikdy to neodmítá. Když se o tom zmíním ve smíšené společnosti, začne se cítit nepohodlně, ale pozoruje tváře nově příchozích. Její oči jím proniknou jakoby věděla, co si myslí. Není-li spokojena s reakcí, nemají ani na vteřinu šanci s ní mluvit. Odmrští je ze svého prostoru a připomene mi, abych byla taktní. Já se omlouvám a zapomeneme na to.

 Ashleyin otec jí rozumí lépe než já. Mají k sobě skutečně lepší cestu. Možná je to proto, že on jako vědec ví, že zkoumání neznámého je velmi ošemetná věc. Já na druhou stranu jdu zkrátka přímo po informaci. Vycházíme spolu na etapy.

 Vím, že ona je můj oblíbený „Marťan“, ale také vím, že má rodinu, kterou uznává, jako svou skutečnou životní sílu. Já jsem pouze entita, která jí porodila v této dimenzi, ale nejsem ženou se kterou cítí svou podstatu. Jsem vetřelec, novinář, osoba, která po ní chce, aby byla člověk a nikoli mimozemšťan.

Pokaždé mimozemšťany brání a vybírá si s kým o tom bude mluvit. Já to nejsem.

Možná, že jsou to pravidla jejich lodi nebo možná, že je to její strach z nás. Ať je to cokoli, je to reálné a já se naučila respektovat a obdivovat způsob jiného života.

 Tento můj milý, oblíbený „Marťan“ mě naučil toleranci a soucitu se světem a se skupinou lidí, kteří nejsou částí mé vlastní reality, ale domovsky příslušné té její. Naučila mě klást jejich existenci na stejnou úroveň s naší.“

 překlad Karel Rašín

 Zdroj: www.exopolitika.cz