JAK SE MI TO STALO
23. 2. 2009
Za všechno může můj táta. Po válce ,okolo roku 1950, měl v Tatranu člun s přívěsným motorem. Když se oženil, vyměkl a vodu opustil. Ale samozřejmě ne na dlouho. Jak už měl maminku jistou, začal kout pikle. A zneužil k tomu mě s bráchou. Koupil lístky na parník a na nábřeží zazněla osudová věta: „ Co kdybychom si koupili loďku?!“ . Máma u toho samozřejmě nebyla. Já s bráchou se poprvé ( a naštěstí naposledy ) svezl parníkem a táta za pár měsíců koupil šest metrů dlouhou úzkou loď s kajutkou a motorem Tümler 1.5 Hp. To mi bylo 5 let , takže se psal rok 1963.
Naše první loď se jmenovala „BARČA“, přezimovala ještě na Cindě v Konstruktivě, ale 1964 byl rok mého příchodu do Tatranu. S lodí jsme absolvovali slavnou první plavbu do Bráníka, kdy táta při otáčení naboural do říčního bagru, máma jediná zůstala bez boule , protože neposlechla kapitána a nezvedla se z lavice. A tak už to bylo napořád na všech lodích- můj skvělý táta byl exelentní řidič na silnici, na vodě byl kalamiťák. Každý manévr provázela hádka rodičů, a tak všechny naše lodě měly druhé jméno „NA RAFANDĚ“. Když k tomu přidám, že motor se startoval namotáním startovací šňůry na setrvačník a prudkým trhem nastalo bičování posádky, musí být člověk velký blázen jako já, aby mu to přirostlo k srdci. S Barčou jsme absolvovali dovolenou na Slapech ( rodiče spali ve stanu- mimochodem tenkrát pluly celé rodiny v malých loďkách typu „TRENÉR“ a kempovaly na břehu ).
Mámě romantika učarovala a angažovala se v obstarání hliníkového člunu LARSEN ( maďarská výroba v švédské licenci). První sezónu jsme jezdili s motorem MOSKVA ( stará kulatá) , takže výtlakovou plavbou a s neustálým opravováním motoru. Šílenější výtvor techniky jsem nezažil a kromě Josefa Junka neznám nikoho, komu by běhala. Výměna motoru za silnější VICHR sice přinesla spolehlivost, vzhledem k tátovým 130 kg se zvýšily jen vlny za lodí, ne tak rychlost. Párkrát jsem mámu svezl rychle , ale bez kapitána to nebylo ono. Do smrti tátu mrzelo, že LARSENA prodal. Především kvůli prakticky nulové údržbě.
Ale jak jsem předznamenal- bez vědomí maminky- byl člun prodán a koupena 7.5 metru dlouhá kajutová loď tátou pojmenovaná MARY LOU. Tehdy obvyklý postup: provozní loď se vyměnila za větší, chátrající, a nová loď prošla rekonstrukcí. Takže táta dřevěnou loď s krásnou mahagonovou palubou kompletně olaminoval, vyměnil motor (automobilový benzin POPULÁR ) a po víc jak roce práce vyvezl rodinu na dovolenou opět na Slapy. „Merina“ nebyla zcela dokončena, hlavně zkrášlení barevnými nátěry chybělo. Já jsem od 11 let závodil za Tatran na dorostenecké plachetnici Cadet ( byl jsem u vzniku družstva mládeže v Tatranu a zažil tak první rok spolupráce s Domem pionýrů a rozchod s ním ). Byl jsem nadšený, když mě rodiče nalodily po závodě “Vltava“ z plachetnice rovnou na motorák a já pokračoval v plavbě na jiný způsob. A ještě víc, když mi přímo na této dovolené táta koupil dubovou klingerovou veslici s přívěsným motorem od pana Medka.To mi bylo 13 let. Pojmenoval jsem jí vznostně TILICUM, ale neustálé výkřiky pana Jelínka: „Jeď s tím dlabaným kmenem do p…“ překřtily loď na „ DLABANIKO“.
Takže jsem si užíval mládí- závodil na Cadetu, proháněl své Dlabaniko nejprve po přístavu, později na soutěžích motorářů, včetně několika vinobraní v Mělníku , dovolených s kamarády a kamarádkami. Moje žena na něm absolvovala mnoho plaveb, známe se od školy. K tomu zázemí rodičovské kuchyně na větší lodi- co víc si přát.
V mých sedmnácti (1976 ) táta začal šilhat po změně a osvědčeným způsobem, bez vědomí mámy, vyměnil „Merinu“ za třináctimetrovou loď zahálející v klubu. Od pana Bouši získal Varjaga, překřtil jej na TORU a začal se zprovozňováním. Máma, která se těšila , že si užije konečně skoro dodělané lodi, těžce nesla další roky práce místo rekreace.
Táta vyměnil motor za Zetor 50 super, opět olaminoval co se dalo, a vyvařil záplaty na dně trupu. Já v té době absolvoval dva roky vojny a po návratu se zapojil do prací na lodi. Dlabaniko mojí nepřítomnost nepřežilo. Tora byla zprovozněna a táta mi jí ochotně půjčoval na kratší i delší plavby, včetně mojí svatební cesty do Berlína. Moje druhá dcera se přímo na lodi naučila chodit, kokpit má totiž správné rozměry. S rodiči jsme absolvovali dovolenou na Berlínských jezerech, kde na Toru spadl obrovský strom, ale její pevná konstrukce nás ochránila. Mezi plavbami se stále něco předělávalo a upravovalo. V roce 1988 mi táta věnoval Toru k vánocům. Pustil jsem se do větší přestavby palub a uspořádání kajut. V roce 1990 jsem uskutečnil plavbu do Holandska. Máma i manželka konečně uznaly, že větší loď má něco do sebe.
Po návratu mi vadila spousta provizorií, a proto jsem zahájil kompletní přestavbu vnitřku, včetně výměny plechů na dně. Dno se povedlo, ale vnitřek čeká na dokončení do dneška. V sedmi letech mi začaly děti závodit na optících ( plachetnicích ) v Českém Yacht Klubu. Začal jsem se v ČYKu věnovat trenérské činnosti dnes už další generace dětí, což mi bere spoustu času.
Táta toto všechno chápal, ale bohužel se už nedožil opětovného vyplutí TORY. V listopadu 2007 zakončil svou pozemskou pouť , stejně jako brácha . Ale i po smrti mě nutí pokračovat v jeho odkazu – poslední přání jsem musel splnit a tak TORA vyplula na podzim 2008 na smutnou plavbu pod Vyšehrad.
Držte mi prosím palce, aby rubrika „ Plavby“ na těchto stránkách útěšně narůstala.
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj, moc pěkné povídání, mám rád věci, které voní historií.Přeji Toře, aby opět brzo vyplula a podívala se po řece co se změnilo za těch pár let co je jak pejsek u boudy :-) . Moc krásná loď.
Pozdrav
(Michal - Gray, 26. 2. 2009 1:21)