Pro všechny zlé jazyky....(DeX)
Pro zlé jazyky ale hlavně pro vás chlapi
Plno lidí se směje. Plno lidí to nechápe. Plno lidí to odsuzuje. Někteří, to milují. Všude slýchám, jak si hraju na vojáka. Pořád slyším, že jsem nebyl na vojně, když to dělám. Párkrát jsem i zažil, že se prý chovám jak malej kluk když běhám po lese a střílím si. Nechápou to. Nikdy to nepochopí, dokud to nezažije. Někdo miluje zvířata. Někdo miluje auta. Jiný zas dobré víno. Já miluju Airsoft. Možná banda magorů, která se nudí. Možná jen pár lidí, kteří jsou jiní. Možná taky že úplně normální chlapíci. Mě je to ale fuk. Je mi jedno kdo co říká, protože pro mě jsou to lidi kteří se mnou hrajou a který mám rád. Je mi jedno kdo si co o mě a o nás myslí. Ať se klidně každej směje. Nevadí, protože zároveň se směju já. Směju se tomu že oni nevědí co se děje někde tam v lese, když tam pobíhaj ty ujetý lidi, co nepoznali vojnu. Neví to a nepoznají. Nikdo jiný než mi to neví. Když vstávám brzo po ránu a rodina ještě spí. Džíny a triko nechám na židli. Boty na skejt nechám v klidu ležet v botníku. Jdu do skříně a beru si uniformu a z botníku beru kanady ještě zaprášené z poslední akce. Navlíknu na sebe tu “hromadu zbytečného harampádí“ a odcházím. V tu chvíli opouští byt někdo jiný. V tu chvíli už nezáleží na tom, jakou hudbu poslouchám. Nezáleží na tom, jaké oblečení nosím. Na ničem náhle nezáleží. Jsem jeden z nich a oni jsou zas zbytek mě. Když ležím na bitevním poli a slyším okolo létat kuličky, nezáleží na tom, co říkám, ale na tom co udělám a jak se zachovám. Když to nezvládnu tak to odnesou ostatní. Nejsou to lidi co znám normálně. Už neposlouchaj rozdílnou hudbu a ani už nenosej jený věci na sobě. Jsou to chlapi který tu jsou se mnou. Já věřím jim a oni mě. V těchto chvílích to nejsou plastové kuličky, ale opravdová kulka. Udělám chybu a můžou to odnést všichni, co tu se mnou jsou a to nemůžu dopustit. Táhneme za jeden provaz a každý tu spoléhá na ostatní. Když stojím zády k někomu z nich a kreju mu krk, jsem naprosto v klidu, mířím dopředu, protože vím, že za mnou je zas někdo kdo ten můj krk, nedá lacino. Mám jistotu. Když slyším střelbu, tvrdě padám k zemi. Když je potřeba, brodím se bahnem. Když to situace vyžaduje, přelezu zeď. Když mám nepřítele v mířidlech, střílím. Je to styl života nebo spíš jedna jeho úplně separovaná část. Vlastně ani nevím, jak bych to správně popsal. Není to důležité. Důležité je že mě to naplňuje. Pokaždé když přicházím domů unavený, poškrábaný a všechno mě bolí. Pokaždé když svlékám špinavé, zablácené věci a říkám si, že to byl dobrý den….
Díky za vás kluci SEMPER FIDELIS
"DeX"
trocha nostalgie ne?
(Sarge, 6. 4. 2010 15:10)