Beroun
Beroun (latinsky Verona, německy Beraun) je okresní město ve Středočeském kraji. Město leží na soutoku Berounky a Litavky, asi 30 km jihozápadně od Prahy.
|
Přehled
Beroun je svým strategickým umístěním na spojnici Prahy a Plzně již od středověku významnou křižovatkou, místem obchodu i výroby. Po zavedení rychlého spojení s Prahou po dálnici D5 se čím dále tím více stává i součástí příměstské oblasti české metropole, odkud lidé dojíždějí pracovat do Prahy.
Beroun je umístěn v kopcovité krajině na rozhraní chráněných krajinných oblastí Českého krasu a Křivoklátska. Spolu s jeho historickými památkami (jejichž četnost vedla k vyhlášení historického jádra města městskou památkovou zónou v roce 1992) to z něj činí i významné východisko turistických cest.
Celostátní význam mají také každoročně pořádané hrnčířské trhy. Známý je i mezinárodní hudební festival Tallichův Beroun.
Historie
První zmínka o královském městě Beroun je z roku 1265, i když místo bylo osídleno již dřív. Název Beroun je odvozen z latinského pojmenování Verona podle severoitalského města tohoto jména.
Město, založené pravděpodobně v době vrcholně středověké vlny zakládání měst v Česku, bylo však brzy bezmála opuštěno a muselo být znovu vybudováno za doby Václava II.. Město bylo tehdy silně opevněno (hradby vystavěny v první polovině 14. století) a vybaveno dvěma branami. Jeho význam však opět poklesl po třicetileté válce. Od 18. století se Beroun stal tzv. posádkovým městem, tj. byla zde i vojenská přítomnost.
V šedesátých letech 19. století se v okolí města začalo s těžbou vápence a rozvinuly se postupně i další druhy průmyslu (textilní, železárenský). Díky železniční trati z Prahy do Plzně, která prochází údolím Berounky a samozřejmě i městem samotným, se stal Beroun vhodným místem pro zakládání nových průmyslových závodů, a to jak jihozápadním, tak i severovýchodním směrem od města. Vybudovány byly i méně významné železniční trati do Rudné, či do Rakovníka, které rovněž sloužily k dopravě zboží a umocnily tak význam Berouna jako průmyslového města.
Za komunistické vlády došlo k masivní výstavbě nejprve klasických městských domů, později pak panelových sídlišť a v neposlední řadě i nových průmyslových závodů (např. Železárny a válcovny a velká cementárna v Králově Dvoře). Po správní reformě v roce 1960 se Beroun stal okresním městem, jedním z několika ve Středočeském kraji. Zrekonstruováno bylo nádraží, které dostalo moderní odbavovací halu i nástupiště. K městu byly připojeny některé okolní obce (např. Králův Dvůr v roce 1980). Toto období se ale do tváře města zapsalo v mnohých směrech negativně. Přestože dopravně bylo Berounu odlehčeno po vybudování dálnice D5 (byť vedené velmi blízko centru města vzhledem k charakteru terénu), během čtyřiceti let komunistického období došlo k likvidaci mnohých památek, drastickému zhoršení životního prostředí i nárůstu dopravy obecně. Nová panelová výstavba nebyla situována pouze na okraji města, podobně jako v mnohých jiných sídlech, ale i v těsném sousedství historického jádra Berouna.
V listopadu 1990 se odtrhla od Berouna městská část Králův Dvůr, která se nacházela do té doby na jihozápadě města. Význam průmyslu byl po roce 1989 potlačen. Tovární výroba byla přeorientována z těžkého průmyslu na lehký a střední (výstavba nové průmyslové zóny). Tradiční těžba vápence v okolí města ale příliš snížena nebyla. Historické jádro města bylo zrekonstruováno; byly opraveny dochované fragmenty hradeb, obě brány (pražská i plzeňská), na hlavním náměstí vznikla pěší zóna. Město opět kulturně ožilo. Nová výstavba, která má nyní charakter hlavně rodinných domů, se soustředila do oblasti mezi Berounem a Královým dvorem a je doplňována různými logistickými areály, které využívají blízkosti dálnice z Prahy do Plzně.
Památky
Významné jsou zbytky berounského hradebního opevnění: Dvě brány (Pražská a Plzeňská) a zbytky hradeb.
Domimantou půvabného náměstí je gotický farní kostel sv. Jakuba st.
Zajímavé jsou i některé další domy na náměstí a v jeho blízkém okolí a filiální - původně hřbitovní - kostel Zvěstování Páně.
Novorenesanční Duslova vila z konce 19. století (architekt Antonín Wiehl) dnes slouží jako městská galerie.