Kapitola VI. - Z princezny královna
Kapitola VI. – Z princezny královna
I přes sžírající bolest kletby Cruciatus se Nora snažila přemýšlet. Ale moc se jí to nedařilo, jelikož bolest se stupňovala. Proč je tady? Co ode mě ještě může chtít? Ta otázka ji žrala. A srala. A ona si to ale nechtěla připustit. Konečně mučení přestalo a zakuklenec si sundal kápi.
„Co tu děláš?“, pronesl muž, „myslel jsem že jsi mrtvá. Proč jsi mi nedala vědět, že budeš na Hradě?“
„Měla jsem?“
„No to si piš, že měla! Strachoval jsem se, že se ti něco stalo!“
„Ach, jak dojemné. To si povídej svým služebným. Ty jsou dostatečně blbý na to, aby ti to uvěřily.“ Muž jí stiskl hrdlo o něco pevněji.
„Pusť mě, Aladare! Kdo si vůbec myslíš, že seš? Jsi míň než já. Jsi nula. A ten tvůj Voldemort taky.“
„Nikdy neurážej mého pána. On je mocný, nejmocnější na světě. Oproti němu jsi nula ty i ten tvůj posraný Brumbál posedlý mudlovskejma šmejdama,“ Aladarovu tvář ozdobil rudý obtisk ruky, „nezapomínej, že krev v tvých žilách koluje i Pánem. Je tvůj otec a toho se nikdy nezbavíš. Mimochodem, tohle jsem ti měl předat.“ Podal jí zažloutlou obálku a zmizel ve tmě. Nora se okamžitě vypravila zpátky do hradu. Tohle je opravdu něco pro Aladara. Vždycky mě nejdřív musí přizabít a pak mi dá nějakou blbost, soptila rozčilená profesorka. Hned jak vešla do svého kabinetu, roztrhla obálku. Byl v ní kousek perkamenu a na něm stálo úhledným písmem:
Je mi velkou ctí vám oznámit, že jste srdečně zvána na vaši korunovaci. Jelikož vaše matka zemřela, jste její právoplatnou dědičkou vy a stáváte se královnou upírů. Vaše korunovace se bude konat o říjnovém úplňku ve vašem paláci. Očekáváme vaši účast.
Se srdečným pozdravem,
Erasmes Serpentius
P.S.: Váš otec bude také přítomen, na jeho výslovné přání.
Co? Matka zemřela? Ale vždyť... když jsem odcházela, byla plná energie! Proč mi o tom nikdo neřekl? Proč? Norou procházely různé myšlenky, jedna černější než druhá. S dopisem v ruce vyrazila za bratrem. Rozrazila k němu dveře a jaké překvapení na ni čekalo hned ve dveřích? Severus Snape seděl v křesle se sklenkou koňaku a koukal zaraženě do plamenů.
„Ahoj, co děláš?“ Severus se na ni jen podíval. Jeho pohled vypovídal za vše.
„Gratuluji, sestřičko. Ve třiceti letech královna, hmm, to se jen tak někomu nepovede.“
„Brácha, co ti je? Já se o to neprosila! A jestli chceš, tak ti žezlo s radostí předám.“
„To ne, to nemůžeš. A ty to víš. Tak proč to říkáš?“
„Bratře, co se s tebou děje? Takhle by Severus nikdy nereagoval. Severus by mi popřál upřímně.“
„Ale vždyť já jsem upřímný! Jenom nechápu, že když jsi o pět let mladší než já, tak jaktože nejsem nástupcem trůnu já?!“
„Protože to určila věštba.“
„Věštba...“, zašeptal Severus.
„Promiň, brácho.“ A odešla. Nechala tam bratra samotného aby si mohl urovnat myšlenky. A zamířila si to rovnou do Brumbálovy pracovny.
„Samozřejmě, Noro, posaď se. Tak o co jde?“ Nora hodila dopis na stůl.
„O tohle, pane.“ Brumbál si dopis pečlivě přečetl.
„A o čem se chcete radit, vaše výsosti? Jse královnou upírů. Vaše matka zemřela. Škoda, byla to úžasná žena. Plná elánu a odhodlání.“
„Jo jo, taky jsem ji zažila.“ Brumbál se usmál.
„Navrhuji vám, abyste tam šla. Váš otec tam bude také. Pokud bude mít, s odpuštěním, kecy tak ho neposlouchejte.“
„Myslíte, že je to dobrý nápad? Otec se bude pokoušet získat informace o řádu a o Bradavicích. A o vás. Bojím se, abych nic nevyzradila.“
„To se bát nemusíte, umíte nitrobranu stejně dobře jako Tom či jako já. Koneckonců, on byl váš učitel. Podle tohohle tedy poznáme, zda byl učitelem dobrým.“
„Dobrá, pane. Děkuji vám moc. Kdy je další úplněk?“
„Zítra.“
„Výborně, Aladare. Nemohl jsi mi to dát dřív? Vždycky to byl idiot... Děkuji, pane. Půjdu už spát. Dobrou noc!“
„Dobrou, Noro. Zítra hodně štěstí.“
„Děkuju, budu to potřebovat.“ S těmito slovy se Nora vydala zpátky chodbami do své postele.