Turnaje a ctnosti
20. 2. 2009
Turnaje a ctnosti
Počátky rytířství můžeme hledat v družinách germánských náčelníků. Náčelníkovi přátelé a stoupenci dostávali od svého pána výzbroj, k níž náležel také kůň, a v bitvách tvořili jádro jeho vojska. V 8. století ve Franské říši se těžiště válečnictví přesouvá ještě více na stranu jízdy a válečníci – jezdci (zvaní riter nebo ritter) pro sebe začínají vyžadovat stále větší výhody, výsady a svobody. Vojenská služba je nákladnou záležitostí. Panovník proto uděluje svým stoupencům léna (tedy půdu a statky), z jejichž výnosů válečníci financují svoji výzbroj a výstroj. Jsme u počátku feudálního systému. Držitel léna je povinován svému lennímu pánu věrností a oddaností, ale hlavně vojenskou službou v případě války. Léno je udělováno nejprve doživotně, později je jeho držení dědičné. V 11.století je již tento systém v západní a střední Evropě značně rozvinut a s křesťanstvím se šíří dále na východ.
Jak se člověk mohl stát rytířem? Zakladateli mnoha rytířských rodů byli válečníci, kteří si ostruhy rytířské vysloužili nějakým statečným činem, a možnost stát se rytířem (později spíše být povýšen do šlechtického stavu) na základě zásluh trvá dodnes. Byla zde však i delší, zato jistější cesta. V sedmi letech byl chlapec z rytířského rodu poslán na hrad jiného šlechtice, často svého budoucího lenního pána. Tam sloužil jako páže. Nepředstavujte si však, že takové páže jen stálo za křeslem svého pána při hostinách nebo nosilo dámám vzkazy od zamilovaných rytířů. Ano, pážata se učila dvorným způsobům, projevům úcty a obdivu k dámám, avšak zároveň prodělávala tvrdý výcvik pro boj, lov i klání a starší z nich se už účastnila i vojenských výprav.
Zde je třeba zmínit, že základní jednotkou středověkého vojska byla rytířská gléva („kopí“), kterou tvořil rytíř, lehkooděný jezdec, tři lučištníci a páže. Ve čtrnácti letech páže slavnostně obdrželo meč a stalo se panošem. Pokračoval jeho výcvik ve zbrani a jízdě na koni, panoši se často věnovali i hudbě, zpěvu a básnictví (čtení a psaní už méně, to přináleželo spíš mnichům). Panoši provázeli pána na válečných i mírových výpravách, při turnajích a slavnostech, starali se o pánovu zbroj a koně a nosili svému pánu štít s jeho erbovním znamením. V jednadvaceti letech byl pak panoš – pokud prokázal statečnost a rytířské předpoklady – pasován na rytíře.
Pasování předcházel půst, pokání, modlení, zpověď, svaté přijímání a symbolická koupel. Budoucí rytíř dále potřeboval, aby se zaň zaručili dva jiní rytíři, kteří dosvědčili, že vede bezúhonný křesťanský život a může dostát povinnostem svého stavu. Pak se panoš v bílém oděvu, bez zbroje, meče a štítu odebral do chrámu, kde poklekl a před svědky odpřisáhl, že „povede život křesťanský a rytířský, k ochraně slabých a utištěných, v úctě paní, ve věrnosti církvi, císaři a králi“. Ten, kdo nového rytíře pasoval, musel být sám rytíř. Zlehka udeřil klečícího plochou stranou meče, a to buď na krk, nebo po obou ramenech a poté přes šíji, a pronesl slavnostní
formuli : „ve jménu Boha, svatého Michala a svatého Jiří pasuji tě na rytíře“. Nový rytíř přijal meč, pás, zlaté ostruhy, přilbu a štít a divokou projížďkou na koni v plné zbroji a máváním kopím pak své povýšení oznámil široké veřejnosti.
Jaké tedy byly představy o ctnostech rytíře? Rytíř je neohroženým bojovníkem. Zasvěcuje svůj život službě, je služebníkem Boha a lenního pána či paní. Ochraňuje slabé a bezmocné. Za všech okolností brání svůj rod, urážky smývá krví a v bitvě, ať už vítězné či prohrané, vidí Boží soud a vůli Páně.
