Miluji déšť. Chladivé kapky mi padají do vlasů a konejší...jsou jako ruce co něžně pohladí, právě když to nejvíc potřebuji. Vzpomínám na mé útěky do deště. Vždycky jsem se nemohla dočkat, až přijde. A spolu s ním i chladivý vítr. Bláznivě jsem se mazlila s tou nespoutanou krásou, oddávala se té změti touhy a strachu, uvnitř horká, rozpálená a navenek promrzlá, splavená přívalem vody, která mi ztékala z vlasů na tvář a někam dál kam neměl nikdo jiný právo...vítr mě unášel, pryč od starostí, bolesti. Děsila jsem se hřmějících hromů a při tom nehnutě stála, oddaná čemukoli co přijde. Byl to ten okamžik, kdy se duše schoulí uvnitř těla a nechává vše plynout…“vše bude tak, jak má“… Ty víš…
Jendou jsem stála v bouři na břehu moře. Vlny se vzpínaly a jejich síla se tříštila o útesy. Chtěla jsem se přidat k těm bělovlasým tanečnicím, rozpustit se v mořské pěně a nekonečně dlouho bít do útesů, vykřičet ze sebe všechno špatné. Nenašla jsem odvahu a tak jsem tam jen stála, dýchala tu krutou krásu....krásných věcí se často nelze dotýkat...stačí jen ta blízkost. Prostoupí tělem, ten pocit stačí, horkost, chvění, vůně...to vše zůstává. Zavři oči a dýchej…
Poznala jsem déšť, prostoupil mým tělem a už navždy zůstane v mé duši…v dešti lze schovat pláč...