ETNAA
14. 3. 2009
Etna je bezesporu královnou mezi evropskými sopkami. Je totiž nejen nejvyšší na celém kontinentě, ale je i zdaleka nejaktivnější. Měřit se s ní v tomto směru může snad jen blízká sousedka Stromboli, jejíž aktivita je prakticky nepřetržitá, ale Etna jednoznačně vítězí intenzitou svých erupcí, či chcete-li množstvím vyvržené a vylité lávy.
Sicilští obyvatelé častěji než Etna nazývají horu Mongibello. V tomto pleonastickém jménu se zrcadlí sicilské dějiny, je totiž složeno z latinského výrazu Mons (hora), a arabského Djebel (Hora hor).
Poloha
Etna patří ke geotektonické oblasti Středozemního moře, komplikované pánve, ležící mezi dvěma přibližujícími se kontinentálními deskami - evropskou a africkou.
Sopka je situována na východním pobřeží Sicílie, ostrova složeného převážně ze sedimentárních hornin vyzdvižených z mořského dna přibližujícími se kontinenty. Vlivem tlaku přibližujících se kontinentů vznikly i zlomy, na jejichž křížení sopka vznikla. Jsou to především zlomy Comiso-Messina (který může mj. i za ničivá zemětřesení v Messinské úžině) a Tindari-Gardini (v jehož prodloužení leží i Liparské ostrovy)
Noční erupce Jihovýchodního kužele Etny
a záře z kráteru Bocca Nuova, jaro 1998
Morfologie
Masiv Etny, zdvihající se do výšky přes tři kilometry prakticky od hladiny moře, působí na první pohled méně monumentálním dojmem, než některé známé andezitové stratovulkány, jako například jen o málo vyšší japonská Fuji. To je dáno větší tekutostí zdejší lávy, která se tak rozlévá do tvaru pozvolnějšího kužele. Přesto jsou však parametry Etny úctyhodné: Při výšce kolem 3350 m (která je však variabilní, v závislosti na momentální vrcholové aktivitě) tvoří její základna elipsu s délkou 48 km ve směru severo-jižním, a 38 km ve směru východo-západním. Obvod základny měří 210 km. Objem hornin, tvořících masiv, je odhadován na těžko představitelných 600 kubických kilometrů.
Vrchol Etny netvoří jediný, ale hned čtyři krátery, které se zdvihají z vrcholové plošiny Torre del Filosofo ve výši kolem 2900 m.n.m. Nejmohutnější a také nejmladší je Bocca Nuova (vznikla v roce 1964 z malé pukliny), další jsou Voragine, Severovýchodní kráter, a Jihovýchodní kráter. Posledně jmenovaný byl velmi aktivní v letech 1997-1999. Během těchto let se v kráteru navršil mohutný pyroklastický kužel, takže je namístě spíše než o kráteru mluvit o Jihovýchodním kuželu. Situace se však stále mění, takže například před rokem 1940 zabíral celý vrchol jediný mohutný kráter.
Jako pravý stratovulkán, je Etna poseta více než 250 adventivních kuželů , od docela malých až po 250 m vysoké Monti Rossi. Kužely vznikaly běhe celé řady bočních erupcí, a to především na Severní a Jižní riftové zóně.
Posledním výrazným útvarem Etny je mohutné podkovovité údolí Valle del Bove (Volské údolí), které dominuje celému východnímu úbočí sopky. Ohromný přírodní amfitátr vznikl pravděpodobně před 30 až 50 tisíci let během série katastrofálních erupcí, podobných té, která v roce 1980 zpustošila okolí sopky St.Helens v USA.
Geologický vývoj
Sopečná aktivita se na místě dnešní Etny poprvé objevila před cca 300 tisíci lety v podobě čedičových podmořských výlevů v místech dnešního pobřeží. Později se přesunula do vnitrozemí. Tam vzniklo a zase při mohutných erupcích zaniklo postupně několik kuželů, v odborné literatuře pojmenovaných například Calanna, Trifoglietto, Vavalaci či Mongibello. Poslední v této řadě je pak Etna, jak ji známe dnes.
V historické době prodělala sopka nepřeberné množství erupcí, z nichž za zmínku stojí především ta z roku 1669, která dala vznik adventivním kuželům Monti Rossi a vylitá láva zničila 12 vesnic a i část města Katánie. Sopka tehdy vyprodukovala na 1,5 kubických kilometrů lávy.
V současné době je sopka činná v podstatě nepřetržitě, jen občas si dopřává krátká období klidu.