Ne, nejsem slabý a zmrzačený. Nejsem, v tom přívalu života, který mě zaplavuje nečekanou silou. Jako vždycky, když jsem u Tebe...
Vidíš, já pláču. Je to sen a pláču. Nemůžu přestat. Pláču štěstím, tím zběsileji, čím stříbrněji se zachvívá ta struna při písni, kterou umíš hrát jen Ty. Pláču už předem, pláču jen při doteku ruky, pláču dávno dřív než...Ne, nechce se probudit...
Chvěju se. Slabost a touha se projevují stejně. Mé ruce leží na Tvém těle a nevědí si rady. Miluji Tě. Je mi, že musím umřít, jak jsem rozdychtěný a nemohoucí zároveň. Pojď ke mně blíž. Ještě. Aspoň jedinou sponu. Jen ty tři první, aby moje rty našly svůj domov v milostném důlku tvého hrdla. Hladím Tvé paže, bezmocně vtažené do prázdna, jako by neuměly obejmout, nechtěly, neměly sílu...
Jenom mě hlaď. Nic víc. To je jen vánek noci, tak mě oklameš, tak uvěřím, žes přišel, že jsem skutečně viděla tu cestu po které jsi přicházel, že jsi mě nenechal ležet v prachu, mrtvou, zapomenutou, bezmocnou. Nic víc, jenom mě hlaď. A nedívej se na mě. Jsem ošklivá, když pláču. Nedívej se. Ne. Jsem ošklivá.
Jsi krásná. Jsi krásná nadevšechno pomyšlení. Rozvírám škebli Tvého šatu a laskám očima tu čistou, dokonalou perlu, kterou skrývala. Jen očima. Mé nemohoucí ruce spočinuly na šedém hávu sepnutí jako k motlitbě. Jsi krásná. Krásnější, než se mi kdy snilo. Proč pláčeš? Tvé slzy přece patří k bouři, která se teprve teď zvedá a rychle sílí, sílí k nesnesení, plač! Mé ruce ožily, už nevidím perlu zamženýma očima, které se přivírají, jen chvějící se dlaně hebce přilnuly blíž., bouře už burácí a vítězný déšť prší tvými slzami, miluji Tě. Jsi krásná...
Tvé ruce umdlévají, už mě nehladíš, ani ses nedobral poslední spony, nespěchej! Miláčku, neprobouzej mě! Zešílím, jestli procitnu z toho snu, teď už to není sen, umírám hrůzou, že najednou zůstanu sama s tím tělem, které mě neposlouchá, já přece vím, že je to sen, ale mé paže, moje ňadra, můj klín tomu už nevěří.
Jsem slabý, lásko. Slyším jen šum andělských křídel, když umdlévám ve Tvém obětí. Jsem slabý, ale miluji Tě. Ta bouře je nad mé síly, miluji Tě, ale jsem slabý, bouře mě unáší, nevím kam, to někdo jiný bičuje mou vůli, sám přece nedokážu, nemůžu! Dychtivé ruce padají z Tvého těla, jsem celý v tom bezdnu, které kolem nás hučí, už Tě nepohladím, už nemám ruce, které by laskaly, paže, rty, nemám nic, jsem celý jenom vítr nebo bouře, nevím, co jsem. Snad jsem jen vzdech, ne! Jsem úder meče, jsem vichřicí bičovaný strom, já vím, že pláčeš, ale nevidím Tě, necítím nic, jenom tu bouři v nás, jako blesk, jako vítr, jako zahučení hromu, jako člověk ne. Člověk přece nemůže. Člověk nemá místo v tom vysilujícím vření, které mě pohlcuje, mučí, zabíjí, umírám s rozdrcenou hrudí, ze které utíká dech, ale je to krásné, to je ta chvíle věčnosti, která mě ovanula právě teď, má duše zešílela blahem, vysáté tělo umírá a já jsem šťastný, miluji Tě, jsem slabý, ale miluji Tě, umírám...
Už nemám slzy. Ztratily se v té řece, která teď pohupuje naši loď na zčeřené hladině proudu, tichnoucího po vzdutých vírech peřejí. Už nemám slzy. Pláč se unavil. Tvá hlava leží na mých prsou. Držím ji oběma rukama a na svém těle cítím slabounké chvění Tvých rtů. To není polibek. Spíš slovo lásky, které už nedokážeš vyslovit. Ani já. Dívám se do Tvých vlasů a slzy, které utekly z mých očí, v nich tkají stříbrnou pavučinu. Miláčku. Spi. I pláč se unavil. Je bílý den. Je dlouho do příštího rána.
Celá věčnost. Zůstaň tak.
Nehýbej se.
Spi...Můj miláčku...