K nemoci nezájmem ženn
Budu sám, až mne opustíš a nalezneš nebe, které přichází po mně.
Uvidíš, uslyšíš v nebi,
obliny veliké vlny,
z fialky pyl setřeš si na víčku,
motýl se sekl a dvoří se svetru z vlny.
Jsem zvonek ve větru,
potichu zacinkám,
kolem větví vidíš mne tu,
ještě nevím kudy kam.
Střevíce u spinetu,
dvoří se soukolí,
v ladném menuetu,
krásné je cokoli, podívej.
V zimě tu půjdů sám,
ranní jinovatkou už ne rosou,
smutný budu pro holku,
do závěje vpláču se bosou nohou.
Na malém pahorku, na horizontu --
má bílá naděje,
moje bývalá síla budeš,
už vlastně bylas´.
Voyeur.
Jsem starý karbaník,
s radostí hodím ti boty,
ve světě obzorů,
natírám příborník,
černé půlové noty.
Za vysokou hradbou nebes,
maličká tabulka z plechu nerez
a na té míhaj se písmenka,
chodil jsem, nikdy jsem nelez....
Potichu po pakertách,
učím se plížit,
vy spouště na mušketách,
ženy neuměj´ mířit.
Lehce se vkrádám
do bíla závojů,
jak doma cítím se,
v každém z tvých pokojů.
Na půdě u vikýře,
vídám tě tanečnice,
snášet se z mraků níže,
na květu slunečnice:
Jsi zbavená pozemské tíže,
já volám rychle pak tvoje jméno.
Nic zvláštního.
O vílách povídej a o boji,
zpívá tu slepec,
lidem koňských stání,
v Klubu srdce.
Nekonečnost krystalu
mísí se s myšlením po staru,
však vůle nová, stará, nová.
Lara.
Medový vzruch,
melodie souzeného harmónia,
čistá v době polední,
slunce jas, holubích letů krás,
zmámeni stojíme tu,
čekajíc souznění.
V rudých botkách...
všechny víc tancují,
jen vzduch, prachu vír,
blanitá křídla,
maska očí, netopýr.
Bože jasného ano,
pro šílených dívek žeh,
pro nesčetných srdců těch,
osudy rvu a vtírám do hlasu.
Blankytno víl
míjí mne bez incestu.
Zachraňte přítel,
řve na mne černoch o skály,
nápovědou jsou ty oči,
dívko, navzdory...
Oči dívky Kateřiny.
Už soumrak padá na kraj proklatý,
nevidíš vůbec do tý hrozný tmy,
na rukou máš snad okovy,
další noc si bere svý,
jenže pro krásný oči Kateřiny ještě musíš žít,
pro moudrý oči Kateřiny ještě radost musíš mít.
Znavený, uštvaný, starý pes
na planetě Smutku,
ptáš se nejspíš toho svýho Boha kams´ to vlez,
přísní hledaj důtku.
Ty kašleš jim na slova a víš,
že jen pro krásný oči dívky Kateřiny stojí za to žít.
Ve tři odpoledne další den se flákáš po nábřeží,
je teprve zkraje říjen, ale obloha je šedá
a z šedých mraků sněží...
Kdybys tak moh´ odčinit to se odčinit nedá,
Kdybys tak chtěl jen o trochu více být
sám sebou a se mít...
Je tíha
a za ní chuť na turka,
kdyby se jako dým z cigaret rozplynula má stíha,
založil bych lidem pro radost nový kabaret Pravá levá ruka.
Jsem nudný a to i svým citem,
a to jsem převeksloval! ...chtěl jsem Silvii, ale i tak bylo po mém:
kdyby to byla Katka.
Poslední píseň.
Poslední píseň
zpívám Vám
bezdětní andělé
blazí k úvahám
o smrtelnosti citu.
Bytí je krutá daň,
na rukou vyryta – do dlaní,
na parketách.
V soumraku u zdi na brunetu čekáš,
úderů o zem bajonetu
marně se lekáš,
více víl a srdcí.
Vypláčeš se do závějí cizího dechu a
půjdeš spát,
půjdeš jako já,
nahá v tmách.
Krása.
Už vím,
kde je krása,
sukně barové tanečnice,
tisíckrát servaná,
lačnými světly zraků,
křivek něžných jemnost nevídaná,
jako je déšť bez oblaků,
takový déšť,
takový fráze...
Ještě žes odešla,
jen co jsem přišel
do baru U řetězu.
Ale stejně ji každý máme...
krásu: tu svoji, jinou;
za frází další fráze,
prostor ke psaní se virtualizoval,
neníčím papír,
když píšu o našem letmém setkání,
krásná blondýno.
Kdybych tě znal,
jako tě znám v téhle básni,
poslal bych ti tu poezii.
Jako tolikrát bych se než spálil,
ale to se promíjí:
u konce cesty na strip show.