Seděla před krbem a na její opálené tváři se míhaly odlesky plamenů. Měla ráda to teplo sálající z ohně. Dívala se nekonečně dlouho do uhlíků, které hrály svou barevnou hudbu, jako tiché představení pro jednoho, jenž zažilo svou derniéru již tisíckrát…
Projela si vlasy prsty, cítila jejich teplo. Čekala. Tiše naslouchala, jestli se z temnoty ozve známé volání. Při každém náznaku, při každém neznámém zvuku se zachvěla vzrušením, přívalem touhy, ať je to On. Bála se, když tu nebyl. Provázel ji jako tichý stín, často jen stával opodál a odmítal uposlechnout její volání. Ale i jen ta přítomnost ji zaplavovala pocitem bezpečí.
Teď se cítila sama, smutná a vystrašená. Hřála se v teple ohně, ale ten vnitřní chlad neuměl pohltit ani největší žár. Náhle uslyšela táhlé, tiché zavití. Prudce zvedla hlavu, vyskočila tak rychle až zavadila o velkou hliněnou vázu, která zavrávorala jako opilec a jen tak tak se udržela na svém místě. Dívka se jen usmála, co je jí po váze. Rozběhla se k oknu, oči jí zářily a ústa se tiše pohybovala. Rozrazila staré okenice, obličej jí zamrazil a studený vítr na chvíli vzal slova z úst. Zarazila se, zalapala po dechu a pak z plných plic, jak jen mohla, zakřičela do noci jeho jméno…čekala. Bylo ticho, jen mráz nutil stromy praskat bolestí. Čekala pár nekonečných chvil, než se nocí mihnul stín a tiše zamířil ke dveřím. Vyběhla prudce, že se až leknul. S tichým zavrčením se přikrčil a stáhnul zpět. Viděl ji, jak padá na kolena, rty se jí chvěly a ruce nedočkavě natahovala jeho směrem. Toužil po tom doteku, kňučící se k ní připlížil a položil jí hlavu do klína. Byl tak divoký, nezkrotný a silný. Až právě na ty chvíle, kdy se jí oddaně choulil v náručí a cítil se tak zranitelný...pro tu dívku, pro její dotyk, smutný pohled hlubokých očí. Miloval a nenáviděl ten pocit. Kolikrát mu již chtěl utéct, kolikrát uvěřil, že už neucítí tu bolest, která se vkrádá do duše, když ona není na blízku. Divoká samota a ticho, volnost a nebezpečí ho lákalo. Měl v sobě stále ten pocit, tu touhu někam utíkat, žít sám a nespoutaně. Ale pak přicházely ty chvíle, kdy byl od ní daleko a nemohl ji vyhnat z hlavy. Bál se o ni. Kdo ji chrání, když on se krvelačně štve za kořistí zaslepen loveckou vášní. Kdo hlídá její spánek i její kroky…
Teď tu ale byli jeden pro druhého. On se jí choulil v náručí, zatím co ona mlčky vzdávala hold každému kousku jeho zjizveného těla. Seděli dlouho, tiše. Nepotřebovali víc než vnímat vzájemnou blízkost. Dívka pak tiše vstala a rukou pokynula vlkovi, aby vešel do místnosti. Zaváhal, jen na okamžik a pak vběhl dovnitř. Usmála se.“Máš hlad, viď?“ zeptala se vlastně zbytečně, protože už připravovala šťavnatý kus masa a chlebovou placku trhala na malé kousky, jakoby tu hostinu nechystala pro polodivoké zvíře, ale pro malé dítě. Vrhnul se do misky, ještě než ji stačila položit na zem. Nechala ho v klidu vychutnávat. Pozorovala, jak se mu propadají a vzdouvají boky. Byl veliký, vážil jako statný muž. Jeho svalnaté, atletické tělo bylo silné a mrštné zároveň. Všimla si nových zranění, která již vypadala zhojeně, ale ona je ještě neznala. Krčila čelo a přivírala oči při představě, jak velké musely být rány a kdo mu je asi způsobil. Chtěla políbit každou tu jizvu, jakoby tím mohla vrátit čas a otupit tak bolest, kterou musel projít. Věděla, že to vše snášel mlčky, že jistě nikdy ani nezakňučel, byla na něj hrdá.
Vstala, vyskočila na dřevěnou postel, sundala z ní kožešiny i přikrývky a rozprostřela je na zem před krbem. Věděl, že chystá jeho místo. Kolik už chladných nocí probděl a umdléval únavou a v mrákotách se mu před očima objevoval krb s kožešinami a teplými přikrývkami a cítil, jak se mu kožichem probírá její dlaň…snad se teď nevzbudí do mrazu nelítostné noci.
Ne. Dnes ne. Nechal své těžké, unavené tělo klesnout na ohněm vyhřáté lože. Dívka se schoulila k němu. Dnešní noc bude v bezpečí. Bude spát tak, jak spí, jen když on je u ní, když hlídá její klid a bezpečí. Pravidelné zvedání jeho hrudi bylo jako konejšivé houpání oceánu. Teplo jeho těla ji objímalo, hladilo a zavíralo oči. Pomalu usínala. Bezpečí...hmatatelné, všeobjímající, nekonečné. Nikdo jiný ten pocit nepřinášel. Mohla spát, klidně, nerušeně...konečně.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář