Šíření křesťanství v prvních staletích
20. 2. 2009
Šíření křesťanství v prvních staletích :
Křesťanství potřebovalo necelých 400 let k tomu, aby se proměnilo z malého radikálního hnutí soustředěného kolem Ježíše Nazaretského ve velkou státní církev. Víra hrstky nevzdělaných rybářů se s ohromující rychlostí šířila do Indie po Mauretánii, od Kaspického moře a
až po zcela barbarské kmeny v Británii. Například první římský pronásledovatel křesťanů císař Nero by nikdy nevěřil tomu že za 248 let po něm bude vládnout říši Imperium Romanum křesťan.
V letech následujících po ukřižování Ježíše byly stále ti, co věřili, že Ježíš byl Mesiáš hlavně palestinští Židé. Ale to se výrazně změnilo ve čtyřicátých letech. Tehdy křesťané začali šířit svou víru mezi pohany (nevyznávající židovskou víru).
Rozšiřování křesťanství začalo příběhem Pavla z Tarsu. Pavel se původně jmenoval Saul a byl to Žid, který byl zároveň římským občanem. Pavel začal jako pronásledovatel křesťanů a byl při ukamenování jáhna Štěpána. Ale když jel do Damašku, aby zatkl Ježíšovy stoupence, zjevil se mu Ježíš a Pavel se obrátil na stranu křesťanů. Pavel vyšel z první křesťanské obce v Jeruzalémě a šířil víru po římské říši. Jeho první cesta vedla na Kypr až do Malé Asie. Na druhé cestě prošel Filippy, Thessaloniké, Beroii, Athény a Korint. Šířil tedy víru nejen v prostorách Palestiny, ale i na jiná území římské říše. To dokazují i jeho další cesty: třetí, při které pobýval dlouho v Efesu a poté šel přes Korint a Malou Asii zpět do Jeruzaléma. A především čtvrtá, která konči v Římě, kde našel mučednickou smrt (kolem roku 64). Stejně jako Petr se asi stal obětí pronásledování křesťanů za vlády císaře Nerona.
Pro šíření křesťanství je Pavel tak důležitý, protože jako první misionář působil mezi pohany (za židovskými hranicemi). Původní misijní činnosti se totiž omezovaly jen na židy a až Pavel začal působit mezi pohany. To byl předpoklad pro šíření křesťanství do celého světa, protože křesťané tak mohli být získáváni z většího množství lidí. Díky Pavlovi vznikly křesťanské obce například v Antiochii, Efesu, Korintu nebo ve Filippách. V Římě obec existovala pravděpodobně již před Pavlovou návštěvou Itálie. V polovině 3. století žilo už Římě okolo 30 000 křesťanů.
Poapoštolské období přináší další šíření víry, takže počet křesťanských obcí stále roste. Misijní činnosti se ale omezují na řeckou jazykovou oblast římské říše, po případě řecky mluvící osoby. Z malých církevních obcí se časem staly obce pevně organizované s biskupem v čele. Zatímco Pavel považoval misie za své poslání, vystupuje po jeho smrti do popředí misie příležitostná. Každý křesťan je misionářem, i když často nepřímo, příkladem svého způsobu života. Všechny křesťanské obce misijně působí a pečují tak o šíření křesťanství. To ovšem vede k tomu, že se křesťanství šíří především ve městech, kde již existují malé obce křesťanů, které křesťanské myšlenky předávají dál.
Křesťanství se zprvu šíří – přinejmenším na počátku – v nižších vrstvách. Zvláště vysoký je mezi křesťany počet otroků, neboť zde se s nimi jedná jako s rovnoprávnými příslušníky obce, a nikoli jako s věcí, předmětem, za nějž jsou jinak považováni. Významnou roli, alespoň na počátku, hrají v obcích také ženy, postavené na roveň mužům. Křesťanství je pro ně velmi lákavé, protože v jiných náboženstvích ženy rovnoprávné postavení nemají. Dlouhodobě však svoji pozici nemohou uhájit, vývoj směřuje k tomu, že budou zatlačeny do své tradiční role.
Ve 2. století často vznikají sekty. To však na druhé straně vede k vnitřnímu upevnění obcí. Tlak z vnějšku upevňuje křesťanství uvnitř, jak se prokáže zejména ve 3. století v období mučedníků. Pronásledování nedokáže křesťanství rozhodující měrou oslabit, působí spíše opačně: „Krev mučedníků je setbou Kristovou.“ (Tertullianus)
Kolem roku 200 vzniká první křesťanský stát. V římském vazalském státě Osroene s hlavním městem Edessou, který ležel na pomezí římské a parthské říše (v dnešní východní Sýrii), bylo po obrácení královského domu křesťanství prohlášeno státním náboženstvím. Organizačně spadala tato oblast pod biskupa v Antiochii a již ve druhém století soupeřila s mocenskými nároky Říma.
Křesťané z Malé Asie se usadili v jižní Galii (dnešní Francii). Křesťanské obce existovaly také ve Španělsku. Biskup Irenej zanechal svědectví o tom, že v roce 185 existovaly křesťanské obce v Germánii a pravděpodobně i v římských městech na Rýnu. Ve stejné době pomalu začínala misie v Británii, i když první obce tam zřejmě nevznikly před polovinou 3. století.
Křesťané žili i v Egyptě a od roku 180 jsou doloženy i obce v římské provincii v severní Africe s hlavním městem Kartágem. Odtud se víra rozšiřovala dále do jižního Tuniska a Alžírska.
Síla křesťanských obcí byla však na jednotlivých územích rozdílná, křesťané byli často ještě v menšině; nejsilnější křesťanská společenství se v této době vytvářejí především na východě. Do téže doby spadá i polatinštění křesťanství; Řím přechází při bohoslužbách z řeckého jazyka na latinský.
Jak se křesťanství šířilo, naráželo na mnoho překážek. Protože křesťané nechtěli přinášet oběti řecko-římským bohům ani uznávat římského císaře za boha, jak vyžadoval zákon, už jen to, že byl někdo křesťanem, znamenalo, že spáchal vlastizradu. A proto bylo mnoho křesťanů umučeno. Mučení a pronásledování skončily, až když císař Konstantin vydal roku 313 Milánský dekret, který vyhlásil toleranci ke všem náboženstvím.
Příčiny rychlého šíření křesťanské víry byly rozmanité. Vnější podmínky byly navzdory všemu potlačování celkem příznivé. Římská říše zaujímala obrovský prostor, spojený společnou řečí kulturou a dopravní sítí. Křesťanství tedy nemuselo překonávat hranice států a kultur a mohlo se šířit na území relativně jednotném a uzavřeném. Tendence k monoteismu (jednobožství) bylo v souladu s tehdejšími myšlenkovými proudy a křesťanství tak odpovídalo požadavkům tehdejší doby. Nezanedbatelným faktorem přispívajícím k jeho pronikání byl příklad, který křesťané dávali svým životem.
Literatura:
2000 let křesťanství. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999
Historie náboženství. Obrazový průvodce. Praha: Knižní klub – Balios, 1999
Kronika křesťanství. Praha: Fortuna Print – Knižní klub, 1998