Sám doma
7. 10. 2006
Sám doma
Hned v úvodu vás musím ubezpečit, že se bohužel nejedná o pokračování oblíbené americké komedie, ale spíš o takový návod či radu, jak předejít scénám, v očích (nebo přesněji v uších) vašich sousedů, spíše hororovým. Spousta z nás to jistě zná. „Co tam zas ten sousedovic Punťa vyvádí? Oni ho snad vraždí nebo co?“ nebo „Musím odejít do práce a co mi asi rozkouše dneska?“ apod. A není lepší těmto problémům předejít? Nebo se je pokusit alespoň nějak napravit? A jde to vůbec? Staré známé „všechno jde, když se chce“ platí samozřejmě i tady. A kde je tedy „jádro pudla“?
Zkusme se nejdříve podívat na divoké předky našeho psa nebo i na jeho, v současnosti volně žijící, příbuzné. Každá psovitá šelma žije ve smečce, protože jedině smečka jí dává šanci přežít a poskytuje ochranu, stravu a vše potřebné. Toto má náš pes hluboce zakódováno a nemůžeme se mu tudíž divit, že není rád, když ho, byť jen na chvíli, chceme opustit. Bere to jako odtržení od smečky – své absolutní jistoty.
Ovšem při našem dnešním způsobu života je občas nezbytné, aby pes byl zvyklý zůstat doma určitou dobu sám a v klidu počkat až do našeho návratu. Pokud budeme již od štěňátka postupovat správně a samotu záměrně trénovat, zvládneme vše v pohodě a v budoucnosti bez zbytečných nervů.
Jak tedy začít? Předpokládám, že každý, kdo si domů od chovatele přinese malé štěňátko, „obětuje“ alespoň část své dovolené na začlenění nového člena do rodiny a na vzájemné seznámení a sžití. V prvních dnech v novém domově bychom štěně opouštět neměli. Zatím ještě na nás nemá vytvořenou dostatečnou vazbu, je nejisté a zpočátku zmatené z nového prostředí a cizích lidí kolem sebe. Nelze se mu také divit. Bylo odloučeno od své matky, sourozenců a vytrženo z důvěrně známého prostředí. Samota by mu v tomto momentě moc neprospěla. Každé štěně však tento počáteční stres brzy překoná a zcela se fixuje na svou novou smečku.
V tomto okamžiku je již vhodné začít s nácvikem, či spíše s tréninkem. Nejlépe je štěně unavit nějakou hrou nebo procházkou aby bylo klidnější a pochopitelně musí být nakrmené a vyvenčené. Ve svém okolí by mělo mít dostatečný sortiment hraček a možných okusovadel, aby své zoubky nezaměstnávalo na vašem nábytku. Je dobré si zvolit nějaký povel nebo větu, kterou budete při svém odchodu vždy používat, např. „Počkej tady, buď hodný, já přijdu!“ Pes si ji později spojí i s Vaším brzkým návratem, protože právě tuto zkušenost získá. Zpočátku bude trénink trvat jen několik minut. Vy přesvědčivě a do nejmenších detailů nasimulujtete svůj odchod (Pozor! Pes je velmi vnímavý a rozliší, že jdete v bačkorách jen za dveře, protože jindy se přece přezouváte apod.) a opustíte byt. Počkáte pár minut někde v doslechu a v ideálním případě, pokud je doma klid, se po chvíli vrátíte jakoby nic a řeknete např. „Už jsem tady! Ty jsi byl ale hodný!“ Pes vám pravděpodobně půjde naproti a bude vrtět ocasem, jako kdyby vás půl dne neviděl. Přivítejte se s ním, jako by tomu tak opravdu bylo a mějte radost, že vše proběhlo tak, jak mělo a podle vašich představ. Stejnou lekci můžete několikrát denně zopakovat a poté pomalu dobu samoty prodlužovat.