Největšího vzestupu se rytířský stav dočkal za křižáckých výprav. Ať už byli jakékoliv národnosti, rytíři se k sobě chovali s úctou a ohledy a anglický rytíř měl mnohem blíže k rytíři francouzskému než ke svobodníkovi ze své vlastní země. Úcta náležela i poraženému – se zajatým rytířem jednal vítěz slušně, ponechával mu volnost pohybu,raněnému poskytl léčení a na čestné slovo a slib výkupného pustil vězně na svobodu. Zbraně a kůň jako symboly rytířství se neodebíraly ani zajatcům, ani dlužníkům.
Pravda, ne každý rytíř jednal v souladu se zásadami vysoké cti. Víme zcela bezpečně, že jen nemnozí slabí a bezmocní se dočkali ochrany cizího rytíře, že úcta k ženám se ve skutečnosti týkala jen žen urozených, že obrana víry a církve na křížových výpravách byla často jen záminkou k získání výsad a majetku… Přesto však oproti předcházejícím temným staletím vneslo rytířství do vyšších vrstev společnosti výrazné zjemnění mravů.
Rytířský způsob života se snad nejvýrazněji projevil v nejrozšířenějším středověkém sportu pro rytíře – turnajích. Rytířský turnaj, staročesky klánie, sedanie či též kolba byla honosnou podívanou s mimořádně nákladnou výpravou, kde muži předváděli svou bezmeznou statečnost i drahocennost brnění a ženy vzácný šat i krásu vnad, zatímco pořadatelé hleděli vyniknout skvělou organizací, bohatostí doprovodných programů (od kejklířů a hudebníků až po plesy či lovy), originalitou hostin a bujarostí pitek. Každý turnaj byl velkou společenskou událostí. Byl však i hrou na válku, veřejnou ukázkou výsledků namáhavého tréningu, mírovou náhražkou boje.
Písemné zprávy o bojových hrách pocházejí už ze starého Říma. Kolébkou středověkých rytířských turnajů pak byla Francie, odkud také pocházejí nejstarší pravidla turnajů. Sepsal je r. 938 Heinrich de Vogel pod názvem Leges Hastitudiales sive Torneamenti. Pravidla jsou poměrně složitá a v předpisech je i přesně vymezeno, jaké zbraně můžou účastníci používat.
Rytířských her byla celá řada – nejčastěji se proti sobě rozjeli dva těžkooděnci na koních a snažili se jeden druhého vyhodit ze sedla. Pro zábavný turnaj se užívalo speciálních kopí z měkkého dřeva, dlouhých až 370 cm a silných 9 cm. Kopí měla na konci železnou tulej, která místo ostrého hrotu končila „korunkou“ se třemi či čtyřmi tupými špičkami. Rytíři však mohli bojovat i „na smrt“ – takovému zápasu musel přihlížet panovník a on k němu také dával svolení – a pak se ovšem používala kopí s hrotem ostrým. Tomuto druhu jízdního turnaje se říkalo „tjost“.
Oblíbený byl i volný nebo též polní turnaj, zvaný „buhurt“. Bojovali v něm proti sobě skupiny pěších rytířů.
Obvykle se pro tento způsob zábavy používalo tupých zbraní, avšak i přesto velmi často docházelo k úmrtím a počty usmrcených rytířů na turnajích během celého středověku jdou do desítek tisíc.
V turnajích však nešlo jen o život. Vítěz v souboji získával koně i zbroj poraženého, a to v době středověku představovalo slušné jmění.
Na turnaji byl často vyhlášen i celkový vítěz klání. Avšak na rozdíl od moderních sportovních disciplín zde nehrály roli skutečné výsledky. Vítězem se mohl stát rytíř, který shodil ze sedla nejvíc svých protivníků. Stejně tak se jím ale mohl stát pro svou statečnost i rytíř, který prohrál deset soubojů a přesto se pustil do jedenáctého. A protože cenu většinou udělovaly přítomné dámy, mohl jím být i rytíř – sympaťák, který si cenu víc než bojem zasloužil třeba krásou a galantním chováním.