V opačném případě, kdy pejsek doma bude projevovat hlasitý nesouhlas s vaším „ukrutným“ rozhodnutím momentálně opustit byt, se v žádném případě nevracejte hned k němu zpět. Naučil by se totiž, že pokud se bude hlasitě hlásit o „svá práva“, páníček k němu ihned přiběhne zpátky a tato zkušenost je naprosto nežádoucí. Vyčkejte na okamžik, kdy si dopřeje krátký odpočinek a až poté se vraťte domů a jako obvykle se se psem přivítejte. V tréninku samozřejmě nepolevujte. Pes postupně pochopí, že ho nikdo natrvalo neopustil, a že „vyzpěvovat“ sousedům srdceryvné árie je ztráta času a bude se chovat spořádaně a klidně. Jsou ovšem i takoví vytrvalci, kteří se hned tak nezklidní a budou Vám „brnkat na nervy“ co možná nejdéle. V takovém případě se po nějaké době domů vraťte ovšem s tím, že psovi pořádně rozzlobeným hlasem vyhubujte a poté s obvyklou větou: „Počkej tady, buď hodný, já přijdu!“ ihned znovu odejdete. Budete-li důslední a vytrvalí, pes nakonec pochopí.
Ještě bych chtěla upozornit, že při loučení se psem, ale i při příchodu domů se musíme chovat co nejpřirozeněji a vše musíme navodit tak, jako by odchod a následný návrat byly ty nejobvyklejší věci na světě. Pokud při odchodu z bytu předvádíme dojemné scény a psa samou láskou div neudusíme a při návratu se pak naopak cítíme provinile a ještě se mu div neomluvíme, jedině ho tím znervózníme a znejistíme.
Může nastat i další situace. Máme již takového psa, který nechce ani minutu zůstat doma sám. Nejčastěji to bývají pejsci z útulků a nalezenci, kteří se silně fixují na své zachránce a nebo ti, u kterých byl podceněn právě výše uvedený nácvik. Z těch druhých tvoří největší skupinu psi, kteří přišli do rodiny v době mateřské dovolené s tím, že přece bude někdo pořád doma. A to je právě kámen úrazu. I mateřská dovolená jednou skončí a panička bude muset chtě nechtě do práce. A pes je z toho v šoku. Na takovou situaci přece vůbec není zvyklý. A problém je tu. Téměř všechno se však dá napravit. Postup bude stejný jako u štěňátka, jenom bude trvat mnohem déle a bude náročnější na vaši nervovou soustavu. Naprosto důležitá je i zde maximální důslednost!
Samozřejmě můžeme mít také psa naprosto bezproblémového, který samotu prožívá bez nejmenších potíží, avšak z určitých, předem neovlivnitelných, příčin může vzniknout tzv. získaný strach z odloučení. Jedná se o to, že psa v době naší nepřítomnosti něco vyděsí a stres se ještě umocní, pokud se situace opakuje. Např. odejdeme do zaměstnání a pes zůstane jako vždy doma sám. V klidu spí ve svém pelíšku, když najednou uslyší ze sousedního bytu zvuk sbíječky, který je pro něj neznámý a strašlivý. Zmíněný zážitek se opakuje i následující dny, kdy není nikdo doma a k sousedům přijdou řemeslníci znovu. Pes si může vytvořit nežádoucí spojení – velký hluk=samota=strach. Pokud odhalíme příčinu této náhlé změny chování, zabere sice náprava nějaký čas, ale není nemožná. Nejjednodušší řešení je zakoupit zmíněného “strašáka” (v uvedeném případě např. sbíječku) domů a psa postupně a v různých situacích na nepříjemný zvuk přivykat. My se samozřejmě během tréninku musíme chovat jistě, naprosto přirozeně a nenásilně, jakoby se nic zvláštního nedělo. Pes brzy zjistí, že o nic nejde, nežádoucí spojení pozvolna vymizí a naše odchody z domova budou znovu bezproblémové.
Ovšem nejlepším řešením, kromě poslední možnosti (ta úplně stoprocentně předem eliminovat nejde), jak už jsem napsala, je prevence v podobě správného nácviku samoty již brzy po příchodu nového člena do rodiny a na druhé straně se nekladou meze fantazii při řešení eventuelně vzniklých problémů. Budete-li opravdu chtít a snažit se, váš pes jistě zvládne tuto každodenní nutnost na jedničku.
Autor: Michaela WEIDNEROVÁ <michaela.w(at)hafbezobav.cz>,zdroj:Haf bez obav
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář